1: Ivuše
2: Ivuse90
3: Fantasy
4: Ano
5: Seventeen, SuJu, Monsta X, Ateez...

Název povídky: Hyeong, ale liška má ocas
Téma: nadpřirozená bytost
Anotace: S Hoseokem se jednoho dne stane něco zvláštního, nadpřirozeného. Spolu s Changkyunem se snaží přijít na to, kdo, nebo co je vlastně zač.
Pár: Hoseok/Changkyun

Povídka:

Byla hluboká noc, on dřepěl v rohu koupelny, skrčený se zády opíral o studené kachličky, ruce obtočené kolem kolen, křečovitě svíral vlastní paže. Oči pevně zavřené, třes procházel celým tělem, rty se pohybovaly a téměř neslyšně šeptaly: „Ne, není to pravda... je... je to jen sen... sen...!"

Tichounké a jemné zaklepání na dveře ho vytrhlo z děsivého transu. Způsob, jakým sebou při téměř neslyšitelném zvuku škubl, by spíše odpovídal hlasitému rozražení dveří. Oči se okamžitě stočily oním směrem, uši nastražené.

Zpoza dveří se ozvalo nesměle, ale naléhavě: „ Hyeong... otevři... prosím."

Neodpověděl, jen dál zíral na dveře. Nyní se ovšem k děsu, který prožíval, přidalo i překvapení. Cítil... přímo fyzicky cítil každou emoci, která vyzařovala z mladšího kluka za dveřmi, i přesto, že ho neviděl. Každý pocit jakoby se plazil úzkou škvírou nad prahem dveří a naplňoval tak celou koupelnu, stejně jako když se mlžný opar líně povaluje v chomáčcích těsně nad zemí. Směs zděšení, obav, strachu, ale i náklonnosti, lásky, soucitu... to všechno naráželo ve vlnách do jeho těla, do jeho kůže, do jeho smyslů, vyvolávalo tak jemné mrazení v zátylku a zježení chlupů na celém těle.

„No tak... hyeong."

Obrovská vlna lásky, která mu nyní udeřila do nosu v podobě silné, sladké, hutné vůně, překryla všechny ty ostatní, negativní, a donutila ho tak povolit křečovitý stisk vlastních rukou. Okamžitě si uvědomil bolest, tepající v pažích, tam, kde byly ještě před chvílí jeho vlastní prsty. Zaregistroval temné plesknutí tmavě rudé kapky krve na čistě bílou kachličku vedle sebe, když ruce zvedal k obličeji. Zadíval se na své dlaně, které už nějakou dobu vůbec nepřipomínaly dlaně lidské. Místo nehtů měl pevné, ostré a dlouhé drápy, na hřbetech rukou jemná, hnědá srst. Kromě tohoto nepřirozeného vzhledu byly navíc dlaně zcela pokryté zaschlou krví, která způsobovala nepříjemné pnutí na kůži, a zároveň krví čerstvou, která mu tam ulpěla z hlubokých ran na vlastních pažích, způsobených ostrými drápy.

Vidina, vzpomínka na událost, která se stala ani ne před hodinou se mu začala odvíjet v mysli, tak živá, jakoby mu ji někdo promítal přímo před očima. Silně zavrtěl hlavou, ve snaze zaplašit vzpomínku, která ho tak děsila, která ho naplňovala strachem sama ze sebe. Prudce vstal z podlahy, přešel k umyvadlu, pustil vodu, popadl kartáč a ruce si začal divoce drhnout, jakoby chtěl odstranit nejenom krev, ale snad i vlastní kůži, jakoby se chtěl zbavit toho nelidského, co měl před očima.

Jemné klepnutí na dveře a opětovný pokus, otevřít zamčené dveře: „Hyeong..."

„Běž pryč!", zavrčel zoufale.

