1. Jméno: Maya
2. Profil: jjungmaya
3. Zadání: Fantasy
4. Ano.
5. Skupiny: BTS, Ateez, Monsta X, Seventeen, GOT7, VAV, The Rose, N.Flying, DAY6, BigBang, SF9, ONEUS, Blackpink, NU'EST,Block B,...

Název povídky: もしもし (moshi moshi)
Téma: Fantasy
Anotace: Další cesta do Japonska znamená pro Seokjina všední záležitost a rutinu. Pobyt v Zemi vycházejícího slunce slibuje plánované pracovní příležitosti i setkání s dlouholetým přítelem, přesto se mladý model se slibnou kariérou nedokáže přimět těšit se. Od Japonců ho totiž odrazuje jejich hloupá víra ve strašidla a démony, stejně jako fakt, že s každým voláním se jako první ozve to otravné, nervy drásající: „Moshi moshi?"
Pár: Seokjin x Jimin
Varování/upozornění: Příběh se odehrává v současném Japonsku. Svět v příběhu však není plně věrohodný našemu světu – důvodem je potřeba zasadit jisté rysy do děje, který by jinak pokulhával na své logičnosti.

Povídka:

The headman beats the hunter, whom he outranks.
The hunter beats the fox, whom he shoots.
The fox beats the headmen, whom he bewitches.

Seokjin s povzdechem vyhlížel z okénka, které mu odhalovalo výhled na líné, plynoucí mraky. Tolikrát už tu scenérii viděl, přesto ho místy stále zaujala a utrhla si kousek jeho pozornosti. Obzvláště ve chvíli, kdy ho omrzelo prozkoumávání veškerých sociálních sítí, čímž se snažil zabavit během několikahodinového letu. Nikdo z jeho přátel mu neodepisoval, na hlavních stránkách se objevovaly příspěvky, které již viděl, a tak po hodině brouzdání po internetu svůj mobil vypnul.

Dlouze vydechl a opřel hlavu o sedadlo, již nezaujatý dál vyhlížel z okna a jeho myslí se rozbíhaly myšlenky. Nebyl si jistý, kdy přesně nastal ten zvrat, jenž mu sebral veškeré nadšení z návštěvy cizí země. Do Japonska létal poměrně často. Mnoho lidí by mu zřejmě tvrdilo, že ho návštěvy omrzely, ale nemyslel si, že jeho nechuť vznikla právě takhle. Přikláněl se více k nějakému druhu zášti. Tolik opěvovaná země vycházejícího Slunce ho znechucovala téměř vším. Tým, se kterým většinou pracoval během focení a přehlídek, byl k nevydržení. Dříve si ničeho takového nebyl schopen všimnout, důvodem byla nejspíš nedostatečná znalost japonštiny. Ale jak se učil, postupně se mu otevíraly dveře a odhalovala špinavá tajemství.

Nespočítal by, kolikrát slyšel maskérky pomlouvat se mezi sebou navzájem. Žádná z nich neměla v týmu skutečnou kamarádku. Ostatně, všichni ve skrytu představovali vyhrazené individualisty schopné podkopnout jeden druhému nohy v případě, že by jim to přineslo nějaký prospěch. Každý jel sám za sebe. Síly dali dohromady pouze v práci, kde to bylo nutné. Nebo také v případě, že si našli oběť mezi modely, kterou mohli pošpinit. Nebyl slepý ani hluchý, aby si nevšiml, že si na něj tolikrát ukazovali prstem, když náhodou přišel s kruhy pod očima, nebo něčím podobně triviálním, co je z neznámého důvodu pobouřilo.

Nebral si to k srdci, to rozhodně ne. Ale práce s takovými lidmi mu radost rozhodně nepřinášela. Pokaždé se mu zastesklo po milém kolektivu maskérek, které s ním pracovaly v Koreji. Byl rád, že se mu alespoň doma poštěstilo obklopit se hodnými lidmi.

Útrpně si povzdechl, mohl se pouze modlit, aby se něco změnilo. Příliš nevěřil, že by se ten prohnilý kolektiv nějak obměnil, ale minimálně doufat v to mohl. Naštěstí měl mezi jednotlivými foceními naplánované i dny volna, během kterých si zařídil setkání se svými přáteli. To bylo jediné, na co se těšil.

Zaobírání se vlastními myšlenkami mu zabralo dost času - ani se nenadál a letadlo se připravovalo na přistání v Osace. Tiše si povzdechl a psychicky se připravil na cestu až do Kyota, kde měl zarezervované apartmá v hotelu.

Cesta vozem taxi služby se vlekla ještě víc, než celý jeho let, proto se rozhodl zavolat jednomu ze svých přátel. Nebo se o to hodlal alespoň pokusit. Byl si moc dobře vědom faktu, že jeho přítel měl manželku i děti – neměl by mu za zlé, kdyby mu na hovor neodpověděl a místo toho trávil čas se svou rodinou. Navíc měl tolik taktu, že mu vždy posílal zprávu s omluvou a vysvětlením.

Uvelebil se v sedadle a vyhledal příslušný kontakt, načež si mobil přiložil k uchu. Chvíli vyčkával, než se začal ozývat táhlý, přerušovaný zvuk. Když už hodlal svůj pokus vzdát, aby nepůsobil dotěrně, jeho hovor byl přijat.

„Moshi moshi?"

Seokjin otráveně protočil očima, iritovaný jedinou frází, která vyšla z úst staršího muže. Podrážděně vydechl a odpověděl tak, aby to svému příteli alespoň trochu oplatil, chuť mstít se nedokázal potlačit. „Taky s tebou rád mluvím, senpai."

„Seokjine, víš moc dobře, že nemám rád, když mi tak říkáš..."

