1. Aris
2. minnie_min14
3. čtvrté zadání - historie
4. pro mě za mě, ano
5. BTS, Epik High, NCT, EXO, Stray Kids, Monsta X, B.A.P, SuJu, SHINee, GOT7...

Název povídky: Hořící mládí, drak a slunce
Téma: Hwarang, Tři království
Anotace: Obyčejný sedlář, znavený smůlou, která jej provází životem už od narození. Urozený Hwarang patřící k pravé kosti, který má všechno. Zima a Jaro. Nádherné, povolné Jaro, které nechce nic jiného než poddat se Zimě. Ale Zima ví, že pokud Jaru zůstane nablízku, tak nikdy nenastane Léto.
Pár: Yoongi/Taehyung
Varování/Upozornění: Násilí. Použité „básně" nejsou mojí tvorbou – jedná se o skromný amatérský překlad soudobých písní o Hwarang z dob Silly. Ráda bych upozornila, že jsem z nich vybrala pouze části, které seděly povídce, což může být lehce zavádějící.

Hořící mládí, drak a slunce

Celý svět smutně lká
Nad odcházejícím Jarem
Vrásky brázdí
Váš kdysi nádherný obličej,
Na zlomek jediného pohledu
Se snad můžeme znovu setkat.
Spravedlivý Pane,
jaká je naděje pro moje hořící srdce?
Jak mohu spát ve své pouliční chatrči?
(Píseň tužby po Květinovém chlapci Taemarovi)

~

Hbité prsty dál opracovávaly jemnou kůži, po letech vyrábění sedel nerušené roztěkaností mysli. Týdny, měsíce, roky plné pozorného poslouchání, pátrání po povědomém zvuku vzdáleného klapotu koňských kopyt. Přestal se lekat, pokaždé, když ten zvuk slyšel. Tolikrát se za ty roky zklamal, tolikrát doufal, že uvidí povědomou tvář. Už dávno se vzdal toho, že jej ještě někdy uvidí.

Vzhlédl.

Srdce se zaseklo v krku, poté začalo bít jako zběsilé.

Byl tak zvyklý ve svých snech potkávat Květ v plném rozpuku, jarní mládí zářící v očích, rty růžové jako plátky sakury... Jaro opustilo chlapce z jeho snů. Stejně tak léto. Podzim se blížil ke konci a nadcházela zima. Květ uvadl, rty seschlé jako rozinka, vlasy dávno ztratily lesk jarního slunce – dlouhé prameny poskvrněné prvním sněhem, stříbrná padající jako vodopád kolem jemných rysů obličeje.

Kůže sedla se najednou zdála v jeho rukou hrubá. Pamatoval si. Pamatoval si, jak jemná a poddajná byla pokožka v jarních dnech. Jak jemné, poddajné a tak, tak nevinné bylo samo Jaro. Dlaně jej pálily při vzpomínce na jejich poslední setkání, hrdlo se stáhlo bolestí...

Oční kontakt. Studený kov na okamžik rozpuštěný ve výhni a překovaný v něco teplého, známého. Cuknutí ochablých rtů.

Zapomněl. Zapomněl jak nemilosrdná a suchá byla léta. Jak temný a osamělý byl podzim, plný krve, která se skrývala za maskou přípravy na zimu.

Jarní kvítek nemohl přežít až do zimy, nemohl přežít ve své nevinnosti mezi tygry. O to se postaral.

Kvítek byl pryč. Shořel v letních měsících, zanechávaje za sebou jen chladnou, surovou rudu.

Plamen mládí uhasl spolu s Kvítkem.

Yoongi ale pořád hořel.

Sklonil pohled a vrátil se k práci na sedle, vráska mezi obočím prohloubená.

Generál na starém sedlářském mistru spočinul pohledem o vteřinu déle, poté zavelel družině k odchodu a odcválal.

Neohlédl se.

A sedlář nevzhlédl. Neměl k tomu právo.

~

Hlava nakloněná pod ozdobnými květinami,
Oh, obočí naznačující dlouhověkost,
Husté obočí naplněné horským duchem...

~

Yoongi sekal dříví. Každý švih sekerou bolel, puchýře na dlaních praskaly, krev se mísila s potem a rány pálily. Věděl, že jarní teploty jsou jen slabým příslibem pekla, které se rozpoutá v letních měsících.

Bez ustání namáhal svaly, nenechal se zastavit bolestí, která jej naplňovala až do morku kostí. Napřáhnout, praštit, vytáhnout sekeru, napřáhnout... Zasténal rozkoší, když se jej studený vánek dotkl na krku, zpoceném pod závojem vlasů. Po čele stékala kapička potu, cítil, jak se mu zachytila v obočí. Masochisticky si užíval pocit soli, která se mu hromadila na řasách a pálila v očích.