Ruce ho začínaly pálit, kůže zarudlá, krev již na nich dávno nebyla, on však stále drhl. Letmý, automatický pohled do zrcadla ho okamžitě zarazil v činnosti. Ze zrcadla na něj svítily dvě nepřirozeně jasné, zářící, smaragdové oči. Vlastní uhrančivý pohled ho tak zaujal, že se nemohl odtrhnout od zrcadla několik dlouhých vteřin. Ze zaujatosti ho vytrhlo až další plesknutí kapky krve o podlahu. Jeho uši rozeznaly tento zvuk, i když byl jen tlumený a šel zpoza dveří, kde se nacházel mladší kluk.

Okamžitě se odtrhl od zrcadla, přeběhl ke dveřím, odemkl a prudce otevřel zrovna ve chvíli, kdy se mladší kluk sesouval k podlaze. Zachytil ho do svých mohutných paží.

„Ty jsi zraněný?!" na odpověď ovšem nečekal, „jedeme do nemocnice!"

Už chtěl mladšího zvednout z podlahy, ten mu ovšem silně stiskl ruku těsně nad zápěstím.

„Tak jsi přece jen vyšel ven."

Úleva v hlase mladšího, spolu s láskou, se kterou to řekl, se mu zabodla do srdce jako šíp a rozlila v něm velmi příjemný pocit... ujištění, že všechno bude v pořádku.

„Je to jen škrábnutí, jsem spíš vyčerpaný, bylo to dnes velmi... náročné."

Hoseok studovat jeho ruku, mladší kluk na ní měl řeznou ránu, ovšem ne nijak hlubokou, nelhal tedy, i když rukáv byl hrozivě prosáknutý krví, což působilo mnohem hůř, než jak to ve skutečnosti bylo. Podíval se mu do tváře, přestože se tomu až doteď vyhýbal. Bál se, jaké pocity budou z mladšího vyzařovat teď při pohledu do jeho nelidských, smaragdových očí, bál se, že ho zasáhne vlna opovržení, že se ho bude bát, že jím bude znechucen.

„Máš... nádherné oči," šeptl téměř okamžitě, se zatajeným dechem mladší kluk.

Čekal jakoukoliv reakci, ale tuhle rozhodně ne. Hodnou chvíli se dívali jeden druhému do očí, mladší byl fascinovaný a Hoseok se potřeboval nabažit všech těch uklidňujících citů, které z mladšího sálaly a prostupovaly celou jeho bytost. Dodalo mu to potřebnou sílu a schopnost, naprosto se uklidnit a začít jednat racionálně a s rozvahou.

„Pojď, dopravím tě do postele a ošetřím ti tu ruku."

Zvedl mladšího na nohy, poněkud prudce, aniž by to zamýšlel, celkově totiž vykazoval mnohem větší sílu, než na jakou byl zvyklý. Překvapením oba zavrávorali.

Dobře, tak si to shrneme, přemýšlel v tichosti, když mladšímu pomáhal do pokoje, nelidský vzhled, drápy, svítící oči, srst, pak je tu nadlidská síla, schopnost cítit pocity druhých... a... zbystřené smysly celkově... to je ze mě nějaký superhrdina?!

Uložil mladšího do postele, otočil se, že dojde pro lékárničku, ale mladší mu téměř hystericky chňapl po ruce: „Kam jdeš? Zůstaň tady!"

Otočil se, chytil ho jemně za předloktí: „Nikam nejdu, aspoň ne nikam daleko, donesu jen lékárničku a hned jsem u tebe."

Když se vrátil s lékárničkou, myslel, že mladší kluk vyčerpáním už dávno spí, ten ovšem ležel, oči dokořán otevřené a čekal, jakoby si snad myslel, že se Hoseok někde v bytě vypaří, že se za ním už nevrátí. Když se jejich oči setkaly, nervózní napnutí ve tváři mladšího polevilo.

„Hyeong... už vypadáš... zase normálně," vydechl tiše mladší kluk.

„Jo, už jsem si všiml... a vůbec ničemu nerozumím."

„Ráno bude líp, tak se pojď nejdřív vyspat," řekl povzbudivým hlasem Changkyun.

„Nejdřív ti ošetřím tu ránu."