„Stejně jako ty víš, že nesnáším tu vaši připitomělou frázi, Miyavi-san," odpověděl mu pohotově a vzápětí měl chuť si nafackovat. Z druhé strany hovoru se několik sekund nic neozývalo, načež si mladší muž ztrápeně povzdychl. „Promiň... přeháním to a vybíjím si nervy na tobě, i když za nic nemůžeš..."

Ticho se ještě chvilku protahovalo, než Takamasa promluvil: „To nic. Musíš být z toho letu utahaný. Nedivím se, že jsi podrážděný."

„To mě neomlouvá, Miyavi-san," namítl. „Mluvíme spolu po dlouhé době a hned jsem na tebe byl nepříjemný. Moc mě to mrzí."

„Řekl jsem už přeci, že se nic neděje, tak se tím netrap. Co jsi potřeboval?"

„Oh, vlastně... nic důležitého. Jen jsem se chtěl ujistit, že naše setkání platí. Nemáme zrovna moc příležitostí se vídat," zamumlal a váhavě pohlédl na řidiče, který jeho hovoru zdánlivě nevěnoval pozornost. Přesto raději neřekl víc, než by bylo nutné.

„Neměj strach, platí to. A moc se těším."

„I já se těším," pousmál se Jin, a přestože jej nemohl druhý muž vidět, úsměv na jeho tváři vytušil. „Zatím se měj, Miyavi-san. Uvidíme se brzy."

„Ať se ti mezitím daří v práci. Brzy na shledanou."

Hovor byl ukončen dřív, než stačil mladý model cokoliv dalšího říct. Přesto se pousmál, jak nad představou jejich setkání, tak nad faktem, že s ním Miyavi nadále hovořil velmi klidně a spisovně. Pomáhalo mu to výrazně zlepšit japonštinu a zároveň se nemusel bát, že by něco důležitého přeslechl.

Brzy už vystupoval z automobilu, zaplatil řidiči požadovanou částku a i se svým zavazadlem se vydal dovnitř hotelu. Netěšil se na nic jiného, než na měkké, hebké peřiny, do kterých se po několika minutách konečně mohl ponořit.

•

Již pátý den si připadal naprosto vyčerpaný, jako kdyby z něj někdo odsál veškerou energii. První dny musel snášet tým, který přesně vykresloval jeho noční můru – měl pocit, že i kdyby se jen nadechl trochu jinak, než bylo běžné, vzbudilo by to salvu pomluv a nevraživé pohledy veškerých zaměstnanců. Netroufal si promluvit nahlas a něco jim říct, avšak ve své hlavě opakovaně křičel: Co s vámi všemi zatraceně je?!

Došoural se k široké posteli, na kterou se těžce svalil a cosi frustrovaně zavrčel do polštáře. Od manažera dostal telefonní číslo, na které měl zavolat, aby mu byl zajištěn odvoz. Jak se dozvěděl, další focení měla probíhat v odlišném prostředí. To znamenalo jediné – znovu marně doufat, že by se mu tentokrát mohlo pracovat lépe a nepřipadal by si před fotoaparáty jako ve vězení. Práce modela byla vyčerpávající a místy sám sebe proklínal, že kdysi zavolal na číslo z vizitky, že tu zatracenou vizitku vůbec přijal od muže, který si ho na ulici povšimnul. Měl tenkrát ten zatracený papírek raději roztrhat.

Nehodlal riskovat, že by okamžitě usnul, proto se s námahou zvedl z postele a vytáhl mobil z kapsy. Zahleděl se na malý, pomuchlaný papír. Smířený se svým osudem nakonec naťukal telefonní číslo do svého mobilu, překonal nechuť a přiložil prst k malé, zelené ikonce. To poslední, na co se cítil, bylo ještě s někým hovořit, ale udělat to zkrátka musel. Začal nervózně poklepávat prsty, když se zdálo, že volaný účastník hovor nepřijme.

„Prosím?"

Seokjin překvapeně zamrkal, když se snad poprvé nesetkal s tou odporně otravnou frází, která provázela každičký hovor na půdě Japonska. Zarazil se i nad něžně znějícím hlasem, jenž rozhodně nemohl patřit člověku, kterému se chtěl dovolat. Odkašlal si a váhavě promluvil: „Tady Kim Seokjin. Mluvím s panem Hiroshim Nakamurou...?"

„Tady Park Jimin. Je mi líto, musel jste si splést číslo..."

„Moc se omlouvám," vydechl Jin, zatímco vnitřně panikařil. Oba se na hodnou chvíli odmlčeli, jako kdyby nevěděli, co udělat. Přitom se to zdálo zjevné a jednoduché – hovor ukončit. To se ale nestalo.

„Říkal jste... Kim Seokjin? Ten model?" otázal se opatrně muž na druhém konci hovoru. Jeho hlas zněl nejistě.

Seokjin zůstal potichu, netušil, zda lhát, nebo přiznat pravdu. Nakonec zvolil druhou, značně riskantnější možnost, která ho mohla přivést do pořádných potíží. Nejen se společností, ale i s vlastním manažerem a zaměstnavateli. „Ano."

„Je pozdě a jste ještě vzhůru... takže předpokládám, že náročný den v práci?"

Nepříjemně se ošil. „To je jedno," pokusil se otázku zamést pod koberec.

„Omlouvám se, nechci se nijak vtíravě vyptávat. Měl byste jít spát. I já bych raději už měl jít. Přeji vám dobrou noc, Seokjine."

„Dobrou-" hovor byl ukončen dříve, než stačil přání dobré noci dokončit. Odtáhl mobil od ucha a zadíval se na seznam uskutečněných hovorů. Na tom cizím muži bylo cosi zvláštního. Způsob mluvy, jeho vyjadřování, měkký hlas... to vše a fakt, že se jako první neozvalo otravné „moshi moshi", na Jina značně zapůsobilo. Zíral do displeje mobilu a přemýšlel, co se vlastně stalo natolik odlišně, co onen neznámý řekl natolik odlišně od ostatních, že ho to zanechalo téměř s vyraženým dechem.

