━━☆

Jméno: Byun
Wattpad jméno: berrivie 
Téma: Vlastní škola
Název příběhu: The Scariest Shit I Have Ever Seen
Anotace: Skrytý svět korejských kouzelníků zažívá spoustu ran od venkovního světa. Ani přes všechny problémy se však ministerstvo nehodlá odhalit a přerušit tak dlouholetou tradici, v níž se jejich svět rozvíjel podle svých pravidel.
Počet slov: 4547

━━☆

Kouzelníci a čarodějky z Evropy za dávných časů ani nepomysleli na možnost, že čarovat umí i v jiných krajích našeho světa. Nejspíš i z toho důvodu se trojice italských cestovatelů vydala na dlouhou pouť, která jejich kroky zavedla až k Žlutému moři. Jelikož byli zběhlí v užívání magie, ať už bílé nebo černé, dokázali se přes moře dostat až do země, kde byli přesvědčeni, že neexistuje nikdo, kdo by ovládal umění magie.

Mýlili se. Když putovali onou zemí, která jim připadala nevinná a krásná, narazili na místo, jež mohlo spatřit jen oko kouzelníka. V prvním okamžiku byli všichni tři plni strachu, jelikož netušili, co od skrytého místa očekávat.

Nalezli však jen nevelkou vesnici, jejíž obyvatelé žili životem obyčejných lidí a využívali jen malá kouzla na usnadnění každodenního života a chov kouzelných tvorů, které ani jeden ze tří cestovatelů nikdy neviděl. Tři kouzelníci byli v úžasu a ten je donutil k tomu, aby ve vesnici zůstali a dozvěděli se víc o tom nejkouzelnějším místě, které za své cesty potkali.

Byli to právě oni, kteří naučili vesnici více využívat zaklínadla a nakonec zde i našli vhodné území, kde s pomocí vesničanů stvořili překrásnou krajinu a v ní vybudovali kámen po kameni stavbu, kterou od jejího založení navštěvoval každý s kouzelnickým nadáním.

„Co to čteš, Joone?" ozval se hlas nad mladým mužem, který sebou hned na to trhnul, vzhlédl k majiteli hlasu a ten si ho prohlížel klidným pohledem. Namjoon se tiše uchechtl a prohrábl si vlasy.

„Našel jsem v knihovně další knihu, ve které je legenda o založení školy. Opět o něco odlišnější, než ta kupa dalších, co jsem už četl," vysvětlil Joon a sledoval staršího muže, jak uklízí sklenice naplněné nasbíranými přísadami bezpečně do tašky.

„Kdo by byl řekl, že historie tohohle místa bude mít tolik různých verzí. Třeba ta, ve které se sem ti Italové dostali na hřbetech obrovských ptáků, byla zajímavá" broukl Yoongi jen tak mimochodem a posadil se k mladšímu, aby mu nakoukl přes rameno.

„Dá se to očekávat. Bylo to tu vytvořeno před víc než osmi sty lety, je jasný, že za tu dobu vzniklo nespočet teorií. Ale když si všimneš, všechny jsou v jistých bodech stejné. Tři evropští kouzelníci, jedna vesnice na území Koreje, vytvořený prostor v podzemí, kde vybudovali školu a komunita kouzelníků, která se skrývá před vnějším světem..." Namjoon se zahleděl směrem k nedalekému komplexu, který oba nazývali domovem.

Právě tento komplex by jistě nadchnul každého mudlovského architekta, který by měl to štěstí ho spatřit. Mísily se v něm prvky gotiky, renesance a tradičních slohů východní Asie. Už jen z tohoto výjevu se dalo poznat, že stavbu vybudovali lidé z velmi odlišných kultur, kteří se však předem zamýšleli nad tím, jak bude jejich společné dílo vypadat a fungovat. Namjoon se raději ani nechtěl zamýšlet nad tím, jak dlouho jim zabralo jen samotné plánování.

Na druhou stranu musel uznat, že ten, kdo navrhnul zahrady, musel být genius. Pro člověka, který se v nich objevil poprvé, jistě musely působit jako bludiště. Když je však jeden procházel pravidelně, došlo mu, že se díky květům různých květin dokázal dostat kamkoliv. Stačilo si pamatovat, kterou květinu následoval a člověk se dostal kamkoliv jen chtěl. Ať už chtěl k jezeru, ke škole nebo k jednomu z šesti altánů ukrytých v různých koutech zahrad.