Vzhlédl k obloze – slunce se pomalu blížilo horizontu. Před setměním potřeboval nasekat a donést zpátky ještě jeden kmen. Otec mu jasně řekl, že čekající zakázka byla pro prominentního zákazníka – bylo třeba sehnat ten nejlepší materiál a rychle začít práci.

Jaro znamenalo mnoho prominentních zákazníků. A Yoongi jaro z celého srdce nenáviděl. Napřáhl se, seknul do kmenu – s pichlavou bolestí praskl další puchýř, zatím největší, u kořene palce. Yoongi s bolestivým vzdechem upustil sekyru. Zděšeně hleděl na své dlaně. Nekontrolovatelně se klepaly. Křeč mu nedovolovala plně povolit prsty z jejich pozice pevného sevření. Krev smíšená s hnisem tekla mezi prsty, přes zápěstí, až k šedé látce na rukávech hanboku, kam se vsakovala a tvořila rudé obrazce.

Na jaře se krev mnoha obyčejných poddaných vsakovala do půdy a živila tak celý systém. Yoongi se s tím nikdy nesmířil.

Z transu jej vytrhla zbloudilá kapka potu, která jej polechtala mezi obočím, na nose, až se zastavila nad rozpraskaným rtem, kde nepříjemně pálila. Yoongimu se z hrdla vydral další slabý sten, když se snažil kapku setřít, a přitom se bolestivě opřel o krvácející dlaň.

Ignoroval bolest a začal přerovnávat nasekané dříví, nehledě na krev, která kapala na zeminu, ostrý kontrast vedle růžových opadaných lístků sakury. Nahromadil dříví, vzal do krvácejících dlaní sekeru, pevně sevřel a pokračoval, na rozkousaných rtech jeden bolestivý nářek za druhým.

Monotónní zvuk úderů do dřeva, šelest větru a v dáli... pobrukování Květu. Líbezný hlas se mísil s vánkem v melodii rituální písně, kterou Yoongi moc dobře poznával z oslav ve městě. Sotva se stihl napřímit, potlačit nutkání sténat nad všemi svými bolístkami, a ztělesněné Jaro už se ladně propletlo mezi stromy na mýtinu k Yoongimu.

Chlapec jen stěží starší než on sám. Vedl za sebou bílou klisnu. Yoongi na něj hleděl, bezostyšně si jej prohlédl od hlavy až k patě.

Vysoký, oděný do hanboku barev tak pestrých, až přecházel zrak. Neposkvrněná, bledá kůže křičela hořké svědectví o chlapcově urozeném původu – sněhové ruce s upravenými, dlouhými nehty v ostrém kontrastu s Yoongiho znetvořenými, hnědými dlaněmi. Elegantní obličej, příliš krásný na to, aby mohl patřit komukoli jinému než Hořícímu mládí, Hwarangovi. Drobné, rudé rty, výrazný nos, veliké, nevinně rozevřené oči, elegantní linka obočí.

Dlouhý závoj vlasů. A na nich koruna z květů.

Yoongi se na drobné květy zahleděl o chvíli déle, než bylo nutné. Rudé květiny jej rozlítily k nepříčetnosti. Jaro nosilo květiny v barvě krve poddaných, kteří se dřeli, aby vybraní chlapci mohli zpívat, tančit a odívat se do nádherných šatů.

Yoongi si pohrdlivě ufrknul a vrátil se k práci. Dal si pozor, aby ze rtů nevypustil ani jedinou známku bolesti.

„Oh," uniklo Květu ze rtů.

Yoongi nevzhlédl. Slyšel, jak k němu mladík spěchá, drahá látka šustící jako křídla kolibříka.

„Krvácíte."

Než stačil odpovědět, Květ k němu přiběhl. Ochromený Yoongi nechal nádherné, nedotčené ruce, aby mu jemně vypáčily sekeru z prstů. Bledá kůže se okamžitě ušpinila rudou krví. Chlapec mu jemně obrátil dlaně, hleděl na puchýře, jizvy, třísky...

Yoongi se na své ruce vedle rukou chlapce dívat nedokázal. Styděl se. Styděl se, že není a nikdy nebude dítětem jara. Ne ve světě, kde měl původ a krása větší cenu než schopnosti. S nechutně hořkým pocitem v hrdle se Mládí vytrhl, skryl ruce za záda.

Chlapec stál, bledé prsty potřísněné krví natažené před sebou v pozici, jako kdyby Yoongiho stále jemně držel. Rudé rty v údivu pootevřené. A oči... nevinné oči dítěte, které právě dostalo vyhubováno od matky. Hleděl na Yoongiho s nevěřícností, starostí... naivní zvědavostí.