Až po několika minutách se vzpamatoval, zkontroloval zapsané číslo s tím na papírku a zavrtěl hlavou, když si všiml jediné, odlišné číslice. Opravil ji na tu původní a opět přiložil mobil k uchu, jen aby se okamžitě spojil s mužem, kterému se původně pokoušel dovolat. Domluvil s ním vše potřebné, obzvláště to, aby měl zajištěný odvoz na dané místo a nemusel bloudit sám.

Pak už se odebral do sprchy, s hlavou přeplněnou myšlenkami točícími se okolo neznámého muže. Čím to jen bylo, že mu z jediného hovoru natolik imponoval, to si sám nedokázal řádně vysvětlit. Jeho hlas mu stále zněl v uších, když ulehal do měkkých peřin, neodešel ani se sny, ani s příchodem nového dne a vycházejícím sluncem.

Ráno se násilím přiměl vyhrabat se z postele, zkontroloval čas a útrpně si povzdechl. Musel si pospíšit, proto urychleně popadl své věci a odebral se do sprchy. V rychlosti vykonal veškerou ranní hygienu, před zrcadlem upravil svůj pomuchlaný a nanejvýš ospalý zjev, než se všemi potřebnými věcmi pelášil z pokoje. Vůz před hotelem již čekal, takže spěšně nasedl a nechal se vézt k místu určení. Znuděně prohlížel sociální sítě, jen aby zahnal drobný plamínek nervozity, který kdesi uvnitř něj plápolal.

Až příliš brzy dorazili k poměrně vysoké budově plné prostorů pro různé účely, včetně místností, kde probíhala focení. Povzdychl si, před vchodem se pozdravil se svým manažerem a společně se vydali dovnitř. Seokjin ho poslouchal pouze napůl, opravdu ho totiž nezajímalo, jak společnost přišla k budově, ve které se nacházeli. Mnohem raději si prohlížel vybavení uvnitř, pozoroval kolemjdoucí lidi a přemýšlel nad jinými záležitostmi. Hlavu měl ostatně stále plnou cizího muže, který včera přijal jeho hovor.

Překvapeně zamrkal, když ho oslovila poměrně nízká slečna a vyzvala ho, aby ji následoval. Jak brzy zjistil, byla jednou z maskérek, které se okamžitě začaly zabývat jeho obličejem a snažily se ho zbavit veškerých nedokonalostí. Ačkoliv na povrch nedal nic najevo, zadržoval malý úsměv, jak poslouchal hovor plynoucí místností, příjemné a milé hlasy, které vyslovovaly dojmy o naprosto obyčejném tématu. Žádné pomluvy. Žádný otravný a pisklavý tón. Mohl jen doufat, že mu bude dopřáno v takovém prostředí zůstat.

Před fotoaparátem se okamžitě uvolnil bez sebemenších problémů a vše probíhalo hladce. Odcházel kolem sedmé hodiny večerní, potom, co ho tým maskérek společně s fotografem pozvali, aby si s nimi pochutnal na objednaném jídle. Tolik mu to připomínalo tým z Koreje, že neodolal a souhlasil. Tentokrát se na hotel nevracel utahaný, nýbrž naplněný dobrými pocity a radostí.

•

Jimin mu dva dny po jejich prvním hovoru zavolal sám od sebe. Nejdřív byl Seokjin zmatený a hodlal vyzvánějící mobil ignorovat, nebylo pro něj příliš bezpečné zvedat cizí hovory, ale po chvíli zírání telefonní číslo poznal. Váhavě tedy přejel od zelené ikonky a přiložil si mobil k uchu. Jak se ukázalo, mladík si chtěl pouze povídat – mluvili spolu téměř hodinu o všem možném i nemožném, a když jejich hovor skončil, Jin si připadal podivně bezstarostný, uvolněný. S nevídaně dobrou náladou si šel večer zaplavat do hotelového bazénu.

Tím to ale neskončilo. Jimin mu následující den volal znovu, mluvili spolu ještě déle, zároveň se toho jeden o druhém mnoho dozvěděli. Jimin pracoval v internetové kavárně, podle všeho si své zaměstnání užíval i přesto, že jeho plat nebyl zrovna nejvyšší. Pocházel z Koreje, což ostatně prozrazovalo i jeho jméno – do Japonska se natrvalo nastěhoval teprve před dvěma roky. Jin by mohl jeho hlas poslouchat pořád, ať už by vyprávěl cokoliv. Hltal každé jeho slovo a sám neváhal sem tam něco prozradit i o sobě.

Stále byl opatrný, v paměti manažerova varovná slova; nebylo dobré o sobě na potkání prozrazovat více, než bylo nezbytně nutné, a tak vše odhaloval pomalu a postupně. Ačkoliv malinkou část mysli znepokojovala myšlenka, že se někomu tak snadno otevřel a svěřoval se mu, neměla dostatečnou sílu na to, aby mu tento fakt vadil. Cítil se dobře, když s Jiminem mluvil. Cítil se ještě lépe, když mu odhaloval své myšlenky i pocity, svůj pohled na všechno možné. Cítil se úžasně, když se mu i mladík na druhém konci hovoru otevíral jako kniha a dával mu možnost číst v jejích stránkách.