„O vzniku školy by se jistě dalo filozofovat ještě dlouho. Ani bych se nedivil, kdybys prvákům v hodinách přednášel o všech možných i nemožných teoriích," zasmál se černovlásek a vyhoupl se na nohy. Namjoon si jen podrážděně odfrkl, i když se v hlavě musel zasmát.

„Učím dějiny, musím jim říct, že není jisté, jak se to vlastně všechno odehrálo. Ale snažím se je nezatěžovat zbytečnými detaily, u kterych ani nevím, jestli jsou pravdivé. Vždyť jediné, co víme jistě je, že Francesco Bollini byl prvním ředitelem a nic moc dalšího o jejich minulosti nevíme," postěžoval si podrážděně Namjoon a Yoongi lehce přikyvoval. Oba se mezitím pomalým krokem vydali zpět ke škole.

„To je pravda. Stejně to určitě byli nějaký kriminálníci, jen chtěli zdrhnout z Evropy, aby je nestihl zákon a našli nás omylem," zažertoval starší muž, i když to byl žert vlastně jen napůl. O této možnosti se psalo hned v několika povídkách, které četl a musel uznat, že by tato alternativa dávala smysl.

„Ať už byli kýmkoli, prokázali nám službu, ne?" pokračoval a šťouchl do Joona ramenem.

Namjoon jen s úsměvem zavrtěl hlavou. Nemohl tvrzení staršího muže ani vyvrátit ani podpořit, ale oceňoval humor, se kterým toto téma Yoongi bral.

„Kam tak spěcháme?" změnil nakonec téma, když si uvědomil, že jdou velmi rychlým krokem a následkem toho uvnitř tašky, kterou měl Yoongi přes rameno, o sebe velmi nerytmicky cinkaly sklenice.

„Domluvil jsem se s Nayoung, že zajdu na ošetřovnu kolem čtvrtý," řekl starší muž nezaujatě a zkontroloval hodinky, jejichž ručičky ukazovaly čtvrt na pět. Joon se tomu krátce zasmál, ale hned na to zvážněl.

„Mám tě doprovodit?" zeptal se s úsměvem a Gi zavrtěl hlavou.

„To není třeba. Stejně bude zase jen hudrovat, že jsem zas dlouho nepřišel a že tímhle tempem se mi to vrátí a tak dále. Myslím, že máš určitě minimálně pět jiných plánů, co stojí víc za tvůj čas," pousmál se černovlásek a Joon po chvilce nejistě pokýval hlavou, i když chtěl protestovat. Pak mu ale došlo, že by to stejně nemělo smysl a akorát by z toho byla konverzace, kterou už opakovali tolikrát, že by jí dokázal odcitovat slovo po slově.

„Vždycky mám nějakou práci. I tak půjdu s tebou, stejně jsem tam chtěl zajít pro hojící lektvar. Navíc si přece nemůžu nechat ujít ten sekec, co od ní dostaneš," Joon se pousmál tím nejupřímnějším úsměvem, který dokázal na tváři vykouzlit. Yoongi nad ním tedy jen s uchechtnutím zavrtěl hlavou a vedl je cestou až na ošetřovnu.

„Hojící lektvar ti klidně později udělám, nemám s tím problém," řekl nezaujatě Yoongi.

„Pak si vezmu trochu od tebe a trochu z ošetřovny. A porovnám je," uculil se mladší z nich. Na to už mu Yoongi odpověděl jen jemným kývnutím a pokračoval v cestě na ošetřovnu.

Na ošetřovně je pozdravila vrchní sestra a ihned táhla staršího z nich do ordinace, aby ho prohlédla. Namjoon se nenápadně křenil, mezitím co se Yoongi otráveně šklebil a sundával si košili. Na levém rameni byla vidět rána, ze které bylo Joonovi vždy nepříjemně. Ačkoliv v té době již vypadá jen jako spálenina nebo nějaká pigmentová vada, Joon si moc dobře vybavoval, jak vypadala před lety a co všechno způsobila.

Od toho incidentu uběhlo již osm let a oba dva se shodli, že o něm nebudou mluvit. Joon si na to však ve chvílích, jako byla tato, pokaždé vzpomněl a viděl těch pár okamžiků, jako by se to stalo jen den předtím.