Yoongi si vzpomněl na krev, kterou si předtím jistě rozetřel po obličeji, když se snažil zbavit se otravné kapky potu. Poníženě sklonil tvář k dříví.

Jaro bylo krásné, exklusivní. Nebylo určené pro nízké bytosti jako byl Yoongi, to muž přijmul už dávno.

Jaro ale dokázalo být i laskavé. Laskavé, nevyzpytatelné a tak nádherné.

Yoongi dál tvrdohlavě hleděl na svoje oprýskané boty, když si chlapec začal znovu nerušeně broukat, jako kdyby na zuboženého sedláře vůbec nenarazil. Zvuk trhání látky, chladný dotek. Yoongi vzhlédnul. Květ opět jemně svíral jeho dlaně ve svých, pečlivě otíral špínu a prach, poté každou zvlášť ovázal pruhem vyšívané látky, kterou si odřízl ze svého rukávu.

„Opatrně, ublížil jste si," zašeptal chlapec.

Yoongi se chtěl rozkřičet. Chtěl říct, že ne každý si může dovolit nepracovat, zpívat a tančit, být zábavou pro lidi. Že ne každý se narodil krásný a bohatý. Že ne každý má tak jednoduchý život.

Jediný pohled na chlapcovu usměvavou tvář, tak bledou v kontrastu s rudými květinami. Pouze přikývl.

Úsměv se rozšířil, poté se Kvítek otočil, došel ke klisně, chytil ji za uzdu a zmizel mezi stromy.

Yoongi se natáhl k zemi, vzal mezi prsty květ, který spadl chlapci z vlasů. S jeho tmavou pletí nevypadal tak líbezně jako s chlapcovou sněhobílou. Přesto si jej strčil do brašny.

Když ten večer kráčel s dřívím domů, v hlavě mu znělo melodické broukání.

~

Oči dokonalé z toho,
jak láskyplně hleděl na lidské bytosti,
Děravé uši plné hudby,
Obličej růžový jako broskvové kvítí...

~

Yoongi strávil dlouhé hodiny snahou vyprat z improvizovaných obvazů krev, než se vzdal a uklidil je do truhly pod svůj starý hanbok. Příliš ponížený, vzteklý a vděčný na to, aby mohl pořádně spát nebo jíst. Nebyl zvyklý na laskavost. Nestál o lítost. A pohrdal sám sebou. Smával se pošetilcům, kteří se nechali zmást krásou Jara. Nyní patřil k nim.

Ale život pokračoval.

Dál pomáhal otci v sedlářství, dál se ušklíbal pokaždé, když Hořící mládí projíždělo kolem dílny. Snažil se lépe starat o své ruce a namlouval si, že to dělá pro sebe. Tu lež však poznal i on sám. Už nikdy nechtěl zažít takové ponížení.

Během týdne dokončili zakázku na nádherné, zdobené sedlo.

Yoongi očekával, že je určené pro Hořící mládí, přesto se lekl, když jednoho dne přišel tváří v tvář s Květem z lesa. Nebyl sám – zdálo se, že jde pouze jako doprovod Hwaranga, který se zdál starší, zkušenější – jeden z velitelů. Yoongi se krátce podíval na oba muže, poté se otočil a zavolal otce.

Rozhodl se na Květ nepromluvit. Potřeboval záminku, a tak začal zametat. Jak prosté. Jaro nepatřilo do prášící dílny. Nemělo se zašpinit. Nemýlil se – Květ s ním navázal oční kontakt, na okamžik to vypadalo, že za ním přeci jen půjde. Poté těknul pohledem k druhému muži, který právě s Yoongiho otcem horlivě probíral detaily na novém sedle. Úsměv na jeho tváři povadl.

Yoongi s fascinací pozoroval únavu, která na okamžik zohavila chlapcův nádherný obličej. Veliké oči prázdné, koutky rtů povislé. Yoongi dokázal přesně určit okamžik, kdy si kvítek uvědomil, že je na veřejnosti. Znavená páteř se narovnala, chlapec vypnul hruď, rty se roztáhly v širokém, hranatém úsměvu. Ale Yoongi toho viděl příliš na to, aby jej Kvítek ošálil. Nyní si uvědomoval, že i za nevinnýma, důvěřivýma očima se může skrývat prázdnota.

Zatřásl hlavou a otočil se k zákazníkům při zametání zády.

Zůstal tak, dokud neodešli.

„Hwarangové nikdy nedosáhnou nirvány," prohodil, když procházel kolem otce.