Nedalo mu to a nakonec zavolal i on sám. Hovory se staly pravidelnou součástí jeho večerů, když se vracel z práce na hotel – naštěstí nepříliš vyčerpaný, jelikož se pohyboval v tom mírumilovném a příjemném kolektivu. Bylo osvěžující si povídat s někým, kdo si s ním skvěle rozuměl a byl ochotný bavit se téměř o čemkoliv, nezávisle na závažnosti daného tématu. Navíc, od Jimina nikdy neslyšel ono otravné „moshi moshi", když jeho hovor přijímal.

Vracel se z dalšího focení pro jednu ze známějších značek a mimo ulehnutí do postele se těšil i na další hovor s Jiminem. Ve svém apartmá se osprchoval, převlékl do oblečení určeného na spaní, a už v momentě, kdy si lehal do postele, hledal v mobilu příhodný kontakt. Ovinul paži kolem polštáře a přiložil si přístroj k uchu, trpělivě vyčkával.

„Jin-hyung, jsem rád, že voláš," další z věcí, která ho těšila – Jimin ho oslovoval hyung a znělo to z jeho úst přímo božsky. Navíc mnohem přátelštěji, než kdyby za jeho jméno přidal chladný sufix san. „Jak ses dnes měl? Co focení, šlo všechno dobře?"

„Ahoj, Jimine," pozdravil ho starší muž. „Dneska to bylo skvělé, docela jsem si to užil. Pracuje se mi mnohem lépe, když jsou kolem mě milí lidé. Ani se potom necítím tolik vyčerpaný," přiznal a polštář přitiskl blíže ke svému tělu. „Jak se dařilo tobě? Doufám, že celý den probíhal hladce."

„Kupodivu ano. Nepřišel žádný nepříjemný zákazník. Dnešní směna byla hodně klidná."

„To je skvělé," zazubil se sám pro sebe starší muž. „Je mi líto, ale dneska nebudu moct mluvit dlouho... zítra vstávám obzvlášť brzy, jedu přes celé město, máme výjimečně focení venku..." omluvil se.

„To nevadí, hyung," ujistil ho hned na to měkký hlas. „Poslyš..."

„Ano?"

Jimin se na nějakou chvíli odmlčel, než vyslovil návrh, který si již několik dní pečlivě promýšlel. „Myslíš... že bys měl čas... abychom se mohli sejít? Rád bych tě poznal naživo..."

Seokjin nepopíral, že ho to zaskočilo, stejně tak ale i mírně vyděsilo. Mluvit s cizím člověkem přes mobil byla jedna věc, ale přijít s ním do fyzického kontaktu... toho se bál a pud, který se mu po ta léta vyvinul, na něj doslova řval, aby nebláznil. Jenže ta nabídka zněla tolik lákavě. Tolik, že chutnala na jazyku jako to nejsladší ovoce. Touha se pro jednou vzepřít, neposlechnout rady a tvrdohlavě, možná z trucu, udělat nějaký naschvál, ho také moc lákala. Vždy byl vzorný a poslušný. A přesto ho zrovna v tu chvíli pokoušela rebelie.

„Kde?"

Trvalo pár sekund, než mladík na druhém konci odpověděl. „No... zašel bych někam na jídlo... a mohli bychom se sejít u parku Maruyama? Víš, kde to je?"

Jin se zamyslel, než pokýval hlavou. „Vím, měl bych tam trefit. Ještě si najdu cestu."

„Tak dobře... kdy máš volno?"

„Ve čtvrtek."

„Tak tedy ve čtvrtek, řekněme... kolem páté hodiny?" navrhl Jimin nadšeně, přičemž zněl jako malé dítě radující se ze sladkosti.

„Perfektní. Moc se těším," uculil se starší.

„I já," přiznal mladík. „Tak se tedy zatím měj, hyung... a ve čtvrtek se uvidíme."

„Taky se měj," rozloučil se a odložil mobil stranou. Své nadšení nedokázal dlouho skrývat – s přihlouplým smíchem zabořil obličej do peřin a schoulil své tělo do klubka. Upřímně se těšil. Vidina setkání v něm probouzela mnohé pocity, které ho šimraly v břiše a putovaly až do konečků prstů.

•

Nastal den, kdy měla proběhnout jeho návštěva v Miyaviho bytě. Podle všeho mu ho zapůjčil bývalý kolega a dobrý přítel, který se nacházel mimo zemi, a tak udělal radost kamarádovi i jeho rodině. Ten den měla jet jeho manželka s dětmi pryč, podle všeho projít si město a navštívit nějaký zábavní park, konkrétněji se starší muž nezmínil.

Ne, že by Seokjinovi vadili, ale přeci jen uvítal, když mohl být se starším přítelem raději sám. S Melody bohužel málokdy našli společné téma, jak moc se jejich zájmy lišily, a přestože se častovali milými úsměvy, jejich vztah snad nemohl být víc neutrální. Styděl se za to, ale brebentění jejich dětí měl problém porozumět, obzvlášť když mluvily příliš rychle.

Takže když mu jeho přítel oznámil, že bude v bytě sám, mírně si oddechl a jeho nervům to rozhodně ulevilo.

Nasedl do přivolaného vozu taxi služby a nechal se svézt na autobusovou zastávku, ze které už k dočasnému obydlí trefil. Miyavi byl mnohem slavnější, než on, a někteří fanoušci se ho nadále pokoušeli různými způsoby vysledovat. Rozhodně nechtěl, aby kvůli jeho neopatrnosti narazil špatný člověk na tak citlivou informaci.

Zaplatil požadovanou sumu a vystoupil. Ujistil se, že auto doopravdy odjelo, než se vydal správným směrem. Přes ústa a nos měl nasazenou roušku a kšiltovka naražená na hlavě skrývala jeho vlasy, takže ho snad jen tak někdo poznat nemohl. Kupodivu byly ulice klidné, žádnou pozornost u kolemjdoucích nevzbuzoval, a tak si pořádně oddychl, jakmile bezpečně dorazil na místo.