Tehdy, když byli ještě studenti, Yoongi při průzkumu v knihovně našel knihy zaklínadel, které ho velmi zaujaly. Namjoon z toho už od začátku neměl dobrý pocit a po týdnu, co Yoongi četl knihu s fantasticky popsanými kouzly, zjistil, že oprávněně.

Byli spolu tehdy v zahradách, starší mladík četl své knihy v jednom z altánů, mezitím, co Joon naštvaně překládal runy nedaleko od něj. Byl naštvaný kvůli němu, protože si prakticky zahrával se skoro černou magií. Doufal, že ty knihy jsou alespoň trochu bezpečné, když se nacházely ve školní knihovně. Vlastně jen tato myšlenka a tvrzení, že má Yoongi dost rozumu na to, aby nic z toho nezkoušel, ho odráželo od toho, aby ty knihy vzal a zahrabal někam, kde je už nikdy nikdo nenajde.

Nesmírně ho mrzelo, že to neudělal hned v ten den, kdy je Gi odnesl z knihovny. Když totiž uslyšel v zahradách jeho křik, málem se nezmohl k pohybu. Když však vteřinka jeho šoku pominula, ihned vyběhl k altánu, jen aby viděl na zemi nehybné tělo svého kamaráda a kolem něj děsivou černofialovou mlhu. Když proti ní vyslal obranné kouzlo, mlha jako by se rozzuřeně nadmula a v okamžiku zmizela. Bohužel se nevypařila jako pára nad hrncem, ale schovala se v člověku, který jí vyvolal.

Namjoon ani nestíhal přemýšlet, jestli to byla náhoda, nebo byl Yoongi opravdu takový blázen, aby zkoušel nevyzpytatelná kouzla černé magie. Raději ho co nejrychleji vytáhl na nohy a posilněný adrenalinem ho dotáhl až na ošetřovnu. Tam Yoongi strávil několik následujících týdnů a ani přes to se ho nedařilo úspěšně léčit. Černá magie se usídlila v jeho levém rameni a neměla v plánu ho v blízké době opustit.

Její působení se nakonec povedlo alespoň omezit a Yoongiho nevyhodili ze školy jen díky tomu, že do té doby nebyla ani jedna položka ve školním řádu proti tomu. I bez toho ho čekala spousta obtíží, které musel překonat. Jeho léčba zabrala spousta času a po třech letech se zdálo, že je z nejhoršího dávno pryč.

Dalších pět let většinou jen pil své vlastní lektvary, které měly zabránit tomu, aby se magie vrátila, i když si ho hlavní sestra tu a tam chtěla prohlédnout a vynadat mu, že se zanedbává a měl by za ní chodit častěji. Joon věděl, že se s tím vším už smířil a zvykl si na všechny věci kolem.

Jediné, co jeho hyunga na té věci celou dobu rozčilovalo, bylo, že ho ona magie v jeho nitru omezuje. První půlrok kvůli ní skoro nemohl spát a tento problém vyřešila až jeho proměna ve zvěromága. Nemohl kvůli ní používat některá zaklínadla, která odháněla zlou magii. Včetně patronova zaklínadla, které se mu ani v jeho čtyřiadvaceti letech nevedlo vyčarovat.

Ačkoliv se snažil působit, že mu to vůbec nevadí a nijak se o to nezajímá, Joon ho znal až moc dobře na to, aby tomu věřil. Poznal na něm, jak moc ho to užírá. A vlastně se mu ani nedivil. Zvládal všemožně těžká kouzla a problém mu dělal patron, kterého velká část kouzelnické populace dokázala vyčarovat hned po několikátém pokusu, a když ne, objevil se alespoň ochranný štít, který se také hodil. Muselo to být frustrující.

„Joone. Tvoje myšlenky na mě úplně křičí," zabrblal Yoongi, mezitím co sestra mumlala různá zaklínadla. Vyšší z nich sebou trhl a vzhlédl, aby se setkal se stále stejně otráveným pohledem.

„Za to může nitrozpyt, hyung," broukl nazpět Namjoon a Yoongi se uchechtl.

„Víš, co si můžeš?" zabručel starší muž.

„Ne, já tobě myšlenky nečtu," odpověděl Joon a jen taktak se držel, aby se nerozesmál nad nespokojeným výrazem, který mu hned na to jeho hyung věnoval. Oplatil mu ho uculením. Oba však svou bitvu o nejlepší výraz zanechali hned, jakmile je Nayoung zpražila tím svým, který byl víc než vražedný.

