1. Enn
2. EnnTheRell
3. Fandom ve fandomu
4. Ano, prosím!
5. Ateez, Stray Kids, BTS, ...

Název povídky: Nirvána
Téma: Cestování časem
Anotace: Počátek kariéry nebyl pro BTS nijak růžový. Přichází kritický rok 2014 a éra NO, jejíž neúspěch Yoongi nenese vůbec dobře. Možná by celá historie dopadla úplně jinak, kdyby Rose Tylerová neupozornila muže s modrou budkou...
Pár: žádný :)
Varování/upozornění: Povídka vyžaduje základní znalost fandomu Doctor Who. Zároveň prosím o shovívavost co se canonu týče, přeci jen je to jeden z nejsložitějších canonů vůbec...

Povídka:

Hodiny v konferenční místnosti tikaly až příliš nahlas. Namjoon vedle mě vypadal, že si toho nevšímá, ale já neustále těkal pohledem k tomu kulatému kusu nábytku, co visel nade dveřmi. Tik ťak. Tik ťak.
„Můžeš přestat klepat tou nohou, Yoongi?" zněl unaveně, skoro až ospale; jenže přede mnou neschoval okousané nehty a zmačkaný rukáv košile, který tak usilovně mnul v pravé ruce. Než jsem mu stačil něco kousavého odpovědět, dveře se otevřely a dovnitř vešel producent.
Moc papírů, má plný desky, a ty víš, co to znamená. Když si videoklip vedl dobře, nenosil si sebou nic. Možná jen diář a propisku. Teď ale nesl štos popsaných papírů. Náš videoklip NO byl venku jen pár týdnů, ale očividně byl jeho osud zpečetěn.
A opravdu. Věta, kterou jsem chtěl slyšet nejméně na světě, se ponuře rozlehla místností: „Videoklip si nevede moc dobře."

Po ní se rozhostilo ticho, nechala ve vzduchu hořkou pachuť selhání. Já i Joon jsme zpracovávali informaci, jejíž podrobnosti měl producent vypsané v těch prokletých papírech. Nespouštěl jsem z nich pohled; viděl jsem zvýrazněná čísla, grafy. Nemohl jsem se odtrhnout. Tam, tam v těch proradných zvýrazněných řádkách byl podepsán náš rozsudek. Namjoona jsem vnímal periferním viděním. Díval se kamsi do stolu, postřehl jsem, jak zatíná čelisti a v koutku mu cuká. Nenesl to o nic líp než já.

Já to jen lépe skrýval. Zklamaně jsem propaloval pohledem ty papíry; kdybych mohl, roztrhal bych je na nejmenší kousky. Takže náš poslední videoklip si nevedl dobře; co když si nikdy nic nepovede dobře? Slyšel jsem, jak producent mluví, ale nerozeznával jsem slova. Jen jsem znovu a znovu zíral na ty papíry. Tolik práce, a pro co? Pro ‚videoklip si nevede moc dobře'.

„Yoongi?" až Namjoonův hlas mě stáhl na zem. Přinutil mě se podívat na zničeného přítele.
„Jo?" viděl jsem, jak se mu moje zamumlání nezamlouvá. Prosím, buď v tom se mnou, říkal jeho pohled, ve kterém se ozývalo vnitřní zklamání, nemám z toho radost stejně jako ty, ale podrž mě.
„Mluvili jsme o tom, co-"
„Ve vší úctě, ty seš leader, hyung," hned jsem zalitoval těch příkrých slov. Jako by Namjoona něco bodlo, nikdo jiný neviděl, jak ucukl, ale já ano; viděl jsem, jak na vteřinu spadla jeho rozechvělá maska a objevila se zraněná zklamaná stránka. Přede mnou to schovat nemohl.
„Já nemám, co o tom rozhodovat, ne v téhle fázi. Pobavte se o tom, potřebuju na vzduch," Namjoon i producent se oba nadechli, ale ani to mě nepřinutilo se uklidnit. Odsunul jsem se zarachocením křeslo, Namjoon se do toho svého ještě více skrčil. Mohl jsem mu věnovat omluvný pohled. Co víc, mohl jsem tu zůstat a podpořit ho. Po těch všech letech a péči o nás si nic jiného nezasloužil – rozhodne ne to, jakým způsobem jsem vypálil z místnosti.

