Jméno: MiFu
Wattpad jméno: _mifutka_ 
Téma: Zasazení do původního díla
Název příběhu: Třinácté komnaty
Anotace: Jimin Park, student šestého ročníku v Bradavicích, je znepokojený. Tajemná komnata se otevřela a někdo útočí na studenty. Bradavice už nejsou tím poklidným druhým domovem. Sebere odvahu a pustí se na vlastní pěst do pátrání po tajemném Dědici? A je sláva, kterou by získal tímto hrdinským činem opravdu to, co chce ze všeho nejvíc?
Počet slov: 4410

Text příběhu:

Nedávej najevo strach. Neukazuj slabost. Zachovej si nadhled.

Jimin si svá tři pravidla zopakoval ten den už po několikáté, když celý vyděšený a rozklepaný spěchal v doprovodu spolužáků přeplněnými chodbami. Celý den se necítil ve své kůži a nemohl se dočkat, až se po večeři uchýlí do bezpečí zmijozelské společenské místnosti.

Po jeho boku sebevědomě kráčel prefekt Don Smith, který bez ostychu komandoval prváky a druháky, aby se seřadili. Z druhé strany se mezi ním a stěnou mačkal Henri Forsberg, vysoký mladík s jasnýma modrýma očima, který opovrhoval takřka vším a ani ke svým přátelům se nechoval zrovna vlídně. Výhled dopředu mu clonila Henriho sestra Heidi ze sedmého ročníku, viděl jen její široká ramena a dlouhý světlý cop.

Než se sklepením dostali ke vstupu do společenské místnosti, připomněl si Jimin svá pravidla více než desetkrát. U tajného vstupu ani nemuseli říkat heslo, protože se dveře nestihly zavřít za studenty před nimi. Jimin za to byl rád, současné heslo (sanguis potentia) mu dělalo problémy při vyslovování. Ale nesmí to dát najevo, nesmí vypadat slabě.

Ve společenské místnosti si zalezl do opuštěného temného koutu – a že jich tam bylo opravdu dost na výběr. Vytáhl si knihu Kouzelné byliny a jejich praktické použití, odložil si brašnu k nohám a pokusil se klidně začíst. Pořád ho však něco vyrušovalo. Ať už mu vadil nedostatek světla a jeho silný brčálový odstín, či příliš hlasité nervózní rozhovory mladších ročníků, nebo zkrátka to nepříjemné napětí panující v místnosti. Zdálo se nemožné dočíst do konce stránku pojednávající o společných vlastnostech sladkovodních a mořských řas.

„A co ty, Parku," oslovila ho Heidi. Stála před ním v doprovodu dalších dvou dívek, Jimin si byl jistý, že se jmenují Wellsová a Willisová. „Je tohle podle tebe konec Bradavic? Mne se to sice netýká, já tu končím tak jako tak, ale tebe by měl čekat ještě jeden celý rok nepodstatnýho učení nudnýho k smrti."

Jimin měl nutkání odvrátit hlavu a pokračovat ve čtení, jako by se nechumelilo. Ale Heidi se zbavovalo stejně špatně jako žihadla (a i když už byla pryč, stejně ve vás zůstal jed). Dívka čekala, že jí Jimin na její nepříliš zdvořilou otázku odpoví. A byla odhodlaná čekat dlouho. Bůhvíkdo Willisová si mezitím přehodila vlasy přes rameno a začala je pročesávat prsty, Heidina trpělivost jí byla zřejmě cizí.

„Já... Doufám, že ať se děje cokoliv, vyřeší se to. Co bych bez Bradavic dělal... Je to můj druhý domov." Poslední větu pronesl skoro šeptem, na svůj věk se někdy choval až neuvěřitelně pateticky a dětinsky. Věděl o tom.

A Heidi si nemohla nechat ujít příležitost mu to nepřipomenout. „Mluvíš jak nějaká hloupá mrzimorská holka, vzchop se Parku, uklízečku na Ministerstvu tě nechaj' dělat i bez úplného vzdělání. Navíc takovej šprt... počítám, že by ses to stejnak doučil doma," protočila očima a šla si najít jinou a zajímavější oběť. W. a W. za ní odcupitaly, jako by byly její poslušní domácí skřítci.