Ten jej pohoršeně praštil do zátylku.

„No co, větší žádostivost jsem u nikoho nikdy neviděl," pokračoval lhostejně, zatímco bral do ruky vědro a šel pro vodu.

Spustil vědro do studny, naplnil jej a začal líně vytahovat. Rozhlížel se.

Dopolední město téměř prázdné, všichni lidé byli na polích. Cesta obklopena růžovými kvetoucími sakurami, jejich opadané lístky zdobící cestu, krásné, nevinné, hnijící a rozpadající se na prach pod kopyty koní.

V dáli Yoongi viděl babičku, vracela se domů s váčkem rýže. Stařičká, scvrklá a ohnutá. Kousek zimy v růžolícím se jaru. Zakopla, nestihla ani vykřiknout, na zem dopadla rychleji než pytlík, který držela. Yoongi se už, už chystal upustit vědro zpátky do studny a běžet babičce pomoct, když si všiml, jak k ní přibíhá Kvítek.

Yoongi pozoroval, jak se k ní sklání, zděšený výraz tolik podobný tomu, který měl na tváři, když viděl Yoongiho znetvořené ruce. Jaro jemně objalo Zimu, pomohlo jí posadit se, oprášilo písek ze stříbrných vlasů. Ústa roztažena v nádherném, hranatém úsměvu, zatímco babičce jemně oprašoval obličej a masíroval a rovnal prsty, foukal na odřené dlaně.

Yoongi ucítil nechutné bodnutí v hrudi. Květ od hlavy k patě představoval všechno, co Yoongi nenáviděl – privilegium, nadbytek, elitářství, výběr pouze na základě pravé kosti nehledě na schopnosti. Ale když hleděl, jak se Květ na babičku bezstarostně usmívá a laškuje s ní, zatímco jí pomáhá na nohy, nemohl v něm vidět to zlo, které se naučil pojit si s Hwarangy.

Vzal vědro a otočil se k odchodu, neschopný nadále pozorovat scénu před sebou.

Ušel jen pouhých pár kroků, těžká nádoba s vodou zpomalující jeho ústup, než za sebou uslyšel rychle se přibližující kroky a tolik známou hvízdanou melodii. Potlačil náhlou touhu zahodit nádobu a utéct.

„Našel jsem vás!" vykřikl Květ.

Yoongi se to rozhodl nekomentovat. Nevzhlédl. Bál se. Byl si vědom své rozmáhající se slabosti, odmítal podlehnout kráse Mládí. A tak se na něj nepodíval.

„Chtěl jsem se omluvit... poděkovat...?" pronesl chlapec.

„To se mě ptáte?" odpověděl Yoongi.

Pořád se na něj nedíval.

„Já jen... že to kvůli mně... vaše ruce. Krvácel jste. Kvůli mému sedlu," zašeptal Kvítek.

Yoongi se konečně zastavil a podíval se na něj. Byl ještě krásnější, než si jej Yoongi pamatoval, obličej zbarvený do růžova, řasy házející dlouhé stíny na tváře, jak chlapec rozpačitě klopil oči.

Yoongimu se příčila celá organizace Hwarangů, ale tento Květ byl jiný, čistý, nezkažený.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se místo odpovědi.

Chlapec nechápavě několikrát otevřel a zavřel ústa, poté odpověděl: „Taehyung."

Yoongi se pousmál, poklepal chlapce po rameni.

„Jdi domů, Taehyungu. Krvácení mám v popisu práce. A za tu jste mi zaplatili."

Nechal tam chlapce stát a zamířil zpátky k domu. Taehyung se už na něj znovu promluvit nepokusil.

~

Ramena svěšená pod sedmi drahokamy,
Rukávy visící dolů pod záplavou silných požehnání,
Hruď, obdařená moudrostí a ctností,
Břicho, plné štěstí a moudrosti...

~

Od té doby začalo Jaro porušovat zákony přírody. Yoongi se vedle Taehyunga cítil jako Zima. Chladný, nepřístupný, dávno zhořklý ze všech předchozích ročních období. Taehyung připomínal jaro každou buňkou svého těla. Plný naděje, naivní čistoty, usmíval se na celý svět, přestože svět se mnohdy nesmál na něj.

Porušil pro Yoongiho koloběh času – Jaro nemělo pronásledovat Zimu, mělo to být naopak. Zima měla následovat Jaro, toužit po něm, chtít ochutnat z mladistvé čerstvosti, přivlastnit si nevinnost. Ale Yoongi nechtěl. Nechtěl být tím, kdo pošpiní Jaro, zničí jeho krásu a ze sobeckosti si jej přivlastní. Ale Taehyung to pro něj nedělal jednoduché. Byl všude, Yoongi se naučil žít s pocitem upřeného pohledu v zátylku. Občas se na něj Taehyung pokusil promluvit, párkrát vedle něj prostě tiše kráčel. Většinu času se prostě jen díval.