Po ošetření rány, mladšímu ještě pomohl s převlékáním do čistého oblečení. Ve chvíli, kdy chtěl převléct i sám sebe, si dle krvavých skvrn na rukávech uvědomil, že i on má vlastně nějaké to zranění. Svlékl tedy tričko, že si ošetří i své rány. Když ovšem svršek svlékl, zjistil, že jedinou stopou po zranění je pouze ta krev, na ramenou již žádné hluboké rány nebyly. Zmateně na své paže zíral a přemýšlel, jestli to celé nebyl snad jen výplod vlastní fantazie.

„Co se děje?" zeptal se mladší kluk s obavami v hlase.

„Ale to nic."

Aby nezpůsoboval mladšímu další obavy, bez dalšího protahování se převlékl a zalehl vedle něj. U toho stále přemýšlel, jak je možné, že se mu rány samy zahojily. Mladší kluk se na něj ihned přelepil, hlavu mu položil na hruď, ruce pevně sevřel kolem pasu, až starší zalapal po dechu.

Hoseok by uvítal, kdyby ihned usnul, ale nešlo mu to. Kdykoliv zavřel oči, začala se mu hrozivá scéna odvíjet přímo před očima, opět jakoby mu ji někdo odvíjel přímo v hlavě. Krvavé cáry masa, které byly ještě před chvílí živými bytostmi, ležely všude kolem něj, země nasáklá krví, on stál uprostřed toho, rozzuřený, běsnící. Udělalo se mu špatně, tělem projel třes, rychle otevřel oči, aby myšlenky a celou tu vidinu zaplašil.

Stisk mladšího kluka zesílil: „Hyeong, byla to jen smečka psů, rozzuřených psů, kdybys nic neudělal, nejspíš by rozcupovali oni nás. Ty jsi rozhodně neudělal nic špatného... ty ne... ty bys toho ani nebyl schopný. Byla to jen jeho vina a jemu jsi navíc ani neublížil. A ty jsi prostě pořád ty... i kdybys navenek vypadal jakkoliv, uvnitř jsi stále stejný, nic se nezměnilo, ani se nezmění. Tak se tím teď už netrap a spi."

Silný stisk, uklidňující slova a opět ta obrovská vlna sladké, hutné vůně, po které voněl ten nejkrásnější cit na světě, to vše mu vlilo další naději do srdce. Měl pocit, jakoby mu na hruď někdo vylil hřejivou tekutinu, tak mocně ho to na srdci zahřálo. Naplnil ho pokoj a konečně usnul klidným, bezesným spánkem.

***

Uběhl už týden, nic zvláštního se za tu dobu nestalo, tělo nevykazovalo žádné nelidské znaky. Kdyby stále nepřetrvávala schopnost, cítit pocity ostatních, věřil by, že to celé byl vlastně jen hodně živý sen. Changkyun se tématu od toho večera vyhýbal, dělal jakoby se to ani nestalo, nejspíš měl obavy, že by mu to ublížilo, kdyby to vytáhl, nebo možná jen čekal, až o tom začne sám. Jenže Hoseok se za to styděl, bylo mu trapné o tom mluvit, celé to bylo divné, že není... úplně lidský.

Měl ovšem jisté obavy, o kterých si chtěl promluvit a jediný, s kým to mohl probrat, byl právě nejmladší kluk.

Bylo pozdní odpoledne a oni seděli s Changkyunem naproti sobě u jídelního stolu, popíjeli kávu. Mladší kluk se ošil na židli, pronikavý pohled z protější strany ho poněkud znervózňoval. Hoseok seděl bez hnutí, ruce založené před sebou na stole, hlavu měl mírně nakloněnou doleva. Zíral na něj už dost dlouho, prvně přemýšlel nad tím, jak začít debatu, ale po chvíli ho více zaujaly pocity, které z mladšího začaly vyzařovat. Začal si uvědomovat, že si svoji nově nabytou schopnost vlastně docela dost užívá.

„Přestaň na mě tak čumět, hyeong!"

Hoseok se ušklíbl a hlavu naklonil o něco víc na stranu: „Víš, jak voní nervozita... smíšená se špetkou studu?"

