Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

👻 Mrtví, ale spolu ✅ Splněno

1. Cypher
2. cypher_ft_tae
3. Fantasy
4. Ano
5. BTS, BLACKPINK

Název povídky: Mrtví, ale spolu
Téma: Fantasy
Anotace: Reinkarnace je skutečná, to už zjistili mnozí. Co se ale děje mezi vtělením se do někoho dalšího? To ví snad jen Bůh. A Taehyung – pro něj je střetnutí se s duší mrtvého na denním pořádku.
Pár: Taegi

Povídka:

Když byl malý, nechápal, proč někteří lidé na ulici jsou průhlednější než jiní. Průhlední lidé chodili po ulicích úplně stejně jako ostatní, přesto ale působili jinak. Jednou dokonce zahlédl mladého muže, jak přešel ulici, i když měl červenou. To není nijak závratné, na červenou chodilo hodně lidí, většinou ale co nejrychleji proběhli a rozhlíželi se kolem, tento pán však šel pomalým tempem a hleděl přímo před sebe. Blížilo se k němu auto, nezpomalovalo, jak to auta obvykle dělávala, když někdo přecházel, ale projelo pánem jako vzduchem. Dokonce to s ním ani nijak nehnulo, pokračoval v cestě a na semaforech pro auta se rozsvítila červená barva.

Jak se tito lidé doopravdy lišili, zjistil Taehyung v sedmi letech, když mu umřel děda. Rodiče za ním ten den přišli, už na jejich výrazech v obličeji bylo poznat, že je něco špatně. Nechápal ale, proč s nimi byl i jeho děda, většinou se takových konverzací neúčastnil. Teď ale seděl na posteli rodičů spolu s nimi. Je pravda, že byl bledší než obvykle, ale za posledních pár týdnů se jeho zdravotní stav celkem zhoršil.

„Tae," chopila se slova jeho maminka a začala úvodním proslovem, který Taehyung ihned zapomněl. Co ale nezapomněl bylo, když začal mluvit jeho tatínek Ten přerušil monolog své manželky a dostal se přímo k věci:

„Dědeček Haneul odešel do nebe." Taehyung se podíval na své rodiče a snažil se najít jakékoliv vysvětlení k tomu, proč tedy dědeček Haneul sedí za nimi, když má být v nebi.

„Neodešel," odporoval tedy svým rodičům. To, že mu lhali, dávalo ze všech vysvětlení největší smysl, až na to, že to celé dohromady žádný smysl nedávalo. Proč by mu lhali o odchodu dědečka, když ho mají hned za zády? Jeho rodiče se na sebe podívali. Ani jeden nevěděl, jak chlapci vysvětlit, že jeho dědeček už není mezi živými.

„A kde teda je?" zeptala se jej maminka. Taehyung pouze mlčky ukázal na místo, kde viděl svého dědu. Všichni v místnosti – kromě chlapce, který stále ukazoval do stěny – měli ve tváři zmatení, když se otočili za rukou a spatřili pouze prázdné místo. Dokonce i Haneul byl zmatený, Taehyung mu hleděl přímo do očí a tvářil se tak přesvědčeně, že by si mnohý myslel, že tam někoho opravdu vidí, nebo si alespoň myslí, že vidí.

Otec Taeho matky zemřel už před několika dny, chlapec v tu dobu ale byl u rodičů svého otce a své rodiče tedy po několika dnech viděl teprve dnes. Přesto tu ale Haneul byl. Jeho tělo leželo kdesi na druhém konci města, ale on u něj nebyl, čas radši trávil se svou rodinou, dokud ještě mohl. Nikdo mu ale od jeho smrti nevěnoval tak pronikavý pohled, jako právě teď sedmiletý chlapec sedící na posteli.

„Ukazuješ na mě?" ozval se místností hlas poznamenaný věkem, hlas už dlouho mrtvého člověka. Jediní, kdo jej ale slyšeli, byli dědeček se svým vnukem, který právě přikývl na otázku zcela očividně mířenou na něj.