„Proč to děláš? Proč nejsi s ostatními Hwarangy?" zeptal se jej Yoongi, když za ním opět pobíhal celý den po lese a pomáhal sbírat dříví.

Nevinné zamrkání. Jako kdyby si snad Jaro nedalo za úkol donutit poslední lidskou bytost, která na světě ještě odolávala lákadlům nádherných okvětních lístků, aby jej milovala. Yoongi nebyl krásný motýl, nepatřil do přítomnosti Květu.

„Neberou mě vážně. Necítím se tam dobře," vypadlo z Taehyunga.

Yoongi se nadechoval k pichlavé odpovědi, ale Taehyung stydlivě pokračoval: „Mám pocit, že se toho od tebe stejně můžu naučit víc. Šel jsem do Hwarang, protože jsem chtěl být dobrý vůdce. Ale mám pocit, že to, co nás učí, nás od lidí spíš oddaluje. Chci vědět, co si myslí naši poddaní, náš lid. Nepotřebuju umět zpívat a tančit k tomu, abych je uměl vést. A nechci, aby mě lidé respektovali jen pro mou tvář. Ty takový nejsi."

Nádherná tvář Jara, oči ledové jako chladná zimní noc.

Yoongi mu jen přikývl, nevěděl, co říct. Sám jej soudil na základě tváře, nechal se okouzlit velikýma očima a upřímným úsměvem. Nebyl o tolik jiný než ostatní.

Taehyunga však nedostatek odpovědi nezastavil, naopak: „Tebe všichni respektují."

A Jaro bylo zpátky, v plné své síle. Proč ty můžeš a já ne? Obvinění dítěte.

Yoongi se pousmál, pohlédl na Kvítek.

„Protože se respektuji i já sám, Taehyungu."

Tiché oh vyklouzlo z chlapcových rtů, snad jako kdyby mu Yoongi právě nabídl odpověď k největší záhadě vesmíru. Potom se usmál a sklonil se pro suchou větev, kterou přidal na hromadu k ostatnímu dřevu na podpal.

„To zkusím taky!" prohlásil s dětským nadšením.

A opravdu tak udělal. Jarní měsíce se pomalu přehouply v horké léto. Taehyung se měnil spolu s počasím. Pořád za Yoongim běhal jako ztracené mládě za matkou, v očích téměř děsivý obdiv. Yoongi se nedokázal vypořádat s důvěrou, kterou v něj Kvítek vkládal. Nevěděl, jak pracovat s výbuchem emocí a paniky, který zažil pokaždé, když si všiml svého vzorce chování, který Taehyung s nadšením kopíroval. Pochval mě, křičely jeho dětské oči pokaždé, když to dělal.

Dokázal si kopírováním Yoongiho asertivního chování vydobýt úctu v okruhu Hwarangů, alespoň do nějaké míry. Přesto Kvítek prosvítal. Taehyung příliš natahoval masku, aby jej zakryla celého – místy byla poté tak tenká, že Yoongi dokázal přesně říct, kde chlapec bolel, jak moc se pořád bál o to, co si o něm ostatní myslí... že sice zkopíroval chování, ale nepochopil jeho podstatu.

Možná že Jaro nedokázalo předstírat Zimu. Ačkoli na Jaře občas zasněžilo, stejně nakonec kvetly sakury.

A Taehyung kvetl. Červenal se pod Yoongiho pohledem, dožadoval se pozornosti, lásky. Ale Yoongi používal zimu jako brnění příliš dlouho – zapomněl jaké to je, být někomu přítelem, starat se o něj, dávat jeho dobro před to své.

Yoongi chtěl. Jaro bylo přitažlivé, bylo by tak lehké nechat se obklopit, krást všechny květy a sluneční dny, které Taehyung nabízel. Ale také si uvědomoval, že to, co chceme, není vždycky to, co my – nebo naši blízcí – potřebují. A proto se držel dál.

A doufal, že Taehyung jednou přestane kopírovat a stane se tím impozantním generálem, kterého měl v krvi. Yoongi věděl, že může. Že se stačí probít pryč z okovů, do kterých jej uzavřela dětská nevinnost, touha pomáhat, obětavost.

Svět bude o něco studenější. Ale Taehyung bude šťastnější. A Yoongi se načapal, že mezi vším tím odříkáním si Kvítkova nádherného těla, se do jeho osobnosti zamiloval natolik, aby pro něj chtěl to nejlepší.

