1. Bonny
2. BonnyBabyBoy
3. Fandom ve Fandomu
4. Ano
5. ONEUS, ATEEZ, NCT...

Název povídky: Mouchy v síti
Téma: Doctor Who, ONEUS, žáby, pavouci, cesta časem, sen
Anotace: Doktor a jeho společníci jsou na cestě dalšímu dobrodružství, ale jak to tak bývá, nic není jen tak. Zvlášť, když se zdá, že není Doktorův den. Dosti by o tom mohli hovořit jeho společníci a rozsednutý šroubovák, k tomu všemu se zdá, že jejich další výlet nebude zcela podle představ, neboť dostat se mezi vesmírné žáby a pavouky není nic pro ně.
Pár: --- → Pouze členové ONEUS

Maknae line: Lee Keonhee, Yeo Hwanwoong (jako Doktor), Son Dongju

Varování/ upozornění: Nijak nesouvisí s tím, co se stalo nebo děje v akt. vysílání.
Počet slov: 3002

Povídka:

Nebe se zdálo býti bez mraků, když házelo odstíny modré a fialové barvy. Avšak jeho podoba byla lživá. Nebe ve skutečnosti neslo barvu černou, neboť byla hluboká noc. A pokud se člověk soustředil, spatřil ty skryté mraky, které se vlévají do jednoho a tvoří polární zář. Bělostný paprsek pak vypálil díru skrze a propustil nepopsatelný objekt nebo alespoň pro ty, kteří ho dříve nespatřili. Ze zvukem, který též nikdy neslyšeli, se uprostřed stísněné ulice objevila modrá dřevěná budka s nápisem Police Box a otevřenou skříňkou pro telefon, odkud přicházely skřípavé zvuky. To ovšem nemohl nikdo říct, neboť v okolí nebylo lidské nohy. Pouze té kočičí, když se ze střechy spustil pár bělostných tlapek v doprovodu těch zadních a dopadl na tvrdý povrch. Zvědavá hlava padla na stranu a velice brzy se celé tělo dalo k útěku, když dveře vypadli z pantů a ven se protnul šedivý dým. Ten následovaly siluety dvou osob, jenž si držely látku u úst a vykašlávaly to, co pozřely. Jít někdo kolem, tak se jistě vyptává, co se zde stalo. Takto jen vycházející měsíc mohl pozorovat vyššího z dvojice, jak sundává spálenou bundu a odhazuje jí, co nejdál od sebe. S dlaněmi kryjící uši, následně jeho tělo padlo k zemi, aby utišil pískání, které bylo pouze v jeho hlavě. Nižší z dvojice kulhal temnou uličkou, aby došel na rozcestí a podle cedule, kterou spatřil mohl určit, kde se nacházejí. Známá slova ho nabádala si myslet, že se stále nacházejí v Koreji, překladatelský okruh ho, ale mátl. Nebyl si tak jistý, zda to co vidí je opravdu jeho rodný jazyk. S povzdechem hledal jakoukoli nápovědu, ale na místo ní mohl slyšet, jak opět něco vybuchuje. Promnul si zatuhlé zápěstí, zkontroloval obvaz na své noze a až tehdy se vrátil, aby svému příteli pomohl na nohy. I přesto, že byl mladší se zdálo, že ten, co musí uklidňovat je právě on, a taky ve chvíli, kdy ven vyšla i třetí osoba. Nejnižší z trojice a přitom dosti hlasitý, když z radostným výkřikem a růžovými brýlemi na nose obhlížel okolí. Hned po okolí ho zajímal stav modré budky, kterou nazýval svou TARDIS a po uklidnění, že se sama dá do kupy se otočil na své společníky. Ti ho probodávali svými pohledy, neboť to muž opět zpackal. Namísto krásného výhledu je čekal výbuch pod nohami a experiment s toustovačem.