„Cože?!"

Nejmladší na něj hleděl s tak vyjeveným výrazem, že Hoseoka donutil k širokému, pobavenému úsměvu.

„Co... cože to cítíš?"

„Každý pocit má vlastní, specifickou vůni. A já teď prostě všechno cítím," výraz mladšího byl opravdu k nezaplacení, povzbuzoval Hoseoka v tom, aby si ho dál dobíral, „jen ti prakticky oznamuju... že přede mnou už nic neskryješ... už žádné tajemství," poslední část věty pronesl se zlovolným tónem.

Dál upřeně mladšího pozoroval a škodolibě si užíval, jak moc ho to vyvádí z rovnováhy, silná vůně vzrůstající nervozity mu v tom pomáhala také.

„Voní... hmm... nedá se to úplně popsat něčím známým, každý pocit má totiž vůni, kterou jsem ještě necítil... ale tyhle dva city spolu nevoní vůbec špatně, spíš tvoří dokonalou harmonii. Něco jako...," velmi silně nasál aroma a přivřel oči, „nervozita má spíš kyselou vůni, ale tenhle roztomilý stud jí dodává jemné, sladké vůně, což dohromady voní opravdu krásně, tak nějak svěže a... provokativně."

Mladší kluk zíral dál, snažil se srovnat s nově zjištěnou skutečností a přijít na to, jak se s ní má vyrovnat. Ale očividně mu to moc nešlo, rovnováha se musela získávat nejspíš dost špatně, když měl asi takový pocit, jako kdyby právě stál nahý uprostřed ulice.

Nakonec si odkašlal, sklopil zrak zpátky ke kávě, napil se a poměrně klidným hlasem pronesl: „To jsem na tebe zvědavý, jak moc budeš se svojí schopností spokojený, až se dostaneš někam mezi fanynky. Budu se ti opravdu velice... smát."

Hoseok se zamyslel nad úvahou mladšího a při té představě se otřásl.

„A... jak to zvládáš, hyeong?" zeptal se mladší teď velice opatrně a zvedl zrak od kávy zpět k němu, „ani jednou jsme o tom nemluvili a myslím, že už bychom měli."

„Původně jsem právě o tom chtěl mluvit, jen jsem nevěděl, jak začít. Cítím se divně, ale vzhledem k tomu, že teď vypadám zase normálně, tak to není až tak hrozné. Spíš mě něco trápí... nemyslíš, že by ten kluk mohl ublížit někomu jinému? Neměli jsme to nahlásit."

„Nad tím jsem už taky přemýšlel, jenže jak bychom mohli? Kdyby to začali celé vyšetřovat, zjistili by, že se tam stalo něco divného, nevysvětlitelného. Pro tebe by to nebylo vůbec dobré a to nemůžeme dovolit, hyeong."

„Ale ohrožoval nás na životě, co když teď ohrožuje někoho jiného?"

„Já si spíš myslím, že se z toho šoku ještě nevzpamatoval," uchechtl se mladší, „zrušil jsi mu celou smečku psů, ten se spíš zbláznil."

Hoseok se ušklíbl: „Doufám, že máš pravdu."

Ještě chvíli si povídali u kávy. Až ji dopili, starší si šel dát sprchu a mladší se odporoučel do pokoje.

Když se Hoseok osprchoval, přišel také do pokoje, rozhlédl se, nejmladší ležel na posteli a četl nějakou knížku. Pleskl sebou tedy vedle něj a místo polštáře použil jeho břicho, popadl mobil a začal si na něm prohlížet internet.

Po chvíli se zavrtěl, přetočil se na pravý bok a vzdychl: „Já mám takovou chuť na játra."

Ucítil, jak se nejmladšímu zatnuly břišní svaly, a krev v těle přestala na malý moment proudit. Otočil se tedy na druhý bok, mírně nadzvedl hlavu a podíval se na nejmladšího chlapce, který se nyní opíral o lokty a hleděl na něj. Hoseok tázavě zvedl obočí.