Jimin si povzdechl. Sourozenci Forsbergovi byli čas od času trochu otravní. No dobře, vlastně byli neustále chladní, drsní a nepříjemní asi jako hrst sněhu za límcem. Ale Jimin si na to za těch šest let, co tuhle podivnou dvojici znal, už zvykl. Jen ho z nich bez přestání mrazilo. To se asi nikdy nezmění.

Jimin se opět sklonil ke stránkám knihy, viděl však jen své chvějící se ruce. Snažil se navodit si alespoň pocit vnitřního klidu.

Nedávej najevo strach. Neukazuj slabost. Zachovej si nadhled.

Oni se to nedozví. Zůstane to navždy jeho tajemstvím. Vždyť to vlastně ani nemá tak velkou váhu, jakou tomu ve svých představách přikládá. Navíc jestli školu nakonec zavřou, nebude na tom záležet ani za mák. A kdyby náhodou – kdyby náhodou! – chytli viníka a zastavili ty útoky, byl by opět v bezpečí.

Jenže nikdo takový, kdo by měl tolik odvahy, se v Bradavicích nenacházel.

Všichni byli prolezlí strachem, usínali zahalení závojem znepokojení, byli zbabělí. Učitelé, žáci, dokonce i ti zatracení nebelvírští. Jimin jim každý den viděl ve tvářích beznaděj a obavy o to, kdo bude příští oběť.

V paměti mu vyvstala vzpomínka na den, kdy to všechno začalo. Viděl ten večer před sebou v jasných obrysech, ani na to nepotřeboval Myslánku, prožíval v ten okamžik tak silné emoce, a věděl, že si to bude pamatovat navždy.

❃:✮:❃

Jimin se nekoukal na cestu, šel příliš rychle na to, aby mu zbyl čas dívat se pod nohy. Pokoušel se totiž uniknout davu studentů odcházejících z Velké síně po konci oslavy předvečera svátku Všech svatých. Byl v sovinci poslat dopis domů, protože na to celý týden zapomínal, ale opravdu už si nemohl dovolit čekat ani jediný den, jinak by ho snad jeho matka přijela zkontrolovat osobně. A to už mu bylo sedmnáct, no prosím.

Jeho matka se jen snažila být stejně dokonalou matkou, jakými byly ty, které bydlely na jejich klidném bristolském předměstí. Občas vzpomínal na těch několik málo let, co prožil v Koreji. Tehdy byl jeho život snazší, bez kouzelnické školy a bez matčiny posedlosti vším britským; včetně perfektních britských rodin.

Jimin a jeho otec pro Mijeong Park udělali vše, co bylo v jejich silách. Přestěhovali se do Anglie, chodili s ní pravidelně do divadla a další spoustu méně či více významných věcí. Například i to, že všechny dopisy, jež si Jimin s matkou vyměnil, byly ve spisovné angličtině. Na to teď ale opravdu myslet nechtěl...

Doufal, že se do ložnice dostane dříve než jeho spolužáci po slavnosti, zdržel se však s Mundu, svou roztomilou sovičkou. Zpoza rohu chodby, kterou zrovna procházel, se vynořil dav rozesmátých, hlučných a dupajících studentů. Přidal do kroku, čehož v zápětí zalitoval. Málem uklouzl na mokré podlaze; kdyby se nezachytil stěny, už by seděl na zadku v louži na zemi.

Studenti se přiblížili. Hluk v chodbě rázem utichl. Jimin se rozhlédl, co jim mohlo tak rychle a účinně zavřít pusy.

TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA. NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU!

Nepřehlédnutelný nápis vyvedený světélkující barvou vzal dech spolehlivě i jemu. Vedle něj za ocas visela z držáku na pochodně zkamenělá kočka. Ne jen tak ledajaká kočka, tohle byla paní Norrisová osobně. Jimin chtěl vstát, odejít od tohoto příšerného výjevu a na celou událost zapomenout. Nepřál si zde zůstat ani o minutu déle, protože by ho to mohlo dostat do problémů. Když se snažil protáhnout kolem stěny nenápadně pryč, vrazil mu nějaký druhák nebo třeťák loktem do břicha. Bolelo to. Syknul a přimáčkl se ke zdi blíž.

„Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru! Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!" vykřikl někdo hlasem plným zlomyslnosti. To byl určitě ten spratek Malfoy, pomyslel si Jimin na odchodu pobaveně. Úsměv ho ovšem přešel, když si uvědomil, že slova Draka Malfoye byla mimo jiné mířená i na něj.