„Takže mě i slyšíš?" Další přikývnutí a zmatené pohledy rodičů. Během pár následujících chvil se Taehyung spolu s duchem svého dědečka odebrali do dětského pokoje a nechali za sebou rodiče. Ti se na sebe akorát podívali, nevědouce, co dělat. Jejich syn se totiž právě, po oznámení smrti jemu blízkého člověka, hopkavým krokem odebral pryč a nevypadal, že by jej cokoliv trápilo. Vlastně ani nevypadal, že jim vůbec věří.

Z pokojíku se po dobu několika desítek minut ozýval zaujatý hlas malého chlapce. Co přesně říkal ale nebylo přes zavřené dveře slyšet.

Od té doby začal mít Taehyung imaginární kamarády. Z jeho pokoje se ozýval hlásek nabitý zvědavostí, ale jakmile kdokoliv z rodiny otevřel dveře, hlásek utichl a na člena rodiny, který vzal za kliku, se upnuly dvě hnědé oči. Nikdo jiný v místnosti nebyl a chlapec povětšinou seděl na posteli a pokud vůbec něco svíral v rukách, byl to polštář nebo peřina.

Před ostatními odmítal o svých kamarádech mluvit. Věděl, že by mu nikdo nevěřil, protože věděl, že nikdo mrtvé nevidí. Nebo o tom byl minimálně přesvědčen, stejně jako všichni, se kterými o tom kdy mluvil.

Pokud ale nehovořil s mrtvými, choval se jako naprosto normální chlapec. Jistě, povídal si sám se sebou, dokonce i ze začátku údajně viděl svého zesnulého dědečka. To ale nebylo moc neobvyklé v takovém věku. Jednoduše nemohl přijmout pravdu, takže si ji přizpůsobil ke svému obrazu.

Jak roky míjely, Taehyung začal objevovat taje internetu. Narozdíl od svých přátel měl ale historii prohlížeče plnou duchařství a dalších odvětví spojených například s reinkarnací. Snažil se najít někoho, kdo by mohl zažívat to samé, co on. Ovládal ale pouze korejštinu a základy japonštiny, kterou se učili ve škole, prohledával tedy opravdu jen zlomek toho, co se ve virtuálním světě dělo.

Nic zásadního se tedy nestalo, život šel dál bez větších změn, jen Taehyung vzdal snahu najít někoho kdo by mu rozuměl. Nebo to alespoň vzdal u živých, mezi mrtvými stále nacházel pochopení a přátele, na které se dalo spolehnout, protože neměli důvod jejich prostředníkovi mezi světy ubližovat. Všichni ale až moc rychle mizeli. Jak Taehyung zjistil, v podobě polo hmotné entity mohli přebývat maximálně jeden celý rok. Poté se jejich podoba rozplynula a duše doputovala do plodu v matčině lůně. Tam jejich lidské tělo omezilo duši do takové míry, že ztratili povědomí o převtělení a vše se jim vrátilo až se smrtí jejich lidské schránky.

Bylo těžké najít někoho podobného věku. Nebylo ani příliš snadné začít konverzaci s takovým duchem, obzvlášť, když si je jistý, že jej nemůže nikdo z živých vidět. Taehyung ale objevil zajímavou věc – může se těchto stvoření dotýkat. Žádný z duchů jím dokonce není schopný ani projít. O to zvláštnější bylo, že jej mohli zvednout do vzduchu, když obvykle nemohli hýbat s ničím. Dokážou ale ovlivňovat okolí jako slabý vítr. To oni většinou mohli za to, že někdo zničehonic spadl na ulici, nebo když někdo zakopl o vzduch. Byli ten vzduch, o který lidé zakopávali. Byli občas i důvodem, proč někdy najednou spadla věc v domě.