Nespočetl by, kolikrát se při takové akci cítil jako tajný agent vystřižený z filmů o Jamesi Bondovi. Na jednu stranu měl chuť se tomu zasmát, na druhou stranu mu nutnost skrývání se připadala smutná. Ale mohl dopadnout hůř. Třeba jako k-pop idol.

Veškerá úzkost z něj spadla teprve tehdy, když ho starší muž vtáhl do krátkého, přátelského objetí a poplácal ho po zádech. Zatímco si vyzouval boty, Miyavi mu nabízel čaj, který neváhal přijmout. S malým úsměvem se porozhlédl po prostorné chodbě – zdobily ji četné obrazy přírody, zvířat, ale i jiných výjevů, které fascinovaly lidské oko. Musel se alespoň na chvíli pozastavit u zachycené polární záře.

„Nevíš, kdo to fotil, Miyavi-san?" zeptal se zvědavě a dále prohlížel fotografii.

Z vedlejší místnosti se ozvalo tiché zabručení, než do chodby vykoukla hlava. „Bohužel. Ale můžu se poptat," nabídl se, než opět zmizel, aby připravil čaj.

„To nemusíš, nepotřebuju to vědět nutně," zamumlal a popošel dál do útrob bytu. Ani zbytek zařízení ho nezklamal, a tak se s úsměvem posadil k nízkému stolku na měkkou, širokou podložku. Prsty o desku nábytku zabubnoval, rozhlížel se kolem a jeho zrak znovu ulpěl na fascinujících obrazech a fotografiích. Majitel měl zřejmě zálibu ve sbírání takových skvostů. Nebo se mu možná jen líbily a udělal si radost.

Brzy před ním přistál šálek, ani se nenadál a stoupala z něj pára. Spokojeně se uculil a jen malinko usrkl, než si svůj počin rozmyslel a nechal nápoj mírně vychladnout. Další minuty se ozýval pokojem tichý, příjemný hovor. Velmi dlouho se neviděli, a trávení času ve skutečné, fyzické přítomnosti toho druhého, kdy si konečně mohli říct úplně všechno beze strachu, velmi uvítali.

Probírali práci, strávili tím dobrou hodinu. Miyavi měl vždy zajímavé historky, ať už šlo o ty z hereckého prostředí, či hudebního. A neváhal svému mladšímu příteli o všem povyprávět. Nejen, že se nad tím pobavili, ale všechny takové hovory Seokjinovi velmi pomáhaly zlepšit japonštinu.

A samozřejmě došlo i na to nejchoulostivější tajemství... to, že si mladý model do života vpustil obyčejného kluka, se kterým si dokonce troufl naplánovat schůzku. A už jen z pohledu staršího, mnohem zkušenějšího muže, tušil, že bylo zle.

„Co, prosím?" zamrkal překvapeně Miyavi a odložil téměř prázdný šálek, který již několikrát doplnil.

Jin sklopil pohled. „Uhm... zeptal se, jestli bych se nechtěl sejít... a já řekl, že ano..." přiznal kajícně, zatímco si pohrával s vlastními prsty. Připadal si jako malý kluk, který provedl špatnou věc, aniž by to bylo jeho záměrem.

„Seokjine, uvědom si... že jsi model. Fotíš pro světové značky, jsi celebrita stejně tak, jako já, jako herci, jako zpěváci, kdokoliv. Ty přece... nemůžeš takhle bezstarostně s někým úplně cizím jít ven," spustil káravým hlasem starší a provrtával mladíka před sebou nanejvýš přísným pohledem. „Nemáš ponětí, co je to zač, jestli tě jen neláká do pasti."

„Tohle přesně na vás všech nesnáším... nemůžeš, nemůžeš, pořád jen samé nemůžeš..." zamumlal sklesle, nejistý, jestli by měl svou stížnost vůbec vyslovovat.

„A uvědomuješ si, že to nemůžeš je pro tvou ochranu? Aby se ti něco nestalo? Seokjine, tohle od tebe bylo nesmírně hloupé. Jestli tu schůzku nezrušíš, věř mi, že se nebudu zlobit jen já, ale i tvůj manažer. A to znamená, že i tvůj šéf," pokračoval Takamasa, skoro jako kdyby nemohl uvěřit, že si to neuvědomoval.

„Vyhrožuješ mi?"

„Ne. Pouze tě varuju před tím, co se stane. A ty víš, že se to stane."

Jin trhl hlavou do strany, našpulil rty a stáhl obočí k sobě. A muž tenhle výraz velmi dobře znal.

„Navíc, zjevně je na něm něco špatně. Nevšiml sis? Opravdu se nenašlo něco, co by ti na něm nesedělo? Podle toho, co jsi říkal, byl naprosto klidný, navíc ti volal sám od sebe. To ti to nepřišlo ani trochu podezřelé?" Když model neodpovídal, rozhodl se pokračovat. „Ani ti po přijmutí hovoru neřekl-"

„A jsem mu za to zatraceně vděčný," procedil skrze zuby mladík a konečně se na svého přítele podíval.

Ani věčně trpělivý Miyavi nevypadal, že by tentokrát dokázal zůstat v klidu. Zhluboka se nadechl. „Seokjine... víš moc dobře, proč se to říká. Vyprávěl jsem ti ty historky mnohokrát. Pokud to neříká, jak můžeš vědět, že to není-"

„Že to není nějaký váš hloupý liščí démon?!" skočil mu opět do řeči a zasmál se. „Děláš si legraci? Opravdu mi chceš tvrdit, že věříš, že by něco takového existovalo? Proboha, jsou všichni Japonci takhle pověrčiví?"

„Tady nejde o žádnou pověrčivost."