❃:✮:❃

Cítil vinu. Nedokázal s tím nic udělat. Pokaždé, když se doslechl o nových napadeních, se do něj ten nepříjemný pocit zahryzl a několik dalších dní ho nepouštěl. Věděl, proč tomu tak je, ale nedokázal tomu nijak zabránit (zašel by za madame Pomfreyovou, jenže tušil, že ani ta by nebyla schopná mu pomoct. Navíc má spoustu starostí se zkamenělými studenty, tak proč jí přidávat další?).

Fakt, že za útoky může Zmijozelův dědic, mu nedával spát. Za všechny tyhle nepříjemnosti může někdo z jeho koleje, z jeho rodiny.

Možná by měl s jeho snahou zbavit školu nečisté krve sympatizovat. Možná by mu měl pomáhat a snažit se Komnatu taky najít. Jenže to by se ho ten zatracený dědic nesměl pokoušet zabít.

Místo toho by měl jít a něco s tím udělat! Ti, kteří to začali, by to měli i ukončit.

Jimin by to moc rád udělal, ale na to se příliš bál. Nebyl v koleji statečných a odvážných, nebyl ve všemi milovaném Nebelvíru, byl ve Zmijozelu, tady nebyla odvaha tolik ceněná. Důležitou vlastností zde byl především potenciál dokázat velké věci. Ale tím přesně by záchrana školy byla. Zachrání Bradavice, zachrání mudlovské studenty. Zachrání sebe a svou čest, pomyslel si Jimin malinko sobecky. Nesmí to brát takhle.

Především budu hrdinou školy!

To by možná stálo za to nebezpečí... Vrhnul poslední pohled do stránek Kouzelných bylin, ale vzápětí svou snahu dočíst knihu až do konce vzdal. Teď, když ho napadlo, že by mohl zastavit ty hrozné činy Zmijozelova dědice, už ho hloupá učebnice neuspokojí.

Zkontroloval, jestli má v kapse hůlku. Byla tam, všechno je v pořádku. Pak se zvedl a co nejnenápadněji se snažil projít společenskou místností k východu. Minul Heidi a její zotročené kamarádky zabrané do vášnivé debaty o tom, co mají po konci školy v plánu. Prošel kolem Iduny Charlesové. Líbala se s nějakým chlapcem, pravděpodobně pod vlivem Amorova šípu (před několika měsíci to zkusila i na Jimina, byl to otřesný zážitek).

Už se skoro natahoval po klice, když jeho zápěstí silně sevřely štíhlé prsty.

„Ale, ale... Kam se chystáš, Parku? Na večerní procházku? A víš vůbec, že se to nesmí?" Don Smith se široce usmíval, zřejmě byl šťastný z překažení Jiminových plánů. Ať už byly jakékoliv.

„Chtěl jsem... jen... jen... zajít za svou sovou... abych zkontroloval, jestli náhodou není taky zkamenělá!" vymýšlel si, i když tušil, že tím Dona nepřesvědčí.

„Ty máš snad podělanou mudlovskou sovu?!" prskal Don.

Jimin se poplašeně rozhlédl, jestli je někdo nesleduje. Jeho sova sice mudlovská nebyla ani omylem, ovšem o jeho vlastním původu už se to říct nedalo. Nějaký čmuchal by je mohl vyslechnout, dát si dvě a dvě dohromady a potom by Jiminovi z toho krátkého zbytku školní docházky udělal za pomoci celé zmijozelské koleje peklo. Naštěstí naštvaný Don nebyl žádná rarita, takže se o ně nikdo nezajímal.

„Zkrátka se o ni bojím!" fňukal. Nasazoval veškerý svůj herecký talent a na obličeji zformoval zoufalou grimasu. „Dostal jsem ji od své babičky... než zemřela," přihodil ještě další příšernou lež, jeho babička žila, sice to bylo na druhé straně planety, ale žila. Jenže když už něco dělá, tak to udělá alespoň pořádně.

Don si povzdechl. „Tak dobře. Běž. Ale doufám, že to cestou potkáš a zabije tě to," procedil skrz zuby. Měl nepřátelsky nakrčené obočí. Když Parkovo zápěstí pustil, bylo to, jako kdyby mu dával sbohem. Říkal mu tím, ať si klidně jde. Že ve Zmijozelu nemá taková špína co pohledávat.