„Propásl jsem něco?" jeho slova se zdála být výsměšná. Jako by byl vzhledem k situaci slepý nebo to nechtěl vidět. To ovšem určit nemohli, neboť nikdo neviděl do jeho hlavy a možností uvažování. Kdyby tomu tak bylo, viděli by, jak nad jeho hlavou pluje rudý mrak, země kvete a vše kolem hraje barvami. Realita byla ovšem zcela jiná a to si uvědomil po sundání růžových brýlí. Uprostřed úzké ulice, kde na kraji stály překypující popelnice a potulné kočky se třely o jeho nohy. S povzdechem jednu takovou vzal do náruče, vyzvedl si ji do výše očí a pohledem odhodlání k ní promluvil hlubokým mňoukáním. Jeho společníci si pouze vyměnili pohledy, ale nepokoušeli se promluvit. Bylo to přeci jen zbytečné a on příliš tvrdohlavý. Čekali jen na tu chvíli, kdy toho nebohého tvora položí na zem a pořádně se rozhlédne. Z kapsy vytáhne šroubovák a na místo skenování prostředí zjistí, že vlastně nemá čím skenovat. Malá jiskra se nesla nad dvěma díly sonického šroubováku, a pak to bylo zakletí, když zmizel jako pára nad hrnec ve vnitru TARDIS. I přes kabely, které se houpaly na volno a jediným dotykem by dostal elektrický šok, se procházel jakoby nic. Otvíral, zavíral a vyhazoval věci ze šuplíků, aby se nakonec poškrábal na zátylku a uznal, že jsou v maléru. Doktor bez šroubováku byl jako Doktor bez šroubováku a to značilo jediné, šílené pobíhání a nadávání do planet v blízké galaxii. Jakoby ony mohly za Doktorův problém.

„Doktore, kde to tedy jsme?" tmavovlasý svou otázku vyslovil s opatrností. Viděl, že je Doktor lehce vykolejený a i přesto, že s ním zažili spousty situací, se vždy vše zdálo býti poprvé. Stejně jako teď, když nad nimi mávl rukou, a pak z kapsy svého modrého kabátu vytáhl pár šroubků. Věnoval je do dlaně druhého bruneta, jehož vlasy byly o poznání světlejší, avšak zcela světlou barvu tu měl právě Doktor. Neustálé mlčení je dovedlo k tomu si opět vyměnit pohledy, usadit se na kraji a pouze pozorovat jak si blondýn nasazuje svářeckou masku. I každý z nich jednu dostal, avšak než si ji stačili nasadit, TARDIS padla do tmy a po jejím obnovení se zdálo být vše jako dřív. Žádný kouř, vypadlé dveře nebo kabely. Jen rudé světlo, které neústupně blikalo a bralo si jejich pozornost. Zda to byl poplach nebo volání o pomoc bylo sporné. Zvlášť, když se loď s nimi dala do pohybu a oni měli co dělat, aby nepřepadli přes zábradlí. Stejně rychle jako vzlétli, tak přistáli. Jedna z východ cestováním mezi časem a prostorem, kdy ovšem neměli potuchy, co čekat za dveřmi. Vždy to bylo vzrušující a stejně tak i teď. Ticho je pobízelo k tomu, aby otevřeli dveře, zjistili kde jsou a vydali se čelit dobrodružství. Namísto toho však zůstali stát a sledovali Doktora, který si k sobě přitáhl malou obrazovku a odhodil masku. S vráskou mezi obočím vytáhl z náprsní kapsy dioptrické brýle a dvěma prsty oddálil a zas přiblížil obraz. Do doby než spojil dlaně, otočil se na patě a s výkřikem gaja se rozběhl ke dveřím. Ty otevřel pouze na úzký pruh, aby nakoukl, zavřel a rázem dveře rozevřel.

Když zmizel na druhé straně, a tedy z nitra TARDIS, jeho společníci mu byli co nejrychleji v patách. I přesto, že slovo rychle bylo pro nejmladšího nemožné. Naopak zůstával pozadu a až upozornění na jeho osobu, donutilo oba starší zastavit. Vrátit se ve svých šlépějích, aby se zeptali jak se cítí. Přeci jenom to byla Doktorova chyba, že se chlapcova noha zachytila do kovové čelisti, která sloužila jako past. A teď se na jeho noze nacházela nehezká rána, která se nejenom pomalu hojila, ale taky znemožňovala pořádné chůze. Vráska mezi obočím byla znamením, že onen dotaz byl nevhodný. Doktorovo kousnutí do jazyka pak znak, že více už neřekne a než se stačil otočit, cítil jak ho do beder dloube dřevěná tyč. Ve znaku míru se pomalu otáčel po směru hodinových ručiček a div nevykřikl, když spatřil nezvaného hosta.