Až do konce prohlídky byli tedy tiše, poté se rozloučili a šli již po vlastních povinnostech.

━━☆

Dalšího dne v podvečer se Joon vydal poloprázdnou školou směrem k učebně lektvarů. Byla sobota, tudíž byla většina studentů venku, nebo jela domů za rodinou. Studenti mohli jezdit domů na prázdniny a víkendy, i když někteří raději zůstávali ve škole. Když chtěl student zůstat ve škole přes prázdniny, musel podat žádost do kanceláře. Příslušní zaměstnanci školy, včetně zástupce koleje, poté rozhodli, zda může zůstat, či ne.

Tmavovlásek se pousmál a pokračoval ve své cestě, při které si prohlížel hýbající se obrazy. Některé z postav mu pokývaly na pozdrav, jiné si ho ani nevšimly.

Před učebnou se však zastavil. Slyšel zevnitř tlumený hlas, který jistě patřil Yoongimu. To, že uslyší profesora lektvarů mluvit v učebně lektvarů, ho rozhodně nepřekvapilo. Zarazilo ho však to, co jeho hlas říkal.

„Expecto patronum!" zaslechl Namjoon a jeho pusa se lehce otevřela. Tušil, že Yoongi ono kouzlo tajně zkouší, nevěděl ale, že ho při tom jednou nachytá. I přes malou nelibost se podíval klíčovou dírkou dovnitř. Pocítil lehké zklamání, když nezhlédl ani malý záblesk bílého světla.

Narovnal se a vypudil z obličeje nespokojený výraz. Nechtěl, aby Gi poznal, že ho šmíroval skrz klíčovou dírku. Poté lehce zaklepal a vstoupil dovnitř.

Naskytl se mu pohled na Yoongiho s hůlkou v ruce, který však velmi rychle zmizel. Gi odložil hůlku a přešel ke kotlíku.

„Ah, Joone, jdeš pro ten lektvar? Už je hotovej, jen ho nechávám ještě chvíli chladnout, víš jak..." dostal ze sebe rychle černovlásek a kontroloval recept, který ale už dávno znal z hlavy. Joon se pousmál a pomalým krokem přisel až k jeho židli, aby se na ní svalil.

„To je dobrý, chvilku počkám. A mezitím ti budu okupovat židli," zasmál se a Yoongi nad ním s úsměvem zavrtěl hlavou. Trochu promíchal lektvar v malém kotlíku, aby vychladl rychleji a postavil se před Joona.

„Vysmahni, židlí tu máš dost," zabručel a cvrnkl ho do čela. Joon nad ním se smíchem protočil očima a milostivě se tedy zvedl a přitáhl si židli z první lavice, aby seděl naproti Yoongimu.

Nastalo krátké ticho, ve kterém Yoongi hleděl ven z okna a přemýšlel. Joon sledoval střídavě jeho výraz, lektvar a zapadající slunce, jehož paprsky mu tančily po tváři a vypalovaly sítnici oka.

„Něco se děje," zamumlal Yoongi, načež Joon nechápavě naklonil hlavu. Nechápal, jestli myslí nějaký problém týkající se školy, nebo něco osobního. Něco ve spojitosti s tím, že zkoušel znovu patronovo zaklínadlo.

„Co tím myslíš, hyung?" otázal se Namjoon a jeho pohled zakotvil na lehce zamračeném obličeji staršího muže.

„Něco se děje. Ministerstvo je podezřele dlouho potichu a noviny se snaží psát jen o samých pozitivních věcech. A já mám blbej pocit," Yoongi si podepřel tvář dlaní a stále se díval oknem na školní pozemky.

„Je pravda, že se to stává málokdy... ale neměl bys mít ty informace z ministerstva z první ruky? Však víš, kvůli bratrovi," broukl Namjoon a začal pozorovat oblohu, na které se začaly objevovat hvězdy. I když obloha nebyla opravdová, byla odrazem pravé oblohy nad zemí a to dělalo ono sledování o moc zajímavější.

„Psal jsem mu. Odpověděl, že má ministerstvo nějaký trable, ale že to nestojí za řeč," pokrčil rameny a prohrábl si vlasy. „Ale já se nemůžu zbavit pocitu, že se něco stane."