„Ale... ty moje zůstanou tam, kde jsou... je ti to jasný?", pronesl rozhodným hlasem.

Hoseok povytáhl obočí ještě výš, vůbec nechápal, co mladšímu hrabe.

Mladší kluk sebou práskl zpátky na polštář: „Jako sorry, ale když si vybavím ty tvoje drápy, nezdá se to až tak nereálné. Musíš pochopit moje nebohá játra, že se při tvé nevinné poznámce, začala obávat o svoji bezpečnost."

Hoseok spustil svoji hlavu taky zpátky na své místo, ale poněkud rázně, takže chlapec pod ním vyhekl: „O tvých játrech se nežertuje, obzvlášť...", přejel mladšímu nehtem po břiše v místě, kde se játra nachází, „když na ně mám takovou chuť."

Ucítil, jak se svaly opět napnuly, krev se v těle tentokrát rozproudila malinko rychleji, dech na moment zadržený, způsobený tlakem na břicho. Hoseok se hlasitě zasmál.

„Tak dík, že na mě myslíš, jako na svačinu. A já tady přitom už několikátý den tak urputně studuju, že co vlastně jsi."

Hoseok natočil hlavu a až teď přečetl nahlas název knihy: „Encyklopedie mytických bytostí?"

„Co takhle vlkodlak? To je docela běžné stvoření, co se téhle oblasti týče. A vzhledem na ty drápy a chlupaté ruce... co ty na to?" řekl s menším pobavením v hlase Changkyun.

„Není vlkodlak spíš... já nevím, temná bytost?"

„No... nechci tě nijak urazit, nebo tak, ale podle téhle knížky je úplně jedno, co jsi. Všechny bytosti jsou tady vykresleny dosti krvelačně a nepřátelsky ke... vlastně ke všemu lidskému. Takže ať už jsi cokoliv, tak bys měl běhat po městě a trhat na kusy kohokoliv, kdo se ti dostane pod ruku. Nějak nikam nezapadáš."

„Nebo se ten, kdo to psal, s mým druhem osobně nesetkal."

Následoval hlasitý smích, jak si oba představili autora, který běhá po horách a vyhledává nebezpečné mytické tvory, u kterých mu hrozí, že ho některý zkonzumuje, navíc dosti nevybíravým způsobem.

Nejmladší zavřel prudce knihu a praštil s ní vedle na matraci: „Já to vzdávám! Nechceš se zeptat doma, co bys mohl být?"

Hoseok opět zvedl hlavu: „To myslíš vážně? To mám jako přijít domů, shromáždit rodinu a říct: „Heleďte rodinko, jedné noci mi vyrašily drápy, srst na těle a svítily mi oči... jo a holýma rukama jsem roztrhal rozzuřenou smečku psů, nemáme náhodou v rodině nějaký druh... mytického tvora...?"

„No... to je fakt, to by nebyl asi nejlepší způsob. Obzvlášť... pokud jsi to někde chytil a tvoje rodina s tím nemá nic společného."

„Chytil? To je dost zvláštní označení."

„Nepokousal tě pes třeba? Nebo nějaký jiný druh zvířete. Víš jak, když Spidermana kousl ten pavouk. To se dá označit, jako že jsi to někde chytil."

„I kdyby mě něco kouslo, bylo by to rozhodně větší zvíře, než pavouk a vzhledem na to, jaké mám příznaky... by to musel být minimálně tygr, takže promiň, ale toho bych si snad všiml, ne?"

Mladší kluk přikývl, chvíli přemýšlel a pak trochu naštvaně pronesl: „Já už na to seru! Seženeme ti někde ty játra... zvířecí... a po večeři půjdeme spát. Zítra máme to focení v galerii a pak jedeme rovnou někam natáčet ten náš pobyt v přírodě. Bude lepší, když půjdeme spát brzo."

***

Následující den jela celá skupina na plánované focení do Seoul Arts Center, poklidnou cestu autem doprovázela hudba z rádia, kluci spolu mluvili, Hoseok je poslouchal, díval se přitom z okna a pozoroval míhající se okolí za oknem. Hudba v rádiu ustala a moderátorka začala číst zprávy.