Tohle všechno už nebylo novinkou pro mladíka, který letos studoval druhý semestr na vysoké škole. Procházel s dobrými známkami – věnoval přeci jen hodně svého času studiu – ale rozhodně se nesnažil dosáhnout na žebříček nejlepších deseti studentů. Stále chtěl mít nějaký život, když už neměl dostatek spánku. Šest hodin mu rozhodně nepřišlo adekvátní, kvůli škole však neměl moc na výběr a alespoň dospával o víkendech.

Blížil se listopad a s ním i všemi neoblíbený Suneung. Den, při kterém stovky tisíc studentů píšou zkoušku, která rozhodne o zbytku jejich života. Byl to zlomový okamžik v životech všech studentů, kteří se na něj připravovali přes dvanáct let. Každoročně byla v tento den byla omezena doprava natolik, že ani letadla nelétala přes celou zemi. Taehyung měl naštěstí ještě dva roky času, než měl tento moment nastat i pro něj. Přesto jej to zasáhl více než kdy dříve. Letos totiž psali Suneung studenti školy, a kterou chodil.

Kolem sedmé vyučovací hodiny to začalo. Většina studentů se během chvíle nahrnula k oknům. Ti, kteří neměli ten výhled, vyběhli i přes zákaz učitele na chodby. Někteří odvážlivci se dokonce opovážili vyběhnout z budovy. Taehyung měl to štěstí, že měl lavici kousek od okna, takže se k němu dostal mezi prvními a naskytl se mu tak pohled na tělo. Teď už ne tak v celku, aby mohlo splňovat základní životní funkce. Kolem neidentifikovatelného zřejmě studenta bylo velké množství krve.

Taehyungovi se v hlavě prohnala myšlenka, za kterou se později styděl. Zrovna dneska mám službu na úklid já totiž není něco, co by se jako první prohnalo hlavou normálního člověka při pohledu na scenerii, která se před ním odehrávala.

Propletl se mezi spolužáky pryč a vydal se hledat duši tohoto těla. Učitelé už dávno vzdali snahu studenty udržet na místech a sami se snažili něco zahlédnout. Mladíka si tedy nikdo nevšímal, když procházel chodbou. Neměl tušení, kde by jej mohl hledat, na něco takového ale nemyslel a šel, kam jej nohy nesly.

Došel až před školu. Kolem bezvládného těla stála skupinka studentů a učitelů. Někteří brečeli, někteří se snažili dostat k výhledu. Taehyung věnoval krvavé placce jen letmý pohled, než pokračoval v hledání jeho původního majitele. Našel jej během chvíle. Stál opodál a sledoval, jak ostatní truchlí nad jeho smrtí. Kolem skupinky se k duši dostal. Stoupl si před mladíka, založil si ruce na hrudi a naklonil hlavu, hledě přímo do průsvitných očí. Postava, před kterou stál, si jej samozřejmě všimla. Otočila se, ale nikdo za ní nebyl. Udělala tedy krok do strany a podívala se na Taehyunga z boku. Ten samozřejmě natočil hlavu a stále sledoval ty samé oči.

„Máš tlustý sklo," pronesla duše, když se zpět narovnala. Taehyung si odfrkl. Rozhodl se také promluvit:

„Ty máš spoustu krve, kterou budu muset uklízet."

„Blbý," ušklíbl se zesnulý. Napodobil Taehyungův postoj, když pokračoval v mluvení: „Hele jaktože si s tebou povídám? Nevypadáš zrovna mrtvě."

„Jsem tvoje iluze, bu bu bu." Taehyung rozpletl své ruce a zakmital prsty v úrovni očí. „Spíš mě zajímá, proč ty vypadáš tak mrtvě."

„Protože jsem asi umřel, ne?" Úšklebek na tváři mrtvého mladíka se zvětšoval. Už jej ani tolik nezajímalo, co se dělo kolem jeho těla, když měl před sebou tělo člověka, který s ním mohl komunikovat, ač byl ještě donedávna přesvědčený, že něco takového není možné. „Pád z takhle vysoký budovy tě zabije, víš?"