Neboj, Smithe, dokážu ti, jak moc se mýlíš.

Už se na Dona ani jednou nepodíval, jen ho s vítězoslavným úsměvem obešel a prošel dveřmi do bradavického sklepení plného vyčkávajících nebezpečí. Za dobrodružstvím.

Spletí chodeb, průchodů a schodišť šel Jimin již nesčetněkrát v předchozích letech. Ten den to však bylo poprvé, co nevěděl, kam směřovat své kroky. Měl by hledat ve sklepení nebo v některé z věží? Nebo je snad vstup do Tajemné komnaty v jedné z mnoha učeben?

Procházel liduprázdnou školou ztracený ve svých myšlenkách i směru, kterým se vydat. Míjel portréty čarodějů a čarodějek, jež si ho měřily přísnými pohledy. Naštěstí se nezdálo, že by zprávu o Jiminově zakázaném výletu chtěli rozšiřovat po hradě. To by mu tak scházelo, nechat se na své super mega důležité misi chytit učiteli.

Toulal se místy, o jejichž existenci ani nevěděl, hledal v kamenných stěnách stěnách stopy po tajných dveřích, pomocí kouzel se snažil odhalit neviditelné. Málem začal slavit, když ve třetím podlaží vedle učebny Obrany proti černé magii objevil dveře skryté za vysokou skříní s pomůckami na hodiny. Jeho nadšení rychle vyprchalo, protože v této tajemné komnatě se skrýval jediný netvor – přerostlý růžový červ svíjející se na podlaze. Ten by neublížil ani omráčené běhnici.

Zklamaný Jimin opustil třetí podlaží s předsevzetím, že bude hledat ještě usilovněji.

A tak se i stalo. Kromě toho, že zkoumal stěny za gobelíny, obrazy, sochami a brněními, nahlédl na toalety (dokonce i ty dívčí!), ale až na zatoulaný pár bot a výstřižek z časopisu nabádající ke správné péči o pleť nenašel nic pozoruhodného.

Čas plynul a hodiny brzy odbily jedenáctou. Většina školy už dávno spala, jen Jimin stále pátral po ukrytém vstupu do Tajemné komnaty.

Byl z toho všeho unavený. Loudal se po schodišti, prošel chodbou a zahnul za roh. Vlekl nohy po podlaze a hlasitě zíval. Slíbil si, že prohledá tohle podlaží jako poslední a zbytek nechá na jindy.

Opravdu už bych si měl jít zdřímnout... Pohodlná postel, teplo z krbu, tma a klid... Ach, to by bylo fajn.

Už se otáčel na patě, aby se se vrátil do sklepení, když koutkem oka cosi zahlédl. Dveře, které si z dřívějška nepamatoval. Přímo ho vybízely k tomu, aby vzal za kliku a nakoukl dovnitř. Všechna únava byla rázem pryč. Třeba konečně doopravdy objevil Tajemnou komnatu!

Hůlku měl připravenou v pohotovostní poloze, obezřetně se rozhlížel kolem sebe a po špičkách se blížil ke dveřím.

Vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Prudce dveře otevřel dokořán, panty na protest ošklivě zaskřípěly. Jimin vztekle syknul, tenhle zvuk ho mohl nepříteli dokonale odhalit. Taková hloupá chyba.

Bez dalšího zdržování vešel dovnitř, byl připravený se bránit, nebo zaútočit – kdyby to bylo potřeba, samozřejmě. Tolik si přál vědět, kdo je ten Zmijozelův dědic, kdo mu několik dlouhých měsíců ztrpčoval život, koho se bál a koho právem nenáviděl.

Jenže místnost, do které vešel se k jeho představě Tajemné komnaty neblížila ani zdaleka. Očekával, že v Komnatě bude tísnivé šero, kosti a lebky, světélkující nápisy, podobné těm, které Dědic zanechal na zdi ve druhém poschodí, a svíčky se zelenými plameny, navozující klasickou zmijozelskou atmosféru. Nic z toho zde nebylo. Dokonce ani jediná kůstka.

