Po dlouhé době jsem se vážně bál vrátit se domů. A to jsem si říkal, že mě k tomu nikdo jiný, než otec nepřinutí. Možná jsem s ním prostě jen neměl začínat tu textovou hru. A taky jsem mu neměl dovolovat tu kočku.

Vešel jsem do domu, kterým hrála poměrně příjemná, tichá hudba a kdyby mi neudělal z obývacího pokoje jednu velkou kočičí prolejzačku, tak se vlastně od rána ani nic nezměnilo.

„Jsi tu moc brzy," odfrknul si naštvaně a opřel se o stůl.

„Brzy na co?" nechápal jsem. Po chvilce ke mně přicupitalo to malé, chlupaté zvíře, které jsem neochotně zvednul do náruče. Musel vědět, že mám na kočky slabost. Ani bych se nedivil, kdyby jí sám přitáhl z nějakého útulku. Jen tak. Na truc. Aby mi dokázal, jak moc mě zná.

„Ještě nedorazila pizza. Chtěl jsem, aby tu byla. Aby to bylo všechno připravené, až se vrátíš. Mimochodem, říkal jsem ti, že si jí zamiluješ," usmál se sladce. Tak nevinně.

„Jo. Malý věci jsou roztomilý. Až vyroste, tak to taková hitparáda nebude," podal jsem mu to malé stvoření do náruče, „kdes vůbec na tohle všechno vzal peníze?"

„Mamka," pokrčil rameny, jako by to vlastně byla ta nejjasnější věc na světě.

„Sponzoruje tyhle tvoje útěky na druhý konec světa?" natáhl jsem se pro popcorn, načež mě jen praštil přes prsty.

„Až po večeři," zakroutil hlavou, „a ne. Nesponzoruje. Jenže když jsem to začal dělat, tak se několikrát stalo, že jsem prostě neměl na jízdenku zpátky. Tak jí prostě asi jen přišlo jednodušší poslat mi sem tam nějaký peníze, než pro mě jezdit na policejní stanici. Stáhl jsem film, těšíš se?" kontroloval pořád dokola telefon.

„Troye, jsem unavený. Na dnešek jsem toho moc nenaspal a ta práce taky není zrovna nejjednodu,"

„Notak," rozhodil rukama, „těším se na to celý den. Nebaví mě tu být sám," urazil se.

„Nikdo tě nenutí tu být," zavrčel jsem podrážděně.

„Nekaž to. Prosím. Jeden film. Pak můžeš jít spát. Film a pizza. Bude to super. Slibuju. Stejně je moc brzo," usmíval se.

„Fajn," prohodil jsem rezignovaně, „jen si dám sprchu. Ok?" protočil jsem oči.

„Jestli se nevrátíš, neodpustím ti to," věnoval mi rychlý pohled a pak si i s kočkou sednul na gauč.

Donutil jsem své tělo vylézt do schodů a pak jsem jen v koupelně nespočet minut koukal na odtékající vodu. Cítil jsem, jak mi padají oči. Dlouho jsem nebyl tak unavený. Štvalo mě, že jsem ho nedokázal jednoduše poslat do háje. Mohlo to celé počkat, minimálně do zítra. Jenže on nejspíš až moc dobře věděl, jakou kontrolu nade mnou má. Tu myšlenku jsem zase rychle zahnal. Nemohl to vědět. Kdyby ano, využíval by toho jinak. Nebo ne? Neměl to v povaze. Nebyl špatný nebo manipulativní. Jen jsem si to nejspíš všechno dával do špatného kontextu. Zbytečně jsem plašil.

Konečně jsem se přemluvil vlézt do sprchového koutu. Nenamáhal jsem se, prostě jsem tam jen stál a nechával kapky teplé vody stékat po mém těle. Snad jakoby mi měl jakýkoliv pohyb ublížit. Po chvíli nehybného stání jsem uslyšel dole bouchnout dveře, což muselo znamenat, že dorazila pizza. Nechtěl jsem, aby mi tentokrát pro změnu vynadal, že jdu pozdě. Bylo to celý směšný. Byl o tolik mladší, tak proč jsem se od něj nechával tak ovládat? Oh. Jako bych nevěděl proč.