„Proč netrénuješ šermířství s ostatními?" zeptal se jej Yoongi.

Cítil, jak mu po tváři teče pot, a nepřál si nic jiného než si sundat všechny vrstvy hanboku. Léto bylo neobyčejné horké. Možná za to mohlo i Hořící mládí, které vedle něj leželo na trávě, tmavé vlasy rozprostřené jako vodopád kolem nádherného, bledého obličeje. Ležel klidně, se zavřenými víčky, na obličeji nebyla jediná kapka potu, ačkoli jeho hanbok byl z ještě hrubší látky než ten Yoongiho.

Mladý sedlář si už dávno přiznal, že pro Kvítek vzplanul.

„Seokjin pořád říká, že nejsem připravený. Chtěl bych. Ale on moje prosby ignoruje," otevřel Taehyung jedno oko a podíval se na Yoongiho, než jej zase zavřel.

Yoongimu zacukaly rty. „Tak se ho neptej."

Taehyung zalapal po dechu a prudce se posadil.

Když se setkali za týden, Taehyung Yoongimu nadšeně ukazoval nové šermířské kreace. Yoongi je všechny sám znal, ale předstíral překvapení. Zatímco padal.

A tak se věci pomalu vrátily do přirozeného koloběhu. Jaro pomalu přerůstalo v léto, silné, teplé a neohrožené. A Zima se jej zoufale snažila následovat, s každým dalším dnem pouze minulost oddalující se s tím, jak se léto přibližovalo.

~

Pas, obmotaný působivou růžovou stuhou,
Ó, dlouhé nohy, protože si užívá mír s ostatními,
A chodidla, široká od návštěv klientů!

~

Jaro si obmotalo Zimu kolem pěstěného prstu. Taehyung se měnil Yoongimu před očima. Z dítěte, které potřebovalo ochranu, se z něj stávala opora. Pro Yoongiho, pro město, pro stát. Už dávno netrávil celé dny zpěvem – podílel se na rituálech, které všechny v Sille chránily, bojoval, učil se.

Dospěl.

Yoongi se mu snažil dávat volnost, ale Kvítek jej pořád vyhledával. A tak se utěšoval... ještě chvíli. Potřebuje mě ještě chvíli... ještě chvíli ho mohu mít. Ale Zima se musela vzdát Jara, aby mohlo nastat Léto. A Yoongi se na to připravoval.

Mělo to přijít brzo. Brzo ale ne teď.

A proto se našel, jak kráčí k domu, kde se Hwarangové obvykle scházeli, když dokončil práci dřív. Chtěl jej vidět – sedlo šlo příšerně, otec byl nabručenější než obvykle a Yoongi potřeboval trochu té bezstarostné útěchy, kterou mu Taehyung tak ochotně poskytoval.

Hwarangové do svého příbytku jen velmi neradi pouštěli neurozeného, ale Yoongi se už dávno naučil, kudy se proplížit bez povšimnutí. Na dvorek proklouzl přes zídku poměrně snadno, potom se jen vydal po zadní straně domu, věděl, které dveře patří Taehyungovi. Otevřel je.

Moře dokonalé, bělostné kůže. Nekonečně dlouhé nohy, o kterých Yoongi tolik snil. Jaro nabízelo veškeré svoje bohatství, všechny krásy, sladký nektar květů... a úředník z pravé kosti je bral, bral si je a pil až do dna všechno to, co Taehyung nabízel, možná ještě víc.

Taehyung si jej všiml, navázal oční kontakt. Neupozornil na Yoongiho. Ale zděšení v jeho obličeji jasně vypovídalo o tom, že si jej všiml.

Yoongi odešel.

Šel a nezastavoval se, dokud nebyl na mýtině uprostřed lesa, kde začal prudce kopat do kamení.

Myslel si, že Kvítek je jiný. Že nevyužívá své tváře, že nenabízí své tělo. Myslel si, že jen potřebuje dodat odvahu k tomu, aby byl silný. Myslel si, že i někdo neurozený jako on může mít někoho čistého. Ale Taehyung nebyl čistý. Byl jako každý jiný Hwarang.

Slyšel Taehyungovy spěšné kroky dřív, než jej viděl. Neotočil se. Nemohl. Ublížil by.

„Můžu to vysvětlit, Yoongi. Prosím."

Panikařil. Yoongimu bylo úzko z toho slyšet jej tak. Neotočil se.

„Zaprodáváš se pro dobro organizace jako všichni ostatní?" zeptal se místo toho, hlas klidný.

„Já -"

„Ano nebo ne?"

„Ano."

Yoongi se rozešel, nevěděl kam, pouze pryč.