Joon lehce přikyvoval a přemýšlel nad jeho slovy. Yoongi většinou nebyl z těch lidí, kteří se řídí podle pocitů, nyní však bylo vidět, že ho ona nepříjemná předtucha trochu trápí.

„Netrap se tím, hyung. Pokud jsou to jen nějaké trable na ministerstvu, nad kterými tvůj bratr mávl rukou, tak z toho snad nic nebude. Ale kdyby jo, máš povoleno mi říct: Já ti to říkal," Joon se zazubil, až se mu na tvářích ukázaly ďolíčky a to donutilo i Yoongiho, aby se pousmál.

„Díky. Ale teď bude jedna moje část chtít, aby se něco opravdu stalo," uchechtl se černovlásek a Namjoon se k němu přidal.

Po zbytek večera vedli už jen odlehčený rozhovor, ve kterém si střídavě stěžovali na studenty a občas v malé míře i na kolegy. Yoongi se obzvlášť rozvášnil, když přišla řeč na profesorku jasnovidectví Lim, se kterou měl spory již od doby, co byl studentem. Co si ti dva vlastně provedli, to Joon nevěděl. Vždy to přešel jen s tím, že si prostě nesedli.

V dobré náladě odcházeli na pokoje až v pozdějších hodinách. Oba byli dlouhou konverzací uklidněni a Yoongi téměř nemyslel na špatný pocit, který se mu pomalu rozlézal v břiše.

Namjoon ten večer usínal s dobrou náladou. I jeho spánek byl klidný a dlouhou dobu ničím nerušený.

Dokud ho ještě stále za tmy nevzbudilo bušení na dveře.

Polomrtvý se vyhrabal z postele a šel otevřít bušící osobě, kterou podle hlasu identifikoval jako zástupce ředitele. Když mu otevřel, ani se nestihl zeptat, co se děje, že ho budí tak nehorázně brzo. Zástupce Choi na něj však jen vychrlil, ať se obleče, a co nejrychleji se dostaví do sborovny. Namjoon, který byl stále ještě v polospánku, tedy jen lehce kývl a vyplnil vše, co po něm zástupce žádal.

Ve sborovně byli přítomni všichni velmi rozespalí profesoři i opravdu čilý profesor astronomie Lee, tudíž se místností neslo několik tichých rozhovorů, z nichž stihl Namjoon pochytit věty jako: „Proč nás budili takhle brzy?" „Co se tu děje?"

Namjoon musel jen souhlasit a posadil se na své místo vedle Yoongiho, kterému se v očích mísila únava a obava z toho, proč je sem zavolali.

Namjoon mu věnoval unavený pološkleb, který měl být původně uklidňujícím úsměvem. Dřív, než ze sebe zvládl alespoň jeden z nich dostat nějakou hlásku, vešel do sborovny ředitel Kwon. Všech pětapadesát přítomných kouzelníků ve zlomku vteřiny utichlo a napjatě čekali, co jim pan Kwon sdělí.

Ticho chvíli narušovalo jen klapání společenských bot ředitele, když se však postavil na jedno místo a vážným pohledem si prohlédl všechny přítomné.

„Vážení kolegové, omlouvám se, že jsme vás museli vytáhnout z postelí v tuto nepříjemnou noční dobu. Jde tu o to, že máme velký problém," ředitel se odmlčel a pročísl si šedivé vlasy.

„Všichni víme, že se Mezinárodní Sdružení Kouzelníků velmi rádo zbavuje neovladatelných kouzelných tvorů tím, že je posílá na Tichý nebo Indický oceán. Ten problém, který nám tu vyvstal, se týká právě jedné docela početné skupiny tvorů, která se nebezpečně přibližuje ke korejskému poloostrovu. Jelikož jediná kouzelnická komunita, co o nás ví je v Japonsku a ti nemají nad těmito tvory dohled, musíme se o jejich odražení postarat sami. Přišel dopis z Ministerstva kouzel, kde nás žádá o každého schopného čaroděje," ředitel dokončil svůj proslov, který následovalo dlouhé tíživé ticho. Všichni přítomní jakoby se najednou zarazili v čase. Než se ozvala jeden z profesorů.

„Ministerstvo nemá dost lidí, kteří by se dokázali popasovat se skupinou kouzelných tvorů?" zeptal se nespokojeně postarší profesor kouzelných formulí. Ředitel se po něm velmi nespokojeně podíval.