„A taky přidá dost práce těm, co maj zrovna službu na okolí školy," ohnal se Taehyung, „Jak se vlastně jmenuješ? Ať vím, koho vinit."

„Min Yoongi jest mé ctěné jméno. Jaké je to vaše, udatný studente?"

„Že on tě někdo z tý střechy shodil? Nedivil bych se mu."

„Shodily mě útrapy z toho, že stále neznám tvé jméno," snažil se Yoongi zjistit jméno osoby, která s ním jako jediná byla schopná promluvit.

„Jsem Taehyung."

„Krása, tak jsme se po pěti minutách představili, Taehyungu. Mimochodem, zaslechl jsem, že vám na dnešek díky mně ruší výuku. No není to paráda? To tě dneska čeká jen tak trojnásobek samostudia, abyste zbytečně neztráceli čas tím, že tu někdo umřel. Užívej úklid." Mrkla duše na Taehyunga a poplácala jej po rameni, jak kolem něj procházela.

„Magor," odfrkl si Taehyung, když se vracel zpět do třídy. U školy už bylo několik aut záchranné služby a policie.

Ve třídě jim opravdu bylo řečeno, že se výuka pro tento den ruší. Taehyung si tedy sbalil své věci a šel se zeptat učitele, zda bude opravdu po studentovi uklízet. Ten mu jeho obavy potvrdil, doplnil ale, že mu pomůžou i ostatní.

Domů se i přes zrušenou výuku dostal až o půl jedné. Hodil si tašku do pokoje a rovnou se zavřel do koupelny. Teplá sprcha a měkká postel bylo to jediné, na co poslední hodinu myslel. Už ve svém pohodlném a dle jeho slov tím naprosto úžasným a hezu pyžamu vešel do svého pokoje, kde nenarazil na nikoho jiného, než byl Min Yoongi. Seděl na posteli a pozoroval soukromé věci Taehyunga.

„Tys mě sledoval?" procedil mezi zuby. Neměl rád, když mu někdo bez dovolení narušoval soukromí. Obzvláště pak, pokud dotyčného neznal.

„Né, já znám adresy všech lidí ze školy jen podle jména. Hele, proč máš na zdi tolik plakátů BigBang a nějaký další klučičí skupiny?" Chtěl ještě něco dodat, Taehyung jej ale přerušil:

„Shinee. Jak můžeš neznat Shinee?" zeptal se Taehyung uraženě. Dle jeho názoru to byla ta nejlepší skupina, kterou kdy poslouchal.

„Neznám."

„To je ještě horší než to, že mi lezeš do soukromí. To tě musím vzdělat." Taehyung usedl ke svému zbrusu novému počítači, který dostal na začátku prváku, aby se mohl lépe učit. Mezitím, co se přístroj zapínal, se otočil na Yoongiho. „Proč jsi tady?"

„Nudím se a ty seš jediná živoucí bytost, se kterou se dá bavit. Doslova."

„Neměl ses zabíjet. Ah, už se to načetlo." Taehyung zapnul YouTube, a zadal do vyhledávače Shinee. „Připrav své uši a oči na dokonalost," pronesl dramaticky, když kliknul na první video, které mu platforma našla: Juliette.

„Lepší se nudit než být naživu." Yoongi byl nucen poslechnout si celou písničku. Nechtěl přiznat, že se mu líbila, něco na písničku přesto řekl: „Gay."

„Ty seš gay."

„Očividně ne jediný v místnosti."

„Tss."

„Hetero lidi nemaj v pokoji zpěváky bez trička," ukázala duše na jeden z plakátů na dveřích. Pohled na mladíka u stolu s notebookem byl v tu chvíli k nezaplacení. I uši mu zářily studem, jak se červenal. Po chvíli si ale uvědomil pravý význam předchozí Yoongiho věty.