Vrátil jsem se zpátky dolů, kde už byly připravené talíře s pizzou na malém televizním stolku.

„Chtěl jsem koupit víno nebo šáňo, ale pak mi došlo, že vlastně nepiješ. A tohle mi přišlo vtipný," zakřičel z kuchyně. Naklonil jsem se přes roh a uviděl ho, jak do vinných skleniček nalévá dětské šampaňské.

„Troye," zasmál jsem se, „proč tohle vlastně děláš. Vždyť je to ujetý," opřel jsem se o stěnu.

„Mlč," otočil se ke mně prudce a vrazil mi téměř přetékající skleničku do ruky, „mám rád překvapení. Nepovedlo se mi to, tak aspoň prosím dělej, že máš radost?" zamrkal nevinně a přiťukl jeho skleničkou o tu mou.

„Jak myslíš," ušklíbl jsem se a napil se. Potom jsme si oba sedli na gauč.

„Pořád tvoje oblíbená?" Podával mi s rozzářeným úsměvem talíř s pizzou.

„Mám ruce. A Ano," protočil jsem panenky a zakousl se do prvního kousku.

„Alespoň něco," natáhl se spokojeně pro ovladač, „neviděl jsi to ještě, že ne?" Zadíval se na mě těma jeho dokonalýma očima a já měl zase co dělat, abych se udržel při smyslech.

„Nenene. Conny. Prosím ne. Nemůžeme koukat na horor. Budu se bát," zakňučel a přikryl si hlavu dekou.

„Proto tu máš mě, hrdino," přitáhl jsem ho k sobě a pevně ho objal.

„Ne," přivřel jsem bolestivě oči, „tohle ještě ne. A jestli se mi zase v noci vnutíš do postele, protože budeš podělaný strachy, tak tě uškrtím."

„Byla bouřka. Nemůžu za to. Tohle je něco jinýho. Je to jen Sinister. Jen film. Nic děsnýho," zapnul nadšeně film a uvelebil se na gauči.

„Dobře," natáhl jsem se pro další kousek pizzy a čekal na první moment, kdy se lekne. Předpokládal jsem, že to byl jeho první horor, protože Jesse by nikdy na nic takového dobrovolně nekoukal. Napoprvé si docela naložil, nebyl to zrovna jednoduchý film. Očividně - alespoň ne pro něj. Nadskočil už během pár prvních minut. Nakonec to vzdal a schoulil se mi vystrašeně do klína.

„Troye," napomenul jsem ho a snažil se neplašit. Byl najednou tak moc blízko.

„Jak si věděl, že se budu bát?" přetočil se na záda a zadíval se mi hluboko do očí.

„Protože jsi stejný posera jako Jesse," mrkl jsem na něj a pomohl mu se přetočit zpátky tak, aby viděl na televizi. Užíval jsem si to, že jsem ho mohl lekat. U Jesseho jsem se vždycky až moc bál, že spadne do záchvatu.

„Jsi tak napjatý," prohodil najednou, z ničeho nic a vyškrábal se zpátky do sedu, hypnotizujíc mě očima, „je to mnou? Je to moje chyba?" zamrkal.

„Ne," polkl jsem nasucho, „není to tvoje chyba," pokusil jsem se ho uklidnit úsměvem.

„Takže ti moje přítomnost nevadí?" sedl si na mě obkročmo a trošku naklonil hlavu, nervózně si skousávajíc ret.

„Nech toho, prosím," snažil jsem se nehýbat. Nepanikařit. Dělat, že se nic neděje. Nenechat se rozhodit.

„Tak se uvolni. Jsem z tebe nervózní," sklopil na chvilku stydlivě pohled, „z toho, jak se na mě koukáš," pokračoval a položil nejistě ruce vedle mé hlavy. „Jak uhýbáš pohledem pokaždé, když zjistíš, že tě pozoruju."

„Nech toho. Neměli bysme," přerušil jsem ho a snažil se vmáčknout do sedačky. Tohle by tak zatraceně špatně.

„Bychom," opravil mě s úsměvem na tváři. Byl tak moc blízko, cítil jsem, jak jeho dech dopadá na mou kůži. „Vidíš, už jsi zase mimo," zatvářil se jak naprosté neviňátko, „tak mi alespoň nelži, hm?" mrkl na mě a sedl si zpátky na svoje místo a dělal, že kouká na film.

„Jdu spát," doslat jsem ze sebe rychle a panicky jsem utekl do pokoje.

„Dobrou Conny," uslyšel jsem jeho pobavený hlas. Hrál si se mnou, věděl jsem, že ano. Jenže nejspíš neměl tušení, co vlastně dělá. Musel mě mít za úchyla. Za někoho, kdo ujíždí na dětech. Pane bože. Všechno bylo špatně. Neměl jsem ho nechat. Měl jsem ho odstrčit. Měl jsem to udělat hned, jak si mi lehl do klína. Ne. Měl jsem ho vyhodit hned, jak se mi objevil ve dveřích.

Zíral jsem tupě do stropu a snažil se to všechno rozdýchat. Byl to jen malý kluk. Byl v pubertě. Nejspíš se prostě jen nedokázal držet zpátky. Věděl jsem, že si o tom s ním budu muset promluvit, pokud bude chtít zůstat. Nemůžu ho nechat, aby mi tohle dělal, protože mi bylo jasné, že dřív nebo později to prostě nevydržím a ublížím buď sobě, nebo jemu.

„Nezlob se. Prosím," zaslechl jsem tichý hlásek od dveří. Popravdě jsem čekal, když přijde. Musel být podělaný strachy.

„Hmmm?" dostal jsem ze sebe, aniž bych spouštěl pohled ze stropu.

„Když slíbím, že tě příště poslechnu, vyhnu se tomu škrcení?" pronesl zlomeně. Docela mě pobavilo, jak vážně to vzal. To si vážně myslel, že bych něco takového udělal? Myslel jsem si, že jsem ho znal, ale očividně jsem se pletl. Alespoň v tomhle ano. Nejspíš si budu muset začít dávat pozor na to, co říkám.

„Podělaný až za ušima co?" pokusil jsem se nadlehčit situaci.

„Jo," pronesl poníženě. Pořád stál uprostřed dveří a nervózně se houpal na patách.

Naznačil jsem mu rukou, že může dál, ale pořád jsem upíral svůj pohled na stejné místo.

„Už to nikdy nedělej, rozumíš?" vjel jsem si nervózně do vlasů.

„Co?" překulil se blíž ke mně.

„To, co jsi zkoušel na tom gauči," pronesl jsem hrubě. Možná až moc, ale tentokrát jsem byl rozhodnutý nenechat ho vyhrát. Postavit se tomu.

„Je to kvůli Jessemu, je to tak? To, co jsi mi řekl tenkrát u nás. Že jsme si podobní. Proto jsi tak v háji,"

„Nejsem v háji," přerušil jsem ho nepříjemně.

„Jo. Jak myslíš. Ale je to kvůli tomu. Že jo? Nelži mi. Prosím," zněl bezmocně. Proč on sakra. Měl jsem to být já, kdo teď trpěl.

„Nemůžeš to házet na sebe. Jsi ten poslední kdo. Prostě. Není to tvoje chyba," přetočil jsem se na něj a odhrnul mu vlasy z čela. Jen nepatrně přikývl.

„Dobrou," pousmál jsem se na něj spokojeně.

„Bez hadů?"

„Jo," zasmál jsem se, i když mi do smíchu vůbec nebylo, „bez hadů."

---

Achjo, měla bych se odnaučit uspěchávat věci. Když já si tak nemohla pomoct, ugh =/

Trrrm... budu otravná ještě jednou, napsala jsem jedonodílovku s názvem Talk me down -je u mě v profilu - a kdyby byl ještě někdo, kdo by to nečetl a měl by zájem, tak bych byla ráda - jelikož je to tak nějak o dost jiný, než věci co píšu normálně - nebo mi to alespoň tak příjde, tak bych bylá ráda za jakýkoliv názor =)

N.