„Velká skupina znamená několik stovek. Ministerstvo si je vědomo, že na škole mnohdy pracují jedni z nejmocnějších čarodějů celé naší kouzelnické společnosti. Proto nás žádají o pomoc a pro nás by to měla být čest, že dodržíme smlouvu, kterou s ministerstvem máme," Namjoon pozoroval dění v místnosti a sledoval každý ředitelův pohyb. Smlouva mezi ministerstvem byla jednoduchá: V případě ohrožení profesoři měli pomáhat ministerským bystrozorům a ministerstvo se naopak nemotalo do záležitostí školy.

„O jaké tvory se jedná?" zeptala se hlasitěji jedna z profesorek, z hlasu jí bylo poznat, že není úplně odhodlaná k tomu, aby šla chránit korejský poloostrov před nějakými neznámými tvory.

Ředitel vydechl a promnul si vrásčité čelo.

„Jsou to mozkomoři," řekl tišeji, než bylo zvykem a všichni kolektivně zalapali po dechu. Atmosféra v místnosti ještě víc zhoustla a náhle probuzení profesoři se pustili do spekulací, co by v tuto chvíli měli udělat.

„Já ti to říkal," ozval se vedle Joona Yoongi, který stále očima visel na řediteli. Joon přikývl a zamumlal: „Jo, říkal."

„Kolegové, prosím, utište se," zvolal profesor Kwon, čímž si ujednal pořádek.

„Prosím vás o pomoc. Musíme jednat rychle a nejpozději do dnešního pravého poledne se dostavit na jih. Všichni, kdo zvládnete vyčarovat kompletního patrona, jste povinni pomoct. A vy, kteří to nedokážete, můžete také přidat ruku k dílu," jeho pohled na pár sekund spočinul na Yoongim, který mu pohled oplácel. Namjoonovi bylo jasné, že nebude jen tak čekat ve škole. Ne kvůli tomu, aby před ostatními nevypadal jako zbabělec, ale z toho důvodu, aby sám sobě dokázal, že zvládne pomoct i jinak.

„Všichni, kdo pojedou pomoct, se při odchodu podepíšou. Za hodinu se sejdeme před školou," ředitel dokončil svou řeč a gestem vyzval celou místnost, aby buď odešla zpět do svých ložnic, nebo se připravila na odjezd metrem směrem k povrchu a následné přemístění.

Namjoon a Yoongi se oba zvedli a za řadou svých kolegů čekali, než se podepíšou. Mladší muž Yoongimu nic neříkal. Věděl, že i kdyby se ho snažil přesvědčit, že má zůstat, tak by ho neposlechl. Navíc ho ani nehodlal přesvědčovat. Mohl pomoct se svojí zásobou povzbuzovacích lektvarů a spoustě dalších využitelných lektvarů.

━━☆

Většina profesorů se přemístila na jih, kde čekal velký zástup lidí z ministerstva. Ministr kouzel Kim Insu přivítal ředitele Kwona a v co největší rychlosti mu vysvětlil všechny detaily.

„Nikdo mi neřek, že bude chcát," zabručel Yoongi a Joon se vedle něj trochu nuceně zasmál. Cítil nervozitu a věděl, že jeho nejlepší přítel je na tom stejně. Vždy se soustředil na okolí, když ho něco stresovalo.

Dle sdělených informací se měli mozkomoři brzy přiblížit až k pobřeží. Nikdo netušil, kdy to vlastně bude, ale všichni věděli, že už brzy. Napovídalo tomu i velmi bouřlivé počasí, které jakoby se s každou chvílí stupňovalo.

Kouzelníci na košťatech prohledávali místa nad mořem, kde se měli objevit, mezitím co bystrozoři, profesoři a dobrovolníci čekali na svůj osud.

Čekali, že je uvidí nad mořem, jak se vznášejí se svými děsivými, černými plášti a ignorují déšť i blesky. Všechny vylekal obrovský stín, který se vynořil z mraků.

„Tohle... nevypadá dobře..." ozval se Yoongi, když spatřil, co se na ně řítí z mraků. Nebyli schopní poznat, zda to je obrovské hejno mozkomorů, nebo jedno tělo, které se toužilo nakrmit krásnými vzpomínkami každého, kdo se proti nim nezvládl bránit.