Sotva sto centimetrová osoba, vzhledem přirovnaná k žábě a i tak po očích nebylo památky. Jen úzký jazyk se smýkal ve větru a následně spočinul na holé hlavě. Ošacení béžové barvy se dalo přirovnat jen přehozu z pod kterého vybíhali dvě blanité paže, přičemž jedna právě držela onu hůl, která se nyní opírala o Doktorovu hruď. Nikdo nedutal, jen pozorovali jak obyvatel této planety pomalu couvá a svou holí vybízí, aby byl následován. - Náhle jim bylo jasné, že možná toto je ten kdo je sem zavolal. - Po písčitém povrchu, který imitoval Saharu, ale v Africe nebyli. Tím si byli jisti už po třech krocích, kdy jim písek z pod noh zmizel a nahradila ho kamenitá cesta. Byli zmateni a tiché otázky jim byly k ničemu. Doktor zarytě mlčel a přitom se prohrabával kabátem, kde stihl vložit zbytky ze svého šroubováku. Nebyly tam. Jeho kapsy byly vybílené a on doufal, že je cestou nepřepadl kapesní zlodějíček, kterému se na planetě Zemi přezdívalo šotek.

Obdélníkovou branou, která těsně končila nad hlavou jejich průvodce, se nedalo projít. Ne jinak než po kolenou nebo nehezky skrčeni. A tak byť nechtěli, museli na zem jako batolata a proplazit se na druhou stranu, kde byli terčem miliony pohledů. Jeden vedle druhého stáli, rozhlíželi se a na poslední chvíli oprašovali kolena. Souborný ohlas davu skandoval jedno slovo, kterému zcela nerozuměli, ale i tak by ho vyslovovali jako bulla. Dosti si byli jistí, že ono slovo je i v jejich slovníku, avšak oni nebyli v Koreji, a tak mohli jen pochybovat. Dívat se před sebe na rozbouřený dav, který ukazoval do středu, kde byla dvakrát větší ropucha než mohli vidět na své planetě. Nebyla jako ostatní, byla to skutečná ropucha s mosazní korunou na hlavě, která připomínala spleť pavoučích nožek.

„Zdravím, jsem Doktor. D-O-K-T-O-R, od všeho a na vše... tohle je Keonhee a Dongju, mí společníci a přicházíme v tom největším míru!" ujal se Doktor slova dříve než byl vyzván a to vedlo k hlasitému řinčení. S tichým fajn se záhy ocitl za zády svých společníků a doufal, že ho před rozbouřeným davem zachrání. To si však mohl jen myslet. Naopak byl postrčený na své původní místo, ať si svou slávu vyžere a snad nedostane něčím po hlavě. Ve znaku obrany, tak mával rukama nad hlavou a snažil se onen dav uklidnit, avšak neúspěšně. Naopak pozdvižení hlavy jejich krále se zdálo být oním symbolem, aby se dav uklidnil. Avšak zda to byl skutečně král si Doktor jistý nebyl. V určování pohlaví žab moc zkušeností neměl. Naopak v chaosu si liboval. „Ehm... K tomu tedy, proč tady jsme, ale já to vlastně nevím, takže vy byste mi měli říct vy, proč tady jsme, neboť mám pocit, že má loď zachytila vaše volání."

Tichý povzdech za jeho zády ho donutil se otočit přes rameno, usmát se na své společníky a rty označit větu co se děje? Dongju si mnul víčka, Keonhee koukal do dáli a přitom jen vydával zvuky povzdechu, neboť to bylo jasné všem kromě něho. Opět se snažil být nad věcí, ale naopak se jeho chování zdálo trapné. Jakoby toho nezažili za tu dobu dost a kdyby mohli, jistě by mu to vše začali vyčítat. Třeba slona na Aljašce nebo sněhovou kalamitu v Busanu. Proto snad, když se chystal k otevření úst a promluvení, pocítil brunetovu dlaň na rtech, aby nemohl více říct. Směl tak jen sledovat jak ropucha seskakuje ze svého trůnu a zdá se být větší než z výšky. Aspoň tři metry na výšku a pět v průměru. Gigantní ropucha s ještě větším jazykem, který se dostal z jeho úst a odrazil se těsně u jejich špiček. V ten okamžik mohli být sebe hloupější či nechápavý, i tak jim velice brzy došel pravý důvod jejich příchodu. Měli být odpolední svačinou, kterou být rozhodně nechtěli.