Seokjin povytáhl obočí a podíval se na něj, jako by si myslel, že se zbláznil. Chvíli si pohled opláceli, než Miyavi pokračoval.

„Seokjine... lišky jsou nebezpečné. Nikdy nevíš, co od nich čekat. Jsou nesmírně chytré, ale nemají stejnou morálku, jako my. Byly případy, kdy slíbily splnění přání. A tak si lidé přáli peníze, načež lišky vykradly sousedství, aby přání splnily. Jestli je ten kluk kitsune, nemůžeš vědět, co udělá, co plánuje, co s tebou chce provést."

Nastalo ticho, tak dusivé a nepříjemné, že by se oba muži nejraději zvedli a utekli pryč, daleko od toho druhého.

„Věděl jsem, že se ti to nebude líbit. Ale opravdu jsem netušil, že natolik, abys mi tady vyprávěl nějaké hloupé pohádky, Miyavi-san," zavrtěl hlavou Jin, zvedl se a chystal se k odchodu. Nemínil zůstat ve společnosti druhého muže byť jen o několik minut déle. Nazul si boty a ignoroval fakt, že ho Takamasa několikrát oslovil.

Zaslechl až poslední větu, než vyšel ven. „Když si mých slov a rad nevážíš, tak za mnou už nechoď."

A ačkoliv se jeho hruď prudce sevřela a zabodala v ní nepříjemná bolest, zavřel za sebou a během se snažil vzdálit natolik, jak jen to bylo možné.

Mezitím se starší vrátil, aby pouklidil porcelánový inventář. I jeho mrzelo, jak se situace vyvinula, ale od svých tvrzení odstoupit nemohl. Obzvláště proto, že věděl víc, než si Seokjin naivně myslel. Věděl lépe, než kdokoliv jiný, co byli kitsune zač.

Místností se rozezněl vyzváněcí tón a on pohlédl na displej, který odhaloval krásný obličej jeho manželky. Jen člověk, který věděl víc a byl opravdu všímavý, rozpoznal v její tváři jemné, přesto znatelné liščí rysy.

•

Seokjin vyřešil problém se svým mizerným rozpoložením poměrně jednoduše. Naplno se opřel do práce a odmítal vnímat cokoliv jiného. Nepřemýšlel nad Miyavim ani nad tím, jak moc ho jejich hádka mrzela. V hlavě se zaobíral pouze tím, co bylo v plánu focení jako další, jak by se mohl dostat na místa, kam měl dorazit, nebo přemítání o tom, jaké oblečení mu maskérky připravily.

Jimin mu poslal pouze zprávu, že byl bohužel příliš zaměstnaný a nemohl mu zavolat, ale s jejich setkáním počítal a zařídil si, aby ten den ve správnou dobu měl opravdu volno čistě jen pro něj. A tak Jinovi nezbývalo nic, než vyčkávat, až konečně přijde čtvrtek a s ním i ten neznámý mladík, kterému nedopatřením zavolal. Nemohl si pomoct, ale nejspíš to byla jedna z nejlepších náhod, jež ho v životě potkaly.

Dorazil domů po hodině jízdy hustým provozem. Připadal si kupodivu vyřízený, a ačkoliv se mu pracovalo dobře a příjemně, ten den to nebylo vyloženě příjemné vyčerpání. Pocítil hrdost, že se zvládl dohrabat alespoň do sprchy a při čištění zubů zabránil očím, aby se samy od sebe zavíraly. Došoural se k posteli, zmoženě si lehl a zaznamenal už jen pár vlastních úlevných výdechů, než usnul.

Vyčerpání pravděpodobně napomohlo tomu, aby se ráno vzbudil překypující energií. Pln života si dopřál snídani, která mu byla zanesena až do pokoje, ten den mu dokonce chutnala víc, než kdykoliv jindy. S úsměvem pohlédl na displej mobilu, jen aby zjistil, že nastal den, který takovou dobu vyčkával – čtvrtek. A přestože nebyl věřícím, v tu chvíli děkoval i Poseidonovi, že se tak nádherně vyspal a probudil se v dobré náladě.

Mimo jiné zahlédl i zprávu od mladíka, se kterým měl jít ven. Prý se moc těšil. Ta slova působila tolik obyčejně, přesto z nich cítil mnohem víc a dokázal říct, že byl stejně natěšený, jako on sám. Jistě psal zprávu mírně rozklepanýma rukama a usmíval se.

Jin se po vydatné snídani zvedl, poupravil svůj vzhled, vyčistil si zuby a zamířil do hotelového bazénu. Usoudil, že jít v době snídaně byla ta nejlepší volba. Nezmýlil se, prostor byl úplně vyprázdněný, a tak mohl s klidem vlézt do vody a přeplavat plochu několikrát sem a tam. Měl volno na celý den, takže musel hledat způsoby, jak se co nejúčinněji zabavit; předtím, než se hodlal vydat ven k místu setkání.

Ani plavání ho nezbavilo přílišného množství energie, a tak svému tělu udělal radost a po dlouhé době si zacvičil. V Koreji ho do cvičení nutila společnost, pod kterou pracoval, ale ani v nejmenším si na to nestěžoval. Byl rád, že ho někdo přiměl se hýbat a dohlížel na to, aby se neulíval. Bohužel, v cizích zemích se na něj dohlíželo špatně a on sám na to často zapomínal.

Nenadál se a přišla řada na oběd, na němž si také velmi pochutnal. Zbývalo mu jen pár hodin, než se měl vydat do ulic a setkat se s Jiminem. Ačkoliv byl natěšený, přeci jen v něm plápolal i malý plamínek nervozity a strachu. Varování manažera v něm byla zakořeněná hluboko, tak moc, že jen sotva by je potlačil úplně. S pocitem, že něco takového udělat musí, se pokoušel vymyslet plán, který by ho dostal z případného ohrožení.