„Ale Seokjin říkal, že si mě vyžádal! Vždycky si vyžádají mě! Můžu získat peníze pro město! Pro lidi. A vždycky si vyžádají mě. Vždycky mě. Prý jsem křehký."

Yoongi se konečně otočil. Na Taehyunga nebyl hezký pohled – špatně oblečený hanbok a rozpuštěné vlasy usvědčovaly, obličej rudý a mokrý od slzy, zkroucený v nechutném žalu. Yoongi jej miloval až příliš na to, aby dokázal tolerovat, že je schopný kohokoli – i sebe samého – nechat, aby jej takhle zahnal do kouta.

„Tak řekni ne. Najdou si někoho jiného," zavrčel Yoongi. „Nejsi jenom tělo."

Ale Zima nebyla tak nenápadná, jak si myslela.

Taehyung se začal hystericky smát. Smál se, zatímco pořád plakal. Koukal na Yoongiho s šíleným zoufalstvím člověka, co neměl co ztratit.

„Jako kdybys ty to tělo nechtěl!" křičel, zatímco začal povolovat stuhu na hanboku. „Myslíš si, že nevidím, jak na mě koukáš, když si myslíš, že tě nevidím? Chceš mě! Stejně jako všichni! Vždycky přijde jenom na moje tělo."

Yoongimu se chtělo zvracet. Halena hanboku padla na zem a odhalila dokonale bledou hruď, bez jediné chybičky. Yoongi se nenáviděl za to, že se díval.

„Tak si mě vem," zašeptal Taehyung a začal zápasit s kalhotami.

A v Yoongim se něco zlomilo. Nemohl si jej nechávat. Poskytoval mu berličku, záchranné lano. A Kvítek potřeboval ukázat cestu a nechat jít, musel být donucen začít se bránit sám, nepočítat s Yoongim.

Protože i květina mohla mít trny, pokud neměla nikoho, kdo by si ji chtěl nechat a trny násilím usekal.

„Kdo by chtěl něco, co mělo celé město?" plivnul.

Nenáviděl se za to bolestivé škubnutí, které otřáslo celým Kvítkovým drobným tělem.

Zvířecí vzlyk, sklopená hlava a rozpuštěné dlouhé vlasy lepící se na uslzený obličej. „Prosím."

Nikdy nepros o to, aby tě někdo zneužil, chtěl říct, zděšený až do morku kostí. Jsi moc krásný, moc čistý, moc nevinný. Vezmou si všechno, co nabízíš, budou si brát tak dlouho, až nezbyde nic. Buď opatrný maličký. I já jsem jenom člověk. I já si chci brát. Bože, jak moc si chci brát.

„Nedivím se, že tě nenechají velet. Jsi slabý," pronesl místo toho.

Protože stejně jako nádherné lístky sakury, které nakonec opadaly a zhnědly na prašné cestě, i Jaro muselo dospět. Jinak by v krutém světě nepřežilo.

Taehyung se nedokázal vypořádat s odmítavým tónem Yoongiho hlasu, vyrazil vpřed s nataženýma rukama, chtěl objetí.

Nedostal jej.

„Hnusíš se mi."

Odstrčil jej, ale Taehyung se po něm stejně natahoval, obličej zmáčený slzami, přes vzlyky nemohl dýchat. A Yoongi věděl... věděl, že jej musí naučit, že nad sebou nesmí ostatním nikdy dávat takovou kontrolu. Protože lidé nebyli tak nevinní jako Taehyung.

Hluboký nádech.

Nenáviděl se za to, co se chystal udělat. Uvnitř na sebe křičel, že musí Kvítek utěšit, že si jej má přivinout na hruď, obejmout, zachránit, nedat. Má mě, ochráním ho!

Ale Taehyung byl impozantní, měl před sebou velkou budoucnost. Yoongi věděl, že jej osud zavede na místa, kam jej on nedokáže následovat. A tak se rozhodl udělat jedinou správnou věc – dát mu nejlepší možnou ochranu, kterou mohl.

Mělký výdech.

Silně odstrčil natahující se paže, vyhledal chlapcovo křehké hrdlo. Sevřel jej mezi prsty, pevně. Taehyung se nebránil, jen na něj hleděl, v očích důvěra pomalu se měnící ve strach, poté v paniku... začal chrčet, zmítat se. Milované oči plné zděšeného pochopení, zrady.

A tak se z Jara stalo Léto.

Yoongi ignoroval tenké prsty, které se snažily odtáhnout pryč jeho dlaň, bojovaly o nádech. Přitlačil. Z Léta se stával Podzim spolu s rudými podlitinami, které se začínaly formovat na Kvítkově hrdle, nechutně brutální proti sněhově bílé kůži. Dusil se.