„Počke- pop- počkej," vykoktal ze sebe a přestal mluvit.

„Čekám?" nadzvedl mladík na posteli obočí. Měl jisté tušení o tom, co se mohlo v mysli druhého odehrávat. Také se mu to potvrdilo s dalšími slovy, která zaslechl. Do pozadí jejich ne příliš aktivní konverzace hrály další písničky od skupiny, kterou ještě před čtvrt hodinou ani neznal.

„Ty jsi, ty jsi řekl-"

„Řekl jsem hodně věcí, můžeš být konkrétnější?"

„Eeh, radši nic," zaklapl Taehyung notebook a mezitím, co ještě hrály písničky, než se přístroj opravdu uzamkl, si po posteli došel až k polštáři. Odklopil si peřinu a zalezl pod ni. Nohou pod peřinou nakopl Yoongiho. „Zavazíš."

„Je na tobě vůbec něco normálního?" zeptal se mrtvý spíše jen pro sebe. Už o několik hodin dříve jej zarazilo, že byl schopný se mladíka dotknout. Ostatními byl schopný projít, ale Taehyung jej dokonce mohl kopnout.

„Ne. Až budeš odcházet, takže teď, můžeš zhasnout. Tenhle vypínač je citlivý, takže to jde. Dobrou." Tím Taehyung považoval konverzaci za skončenou, otočil se na bok a peřinu si přitáhl až k bradě. Yoongi si odfrkl, ale stejně šel zhasnout. Nečekal, že by se mu to mohlo podařit, překvapil jej proto klapavý zvuk doprovázený tmou, která v pokoji nastala. Neuposlechl ale obyvatele domu úplně, v místnosti totiž zůstal a celou noc pozoroval spícího mladistvého. Sám spánek nepotřeboval a neměl nic lepšího.

Od té doby se Taehyung Yoongiho nezbavil. Pronásledoval jej snad všude. Bylo to povětšinou otravné, ale zároveň se nikdy necítil sám. Na někoho neustále po svém boku si časem zvykl a alespoň mu někdo pomáhal při testech z předmětů, které mu nešly. Yoongi byl překvapivě dobrý v geografii. Pamatoval si snad i třetí největší město nějaké nicotné země v Africe či nejvíce těženou rudu jakési pochybné země jihovýchodní Evropy. Učení se stalo zajímavější, když na něj nebyl sám a měl pomoc člověka, který úplně to samé studoval před dvěma lety. Při studování historie přidával k nudným datům zajímavé příběhy. Některé se určitě ani nestaly, přesto je ale Taehyung hltal a lépe si tak pamatoval historické souvislosti.

Taehyungovy známky se možná zlepšovaly, povědomí o něm však mizelo. Při ohlašování služby na následující víkend bylo jeho jméno přeskočeno. Rozhodně mu to nevadilo, byl si ale jistý, že po Jaeyunovi měl službu vždy on. Neřešil to. Který blázen by si dobrovolně říkal o uklízení školních záchodů, argumentoval si v hlavě. Nebyl to ale ojedinělý případ. Při zkoušce z japonštiny mu učitelka nedala zadání testu. Ihned si o něj řekl, nic to ale neměnilo na faktu, že jej přehlédla učitelka, i když nebyl ani na kraji třídy.

Jednoho nedělního večera, kdy zrovna Yoongi trávil čas Taehyungovi neznámo kde, se šel své matky zeptat, kde mají nějaké léky. Nebylo mu dobře a v lékárničce našel pouze prášky proti bolesti, desinfekci, obvazy a spoustu náplastí. Ta se na něj podívala a vytřeštila oči při pohledu na něj. Přiběhla k němu, položila mu dlaně na tváře a palcem mu hladila líčka.