Konečně jsem byl sám, ale o nic lépe se mi nedýchalo. Nohy mě donesly až na toalety, kde jsem se opřel o umyvadlo a zadíval se na sebe do zrcadla. Až teď, když jsem stál čelem svému já, jsem mohl nechat pocity, aby nabraly na síle.
Seš sobec, Yoongi, smál se na mě vlastní odraz; ne, smál se mně, mojí celé existenci. Měl pravdu. Nebyl jsem k ničemu než k pobavení. Než jsem se nadál, ten proud sebelítosti nešel zastavit. Bylo mi jednadvacet, dávno jsem nebyl malý kluk, přesto jsem neměl kontrolu nad vlastní hlavou, natož nad vlastní kariérou.
Myslí si, že jednou něčeho dosáhneš? Zkoumal jsem svoji tvář – zapadlé oči, nevýrazný nos i rty, příliš bledá pleť, vyzáblé rysy. A pak, když dostaneš příležitost mluvit, odejdeš jako malé dítě. Představil jsem si Namjoona v konferenční místnosti. Jindy silný hyung, o kterého jsme se vždy mohli opřít, vypadal vždycky v pohodlných křeslech tak ztraceně. Zraněné ptáče, které se snažilo roztáhnout křídla a odletět, ale nemohlo. Chycený v síti teď poslouchal statistiku producenta, koktal ve snaze vymyslet strategii, která by pro nás, jeho kluky, konečně mohla fungovat.
A já ho tam nechal sám.

Najednou byla i koupelna moc malá, cítil jsem, jak mě svírá ze všech stran a připravuje mě o poslední zbytky kyslíku. Až tenhle svíravý pocit mě donutil odtrhnout se od své tváře a rozrazit dveře; nechal jsem je otevřené dokořán s rozsvícenou zářivkou. Ten obdélník světla mě v mysli pronásledoval a já se ze všech sil snažil neotočit, protože bych nemusel odejít už vůbec. Zůstal bych na chodbě schoulený do kuličky, zatímco by ke mně z pravé strany doléhal hyungův zoufalý hlas a z té levé by obdélník světla šeptal, jsi tak k ničemu, že za sebou ani nezhasneš.

Minul jsem potemnělou vrátnici a protáhl se ještě odemčenými vchodovými dveřmi do studeného zářijového večera. Šel jsem se sklopenou hlavou se sluchátky na plné pecky, snažil jsem se alespoň na chvilku vypnout, nepřemýšlet. Kolem občas projelo auto, byl jsem tedy sám; až na hlavu, jejíž hlasy neustále mluvily a překřikovaly se navzájem. To, před čím jsem chtěl utéct nejvíc, mi bylo stínem i největší noční můrou. Ani hudba mi teď neposkytla útěchu. Protože si ji nezasloužíš.

Zastavil jsem se až několik ulic od budovy společnosti. V druhé kapse jsem nahmatal notýsek s tužkou, něco, co jsem nikdy neodkládal, a pod světlem poblikávající lampy jsem zapsal: je mi to jedno, nezajímám se; všechna tahle slova jsou řečena k zamaskování mého slabého já.
Třeba je jednou použiju, až opravdu prorazíme.

Při té myšlence se ze mě vydral hořký smích, ubohý zvuk, jako poslední výkřik tonoucího se, než se jeho plíce naplní vodou.
Hudba pro mě byla důvod ráno vstát, přes den dýchat a v noci zase položit hlavu na polštář s pocitem, že neexistuju zbytečně. Při hře na klavír mě naplňovala euforie, rap rozdmýchával můj vnitřní plamen a nutil to malé ubohé srdce, aby bilo rychleji a silněji; aby nebylo polomrtvé jako většinu času. I kdybychom natisíckrát nebyli úspěšní, hudba bylo to, co mě drželo nad vodou, přestože mě všechno ostatní táhlo dolů.

Jenže pak tu byli kluci. Byl tu Namjoon, se kterým jsem občas seděl na parapetu a jenom mlčet, dívat se na hvězdy a přemýšlet, jestli jsou hezčí světla Seoulu pod námi, nebo ty na obloze, kterou vlastně ani nevidíme přes světelný smog. Byl tu Hoseok, který mi dokázal vyvolat úsměv ve tváři jen tím, že začal tančit. A takhle bych mohl pokračovat; mohl bych si představit tvář každého ze členů Bangtan Sonyeondan a cítit vděčnost za existenci každého z nich.
Co když to ale bude za chvíli minulost? Debutovali jsme před rokem a jediné, co jsme Bighitu přinesli, byly výdaje.
Hudba byla jedna věc. Mysl, duše a srdce těch kluků druhá. Samotný byznys třetí...

V jeden moment jsem stál pevně nohama na zemi, v druhý jsem letěl vzduchem; zezadu mnou něco trhlo, asi za mikinu, kurva, co se děje?, a já nemohl než se pokusit dát ruce za sebe, abych vyrovnal rovnováhu. Jednou rukou za sebe, šlápl jsem vzad, druhou jsem si vyrval sluchátka z uší a dopadl jsem na chodník-

Jenže chodník to nebyl. Dopadl jsem na pravou ruku, druhou jsem se pořád zabýval sluchátky. Nejen, že jsem pád skoro nezbrzdil, ale bolest mi projela celou paží až do ramene. Jenže bolest byla moje poslední starost.
Pod dlaní jsem necítil ani štěrk, ani beton – ten povrch byl hladký, studený, bez žádného kamení a špíny. Skrz látku kalhot jsem cítil kov, který neměl na seoulském chodníku co dělat. Do prdele, já jsem v dodávce?! Jenže jsem neslyšel ani zvuky řízení ani skřípění pneumatik na silnici.
Vzduch byl studený, cítil jsem cosi jako olej, možná benzin – že bych byl v jiném dopravním prostředku? Jenže místo vrnění motoru jsem slyšel hukot podobný dechu, praskání elektřiny, zvuky páry, pípání a praskot; ty vjemy byly nezařaditelné, matoucí a já se konečně donutil k tomu, abych otevřel oči.

Jen co odezněly mžitky, viděl jsem dveře. Obyčejné, bílé dveře. To až když jsem se otočil, cítil jsem, že se tady děje něco, čemu úplně nerozumím.
„Konečně, myslel jsem, že je slepý!" viděl jsem divný míhající se tubus, u kterého stál muž – tedy, ‚stál' bylo poněkud nepřesný výraz. Poletoval kolem zářícího tubusu, mačkal tlačítky a posouval páčky, čímž čas od času upustil páru nebo utlumil pípání. Vlasy mu trčely do všech stran a kolem krku měl uvázanou kravatu. Suchar. Kus od něj se opírala žena v nevkusné růžové mikině a... zírala na mě.
„Beze slova jsi ho sem zatáhl, co čekáš?" bránila mě blondýnka a odlepila se od čehosi, co vypadalo jako sloup, než se rozešla ke mně.
Nemohl jsem se hnout; jako kdybych zamrzl, snažil jsem se pochopit, co se to do prdele děje.

„V pořádku?" sedla si ke mně na bobek a objala si kolena. Čekala na odpověď, která nepřicházela; já jen pořád zíral. To mě unáší?!
„Skvělý, tak je pro změnu němý. Neříkala jsi, že je to slavný umělec?" ozval se muž, kterému jsem se pracovně rozhodl říkat Motýl – dlouhý hnědý plášť na něm vlál, jak poskakoval sem a tam. Poněkud hyperaktivní. Vzápětí mi došlo, že mluví o mně. Mluví o mně a já neřekl ještě ani slovo.

„Nejsem němý!" pravděpodobně mě unášel chlap s blonckou, jejíž móda vypadala jako ze začátku tisíciletí, a to, co řeknu, je, že nejsem němý? To jsem se při tom pádu praštil do hlavy? Skvělá práce, Min Yoongi.
„Výborně, gratuluji, teď se k té němotě zase vrať," ušklíbl se Motýl a zatáhl za velkou páku na tubusu. Rachot, hukot, zase jsem zamrzl. On to odpálil, panebože, on to odpálil, za chvíli to vybouchne, kaskáda myšlenek přeřvávala jedna druhou. Bloncka a Motýl ovšem nevzrušeně konverzovali dál.