Na oknech visely těžké oranžové závěsy, jimiž neměl šanci proniknout jediný paprsek světla ať už slunečního nebo měsíčního. V krbu praskal oheň, malé neposedné plamínky naplňovaly místnost nazlátlým světlem a příjemným teplem. Všiml si i papírů vyvěšených na stěnách, jen je příliš nezkoumal, neboť jeho pozornost zaujalo něco jiného. Neuspořádaná hromada matrací, polštářů a dek v jednom z rohů mu silně připomínala pohádku, kterou mu v dětství předčítala matka. Byla o princezně, hrášku a – neočekávaně – i spoustě matrací. Jimin si zde byl sice jistý absencí hrachu, ovšem dřímající princezničku v polštářovém pelíšku viděl zcela jasně.

Alespoň si myslel, že je to princezna...

Dokud se cizinec nezvedl do sedu a hlubokým hlasem nepronesl: „Mdloby na tebe!"

Předtím, než se Jimin v bezvědomí skácel k zemi, si v mysli udělal krátkou a významnou poznámku. Ne každá čarodějnice je princezna, ale každá princezna je čarodějnice.

❃:✮:❃

Jimin nevěděl, jak dlouho byl mimo. Ale oheň v krbu nevyhasl, takže to asi bylo jen pár minut. Ležel a pozoroval strop nad sebou. Sem tam zamrkal, aby se mu rychleji přemýšlelo, snažil se sám sobě vysvětlit, co se právě stalo.

Vešel do místnosti. Viděl člověka, o kterém si myslel, že spí, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Nechal se omráčit s hůlkou připravenou k obraně. Tak hloupá věc by se nestala ani tomu nešikovi Lockhartovi, který se tento rok vydával za učitele Obrany proti černé magii.

Kde je teď? A kdo to vlastně byl? napadlo vyplašeného Jimina. Zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti. Kousek od něj seděl chlapec a mířil mu na obličej hůlkou. Jimin už zažil i mnoho příjemnějších probuzení.

Park si chlapce důkladně prohlédl, než si uvědomil, že ho zná. Tenhle klučina byl z Mrzimoru a mívali spolu bylinkářství. Je tichý a nenápadný, má vlasy neurčité světlé barvy a oči, které se zdají být průhledné. Jimin se už párkrát přistihl při zírání na něj. Aniž by si to uvědomoval, zkrátka měl pokaždé pocit, jako by se díval na zeď nebo z okna a přitom přímo před ním seděl tenhle... jak se vlastně jmenuje?

„Co tu děláš? Jak víš o Komnatě nejvyšší potřeby?" zeptal se ten, jehož jméno Jimin neznal, dřív, než on sám vůbec stačil otevřít ústa, aby vyslovil vlastní otázku.

„Jaká Potřebná komnata?" nechápal Jimin. „Já hledám Tajemnou komnatu."

Tvářil se důležitě a snažil se udělat si pohodlí na hromadě polštářů, což nebylo vůbec snadné, protože se neustále propadal, klouzalo to a polštáře mu ujížděly po podlaze. Měřil si toho mrzimorského kluka pohledem, přemýšlel, jestli má vůbec důvod se s ním tady vybavovat. Dle předchozí ukázky však slušně zvládal omračovací kouzlo, takže by nebylo od věci předstírat, že ho ty kecy o Potřebné komnatě zajímají.

„Ta-tajemnou ko-komnatu?" zachvěl se světlovláskovi hlas. „Zbláznil ses!? Ty to hledáš? Chceš zabít sebe nebo někoho jiného?"

Jimin těžce polkl. Takže by nebyl hrdina, kdyby Komnatu našel?

„Ne-nehledám ji... Doopravdy ne! Jen jsem myslel, že je tady...Tak jestli nemám náhodou utíkat...?" zakoktal se Jimin a od lhaní mu zrudly tváře.

Copak vše, co dnes udělá, musí být špatně? Chtěl jenom zachránit školu, ale teď mu tenhle kluk tvrdí, že by tím všechny zabil. To ale vůbec není pravda! Jimin by zneškodnil toho netvora, aby už nemohl napadat studenty. Nic víc... To přece nemohlo nikomu ublížit (respektive nikomu kromě netvora). Přesto se rozhodl, že raději bude pravý důvod svého nočního výletu tajit. Bude to bezpečnější.

„Neboj, Parku," zasmál se ten kluk. Zněl opravdu vlídně a upřímně, Jimin mu málem uvěřil, že to myslí vážně. „Tohle je Komnata nejvyšší potřeby," zopakoval s klidným tónem v hlase název místnosti, ve které se nacházeli.