Yoongi jej hrubě zahodil na zem, nehledě na škodu, kterou to mohlo napáchat. Musel vědět, že lidé jsou takoví. Musel chápat, že nemůže věřit nikomu kromě sebe samého.

Taehyung ležel na zemi, hystericky svíral svoje bolavé hrdlo, chraptěl, brečel, ohavné vzlyky plnily mýtinu. Vzhlédl k němu, slzy, rozkousnutý ret, špína... přesto tak nádherný. V očích pořád špetka důvěry. Malá jiskřička naděje. Až do konce tak krásně důvěřivý. Sedlář jej chtěl.

Plivnul mu do tváře.

Zima.

Nezůstal, nechal jej tam, vzlykajícího, rozbitého, odhozeného jako nádhernou hračku, která omrzela.

A proto se Zima nikdy neměla dotknout Jara. Protože nakonec jej vždycky pošpinila.

~

Hrajíc si v měsíční záři hlavního města
Až dokud nepřijde ráno,
Vrátím se domů
Abych ve své posteli našel čtyři nohy.
Dvě patří mně.
Čí jsou ty druhé dvě?
Ale co bylo mé
Mi už bylo vzato, co budu dělat teď?
(Čchojongova píseň)

~

Hbité prsty dál opracovávaly jemnou kůži, po letech vyrábění sedel nerušené roztěkaností mysli. Týdny, měsíce, roky plné pozorného poslouchání, pátrání po povědomém zvuku vzdáleného klapotu koňských kopyt. Přestal se lekat, pokaždé, když ten zvuk slyšel. Tolikrát se za ty roky zklamal, tolikrát doufal, že uvidí povědomou tvář. Už dávno se vzdal toho, že jej ještě někdy uvidí.

Vzhlédl.

Srdce se zaseklo v krku, poté začalo bít jako zběsilé.

Byl tak zvyklý ve svých snech potkávat Květ v plném rozpuku, jarní mládí zářící v očích, rty růžové jako plátky sakury... Jaro opustilo chlapce z jeho snů. Stejně tak léto. Podzim se blížil ke konci a nadcházela zima. Květ uvadl, rty seschlé jako rozinka, vlasy dávno ztratily lesk jarního slunce – dlouhé prameny poskvrněné prvním sněhem, stříbrná padající jako vodopád kolem jemných rysů obličeje.

Kůže sedla se najednou zdála v jeho rukou hrubá. Pamatoval si. Pamatoval si, jak jemná a poddajná byla pokožka v jarních dnech. Jak jemné, poddajné a tak, tak nevinné bylo samo Jaro. Dlaně jej pálily při vzpomínce na jejich poslední setkání...

Oční kontakt. Studený kov na okamžik rozpuštěný ve výhni a překovaný v něco teplého, známého. Cuknutí ochablých rtů.

Zapomněl. Zapomněl jak nemilosrdná a suchá byla léta. Jak temný a osamělý byl podzim, plný krve, která se skrývala za maskou přípravy na zimu.

Jarní kvítek nemohl přežít až do zimy, nemohl přežít ve své nevinnosti mezi tygry. O to se postaral.

Kvítek byl pryč. Shořel v letních měsících, zanechávaje za sebou jen chladnou, surovou rudu.

Plamen mládí uhasl spolu s Kvítkem.

Yoongi ale pořád hořel.

Sklonil pohled a vrátil se k práci na sedle, vráska mezi obočím prohloubená.

Generál na starém sedlářském mistru spočinul pohledem o vteřinu déle, poté zavelel družině k odchodu a odcválal.

Neohlédl se.

A sedlář nevzhlédl. Neměl k tomu právo.

Co by udělal Yoongi? Odešel by, bezbolestně, bez falešných nadějí, bez zbytečné bolesti.

A tak Jaro odcválalo naposledy.

Sedlář netušil, že Kvítek také pořád hořel. Nekonečně vděčný studenému chlapci s věčným létem v očích, který pro něj udělal víc než kdokoli jiný. Který se vzdal všech darů Jara jen proto, aby jej zachránil.

Který s ním celé roky byl vždy, když si nevěděl rady. Že nikdy nepřestal kopírovat. Schylovalo se k válce – Silla potlačovala poslední odpor, poslední bitva předtím, než mohl nastat mír.

Co by udělal Yoongi? pomyslel si Kvítek, když se mu hrudí prohnala čepel nepřítele.

Odešel by se ctí.

Jaro vydechlo naposledy s myšlenkou na chlapce s krvácejícíma rukama a ocelovým pohledem.

Sněžilo.