To ho nakonec přimělo vybrat si jiné oblečení, než ve kterém celou dobu plánoval jít. Mnohem pohodlnější triko, ve kterém se dalo dobře hýbat, přehodil přes okraj postele, kam ho následovala o číslo větší džínová bunda. Kalhoty byly jediným kouskem, který ponechal původní.

Vše na sebe navlékl, nazul si boty a pobral peněženku, klíče od hotelu a mobil. Zahleděl se na malý svazek a přemýšlel, kam by případně mohl neznámého udeřit, aby to bylo nejúčinnější. Poněkud nejistý se rozhodl i naškrábat vzkaz s podrobným popisem, ve kterém sděloval, kam šel, co měl na sobě a co plánoval. Kdyby se něco stalo, manažer by ho určitě hledal a tohle by mu mohlo pomoct.

Popadl ještě svou oblíbenou kšiltovku, narazil si ji na hlavu a opustil hotelový pokoj. Když vycházel ven, nasadil si masku a pospíchal směrem k parku, u kterého se měli sejít. Dorazil jen několik minut po páté hodině. Oddechl si, když kolem nespatřil nikoho, kdo by jej vyčkával; dorazil jako první a nemusel si dělat starosti s omluvami, že přišel o trochu později.

Brzy spatřil postavu, která se zvědavě rozhlížela kolem. Mladík se zrzavými vlasy zjevně někoho hledal, takže se Seokjin rozhodl zariskovat. Povytáhl kšiltovku a sundal si z tváře masku. Oči dotyčného se rozzářily, jakmile na něj narazil pohledem. Neváhal přispěchat k němu a chvíli na sebe pouze hleděli.

„Ahoj, hyung," pozdravil ho mladík, jeho hlas zněl ještě měkčeji, než při jejich hovorech. Jin se musel malinko uculit. „Park Jimin," zazubil se mladík a věnoval staršímu mírnou úklonu. Ten ho okamžitě napodobil a sám se oficiálně představil.

„Kim Seokjin. Kam půjdeme?" zeptal se s mírným úsměvem starší.

„Pojď za mnou," vyzval ho zrzeček a vydal se kolem parku. Seokjin s ním snadno srovnal krok a rozhlížel se kolem. Spíše to ale použil jako zástěrku, aby sem tam mohl pohledem zabloudit na mladíka vedle sebe.

Jeho vlasy se s každým krokem roztomile zhouply a plné rty se držely zformované v krásném úsměvu. Byl o několik centimetrů nižší, možná proto si vybral boty s platformou. Černé džíny těsně obepínaly jeho nohy a čímsi je opticky prodlužovaly, takže na dálku přeci jen působil vyšší, než doopravdy byl. Pod černou bundou označovanou jako bomber jacket měl triko s potiskem jakéhosi názvu v čínštině. Složitým znakům bohužel nerozuměl.

Jimin si všiml, jak si ho starší muž prohlížel, ale rozhodl se to nijak nekomentovat. Místo toho poukázal na obchůdek na druhé straně ulice. Název šel přečíst z plátěných vlaječek vyvěšených na dřevěném rámu. Uvnitř seděli jen dva lidé na vysokých židlích u pultu, za kterým se pohybovali zaměstnanci připravující pokrmy. A přesně tam oba zamířili.

„Co si dáš, hyung?" zeptal se zvědavě zrzavý mladík a sám se zadíval na vypsané pokrmy, přestože už několik dní věděl, co by si rád dal. S rozkošným úsměvem pohlédl na muže vedle sebe, který pročítal seznam jídel před sebou.

Jin si po několika sekundách vybral a usmál se. „Ramen s kachním masem," polkl sliny, které se mu nahrnuly do úst a otočil se na Jimina vedle sebe. „Co ty?"

„Hm... asi udon s aburaage," broukl a jejich objednávku následně nadiktoval jednomu ze zaměstnanců. Natáhl se k přihrádce, ve které ležely zabalené, dřevěné hůlky a vylovil z ní dva páry. Jedny nechal ležet před sebou a druhé položil na pult před Jina. Zazubil se na něj, neskrývaje svou radost, že s ním mohl trávit čas.

Rozpovídali se snadno, jako když spolu v předchozích dnech volali. Jejich hovor umlčely teprve misky s jídlem, které kuchař postavil na pult přímo před ně. Seokjin se usmíval nad tím, s jakou chutí jedl mladší hoch kousky aburaage, jež mu z celého pokrmu zjevně chutnaly nejvíce. Když už žádný kousek nenašel, nabídl mu starší plátek kachního masa, který trochu stydlivě přijal.

Oba se najedli dosyta, zaplatili a vydali se městem nějakým neurčitým směrem. Pomalu se stmívalo a oni pokračovali ve svém hovoru. Zatímco Jin byl klidný a pouze se mírně usmíval, zrzeček odhaloval v úsměvu zuby, jeho tváře ho nutily přivírat očka a vypadal tak sladce, že by ho mladý model ihned dal do dózičky s bonbony. Ušklíbl se nad vlastními myšlenkami, dál naslouchal jeho hlasu a rozhlížel se kolem.

Všiml si povědomého svítícího nápisu, který před nějakou dobou minuli. Došlo mu, že ho mladík vedl okruhem a právě se vraceli zpět k místům, kterými již prošli. Brzy se v zorném poli objevil park, u nějž měli sraz, a Seokjin se smutně pousmál. Jejich setkání zde pravděpodobně končilo.

Sebral ho náhlý pocit smutku. S Jiminem si rozuměl lépe, než s kýmkoliv jiným, a najednou si ani nemohl být jistý, jestli jim budoucnost dopřeje další setkání. Povzdychl si. Plánoval zastavit, když se najednou jeho ruka ocitla v cizím sevření. Zrzek mu věnoval úsměv a pokračoval s ním v cestě směrem k hotelu.