Joon polkl a stejně jako ostatní vyslal k nebi svého patrona. Soustředil se na svou šťastnou vzpomínku a rejnok z bílého světla zářil mezi nespočtem dalších. Proplouval vzduchem a odháněl každého mozkomora, který se jen trochu přiblížil.

Viděl nad sebou nespočet různých světelných zvířat, od malých myší přes koně až k malým drakům. Ten pohled ho naplňoval pocitem naděje tak moc, že nedokázal odtrhnout oči. Ať se mozkomoři snažili jakkoliv, nebyli schopní prolomit štít stvořený z patronů.

Nebylo však jasné, proč už neodletěli pryč, když je štít nepropouštěl. Někteří z nich to vzdali, ale velká většina stále zůstávala.

Namjoon uslyšel zástup před sebou lapat po dechu. Zprva nechtěl odtrhnout pohled od svého patrona mezi ostatními, ale několik vyděšených výkřiků ho k tomu donutilo. Vyhoupl se na špičky, aby viděl, co se na ně řítí. A sám nemohl uvěřit vlastním očím.

„Co tam je? Vidím jen mlhu," nadával Yoongi a natahoval krk, aby něco zahlédl.

„Přemýšlel jsi někdy nad tím... jestli může od mozkomora dostat polibek i jiné stvoření, než člověk?" zamumlal Joon a Yoongi k němu nechápavě otočil hlavu.

„Protože tohle vypadá... jako kdyby políbili obra..." Yoongi rychle otočil hlavu zpět nad moře a málem se zalknul, když konečně v tmavé mlze rozpoznal obrys minimálně patnáctimetrového mozkomora. Slyšel vepředu panikařit některé dobrovolníky a bystrozory, jak se snaží znovu vyvolat štít z patronů. Spousta kouzelníků a čarodějek však byla v takovém šoku, že se nedokázala soustředit na šťastné vzpomínky.

Zmoklý černovlásek vytáhl z tašky pět lahviček, z nichž jednu podal Joonovi.

„Vypij to. Nakopne tě," Namjoon ho poslechl, tušil, že dá i ostatním kolem nějaký životabudič a kopl do sebe celou lahvičku ohňové whiskey, ze které ho rozpálilo hrdlo, a on se rozkašlal. Gi se uchechtl a sám do sebe naklopil obsah všech čtyř lahviček. Joon ho udiveně sledoval se slzami od kašle v očích a než stihl něco namítnout, Yoongi už měl dopito. Odložil všechny lahvičky.

„Jestli to teď nevyjde, tak to bude hodně trapný," zabrblal, vytáhl hůlku a namířil ji přímo na příliš velkého mozkomora, který se vlnil na obloze před nimi.

„Expecto patronum!" vyslovil s nevídanou agresí v hlase a Joon s očekáváním hleděl na špičku jeho hůlky.

Nic se nestalo.

„Hyung, soustřeď se. Na tu nejšťastnější vzpomínku, která tě napadne. Musíš se na ní opravdu urputně soustředit a pak to určitě vyjde!" zachrčel a sám namířil svou hůlku na obrovského tvora. Yoongi vedle něj zavřel oči.

„Expecto patronum," zaklínadlo vyslovili oba najednou a z Joonovy hůlky vytrysklo bílé světlo, které se zformovalo do tvaru rejnoka. Málem už byl znovu zklamaný, než si všiml malé světelné nitky, ze které začal rychle růst bílý tvar a k obloze se rázem hnal další silný patron. Joon se nadšeně zazubil, když viděl velkou kočkovitou šelmu, jak běží po obloze.

V tu chvíli se vzpamatovalo víc a víc kouzelníků a štít z patronů se začal hemžit více a více tvory.

Yoongi pootevřel oči a ani neskrýval jak moc v něm hrklo.

„Drž to, hyung. Měj stále tu vzpomínku," křikl po něm Joon, aby ho přes kvílení větru a hukot deště slyšel a černovlásek odhodlaně přikývl a znovu zavřel oči.

Mozkomoři jako kdyby náhle už nemohli pokračovat. Moc patronů na ně nyní působila a některé už zvládla odnést daleko od pobřeží.

Kouzelníci a čarodějky drželi štít dlouhé hodiny, nikdo z nich nevěřil, že to zvládli udržet tak dlouhý čas. Nakonec díky košťatům zvládli zahnat temná stvoření daleko na moře tak, aby se ještě dlouho nevrátili.