„Aktuální zpráva dne: dnes v ranních hodinách na stanici metra Sindang ohrožoval mladý, pomatený muž cestující. Dle svědků se mladík nejdříve snažil cestujícím něco důrazně vysvětlovat, ale když ho nikdo neposlouchal, začal být agresivní a dokonce je ohrožoval nožem. Na místo byla ihned povolána police, která nebezpečného mladíka zpacifikovala. Nikdo z cestujících naštěstí nebyl díky rychlému zásahu policie zraněn. Mladík byl následně převezen na policejní stanici, kde se ovšem choval velice nepřístojně, byl agresivní a policii neustále tvrdil, že některý ze současných idolů je ve skutečnosti napůl zvíře, které mu holýma rukama roztrhalo smečku psů. Kvůli agresivitě a absurdnímu tvrzení byl po krátkém vyšetřování poslán do psychiatrické léčebny, kde byl jeho zdravotní stav posouzen kvalifikovanými odborníky. Mladík zůstane v jejich péči. A nyní další zpráva..."

Hoseok otočil hlavu doprava, kde seděl nejmladší, oba se na sebe významně podívali, bylo jasné, že kámen spadl ze srdce oběma. Už si nemuseli dělat obavy, že by šílený mladík mohl ublížit někomu dalšímu.

Po focení, které probíhalo velice rychle a bez problémů, měli všichni možnost, porozhlédnout se po galerii a pokochat se uměním.

Hoseok se zrovna procházel v sekci s obrazy, když jeho pozornost upoutala jedna stará malba. Zastavil se před obrazem mytického stvoření a se zaujetím na něj hleděl. V další vteřině si koutkem oka všiml, jak se k němu přitočil nejmladší kluk. Prvně se podíval na stvoření na zdi, pak na Hoseoka, změřil si ho ze všech stran pohledem, pak se opět zahleděl na obraz.

Následně se naklonil blíž k němu: „Ale no tak, hyeong, liška má přece ocas."

Nejmladší chvíli stál vedle něj, pozorně studoval stvoření před sebou, pak ale velice nesouhlasně zavrtěl hlavou a bez dalších řečí odešel. Hoseok se ale dál kochal obrazem, stvoření na něj působilo majestátně, vůbec nebylo vyobrazeno nebezpečně, spíše to vypadalo, jakoby k němu autor choval úctu.

„Tento obraz byl nalezen v chrámu Manggyeongsa," začala vedle něj s menší přednáškou průvodkyně, která si nejspíš povšimla jeho zájmu, „bohužel se nepodařilo zjistit, kdo je jeho autorem. Ale dle básně, která byla nalezena na druhé straně plátna, byl tento obraz s jistotou namalován pro ženu, kterou autor miloval, ale z nějakého důvodu jim láska nebyla souzena. Jak můžete vidět, z obrazu je jeho náklonnost a úcta k její osobě velmi patrná. Nicméně zdá se, že autor byl ženou tak poblouzněn, že měl potřebu, vyobrazit ji s jistou dávkou fantaskních prvků. Gumiho většinou nebývá vyobrazena takto majestátným a přívětivým způsobem, v básni byl navíc obsažen i její idealistický popis, který ji vykresloval v těch nejjasnějších barvách. Popisoval ji jako bytost, která má za úkol lidi ochraňovat, ne jim ubližovat, jako někdo, komu byla svěřena ochrana lidských bytostí. Je vlastně jediným historickým autorem, který Gumiho popsal jako světlou nadpřirozenou bytost, nikoliv temnou..."

Průvodkyně chtěla pokračovat s výkladem, ovšem byla přerušena příchodem manažera, který shromažďoval členy skupiny, aby pokračovali v dnešním dalším programu.

Hoseok by velmi rád dále naslouchal výkladu průvodkyně, protože z nějakého důvodu z obrazu cítil něco velmi povědomého, téměř osobního. Naposledy se podíval na obraz, poděkoval průvodkyni a odešel do auta.