Zvolil procházku menšími ulicemi, osvětlenými pouze lampami. Jinovi to rozhodně bylo příjemné, po širších ulicích se i ve večerních hodinách hemžil dav lidí, na které už neměl náladu. Mladík mu opět něco vyprávěl a starší muž pozorně poslouchal každé jeho slovo.

„... ale je to docela paradox," dovyprávěl s pokrčením ramen Jimin a utichl. Seokjin se na něj podíval, sledoval, jak hledí někam do dáli a přemýšlí, aby na svá slova mohl ještě navázat. Opravdu byl okouzlující. Minuli další z lamp a mohutné, tmavé stíny změnily svůj směr, táhly se za jejich postavami. V tu chvíli Jin zpozorněl.

Na jednom z těch stínů totiž bylo něco špatně. Přísahal by, že mu ztuhla krev v žilách.

„Jimine. Zastav," promluvil náhle, neodtrhl přitom pohled z útvaru, který stín odhaloval. Vlnil se ze strany na stranu, poklidně a ladně, ale nic nevysvětlovalo, kde se tam vzal. Pohlédl na druhého muže, který na něj hleděl se zmatením přímo vepsaným ve tváři. „Ty jsi... ty jsi kitsune."

Zrzeček několikrát zamrkal. Vzduch mezi nimi se zdál hustší a nepříjemně naplněný negativními pocity. Mladší hoch se ošil, jak moc nekomfortně se cítil.

„Prosím? Jin-hyung, pojďme dál..." pokusil se ho přimět a už se otáčel, aby v cestě pokračoval. Zastavil ho ale pevný stisk na předloktí.

„Řekni moshi moshi," přikázal.

Jimin si útrpně povzdechl a přimhouřil oči. „Hyung, co blázníš? No tak, pojďme..."

„Řekni to," zopakoval svůj rozkaz Seokjin a propálil mladíka před sebou přímým pohledem.

Jiminovo tajemství se začalo odhalovat v momentě, kdy se tak moc nechal ovládnout radostí, že si přestal dávat pozor. V tu chvíli, kdy na něj byl vyvinut nátlak, už svou pravou podobu skrýt nedokázal, ve stínu se najednou houpalo víc ocasů a rázem se mu chtělo brečet, kopat kolem sebe nohama jako malé dítě.

„Moshi m-mosh..." pokusil se a vydal ze sebe zvuk podobný zoufalému zafňukání. „Mosh- moshi m-mo..."

Zůstal stát se sklopenou hlavou a znovu už se o nic nepokusil. Volnou paží objal tu nádhernou schránku mladého muže, kterou přijal za vlastní tělo. K pláči už rozhodně neměl daleko, držel ho v klidu jen pevný stisk na ruce. Seokjin na něj hleděl, zmatek v mysli se ukazoval i v jeho očích a novou informaci nebyl schopný plně vstřebat.

Stálo před ním stvoření, v jehož existenci ani nevěřil. Dokonce se kvůli tomu pohádal s drahocenným přítelem, jen aby zjistil, že mu věřit měl. Měl ho poslechnout a na schůzku nikdy nepřijít. Jenže když před ním stál a díval se na to drobné třesoucí se tělíčko, nebyl si jistý, jestli byla jeho volba definitivně špatná.

Pohotově setřel slzičku, která chlapci unikla z oka, a uvolnil svůj postoj.

„Čí je to tělo...?" zeptal se váhavě, přesto tak, jak nejněžněji mohl.

„P-Park Jimin... je student, který sem přijel zkoumat kulturu... aby se stal odborníkem v profesi..." začal tiše. „Měl dostat místo v muzeu a těšil se na to... jenže ho... před dvěma lety ho v noci srazilo auto. A já jsem... nechtěl jsem, aby umřel..." rozvzlykal se mladík a otíral slzy ze svých tváří. „Vzal jsem si jeho tělo... a jsem tu s ním. Když odejdu, umře. Když odejdu, může mi trvat roky, než najdu někoho tak... úžasného."

Jin se kousl do rtu a starostlivě se na něj zadíval. Nešlo mu do hlavy, jak bylo něco takového možné, reálné. Marně se štípal do nohou. Jeho ruce měly normální počet prstů. Nápisy byly pořád stejné, kdykoliv se na ně podíval. Tahle bláznivá situace se mu nezdála, byla skutečná.

„O-on je... přichytil se na mě, víš? Nechce, abych odešel... on je já... já jsem on..." zamumlal mladík potichu. „A oběma... se nám moc líbíš, hyung..."

Celé to znělo tak šíleně, přesto se mladý muž nechtěl vzdálit, nechtěl odejít, pouze si přál pokračovat v jejich úžasném hovoru a dojít až k hotelu, kde by si naplnili sklenky vínem a mluvili až do noci. Nemohli by usnout, smáli by se, možná se k sobě i přitulili.

Nehodlal si svá přání jen tak vzít.

Sjel z předloktí níž, pevně uchopil jeho dlaň. Něžně se na něj usmál, z tváří setřel slzy a naklonil se blíž, aby mohl své rty přiložit k jeho čelu. Nereagoval na nic, co mu Jimin řekl, jen ho přiměl pokračovat v cestě směrem, kterým předtím mířili. „Pojď, Jiminie. Takhle hezký večer nám přeci nic nezkazí."

Jimin by přísahal, že tak široký úsměv ještě na své tváři nevykouzlil. Spadla z něj veškerá tíha a jeho srdce zaplesalo ohromnou radostí. Přitulil se k Jinově ruce a tiše se zasmál.

„Máš pravdu, hyung... nic nám tenhle večer nezkazí."