„Děkujeme za pozvání, velice si toho vážíme, ale v této fázi bych řekl, že je načase už jít, takže..." s couváním nespouštěl oči s tvora, který na něj koulel své velké oko a přitom vzbouřil dav k hlasitému kvákání. V takovém houfu to bylo jenom šustění do povětří, ale i tak to trhalo uši, které už měl tak brunet bolavé. Jen, co se dostal ze sevření svého společníka, na malý okamžik se Doktor otočil, aby rty naznačil větu, které v závěru ani jeden nerozuměli. Naopak se museli domnívat a s dlaněmi nad hlavou se snažili napodobit Doktorovi pohyby. „Teď odcházíme. Na tři se rozběhněte. Jedna... dva-"

„Tři!" zvolal starší brunet dříve a následně chytil mladšího za zápěstí, aby ho vedl. Běhat s bolavou nohou bylo nad jeho síly, ale i tak to zvládal. Běžel o setinu pomaleji než druhý brunet, ale zase o deset kroků od Doktora, který na ně z dálky mával. Ani jeden nezaznamenali, kdy je stihl předběhnout. Křičel na ně slova o tom, že jim jsou v patách a namísto toho, aby povzbudil, opakoval, ať zrychlí. Ani v nízkém prostoru, kde museli lézt po kolenou jim nedal pokoj a snad kdyby ho Keonhee nechytil za ruku, tak by byl míle před nimi. Každý tak z jedné strany podebrali nejmladšího a rázným krokem mířili k TARDIS, která byla stále dokořán. Místní jim byli v patách, pociťovali drobné údery, které v závěru způsobovaly kameny, jenž na ně házeli. Měli jediné štěstí, že zbraně jim nic neříkali. I tak to bylo o fous, když vklouzli do nitra, zabouchli dveře a následně se usadili, aby uklidnili zrychlený tep.

Dongju se ihned chytal za poraněné místo, aby došel k závěru, že potřebuje nový převaz, který mu šel s ochotou obstarat Keonhee. Bylo to vysvobození na pár minut, možnost se vzdálit od Doktora a jeho přesvědčení, že to byl omyl i náhoda zároveň. Nemluvě o jeho výzvě, aby si prohledali kapsy a zjistili, že jsou prázdné. Vše, co do nich kladli bylo náhle pryč jako by je někdo okradl. Přitom to nebylo možné, když nikdo v okolí nebyl. A nebo byl. Opět to byla věc, kdy si Doktor mohl říct padesát na padesát a nakonec to byla obrazovka, která upoutala jejich pozornost, když se opět sešli na jednom fleku. I přesto, že TARDIS překládala snad všechny jazyky vesmíru, gallifreyština patřila mezi ty jazyky, které jim zůstavaly skryté. Nebylo tedy divu, že čekali, kdy jim to Doktor přeloží a objasní neboť jeho zaujatý pohled mluvil za vše. Každou minutu vyčkávali, kdy se od obrazovky oddálí a zvolá verdikt, který by mohl znamenat řešení. Řešení toho, proč je sem TARDIS přivedla. Důvod jednání žab i toho, že jsou jejich kapsy vybílené. Velké plátno, které následně stáhl bůh ví odkud, pak značilo, že bude kreslit postup. Bylo to dětinské, ale někdy potřebné.

„Planeta Guretrachos, je domovem miliardy zmutovaných žab, jež pochází z té původní... To je ta královna, co nás chtěla sežrat. Je to jako s včelami, které se starají o svou královnu, ale! Rozdíl mezi žábami a včelami je v obživě," ze zatažením páky se TARDIS dala do pohybu a po jejím uvolnění opět ustála. Od plátna se taky Doktor přesunul ven, na podobné místo odkud právě utekli, ale zde po nich nikdo nekřičel. Dlaní naznačil, aby se zaposlouchali a hned na to se ve vzduchu chytil něčeho, co neměli možnost spatřit. Jakoby následoval tenké vlákno, které vycházelo z ničeho a vedlo nikam. Doktorův výklad proti jiným dával smysl, ale stále ucházela pointa, co to má společné. „Tenké, protkané pavučiny, které se sbíhají všude a jsou lepkavé! To znamená potravu pro pavouky a bídu pro žáby... Našim úkolem je najít toho pavouka!"

„Pavouka?" bylo to jen kývnutím, které jim dal sekundu před tím než jim na nose přistály růžové brýle. Přesně takové, které měl na sobě ještě nedávno Doktor. S nimi i oni viděli ty vlákna, do kterých se pomalu motali, a která drze ošacovala, co viděla. Stejně rychle jako jim je nasadil, jich je i zbavil, dostrkal zpět do budky a táhl za páku. Jen proto, aby našli hnízdo. Centrum celého dění, které rozhodně nemělo slibné vyhlídky. Po opětovném utichnutí motoru je nepopadal pocit, že by se nacházeli jinde, stále okupovali jednu a tu samou planetu, avšak opět z jiné části. Důkazem jim proto bylo černo-šedé nebe nad jejich hlavami a propast pod nohami. Stačil jeden špatný krok, aby se zřítili dolů a nejspíše zachytili na pavučinách, které se kolem dokola rozprostírali. Všimli si jich, až když se jich tenká vlákna dotkla, šimrala na tváři a vábila, aby se sami přilepili. Ani růžové brýle nepotřebovali a bezpochyby to nebylo jenom tak. Vidina toho jak si žijí svůj vlastní život je přesvědčila jak bylo možné, že byli okradeni a ani to nepocítili. Dávejte pozor. Poučná slova, která zněla ironicky, neboť nebýt Doktora, jistě by na to sami nepřišli. Dlaní je následně pobídl, ať ho následují, přičemž po očku sledoval bruneta, který si nestihl obvázat svou nohou. Pro krve žíznivé tvory, kteří zde též mohli být, byl nyní prioritou.

V rozestupu Doktor, Dongju a Keonhee, kráčeli za sebou a roztaženými pažemi korigovali své pohyby. Jít po úzkém kraji, kdy se jim zem pod nohami rozpadala nebylo ani trošku příjemné. Zvlášť, když vítr hrál proti nim a oni velice rychle padali do nekonečného nitra, kde nebylo vidno ani na centimetr. Zde se zdálo, že po střetu se zemí z nich zbyde jenom mastný flek, ale nebylo tomu tak. Těsně nad zemí se uchytili do tenkých pavučin a každý pohyb je více fixoval, až se nemohli hnout zcela. Zmohli se pouze k pohybování očí za světlem, které je náhle oslepilo a uhnout před ním bylo nemožné. Najít pak zdroj, který se pohyboval z jedné na druhou stranu se zdálo výsměšné. Jakoby si s nimi někdo hrál a že tomu tak bylo. Dva páry rudých očí se náhle zdvojnásobily a ze dvou bylo snad tisíce. Tisíce oček, které je hladově pozorovali a ze tmy vyplouvalo na povrch hejno pavouků. V čele s tím největším, který se spouštěl těsně nad jejich hlavami a rozhodně je nenechával v klidu. Křik, který se dral ze dvou úst se překrýval se slovy Doktora, který se opět snažil být nad věcí, ale pokud člověk měl být opět součástí jídelníčku, bylo to těžké. Pro obě strany a zvlášť v momentě, kdy se smrti koukali do očí.

„Zachovejte klid! Žádné prudké pohyby a hlavně se mu nedívejte do očí!" Doktorova slova následovalo marné šmátrání do kapes, které byly stále prázdné a spatření dalšího pavouka těsně u jeho nohou, už k okecání nebylo. Naopak jen na sucho mohl polykat, snažit se vyjednávat, avšak vědou zdegenerovaní a někým doupravení pavouci ho neposlouchali. Měli svůj vlastní svět, kde vše co jim padlo do sítě bylo vhodné k zakuklení a uchování pro dny bídy. Znát to bylo s tkaní, které stoupalo kolem jejich nohou, hrudi a pomalu se stávali živou mumii. Křičet se náhle zdálo ještě zbytečnější, neboť zde nebyl nikdo, kdo by jim pomohlo, i když stačilo tak málo. Sami to posléze zjistili s povědomím vrznutím, které přicházelo z dálky a následně nabíralo na intenzivitě. Marně si zkoušeli vzpomenout, kde onen zvuk slyšeli a co tím chce říct. Co musí udělat proto, aby se odtud dostali, i když to bylo tak snadné.

Stačilo se probudit. Tato slova by jim jistě řekl nejstarší člen skupiny, který nakukoval přes úzkou škvírů dveří, kde nijak poklidně oddechovala trojice nejmladších. Ze spánku sebou šili, vykřikovali nesmyslná slova, ale jinak tvrdě spali. Byl to také důvod proč se na ně hyung přišel podívat, aby si ověřil, že je všechno v pořádku. Že nikdo neutrpěl vážná zranění při pádu z postele nebo neohrozil jiné. S vráskou mezi obočím se usmíval, tiše přivřel pootevřené dveře a s myšlenkami byl v následujícím dnu, kdy jemu i zbylým dvoum členům, bude jistě převyprávět společný sen, který nyní sdílí. O modré budce, vesmíru i dobrodružství, které četli předchozího večera v komixu a nyní čelili potrestání, neboť jim bylo řečeno, že nic takoveho před rušným dnem dělat nemají.