„Proboha, Taehyungie, ty jsi úplně bledý! Běž si lehnout, maminka ti udělá čaj a zítra nepůjdeš do školy, ano?" Paní Ran, Taehyungova matka, ke svému synovi stále mluvila jako ke svému malému Taehyungiemu. Jemu to nevadilo, sám jí občas říkal maminko.

Mladík uposlechl a během pár minut ležel zabalený v peřinách. Sám se necítil moc dobře a jestli byl opravdu lepší, bylo lepší to nepokoušet. Ještě, než stihl dopít čaj, pravidelně oddechoval v teplých přikrývkách.

Ráno se probudil do světla, což znamenalo jediné: Ani kdyby chtěl, do školy by to nestihl. Také mu někdo musel vypnout budík, ten jej totiž vzbudil vždy. Přetočil se na záda a protáhl se. Cítil se krásně vyspaný, stále mu ale nebylo moc dobře. Posadil se na posteli a zády se opřel o zeď. Vedle něj na posteli nikdo neležel a v celém pokoji bylo až moc prázdno. Jeho motivace vstávat tak vymizela a Taehyung se znovu ponořil do bledě modře povlečené peřiny.

Nemohl ale znovu usnout, vykutálel se tedy na druhou polovinu matrace – tu blíže ke dveřím – a vydal se do obývacího pokoje. Našel tam svou matku i svého pravděpodobně jediného kamaráda. Všichni jeho kamarádi jej z nějakého důvodu přestávali vnímat. Oba přítomní se dívali na nějaký pořad v televizi, který Taehyunga vůbec nezajímal.

„Ahoj," pozdravil oba a šel si sednout mezi ně.

„Dobré ráno, TaeTae, je ti lépe?" položila mu maminka otázku a ruku na čelo, „Vypadáš lépe, ale stejně dnes nikam nechoď, ano?"

„Ano," přikývl a slabě se na matku usmál.

„Ještě půl hodina a už bych tě šel vzbudit. Takhle vyspávat do devíti," rozezněl se místností další hlas, který ale i přes hlasitost dolehl pouze k uším Taehyunga. Do jeho ruky se propletla ruka majitele hlasu, který Taehyung slýchal na denní bázi po dobu již jedenácti měsíců. Stále tak příjemný na poslech a stále vyvolával úsměv na tváři.

„Máme ještě ty jogurty?" zeptal se své matky mladík, když vstával ze sedačky, ruku v ruce s Yoongim. Ten byl nucen také vstát, když jej Taehyung táhl k lednici. Samozřejmě mohl pustit ruku, kterou držel, radši ale šel s Taehyungem až do kuchyně, než že by musel pustit jeho ruku. Držení se za ruce byla jeho třetí nejoblíbenější činnost s Taehyungem, hned po pošťuchování se.

„Už jen dva, ne že mi oba sníš," pohrozila mu žena.

„Neboj, můj imaginární manžel nepotřebuje jíst," odpověděl se zřetelným humorem v hlase.

„Pabo," zaznělo z obýváku se smíchem, „jen abys nejedl za něj."

„Tak prý máš smůlu." Taehyung si pohladil břicho a natáhl se pro jogurt v horní poličce lednice. Lednici zavřel loktem a rukou, za kterou se držel Yoongi, otevřel příborník, ze kterého i vytáhl lžičku.

„Studí~" Tento akt se druhému chlapci nejspíše chlapci nelíbil, vysmekl se tedy ze sevření a založil si ruce na hrudi. Toto vysmeknutí způsobilo pád lžičky na podlahu. Taehyung ji ihned zvedl, ale nijak to nekomentoval. Věděl, že to jeho kamarád nemá rád, v tu chvíli mu to ale nedošlo. Věnoval mu alespoň omluvný pohled.

Ten den všichni tři jeli na nákup. Nikdo si nevšímal toho, že v době, kdy jsou všichni lidé Taehyungova věku ve škole, on nakupuje se svou matkou. Yoongi si dlouho nehrál na uraženého a radostně komentoval mladíkův výběr oblečení pro tento den.