━━☆

Na pozemky školy čar a kouzel se znavení profesoři vrátili až o dva dny později, když všichni pořádně doplnili energii a dokázali, že jsou po fyzické i psychické stránce v pořádku.

Někteří z nich ještě zůstali na ošetřovně, aby doplnili síly. Mezi nimi byl i Yoongi, který hned potom, co se přestal soustředit na patrona, padl k zemi vyčerpáním. Jen kvůli Namjoonovi ho nechali, aby byl převezen na ošetřovnu ve škole.

Namjoon byl vyčerpaný, ale nejdřív se musel postarat o situaci kolem svého nejlepšího přítele. Poté si mohl dovolit padnout do postele, prospat celý den a sníst celou tabulku čokolády.

Když se po pár hodinách dozvěděl, že je černovlásek vzhůru, musel za ním ihned běžet na ošetřovnu, aby na něj vychrlil všechno, co mu nemohl říct před tím.

„Hyung!" vtrhl s dupáním na ošetřovnu a pohled mu ihned padl na bledého profesora lektvarů. Ihned mu padl kolem krku a nadšeně se rozesmál.

„Tys to zvládl! Konečně po těch letech jsi vyčaroval patrona!" Namjoon nechával vyplout na povrch své nekončící nadšení, čímž donutil k úsměvu i Yoongiho.

„Jo, já vím... sice se teď cítím jako přejetej parním válcem, ale zároveň je to... osvobozující. Je to... jako kdyby se něco uvnitř zlomilo, a teď jde to, co nešlo," Yoongi kolem sebe máchal rukama, jak se snažil vysvětlit své pocity a Joon přikyvoval, div neměl hvězdičky v očích.

„Mimochodem... cos to do sebe všechno nalil?" zeptal se Joon, když si vzpomněl na chvíli, kdy Yoongi vypil celé čtyři lahvičky s lektvary.

Yoongi se poškrábal na zátylku a tiše se zasmál.

„Jednu ohňovou whisky a tři svoje lektvary na tohle," Yoongi si poklepal na rameno a Joon se lehce zamračil.

„To jsi ani nepomyslel na to, že to tvoje tělo nemuselo zvládnout?" řekl nespokojeně a dál se mračil. Yoongi padnul zády na polštář.

„Joone, před náma byl ten největší kokot mozkomor, jakýho snad kdy kdo viděl. Buď ze mě mohlo být to samý, co oni, nebo by mě zabily moje lektvary. Myslím, že tu okamžitou smrt bych přivítal spíš," uchechtl se Yoongi a Joon tedy přikývl.

„Uznávám, že v tomhle případě to nebylo až tak nezodpovědné," kývl tmavovlásek a pozoroval unavenou tvář staršího muže.

Nastala chvíle ticha, kterou narušil až chraplavý hlas černovláska.

„Tohle... by se nemělo opakovat. Jenže když o nás ti pitomci z MSK nic neví, tak jim bude u prdele, že se jim tu a tam zatoulaj neovladatelný zvířata. Tohle nebylo poprvý co se stalo a myslím, že nejsem jedinej, kterýho to už začíná silně nebavit," Yoongi se podíval na trochu zaskočeného Joona. Ten chtěl něco namítnout, ale nakonec musel tiše souhlasit. Generace jejich rodičů a prarodičů se nespočetněkrát setkala se situací, za kterou mohlo právě Mezinárodní Sdružení Kouzelníků, a už před lety se objevil názor, že by se měli odhalit i jiným státům, než jen Japonsku.

„Tohle je dost složitá problematika, hyung. Promluvíme si o tom, až budeme oba úplně zregenerovaní. Navíc je dost možné, že se tato debata rozjede i na Ministerstvu," promluvil tichým, uklidňujícím hlasem Namjoon. V tomhle mu musel dát za pravdu Yoongi.

Měli pravdu. Na Ministerstvu se rozjela horká debata o tom, proč by se měli nebo neměli odhalit. Po dlouhých vyjednávání se to však smetlo ze stolu, což naštvalo spoustu zastánců odhalení.

Namjoon a Yoongi i přes to věřili, že se brzy budou muset objevit. Ať už je něco odhalí omylem, nebo se kouzelníci po dlouhých dohadech konečně dohodnou.