„Aha. Tak tu neznám," řekl Jimin lhostejně. Tentokrát mluvil pravdu. Nikdy o ničem jako je ‚Komnata nejvyšší potřeby' neslyšel. A to si myslel, že o Bradavicích ví opravdu hodně věcí; věděl jak a kudy se dostat do kuchyně, znal několik tajných chodeb do Prasinek, občas dokonce využíval prefektskou koupelnu, když měl dost štěstí a zjistil heslo, ale nic z toho mu v hledání té zatracené Komnaty nepomohlo – rozhodně ne té nejvyšší potřeby, a té tajemné už vůbec.

„Tebe ostatně taky ne," přisadil si ještě, když viděl podezření zdobící svého společníka.

„Jsem Alister. Alister Clark."

„Jimin Park, ale to ty víš..."

Chlapci si potřásli rukama.

Jimin měl pocit, jako by poznal víc než jen Alisterovo jméno, zdálo se mu, že najednou vidí, proč je chlapec tak nejistý, tichý a opatrný okolo všech spolužáků. Má tajemství. Stejně jako sám Jimin.

Jimin se opět odtáhl a uvelebil se v polštářích.

„A teď mi řekni," zavrněl jako spokojený kocour, „co je tohle místo zač a co tu děláš uprostřed noci."

Nebyl to přímý a tvrdý rozkaz, spíše pobídka, aby se Alister neostýchal mluvit.

„Já... jen se mi nelíbí naše ložnice, tak jsem se rozhodl přespat tady. Na tom přece není nic špatného! Spíš by mě zajímalo, jak je možné, že jsi tu taky. Jak jsi věděl, co po Komnatě chtít, když netušíš, jak funguje? Ona by tě dovnitř nepustila, kdybys chtěl něco jiného než já!" Alister se motal ve svých vlastních slovech. Po několika marných pokusech mu vysvětlit vlastnosti Komnaty nejvyšší potřeby to vzdal. Zřejmě umí zacházet lépe s hůlkou než se slovy.

„Přísahám, že nevím, jak jsem se sem dostal," řekl Jimin, ale v jeho hlase nebylo nic, co by se přísahání podobalo. Bylo mu lhostejné, jak se sem dostal, potřeboval akorát vědět, k čemu tohle místo slouží.

A taky ho nečekaně popadla nesnesitelná touha znát Alisterovo tajemství.

„Nevěřím ti, ale fajn. Tahle místnost je kouzelná, mění se podle toho, co lidé venku hledají. Já jsem od ní například chtěl, aby se v ní dalo pohodlně přespat... A ty jsi asi myslel na něco dost podobného, protože jsi tu teď se mnou. Jo, tak to bude," ujišťoval sám sebe, že Komnata není rozbitá, když Jimina pustila dovnitř i přestože v ní už někdo byl.

Jimin se usmál. Z tohohle kluka všechny ty podstatné informace padaly jako peří z roztržené peřiny. Stačilo se jen správně ptát a naslouchat. Možná mu nikdo už dlouho nedal šanci mluvit bez přerušování a hloupých otázek.

„Hmmm... Alistere?" zeptal se zadumaně Jimin. Držel v náručí jeden polštář a další mu ležel v klíně. Zdálo se mu to jako hloupost, ale takto obskládaný se cítil v bezpečí před všemi kletbami, co by Alister z ničeho nic mohl vyslat. Je velmi dobrý student. Zdalipak zvládá i Kletby, které se nepromíjejí?

Proč je vlastně v Mrzimoru a ne v Havraspáru? Vždyť je dost inteligentní, aby do této koleje patřil. Naopak byl oproti ostatním studentům Mrzimoru málo přátelský.

„No?" To byl Alister, jemně Jimina vytrhl z úvah o kolejním systému a kritérií zařazení.

„Proč ve skutečnosti jsi tady?" Jimin mluvil tiše, aby svou troufalou otázkou druhého chlapce nevystrašil. Snažil se proniknout za křehkou skořápku, kterou lidé mají. Je to jako když praská dračí vejce – nebezpečné, ale ta kouzelná magická síla skrývající se uvnitř stojí za to riziko.