„Nemůžeš si přece do obchodního centra vzít tepláky a holčičí svetr." Taehyung se držel, aby se po něm neohnal. Byla vedle nich stále jeho rodička a on nehodlal znovu projít rozhovorem o tom, že v tak vysokém věku už nemůže mít imaginární kamarády. U záchodů ale osaměli a on se tak mohl ohradit:

„Můžu si nosit co chci."

„Ne, když to vypadá takhle."

„Ty taky nejsi zrovna vystřižený ze Stylem."

„Ale mě nikdo nevidí, aein."

V úterý se už Taehyung vydal do školy. Pořád se necítil moc fit, nečekal ale, že jej to v nejbližší době přejde. Ve škole za ním přišel spolužák a zajímal se o to, jak se má. Tae byl zaskočený, celý předchozí týden s ním nikdo nemluvil a dnes za ním ještě před první hodinou přišel spolužák. Odpověděl mu, že se necítil dobře. Na tělocviku byl v odbíjené vybrán kapitánem družstva a tělocvikář mu pochválil míření.

Cítil na sobě více pozornosti než co za poslední měsíc a rozhodně mu to nebylo příjemné. Na obědě si k němu přisedlo tolik lidí, kolik se jen ke stolu vešlo. Dříve byl za takovou pozornost rád, teď měl ale nutkání vstát, a i se svým obědem odejít pryč. Pozornost se na něj lepila jako kočičí chlupy na kabát a on se při příchodu domů zmohl jen na pád do ustlané postele a spánek.

Celý zbytek týdne si připadal jako vábička na komáry. Dívka, kterou nikdy předtím neviděl, mu pochválila oblečení. Nějaký student se jej zeptal na cestu do jídelny. Jeden spolužák z vyššího ročníku mu do ruky vrazil banánové mléko a kolem jeho lavice se o každé přestávce ochomýtl alespoň jeden člověk. Dokonce se jej asi šest lidí zeptalo na telefonní číslo.

„Mám pocit, že se na mě kouká i ten strom u vchodu do školy," svěřil se později jednoho večera Taehyung Yoongimu, když naproti sobě leželi v posteli.

„TaeTae..." povzdechl si druhý, „tak já tam s tebou zítra půjdu a budu podkopávat všem kolem tebe nohy. Na nic jinýho se nezmůžu, ale i to by mohlo pomoct."

„Stačí, když tam se mnou půjdeš. Můžeš se na ně třeba zle koukat, jestli chceš."

„Takže jim budu podkopávat nohy, chápu," přikývla duše a zazubila se na svého společníka.

„Yoongoo~" protáhl Taehyung s káravým pohledem.

„Fajn, nebudu podkopávat nohy. Ale musíš uznat, že to je vtipný." Taehyung si místo odpovědi přitáhl druhého mladíka do objetí a zavřel oči. Konverzace tím byla ukončena a Yoongi to respektoval. Do budíku totiž zbývaly čtyři hodiny a třicet minut.

Podkopávání nohou se nakonec ukázalo jako zbytečné. Jakmile totiž vstoupil do školy Taehyung se svým nejlepším přítelem, nikdo mu nevěnoval ani pohled. Dokonce do něj někdo na chodbě vrazil, ale dělal jakoby nic. Když vešel pozdě na první hodinu, protože jej stáhl hlouček studentů stěhující se do jiné třídy, učitel mu nevěnoval svůj obvyklý káravý pohled. Vypadal dokonce, že si žádného pozdě příchozího nevšiml, ač bylo bouchnutí dveří celkem hlasité.

„Hora pozornosti, fakt že jo," ozvalo se Taehyungovi vedle ucha, když si sedal ke své lavici.

„Kušuj," špitl mladík v obraně a vyndal si své učebnice. Vše bylo přesně naopak. Nikdo si ho celý den nevšímal, ani když nahlas promluvil. Byl jako vzduch. Byl jako duch.