„Proč seš nepříjemnější než normálně? Víš, že to potřebuje vidět," zvedla se ode mě a přistoupila blíž k Motýlovi, který se na chvíli zastavil, divoce se na ní podíval. S Blonckou to ale nic neudělalo. Že by byla zvyklá?
„Nesnáším pofiderní umělce! Podívej se na něj," kabát se znovu rozletěl, jak ke mně mrštil rukou, v ruce podivné svítící zařízení, „za chvíli se začne vyptávat, jak to, že je TARDIS menší zvenku, než zevnitř-"
Na Bloncku najednou zapomněl, otočil se a chvíli zíral pro změnu mým směrem, než pokračoval, divoce u toho gestikuloval a já sám jsem měl problém mu rozumět.
„Ano, je to větší než zvenku, jmenuje se to TARDIS, je to ona, je živá, je to zkratka pro Čas a Relativní Rozměr ve Vesmíru, takže cestujeme časem a vesmírem, jak je to možné? Protože jsem Pán Času, jsem mimozemšťan, ne, nejsem z Marsu, ..." vzdal jsem snahu vnímat toho zdivočelého týpka, který u mluvy pohazoval rukama a přitom bzučel něčím, co vypadalo jako kouzelnická hůlka ze sci-fi světa. Tázavě jsem se podíval na jeho společnici – Růžová Mikina se zase opírala o sloup a její pohled dával dostatečně najevo, že ho musíme nechat, ať se vypovídá.
Motýlův proslov se chýlil ke konci: „... co je to ten časový vortex? To bys nepochopil, tak, nějaké další otázky?" měl pichlavý pohled, jenže ani ten mě nepřinutil k odpovědi.
„Ne? Skvěle, takže tě vyhodíme o pár let později a všichni budou šťastní!" utrhl se a stoupnul si zase k tubusu. Nikdo nemluvil. Ta... jak tomu říkal, TARDIS? Jenom hučela, praskala a pískala dál. Co se to u všech svatých děje?

Motýl si mě už nevšímal, věnoval se něčemu, čemu jsem nerozuměl. To jen Bloncka se zase vrátila ke mně. Iritovalo mě, jak chodila sem a tam, sem a tam. Nepotřeboval jsem její společnost.
„Umí být i příjemnější," posadila se vedle mě na zem a povzbudivě se usmála, což naprosto minulo účinkem.
„Tohle je únos?" zněl jsem přiškrceně, tady jsem svou masku nezvládal – a to mě neskutečně štvalo. Možná ještě víc, než to, že se Bloncka rozesmála.
„Ne, měl pravdu. Vážně cestujeme časem. Jinak, já jsem Rose a on je Doktor," pousmála se a zadívala se stejným směrem, jako já – na toho ztřeštěného muže, který si něco mumlal pod vousy. Jeho slova jsem nebyl schopen postřehnout přes hukot... té TARDIS.
„Mohl by se vrátit zpátky v čase a uvázat si dobře uzel na kravatě," ucedil jsem a zatímco se Rose rozesmála, Motýl – odmítal jsem ho nazývat jinak – se popuzeně otočil.
„To proto nemám rád umělce!" a hledaje zbytky své důstojnosti, zmizel.

A Rose mluvila. A mluvila a mluvila... skoro jako kdyby se nepotřebovala nadechnout. Její slova mi šla jedním uchem tam, druhým ven, až jsem se zaposlouchal do jediné věci, co dávala smysl – pravidelný hukot vesmírné lodi. Znělo to skoro jako dech – a pokud měla být TARDIS živá, byl jsem ochoten uvěřit, že monstrózní stroj se světly, páčkami a tlačítky skutečně dýchal, roztahoval a stahoval své pomyslné plíce a plnil je vakuem, hvězdným prachem a stopami asteroidů.
Jenže mezitím se Motýl vrátil a připravil mě o nově nabytý klid.
„Vystupuješ!"
„Co?" na Doktorův vkus jsem se asi bránil příliš neinteligentně; protočil očima a s neodmyslitelným trhnutím kabátu se otočil k řídícím panelům. Alespoň myslím, že to Rose nazvala řídícímu panely.
„Vystupuješ," zopakoval tvrdohlavě Motýl a než jsem se nadál, chytil mě za paži a šokovaného mě vlekl ke dveřím. Poslední, co jsem zaslechl, byl Rosin protest a zkomolené slovo – znělo to jako Alonso? Kdo byl Alonso? – než Doktor otevřel dveře a já podruhé toho dne ztratil pevnou půdu pod nohama.

Tentokrát jsem ale nespadl. Dopadl jsem pevně nohama na zem někam, kde bylo příliš hluku a příliš lidí. Byl jsem v ohromném davu, nemohl jsem se rozhlédnout kolem sebe, nemohl jsem se nadechnout, copak to byl skutečně únos a oni mě chtějí tímhle zabít? Panika prostupovala celým mým tělem a já jsem cítil, jak se začínám potit, jak zatínám čelisti a drtím svoje prsty v rukou, jen marně jsem natahoval krk, abych viděl skrz to moře těl-
A pak jsem to slyšel. Prve jásot, pak hudbu, pak odkašlání. Reflektory se zaměřily na jedno místo před námi – bylo tam podium. Jásot pokračoval... a začal znít i hlas.
Už jsem nemusel natahovat krk, abych viděl přes les rukou ve vzduchu. Nebylo pochyb. Sálem se ozývala hudba, kterou jsem sám dobře znal. Kterou jsem sám složil.
„Nevermind!" viděl jsem sám sebe, své já, které se potilo na stagi a předvádělo show, dávalo energii všem, kteří přihlíželi, a přijímal energii, kterou mu na oplátku vraceli. Stál jsem bez hnutí, jen sporadicky jsem viděl svoje tělo a svoji tvář přes skákající dav. Ona nirvána mě neopustila ani po letech. V ten moment, kdy jsem stál v davu a nikdo si mě nevšímal, jsem věděl, že se cítíme stejně. Že ten člověk jsem já a on je mnou; že naším srdcem protéká jedna krev a po čele stéká stejný pot. Začínalo to u srdce a plnilo celou naši podstatu. Prostupovalo to námi až do konečků prstů, z každé naší buňky těla prýštil život.
V momentě, kdy se na podiu objevili i ostatní kluci, mě ale Doktor zase vtáhl zpátky a hudbu vystřídalo pravidelné dýchání TARDIS.

„Nemohli jsme tě tam nechat dlouho, lidé by si mohli všimnout," Rose mě držela za nadloktí, mluvila skoro až omluvně, ustaraně. Já ale lítost necítil. Ten obraz byl pryč, já jsem byl pryč, zase jsem letěl prázdným vesmírem. Jenže uvnitř jsem už prázdný nebyl.
„Jaký to byl rok?"
„Dva tisíce šestnáct, Gocheok Sky Dome." Přikývl jsem hlavou, nic jsem neříkal. Vše podstatné bylo řečeno. A vše podstatné ještě řečené bude; už teď jsem věděl, co řeknu na konferenci Namjoonovi a producentovi. Pokud jednou máme stát na prknech takové haly, nebylo už místo pro pochyby.

Teď, v roce 2019, jsem měl na Doktora a jeho společnici matné vzpomínky. Před očima se mi zjevovaly jen útržky. – vlající kabát, otřesná růžová, pravidelný dech TARDIS. Vzpomínal jsem na ně jen občas, v momentech, jako třeba teď – když jsme domlouvali poslední detaily videoklipu k mé nové písni Shadow.
„Takže chcete sám sebe pozorovat z davu?" zeptal se poněkolikáté kameraman a já přikývl. Viděl jsem v jeho tváři hlad po vysvětlení, v jeho očích zmatek. Jenže odpovědi jsem mu dát nemohl. Ta malá soukromá Nirvána byla jen moje, Motýlova a Bloncky.