Alister se Jiminovi zahleděl hluboko do očí, hledal v Jiminových tmavých duhovkách jedinou stopu falše, stačil jediný záblesk nekalých úmyslů... který však Alister nenašel.

„Nenávidím to tady..." špitl zlomeně. „Tohle místo mě ničí. Tahle škola není pro mě. Je to celé tak špatně!"

Nejen ta naléhavě šeptaná slova Jimina zarazila, slzy stékající po Alisterových tvářích se mu zdály jako mnohem horší součást tohoto neočekávaného přiznání.

„Proč?" vyzvídal dál bez okolků, předstíral, že si plačícího Alistera nevšiml.

„Víš, kdo je Grindelwald?" vydechl Alister téměř neslyšně. Jimin se musel naklonit blíž, aby mu vůbec rozuměl. Když zaslechl známé jméno, přikývl.

„To je ten s tím ‚Pro vyšší dobro', že?" ujišťoval se Jimin. Tentokrát kývl Alister.

„No... A i když už je strašně dlouho pryč, tak moje rodina furt věří jeho ideálům. Všichni až na mě," na konci trpkého přiznání mu přeskočil hlas.

Jimin se natáhl a poplácal ho po rameni.

„Přáli by si, aby z tebe byl velký kouzelník? Chtěli abys byl ve Zmijozelu, co?" zeptal se chápavě. Alister znovu přikývl.

„Nebo v Havraspáru, když už nic jiného," doplnil Jimina truchlivě.

„Co já bych dal za Mrzimor," uchechtl se trpce Jimin. Pak zvážněl. „Jsem rád, že nevěříš tomu, že mudlové jsou něco míň a měli by kouzelníkům sloužit... Moji rodiče totiž jsou mudlové."

Bylo to úplně poprvé, co tuhle větu vyslovil nahlas. Zdálo se mu, že se proměnila v padající kámen a on teď jen vyčkává, až dopadne ve studni dost hluboko na to, aby rozčeřil hladinu Alisterova vnitřního klidu. Ten kluk ho teď určitě zabije.

Ale Alister se ani nehnul.

Mlčel. Jimin taky. Ticho rušilo jen praskání dohořívajících polen v kamnech.

„Ví o tom někdo?" zajímal se Alister.

„Ne," zavrtěl Jimin hlavou. „Jen ty..."

„Proč jsi mi to říkal? Mohl bych to teď vyzradit celé škole... Co by asi udělali zmijozelští? Nemají přece rádi ‚nečistou krev'..." zmatkoval Alister.

„Neboj. Nikdo tu není, jsme tu jen já a ty. Řekl jsi mi své tajemství, tak jsem ti já řekl svoje. Ber to jako... jako... Jak jen to je? Yaksok. Znamená to, že ty věříš mně a já tobě," usmál se Jimin. Neplánoval si hledat nové přátele, ale tomuhle Alisterovi věřil.

„Dobře," usmál se i Alister. Pak hlasitě zívnul. „Měli bychom jít spát..."

„Tady?" zasmál se Jimin.

Alister proti jeho očekávání přisvědčil. Rychle a elegantně mávl hůlkou, polštáře, matrace a přikrývky se úhledně srovnaly. Přímo vybízely k tomu, aby si v nich chlapci udělali pohodlí a pořádně se vyspali.

Jimin, který nyní už ani v nejmenším nemyslel na hledání Tajemné komnaty, se natáhl v části peřinového pelíšku blíž u zdi. Alister si ustlal vedle něj.

„Dobrou noc, hrdinný Zmijozele," popřál Alister svému společníkovi.

Ten mu zdvořilost bez váhání oplatil. „Dobrou noc, moudrý Mrzimore."

Když oba usínali, odbíjela na hodinách půlnoc, oheň v krbu vyhasl a po nebi vysoko nad školou prolétla zbloudilá padající hvězda. Něco nového zrovna začalo.

❃:✮:❃

Jimin si byl jistý, že bez Alistera Clarka by několik následujících dní nezvládl. Pokusil by se znovu najít Tajemnou komnatu, sesypal by se, několikrát by omdlel, možná by si na zdraví sáhl sám. Ale povzbudivé pohledy těch nenápadných šedých očí, jako by mu dodávaly sílu.

Když se míjeli ve Velké síni, nebo se na sebe jen usmáli ve skleníku na hodině bylinkářství, dodalo to Jiminovi tolik síly, že zimní posilovací lektvary madame Pomfreyové byly proti tomu čajíček.

Za celý týden a půl spolu ani jednou nemluvili, Jimin se však nepotřeboval ujišťovat o Alisterově mlčenlivosti, tak to zatím nechal přirozeně plynout.

Navíc nepřibyli žádní další zkamenělí a Jiminovi se pro jednou nezdálo o vražedných obludách. Každou noc se mu vracela vzpomínka na Komnatu nejvyšší potřeby, nebylo to nepříjemné, pouze malinko nudné.

Jednoho rána mu sova přinesla asi nejkratší dopis, jaký kdy obdržel. Stálo v něm:

Neboj. Brzy bude vše v pořádku. A.

Jimin mu uvěřil - a navíc se celý den usmíval. Napsaná slova jsou ta zdaleka nejlepší. Schoval si lístek v kapse hábitu a ať už ho ten den znervóznila těžká otázka od profesora, nebo jen Donův zlostný pohled, stačilo sáhnout do kapsy a kontakt jeho prstů s pergamenem ho uklidnil. Hned večer napsal Alisterovi podobný vzkaz.

Později té noci ho vzbudil nějaký hluk. Rozespale se rozhlížel kolem sebe, chlapci se zvedali z postelí, protírali si oči, zívali a vypadali podobně unaveně jako Jimin.

„Co se děje?" zamumlal a protáhl si paže nad hlavou.

„Bradavice jsou zachráněné," odsekl mu nazlobeně Henri Forsberg. Zdálo se, že je z této nečekané zprávy velmi rozladěný. „Prý to byl ten chytrák Potter."

Jimin se zasmál. Ten nebelvírský kluk byl poděs, kdykoliv se ve škole něco stalo, měl v tom prsty. Ironické, protože právě jeho se učitelé snažili před zlem ochránit nejvíc.

„A proč máme vstávat?" zajímal se Jimin. Teď už byli ve společenské místnosti, kde se k nim přidávali další žáci.

„Bude párty," dostalo se mu otrávené odpovědi pro změnu od Heidi.

Na to Jimin slyšel. Přestože byl unavený, rozzářil se jako sluníčko a probojoval si cestu dopředu. Ve Velké síni se setkali s ostatními kolejemi, všichni už seděli u svých stolů a nabírali si na talíře dobroty.

Hladina zvuku byla poměrně vysoko, jelikož si všichni povídali, jásali a vesele zpívali. Jimin se usmál. Tohle jsou Bradavice, které má rád. Ať už oslavují začátek školního roku, svátek Všech svatých nebo výherce školního poháru, záleží jen na tom, že jsou spolu a mají dobré jídlo.

Všiml si, že ho přes stoly pozoruje Alister. Nenápadně mu zamával a vytvořil tak na jeho tváři potěšený úsměv. Pak si ukousl velké sousto z třešňového koláčku a zatvářil se jakoby nic. Jimina napadlo, jestli mají vůbec šanci poznat se lépe, aniž by je zmijozelští zavrhli. Spíš ne... možná až dokončí školu.

Vrhnul k mrzimorskému stolu ještě jeden rychlý pohled, kolem Alistera zrovna procházel Justin Finch-Fletchley, na to kolik měsíců proležel zkamenělý na ošetřovně, měl poměrně zdravou barvu. Jimin se nad tou myšlenkou usmál. A usmívat se nepřestal, ani když Nebelvír druhý rok za sebou získal školní pohár. Mnohým jeho spolužákům to náladu zkazilo, ale on to vzal s nadhledem – však kolikrát předtím pohár získal Zmijozel, že?

Jiminova dobrá nálada s úsvitem nezmizela (zrušení zkoušek je snad lepší než Felix felicis), a držela se ho i po zbytek semestru. Slunečné dny, které částečně strávil společně s Alisterem v komnatě nejvyšší potřeby dlouhými rozhovory, oznamovaly začátek prázdnin. Nastal čas sbalit si kufry a opustit hrad a jeho pozemky. Jimin se ohlédl za sebe na budovu školy, dlouhé dva měsíce ji neuvidí. Bude mu chybět. Už v tu chvíli se těšil na návrat, na hodiny přeměňování, na dobrodružství, které zde zažívá... Těšil se na Alistera.

❃:✮:ᴋᴏɴᴇᴄ:✮:❃