***

Pro natáčení bylo vybráno krásné místo v národním parku Bukhansan, takže se tam dopravili poměrně rychle. Kluci se zde hned cítili jako na dovolené, těšili se na kempování, grilování a že si spolu v noci po natáčení i něco vypijí.

Štáb jim navíc udělal překvapení v podobě brzkého skončení s natáčením. Kluci tudíž měli volno už od devíti hodin, rozhodli se tedy pro vytoužené grilování a popíjení u ohně.

„Dneska je úplněk, měli bychom pak zajít na ten okraj srázu, kde jsme předtím byli, byl tam krásný výhled do údolí, určitě to bude za tmy stát taky za to," řekl Jooheon s plnou pusou grilovaného bůčku.

„Taky jsem si říkal," ozval se Kihyun vedle něj.

„Tak hlavně moc nepijte, ať se pak někde neztratíme, nebo někam nespadneme" ozval se i lídr, paradoxně s plechovkou piva v ruce.

„To je rozumný nápad," řekl Hyungwon a přiťukl si s lídrem vlastní plechovkou.

Všichni se začali smát. Celý večer jedli, pili, dobře se bavili a kolem půlnoci se opravdu zvedli, že se půjdou podívat na ten krásný, noční výhled. Byla jasná noc, takže na cestu viděli velmi dobře, navíc byli od zmiňovaného srázu docela kousek, takže nebyl problém, aby se tam dostali.

Vyšplhali se nahoru. Hoseok byl první, kdo vyběhl na kus skály, která se honosně tyčila na okraji srázu, a rozhlédl se po celé té nádheře, která se mu nyní rozprostírala před očima. Jasná noc ozařovala celé údolí, i když byl nyní měsíc schovaný za velkým mrakem.

„Páni!" vykřikl nahlas.

Kluci se pomalým krokem blížili k němu, aby se také pokochali, už dlouho nebyli jen tak v přírodě, bez lidí, pěkně na klidném místě, bez ječivého vřískotu fanynek, nebo hluku velkoměst. Bylo to uklidňující.

Ve chvíli, kdy již všichni ostatní stáli pod trčícím kusem skály, se skrze mraky začaly prodírat paprsky jasného měsíce v úplňku. První paprsek zazářil přímo Hoseokovi do tváře, otočil se ke klukům.

„To je nádhera, co?"

Kluci svorně zvedli hlavy, zadívali se na Hoseoka a zarazili se. Všichni překvapením vytřeštili oči. Tam, kde čekali pohled dvou tmavě hnědých oči, které by v té tmě ani nebyly vidět, na ně ve světle měsíce zazářila jasně smaragdová barva. Jak se měsíc pomaloučku odkrýval do své plné krásy, odhalovalo se i více majestátnosti, která začínala zářit z celé Hoseokovy bytosti. Jakoby snad jeho podstatou bylo světlo. Ve chvíli, kdy se zářivá koule na obloze objevila celá, se Jooheon sesunul z trčící skály, na kterou se právě začal soukat, na rovné zemi pak mírně klopýtl o vlastní nohu, zavrávoral, ale nespadl, rukou si zakryl pusu.

„Ty vole, hyeong, ty máš fakt ocas!" vykřikl Changkyun.

„No... a kdyby jen jeden?! Vždyť on jich má devět!" vypískl poněkud vyšším hlasem Minhyuk, ale v další vteřině se začal sápat nahoru za ním, aby si na ně mohl šáhnout.

Hoseok natočil hlavu na stranu, aby se sám podíval. Zjistil, že se kolem něj rozprostírá devět nádherných, třpytivých, huňatých a běloskvoucích ocasů. Ihned se mu vybavil obraz v galerii, byl si totiž na sto procent jistý, že celkově teď vypadá velmi podobně jako žena na něm. Autor se tedy jistě musel s tím bájným stvořením setkat osobně.

„Ach, tak přece jen gumiho... jsem tedy nějakým ochráncem lidstva?" vydechl téměř neslyšně.