„Yoongi? Co když jsem duch?" zeptal se jej během oběda. Opravdu se obával, že by se něco takového stalo. Nepřipadal si ale zrovna průhledný, jako byla většina duchů.

„Nepamatuju si, že bys někdy v nejbližší době úplně umíral," podotkl celkem logicky Yoongi.

„Třeba jsem umřel někdy ve spánku," navrhl Taehyung. Sám doufal v opak, jinak si to však nedokázal vysvětlit.

„Ale blbost, to bys měl v posteli svoje tělo a jsem si dost jistý, že tam žádné není. Přece sis ráno stlal."

„To máš pravdu. Tak to už pak vůbec nechápu. Co jsem?" zeptal se zoufale, hlavu připlácnuv na chladný jídelní stůl.

„Tuhle otázku si kladu od tý chvíle, co ses se mnou začal bavit," zahleděl se Yoongi dramaticky do dáli.

„Yah!" Na rameni polo hmotné duše přistála s celkem velkou silou ruka. „Máš mě povzbuzovat."

Ve třídě už se ani nesnažil dávat pozor, byl unavený, zmatený a bolela ho hlava. Z rukou si tedy vytvořil polštář a oddal se polospánku. Úplně usnout se mu přes hlavu plnou myšlenek nepodařilo.

Další pátek bylo náhle vše v normálu. Pár spolužáků jej pozdravilo, ale nikdo se s ním nepouštěl do sádlo dlouhých konverzací. Bylo to stejné jako před měsícem. Z matematické písemky dostal C, za což byl upřímně rád. Nerozuměl polovině otázek a většinu odpovědí tipnul. Cítil se konečně jako člověk.

Co ale kazilo jeho náladu bylo datum, které se až moc rychle blížilo. Dvacátý sedmý říjen – datum, kdy si vzal život student jeho školy, se kterým se následně spřátelil a sblížil jako s nikým jiným. A právě na toto datum se měla duše tohoto studenta vtělit do nedávno počatého těla dítěte kdesi na jiném konci světa.

V ten den Taehyung nešel do školy. Nemohl, musel zůstat s Yoongim. Musel s ním zůstat do poslední chvíle. Nikým do školy nebyl nucen. Otec od rána do večera pracoval, matka jela odevzdat papíry do práce a Yoongi by radši přemlouval, aby do školy nešel. Nechtěl svůj poslední den trávit sám.

Nebrečeli, chtěli si den co nejvíce užít. Potřebovali to. Nemohli truchlit, do druhé hodiny odpolední zbývalo málo hodin, ale oni z nich chtěli vymáčknout co nejvíce. Smáli se, povídali si, dělali vše, co je v danou chvíli napadlo. V jednu chvíli se dokonce sebrali, vyšli do ulic a náhodně oslovovali kolemjdoucí. Tu mluvící část tedy dělal spíše Taehyung. Když ale někomu řekl, že umí levitovat, byl to právě Yoongi, který vší silou nadzdvihával svého kamaráda do vzduchu. Vypadalo to opravdu věrohodně, většinu lidí takhle opravdu vyděsili. Do Taehyungova pokoje se dostali přibližně deset minut před tím, než se měl Yoongi rozplynout. Celou dobu se objímali. Ke konci už to ani jeden nevydržel. Domem se ozýval tichý pláč obou chlapců.

Mohli se takhle držet i půl hodiny, než si to jeden z nich uvědomil.

„Neměl jsem už zmizet?"

„Co?"

„No zmizet." Taehyung se podíval na hodiny. Opravdu, už přes deset minut měl Taehyung objímat pouhý vzduch.

„Měl."

„Tak proč jsem pořád- PROBOHA, Taehyungu, ty jsi mrtvý!"

Nastala chvíle ticha, vyměňování pohledů a zmatení.

„Oba jsme mrtví."

„Mrtví, ale spolu."

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro