Jméno: Moonchild
Wattpad jméno: moonchild129 
Téma: Vlastní škola
Název příběhu: Fénix
Anotace: Co je ve skutečnosti spojuje? Jedenáctiletý Felix nezapadal. Přišel na svět jako cizinec v rodné zemi. Nezapadal ani jako kouzelník mezi normálními dětmi, a zároveň toho nevěděl o magickém světě dostatek, aby se na kouzelnické škole cítil jako doma. S Chrisem to bylo jiné. Bylo to s ním, kdy se poprvé cítil v novém prostředí šťastný. Bylo to s ním, kdy zjistil, že to, co mají společné, zdaleka nemusí být tím, co je svede dohromady.
Počet slov: 5021

Text příběhu:

Úžas. Tak by Felix popsal, co se mu právě honilo hlavou. Fascinace se usídlila pod maličkým hrudním košem, a odtud se všemožnými cestičkami rozlévala po celém těle, až postupně vytlačila všechny ostatní pocity, které se v něm praly, a vyplnila ho do posledního centimetru.

To, že je čaroděj, věděl samozřejmě už mnoho let. Ne každé dítě si koneckonců hrálo v kuchyňce s vyřazenými kotlíky namísto hrnců.

Navenek vystupovali jako obyčejná rodina. Sotva kdo by mohl třeba jen nabýt podezření, že se za zdmi rodinného domu odehrává něco třeba jen kapku neobvyklého. Když trochu povyrostl, chodil Felix hrát se spolužáky softball a brouzdal se s nimi v moři a smál se na celé kolo, když kolem sebe šplíchal slanou vodu, dokud nezapadlo slunce a rodiče je neodtáhli domů.

Právě i z toho důvodu byl večer už odnepaměti jeho nejoblíbenější částí dne. Mimo těch, co blikaly na obloze, se s příchodem noci rozzářily i jiné hvězdy; rád vzpomínal na matku, jak sedí ve svém křesle v obývacím pokoji a mává hůlkou a barevné jiskry se na její povel rozletí všemi směry; a Felix běží za nimi, cestou odstrkuje starší sestru a obíhá mladší, ještě děcko, kterému nezbývá než natahovat baculaté ručky do vzduchu; chichotá se na celé kolo, a jeho otec nad tím chováním naoko kroutí hlavou, ale brzy podlehne, koutky úst mu zacukají tím zvláštním způsobem těsně předtím, než se i on rozesměje. Pozdvižení rozruší sovu dosud pokojně podřimující v kleci; plácá teď křídly o mříže a žena kývnutím dovoluje dětem, aby ji pustili ven.

Jindy trávil poslední chvilky před setměním poletováním na zahradě na dětském košťátku, a když ulehal do postele, listoval pod dekou s rozsvícenou baterkou knihami o tvorech, o kterých by se ostatním dětem mohlo leda tak zdát.

Život byl zkrátka protkaný magií, kam až mu paměť sahala. Nic ho však nedokázalo připravit na to, jak obrovská a (jiné slovo pro to zkrátka neexistovalo) kouzelná škola pro mladé čaroděje a čarodějky je.

Škola čar a kouzel Uluru, jediná kouzelnická škola na území Austrálie, se nacházela na vrcholku stejnojmenného přírodního útvaru. Hrad, v němž měla probíhat výuka, jako by vyrůstal z oranžové horniny – když popustil uzdu své představivosti, skoro to vypadalo, jako by se ho skála snažila pohltit.

„Kochat se můžete později!" pokřikovala na skupinku dětí, které dorazily s Felixem, mladá čarodějka. Poslední člen jejich skupiny právě sesedal z létajícího koberce; nejednalo se o žádnou rohož, co si člověk natáhl před krb jako dekoraci, ani kobereček pro jednoho. Tyto koberce byly využívány jako prostředek hromadné dopravy; hrály všemi barvami a vlezlo se na ně až patnáct cestujících včetně řidiče.

Toho dne u večeře zaslechl, že některé kouzelnické školy zajišťují převoz studentů vlakem. Mít celé kupé pro sebe znělo rozhodně lákavěji, než se mačkat s dalšími dvanácti dětmi na koberci. Nemluvě o tom, že by se s každým silnějším poryvem větru nemusel bát, že spadne a zlomí si vaz. Ani instalace polštářového kouzla, o níž postarší kouzelnice, která koberec pilotovala, rozklepané studenty prvního ročníku během cesty opakovaně ujišťovala, Felixovi v tento dopravní prostředek nepřidala mnoho důvěry.

Byl jenom rád, že nebyl jediný, komu se po příletu do školy třepala kolena.

Kromě čarodějky, která na ně předtím halekala, pomáhalo osmadvaceti novým studentům ještě několik dalších mladých lidí oděných do stejných světle hnědých hábitů, jaké si měly děti obstarat před nástupem do školy jako stejnokroj.

Když se shromáždili před vstupem do hradu a Felix si mohl instruktory prohlédnout z větší blízkosti, došlo mu, že nejsou o mnoho starší než on sám.

Dívka se jim představila jako Jody Brownová. Na Uluru studovala šestým rokem, a spolu s několika staršími spolužáky na sebe převzala zodpovědnost za provedení prvního ročníku prostorami školy. Bez zbytečného protahování jim pokynula, aby ji následovali úzkým průchodem, který se dle Felixova mínění na vstupní bránu vůbec nehodil. Nahlas se však o svůj názor s nikým nepodělil. Poslušně se zařadil za jakéhosi vysokého kluka s tmavými vlasy, a vykročil dovnitř.

Během prohlídky se dozvěděl, že Uluru patří k nejstarším kouzelnickým školám vůbec, a před všetečnými mudly chrání kouzelníky kromě geografické polohy školy a silné magické aury, která k monolitu přitahovala jejich předky už odpradávna, také kulturní dědictví původních obyvatel, a v neposlední řadě pověsti o nadpřirozených bytostech, z nichž se Felixovi hrůzou ježily chloupky na zátylku.

Čas od času se samozřejmě stalo, že se nějaký přespříliš smělý – nebo pošetilý – mudla pokusil o výstup na horu. Na otázku, co že se s takovým mudlou potom stane, se místo odpovědi Jody Brownová jen tajemně usmála, a nikdo jiný už nesebral odvahu vyptávat se dál.

Prohlídka učeben, společenských prostor, knihovny, jídelní síně, a kdo ví čeho ještě, jim zabrala skoro hodinu. Zrovna když už ho pomalu začínaly bolet nohy, a myšlenky častěji odbíhaly kamsi do ztracena, než aby se soustředily na spletité chodbičky napříč školou, se jejich skupinka ocitla opět na denním světle. Felix zprvu nechápal, co se bude dít dál – stavěl se na špičky ve snaze získat lepší rozhled, otáčel hlavou vpravo vlevo, ale ať koukal sebevíc, nenacházel kromě prachu a kamení nic, co by stálo za zmínku.

„Na co čekáme?" zvedla ruku dívka stojící nalevo od něho. Matně si vzpomínal, že se předtím představila jako Melinda.

Tázavě otočil hlavu k Jody; ta jim však pouze bradou pokynula, ať se podívají za sebe.

V první chvíli musel zavřít oči. Když je poté pootevřel v pouhé škvírky, země před ním vzplanula.

Sluneční kotouč se dotknul plání táhnoucích se kolem vrcholku hory, a skála pod jejich nohami zářila tím nejjasnějším světlem. Žhnoucí prach ulpíval Felixovi na podrážkách bot, chytal se spodního lemu hábitu, a chlapcovy rty se samovolně roztáhly do širokého úsměvu. Miloval večery; miloval konce a ano, miloval smrt; a tato byla tou nejnádhernější vůbec.

Už během prvního týdne vzdal jakoukoliv snahu udržovat si přehled o tom, kolikrát na Uluru zabloudil. Dokonce ani cesta do společenské místnosti, kde studenti prvních a druhých ročníků trávili veškerý volný čas a přespávali do doby, než dosáhli věku, aby se mohli ucházet o členství v jednom ze čtyř školních klubů, mu stále nešla do hlavy.

Hrad jako by se s každým jeho pokusem o nalezení správného směru rozrůstal; dočista jako Daidalův labyrint. Začínal si říkat, jestli Daidalos možná také nebyl kouzelníkem. Když jimi mohli být původní obyvatelé hory, skrz niž se – a s každou další neznámou chodbou byl čím dál víc přesvědčený, že doslova – rozprostírala kouzelnická škola, mohly stát čáry a kouzla i za mytologií.

Logicky samozřejmě věděl, že hrad se nemůže rozpínat do nekonečna, neboť vrchol hory neměřil na šířku a délku víc, než několik kilometrů, ale mezi jeho spolužáky se šuškalo o zvětšovacích kouzlech a jiných fantastických představách, které Felixe nutily k úvahám, že co kdyby přece...?

Kromě samotného uspořádání školy mu cestu na vyučování komplikoval ještě fakt, že žádná chodba nevypadala jako ostatní. Narazil na takové připomínající svou šířkou dvouproudovou silnici, i chodbičky kde se dva dospělí lidé jen stěží míjeli.

Některé úseky se táhly přes polovinu patra a větvily se všemi směry, jiné přešel pouhými pár kroky. Celý hrad působil dojmem, jako by tvůrcům při jeho stavbě došel zamýšlený materiál, a rozhodli se ho nahradit jinými. Mozaika dlaždic všech tvarů a barev utvářela nepravidelné vzory a vydávala pod podpatky Felixových bot prazvláštní a neopakovatelnou sérii zvuků, když se neúspěšně pokoušel najít správnou cestu. Praskliny ve zdi, některé velikostí srovnatelné se studenty prvního ročníků, držela pohromadě přibytá prkna, betonové kvádry zas tu a tam nahradily drolící se horninu, která svou barvou odpovídala přírodnímu masivu, na kterém se škola nacházela, a několikrát už narazil na konstrukce a útvary natolik odporující zákonům gravitace, že neexistovalo jiné vysvětlení, než že je pohromadě drží právě kouzla.

Co se orientačních bodů týkalo, pamatoval si jen útržky: pokud například najde stěnu ověšenou starými lampami, nachází se už jen krůček od učebny lektvarů. V místech, kde mají průchody vysoký strop, v devíti z deseti případů může očekávat východ na školní pozemky.

Toho rána se však nesnažil dostat ani na jedno z těchto míst. Jeho cílem byla učebna kouzelných formulí. Litoval, že nebyl natolik prozíravý, aby se připojil ke skupině svých spolužáků, ale během necelého týdne se mu nepodařilo se s nikým spřátelit, a nerad by se někomu vnucoval. Své vrstevníky se bál oslovit jako první, a oni na oplátku neprojevovali žádný zájem o něj.

Už se pomalu smiřoval s tím, že si vyslouží trest za pozdní příchod – pokud se mu tedy pořadí najít tu zpropadenou učebnu ještě dnes. Pohlcen obavami z maléru nedával pozor na cestu. Zahnul za roh, a narazil na překážku.

‚Překážka' ovšem nebyla zdí ani otevřenými dveřmi. Chlapec, kterého nikdy předtím neviděl, polekaně vyjekl a upadl na zem. Učebnice, které nesl v rukou, se rozletěly do všech stran; jedna při tom uštědřila Felixovi ránu rohem do brady.

„Oj!" halekal kluk sbíraje se ze země. „Co jako myslíš, že děláš?"

„Promiň, promiň!" omlouval se Felix spěšně. Pospíšil si a sehnul se na kolena, aby mu pomohl posbírat jeho věci. „Nekoukal jsem se na cestu. Omlouvám se."

„Hm," zahučel ten chlapec, když se všechny jeho knihy opět ocitly pečlivě poskládané pod paží. Druhou rukou se snažil upravit si rozcuchané vlasy. „První ročník?" měřil se Felixe pohledem. „Neměl bys být na výuce?"

Přikývl. „Mám mít kouzelné formule, ale ještě jsem si nezapamatoval, kudy..."

„Pojď se mnou," skočil mu do řeči. To Felix nečekal – vteřinu nebo dvě pouze zaskočeně stál, ale pak se rozběhl za starším a srovnal s ním tempo.

„Jsem Christopher Bang," představil se mu chlapec za chůze. „Ale než bys to všechno vyslovil, je půl dne v čudu, takže mi můžeš říkat jen Chris."

Na způsobu, jakým Chris vyslovoval své jméno, bylo cosi zvláštního. Připomnělo mu to přízvuk, který slýchával doma; nikdy nevymizel úplně, ačkoliv se jeho rodiče snažili. Navíc, Bang nebylo zrovna klasické příjmení na tomto kontinentu; shodou okolností však věděl o zemi, kde by zapadlo docela dobře.

Mnohokrát děkoval bohu za to, že měl to štěstí a narodil se s příjmením, které tak snadno splynulo s těmi australskými. Stejně tak pociťoval vděk k rodičům, že ho nenutili používat jméno, které ho vázalo k jejich kultuře. Narodil se a vyrůstal jako Australan; ale genetiku oklamat nedokázal. Rovné vlasy černé jak uhel, tmavé oči, opálená pleť i malý vzrůst – každičký centimetr jeho těla byl jednou velkou zradou. Nemohl tomu utéct.

Vlastně ho to už ani nebavilo.

„Já se jmenuju Felix L-"

„Teče ti krev, Felixi." Prstem si poklepal na vlastní bradu. Sáhl do kapsy hábitu a vytáhl z ní zmuchlaný kapesník. „Je čistý," ujistil ho. „Jen nikdy nevydrží poskládané."

Vděčně kapesník přijal a přitiskl si ho na zasažené místo. Krev se pod jeho prsty okamžitě vpila do látky a zabarvila ji doruda.

„Děkuju."

„To nestojí za řeč."

Minuli sborovnu, ze které zrovna vycházel starý kouzelník s dlouhými vousy. Felix ho nepoznával, ale Chris očividně ano, neboť si pospíšil, aby učitele pozdravil. Prvák jen sklopil hlavu a snažil se předstírat, že neexistuje.

Už se znovu nepokusil přivést debatu na Chrisovo jméno. Možná se o tom bavit nechtěl, a Felix rozhodně neměl v úmyslu uvádět kluka, co mu nabídl pomoc, do rozpaků.

Místo toho nesměle řekl: „Díky, že mi pomáháš."

„Hm," zabručel chlapec v odpověď. Možná se také stydí, napadlo Felixe. To bylo zvláštní. Starší student na první pohled nevypadal jako někdo, komu by dělalo problém zapříst hovor, ale ve skutečnosti ho neznal. Chris možná neměl problém ukázat mu cestu k učebně, ale s konverzací s cizím člověkem mohl mít problémy.

Aby řeč nestála, odvážil se zeptat: „Do jakého ročníku chodíš?"

„Do třetího," zněla odpověď. Neušlo mu, že ta slova pronesl s jistou dávkou opovržení.

„Ale chodíš do stejného klubu jako já," konstatoval, než se stihl zarazit. „Myslel jsem, že třeťáci si už smí vybrat klub?"

Tuhle na toto téma náhodou zaslechl útržek rozhovoru tří starších studentek. Rozvalovaly se na dvojici křesel před krbem, v němž hořelo spíš pro efekt, než aby chránil studenty před prochladnutím. Mluvily tlumenými hlasy, ale tón, jakým se bavily, pozornému posluchači – a Felix jím byl – prozradil, že se hádají.

„...evidentně to nefunguje. Možná by nakonec bylo lepší, kdyby nás do klubů rozřazoval klobouk."

„Protože se od Britů opičíme v málo věcech, jasně," protočila druhá dívka očima. „Co bude příště, postavíme si přes půlku kontinentu vlak? Jako by nestačily ty zpropadené hůlky!"

„Bože, všechno, jen ne znovu tuhle debatu," zaskučela třetí, ale její kamarádka už se rozjela a neměla být k zastavení. Místnost vyplnilo bědování nad zbytečností na úkor okázalosti, doplněné o dvojí útrpné skučení.

Nadechl se a chystal se zopakovat, co předtím slyšel, ale Chris mu nedal prostor.

„Kluby si nevybíráš," poučil ho starší. „Ony si vyberou tebe."

Felix klubům nerozuměl. Všichni – ať už profesoři nebo starší studenti – jej ujišťovali, že jako student prvního ročníku ani rozumět nemusí, a odmítali se na toto téma dál vyjádřit.

Chlapec se tedy neptal, a místo toho poslouchal. Teď se však objevil Chris, a ten byl podle všeho ochotný víc než dost se o klubech bavit.

Až později se dozvěděl, že na fungování klubů se podílejí převážně sami studenti. Kluby byly celkem čtyři – pět, pokud počítal Nezařazené, kam patřily nejmladší děti a studenti jako Jody Brownová, kteří se rozhodli k žádnému nepřipojit. Každý měl k dispozici klubovnu; ta sloužila zároveň jako společenská místnost, studovna, a v mnoha případech také ložnice pro členy. Některé kluby vybíraly studenty do svých řad pečlivěji, než jiné; lišily se velikostí, pravidly a v neposlední řadě barvou hábitu.

Členové klubu měli právo podat návrh o přijetí nového člena. O tom pak diskutuje klubová komise skládající se převážně z nejstarších, výjimečně talentovaných, či vrstevníky uznávaných studentů.

Chris se nijak netajil s tím, že má na kluby vyhraněný názor.

„Pokud zrovna nejsi holka nebo se nechceš spokojit s tím, že tě přiberou jen do počtu, nezbývá ti, než čekat, až za tebou přijdou," vysvětloval Felixovi. Chlapec teď hltal každé jeho slovo. „Holka nejsem, takže Emu ze mě logicky taky nebude, a než se přidat ke Koalám, to radši nepatřit nikam. Ptakopysk a Klokan jsou jediné kluby, které stojí za řeč, pokud se ptáš na můj názor."

Neptal se, ale neposlouchal o nic méně dychtivě.

„Takže nechceš zůstat s Nezařazenými?" ujišťoval se.

„A mít dalších pět let na krku nic netušící jedenáctiletá děcka? Ne, díky."

Nebral si jeho poznámku osobně. Kluby pro něj byly čím dál víc matoucí, ale z toho, co Chris říkal, pochopil, že jsou pro něj důležité, a to mu stačilo.

„Tak snad ti brzo..."

„Tady doleva," skočil mu opět do řeči.

Prošli pod nízko zavěšeným lustrem, na němž hořely opravdové svíčky – starší při tom musel mírně sklopit hlavu – a ocitli se v prostorné, vzdušné chodbě s dlažbou z bílého mramoru. Barvu stěn pod sebou skryly dvě řady pohyblivých obrazů.

Chris Felixovi nedal příležitost, aby mohl cokoliv říct. „Učebna formulí. Pořád rovně," instruoval ho. „Poslední dveře na konci vlevo."

„Ještě jednou moc děku..." obrátil ke staršímu spolužákovi, ale ten už byl k němu otočený zády a pospíchal pryč.

„... ju," dořekl Felix. S poslední slabikou Chris zmizel za rohem.

Často na něj myslel, a stejně tolikrát zvažoval, že za ním zajde a osloví ho. V kapse nosil Chrisův kapesník, vypraný a úhledně poskládaný, připravený vrátit ho původnímu majiteli. Několikrát ho zahlédl ve společenské místnosti, ale obvykle se nacházel v obklopení dalších starších dětí, nebo vypadal pohlcený čímkoliv, čemu se zrovna věnoval, takže jej Felix nechtěl rušit.

Stalo se to jednoho rána, ať už čirou náhodou či vlivem osudu. Felix právě usrkával pomerančový džus a komíhal přitom nohama tam a zpět, neboť lavice, na kterých seděli, byly příliš vysoko, než aby podrážkami bot dosáhl na zem. Skupinka čtyř prváků byla jednou z posledních, která v jídelní síni zůstala. Ostatní jejich spolužáci už dojedli a vydali se na hodinu, a starší studenti se po dvojicích a trojicích za tlumeného hovoru trousili k východu.

Chystal se navrhnout, že by si možná měli také pospíšit, když se vedle něj lavice prohnula pod novou vahou, a u ucha se mu rozezněl známý hlas.

„Oj, Felixi!" vítal ho tím svým osobitým způsobem. „Jak se vede?"

„Ach, Chrisi, ahoj," vykoktal ze sebe. „Já, hm, nevěděl jsem..."

Ani tentokrát nepočkal, co z Felixe vypadne. Natáhl se přes poloprázdné skleničky a podrobený stůl a popadl misku s čokoládovými sušenkami. Jednu si rovnou hodil do pusy.

„Co máš teď za hodinu?" zajímal se.

Odpověděla mu Melinda, jediná dívka z jejich skupiny. „Máme mít dvouhodinovku magických rostlin."

„Přesně to," souhlasil Felix, aby také něco řekl.

Chris pokýval hlavou. Rukávem si utřel drobky z pusy. „Zavedu tě tam," nabídl se.

„To je milé, ale nemusíš si dělat starosti, nějak to najde..."

„Nesmysl. Stejně mi výuka začíná až později. Rád tě – hm, vás," opravil se trochu nešikovně, „tam dovedu."

Nechtěl se s ním hádat; svým způsobem byl rád, že se jeho problém vyřešil takto elegantně a sám.

Chris se přirozeně ujal vedení, a Felix si, jako v předchozím případě, dal záležet, aby šel vedle něj. Jeho zbylí spolužáci o staršího chlapce nejevili žádný zájem. Drželi se kousek za nimi a bavili se o úkolu z lektvarů, který museli později toho večera vypracovat, jestli se nechtěli dostat do maléru.

Chris do jejich debaty nijak nevstupoval; za to cestou hlasitě zdravil několik opozdilců, vesměs od pohledu nevyspalých, starších studentů (Felix je snadno rozpoznal podle barevných hábitů, kruhů pod očima a toho, že převyšovali jejich malou skupinku minimálně o půl hlavy), kteří se teprve šourali do svých hodin.

„Tvoji rodiče jsou kouzelníci?" zajímal se Chris, když se skupinkou prváků opět osaměl.

„Jen máma," přiznal. Už celkem zbytečně dodal: „Táta je mudla."

„A mamka ti o Uluru neřekla vůbec nic?" divil se. „Jakože ani slovíčko? Chci říct, není divu, že pořádně nevíš, kde co je! Moji rodiče mi to tloukli do hlavy celý rok před tím, než jsem nastoupil – byli pomalu nadšenější než já, že tu mám studovat. To víš, jsme doma tři děcka, nejspíš se na to těšili jak na dovolenou – a stejně jsem v polovině případů zabloudil. Takže tvoje mamka usoudila, že ti to nebude ulehčovat, jo?"

„Ona, hm, není odsud," vysvětloval opatrně.

Logicky věděl, že se nemá za co stydět. Kontinent se kvůli událostem v mudlovském světě v posledních desetiletích pomalu zaplňoval imigranty a jejich dětmi.

Za jeho krátký život po něm ale bylo vrženo příliš mnoho neschvalujících pohledů a kam přišel, tam ho doprovázelo šuškání a polohlasem pronesených poznámek. Velice brzy pochopil, že ačkoliv cizí původ není ničím špatným, není ani moudré na něj upozorňovat.

Pokud byla Felixova teorie správná, Chris by mu snad mohl rozumět. Odvážil se tedy opatrně nahodit udičku:

„Studovala v zahraničí," řekl. Pokusil se znít lhostejně, ale tělo nespolupracovalo. Třesoucí se ruce schoval do kapes světle hnědého hábitu, nijak však nedokázal skrýt zrychlený tep, který mu rozezvučel hrudník tak silně, až měl skoro pocit, jako by mu měla popraskat žebra. Napjatě čekal na otázku, která musela po vágním vysvětlení následovat už každou chvílí.

Žádná však nepřišla. Pokud se staršímu jeho zdůvodnění nezdálo dostatečné, nijak to nedal najevo. Kromě polohlasem zabručeného ‚aha' se mu nedostalo žádné reakce.

Absence zpětné vazby a zjevný nezájem o debatu na toto téma by mnohé odradily od dalšího pokusu o komunikaci. Felixe svým způsobem uklidňovaly. Jistě, pořád nevěděl, jestli je Chris přistěhovalec jako on – ale záleželo na tom právě v tuto chvíli? A záleželo na tom kdykoliv jindy? Byl jeho kamarád, ať už s korejskými kořeny či bez nich.

Dovolil si tedy otevřít se o trošku víc:

„Jsem u nás z rodiny první, kdo sem chodí," svěřil se. Už ale nedodal, že je to z toho důvodu, že jeho starší sestra po rodičích kouzelnících toto nadání (narozdíl od Felixe) nezdědila. Některé věci je přece jen lepší nechat si pro sebe.

Nečekal, že se mu dostane odpovědi, a tentokrát ani žádnou nepotřeboval. Chris mlčel dlouho; tíha jeho slov je oba zasáhla dřív, než opět promluvil.

„Vedeš si dobře, Felixi. Líp, než jsem si vedl já. A jsme tady," zvýšil hlas a otočil se k trojici spolužáků několik kroků za nimi. „Užij si kytičky," zazubil se na Felixe a poplácal ho po rameni.

Bez dalšího slova odešel.

Předtím šlo jen o nejistotu. Tentokrát se bál, že ho opustí nadobro. Že další příležitost už nepřijde. Ale takový Chris nebyl. Vrátil se pro něj.

„-lixi? Oj! Tak Felixi!"

Chlapecký hlas pronikl do jeho podvědomí a vytrhl ho ze říše snů.

Překulil se na bok a přitáhl si přikrývku blíž k bradě. Pootevřel jedno oko – nad hlavou se mu skláněl Chrisův obličej. Neučesané vlasy a lajdácky zašněrovaný límec hábitu svědčily o tom, že sám vstal teprve před chvílí.

„C' se děje?" mumlal rozespale.

„Zatím nic."

Zatímco Felix mžoural kolem sebe, Chris se vrhnul do útrob jeho skříně a přehraboval se věcmi uvnitř. „Oblíkej se. Když si pohneme, ještě můžeme stihnout východ slunka."

„Netušil jsem, že jsi romantik," poznamenal Felix stále v polospánku, na což starší kluk reagoval tak, že mu na hlavu hodil zmuchlané spodky.

Nechtělo se mu opouštět vyhřátou postel, ale Chris mu nedal na výběr. Samou netrpělivostí div že Felixovi vlastnoručně neobul ponožky. Ještě neměl ani pořádně zavázané tkaničky a starší už ho postrkoval ven z ložnice – jen zázrakem ve tmě nezakopl o žádný kufr nebo špinavý hábit pohozený na podlaze.

Díky Chrisovi se rychle zorientovali labyrintem chodeb a aniž by jedinkrát zabloudili, ocitli se za rekordních deset minut na čerstvém vzduchu. Pro východ slunce si nemohli vybrat lepší čas.

„Nádhera," uklouzlo mu, než se stihl zastavit.

K jeho překvapení však Chris jenom pokýval hlavou. „Myslel jsem, že by se ti mohl líbit. Tak pojď," pobídl ho. „Musíme pohnout zadkem, než se sem nahrne Brownová se zbytkem týmu."

„Zbytkem týmu?"

„Famfrpál. Máme asi tak..." odmlčel se a pohledem zalétl ke slunci stoupajícímu nad horizont; poměřoval rychlost a úhly a porovnával své odhady s předchozími zkušenostmi. Celé to trvalo sotva vteřinu. „Zhruba hodinu. To není špatné, co myslíš?"

Jako první vyrazil vpřed, a Felix ho – teď už spíš ze zvyku než z jiného důvodu – následoval. Dvojice chlapců doběhla k přístěnku, který Felix už jednou viděl: to když minulý týden absolvoval svou první lekci létání. Chris vpadl dovnitř a pátral po košťatech, které nikdo nebude postrádat, když si je vypůjčí.

„Ty chceš...hrát Famfrpál... se mnou?" dokončil Felix poněkud nejistě. „Ale já... chci říct, ještě jsme se neučili..."

„Půjde ti to skvěle," ujistil ho Chris a nabídl mu jedno koště. Vrstva laku na násadě se na několika místech dočista odloupala, a holé dřevo pod ní uhladily desítky párů šmátravých rukou.

„No tak, věř mi," dodal, když Felix stále váhal. „Na tyhle věci já mám čich. Zvládneš to. Vezmem pro začátek jen camrál, co ty na to? Nerad bych, aby tě sejmul potlouk."

„A co když spadnu?" namítl.

„Na ošetřovnu trefím taky, neboj," žertoval.

„Co když mi to nepůjde?" Vidina toho, jak se před Chrisem ztrapní, mu z nějakého důvodu vadila víc než to, že by si mohl ublížit. „Co když, nevím, co když se ukáže, že neumím ani chytit míč?"

Zhluboka se nadechl a roztřeseným hlasem pokračoval: „Možná... možná bys měl hodinu počkat, a hrát radši s ostatními."

Po jeho poslední větě se mezi chlapci rozhostilo ticho. Ranní větřík mu hučel v uších silou vichřice; rozdrásal tváře a zbarvil je do růžových odstínů. Téměř na sobě cítil pohled druhého chlapce, jak jej zkoumá a posuzuje.

Byl to Chris, kdo učinil mlčení za dost.

„Když ti spadne míč," promluvil velice pomalu, „tak si ho půjdeš najít."

„Ale-" začal, a starší ho zdviženým prstem umlčel.

„A kromě toho, já chci hrát s tebou. Ne s Brownovou. Ne s týmem. S tebou. Protože jsi můj kámoš. Protože tě mám rád, Felixi."

„Já..."

„Jasné?"

Odlepil zrak od špiček bot a donutil se zadívat se Chrisovi do očí. Nikdy předtím si neuvědomil jejich barvu; snad za to mohlo přítmí panující uvnitř hradu, snad pouhý fakt, že se jen zřídkakdy lidem díval do obličeje. Teď si je ale prohlédl zblízka, a poprvé viděl, jak tmavý odstín Chrisovy duhovky mají. Úplně jako jeho vlastní.

Popadl nabízené koště a prsty pevně semkl kolem opotřebované násady.

„Jasné," přitakal.

Miloval konce a miloval smrt; nikoliv pro to, co znamenaly, ale čemu přecházely. Tmou prorazí světlo. Noc vystřídá den. Tam, kde Felix prvního dne zemřel, zformoval se prach ve zlaté jiskry; na vrcholku hory Uluru, s Chrisem nablízku, povstal z popela.

On, Felix Lee, si našel kamaráda.

„Oj! Felixi!"

Ta dvě slova fungovala jako zaklínadlo. Felix se rozzářil jako sluníčko: když se otočil za jeho hlasem, Chris přidal do kroku, div že si cestou neposkočil. Rukama rozhazoval do stran, jak jen mu to úzká chodba dovolila. Jako by ho chtěl na něco upozornit; ale Felix nebyl s to rozeznat, na co kamarád naráží. Vlezl do útrob hradu ze sluncem zalitých školních pozemků teprve před necelou půl minutou. Jeho oči se nedokázaly tak rychle přizpůsobit novému osvětlení.

Teprve až když starší doběhl blíž, a zrak částečně přivykl tlumenému světlu, pochopil, co se stalo.

Jako by mu četl myšlenky, Chris doběhl až k němu. Samým nadšením do Felixe dočista zapomněl strčit, jak se stalo jeho zvykem. Místo toho ho popadl za rukáv a přiložil jeho předloktí k tomu svému. A vskutku: látka, která halila jejich kůži, se lišila barvou.

„Chrisi!" vypískl Felix. „To je... To je skvělé!"

„Klokani!" chlubil se chlapec. Pustil Felixovu paži a ihned se jí zase chopil, jen aby s ní mohl zatřást na podporu svého tvrzení.

„Už nemusím být mezi Nezařazenými!"

„Moc gratuluju!"

„Všimli si mě, jak jsem ti pomáhal, a rozhodli se mě přibrat!" chlubil se dál. Ve svém nadšení zapomněl hlídat, co říká. „Věděl jsem, že to zabere!"

Srdce jako by mu překvapením vynechalo dva údery.

„Cože?"

„Ach!" Uvědomění zasáhlo chlapce jako blesk; ruce vyletěly vzhůru a zakryly ústa, ale bylo příliš pozdě. „Ne, tak jsem to..."

Nevnímal, co se mu Chris snaží říct. Nemohl uvěřit svým uším. Celou tu dobu, co strávili spolu... když za ním Chris přišel, sám od sebe – tak si to alespoň myslel! – a nabízel mu pomoc... kdy mu řekl, že je jeho... že jsou kamarádi... to všechno byla jen hra? Způsob, jak se prezentovat jako lepší člověk?

A podařilo se mu to, tmavě červený hábit toho byl důkazem. Už ho nepotřeboval. Felix byl pouze prostředkem k dosažení cíle – a právě teď nadbytečný.

„Bavil ses se mnou jen proto, žes chtěl..."

Chris zavrtěl hlavou. Pokusil se znovu položit svou dlaň na jeho předloktí, ale Felix před dotekem tentokrát ucukl.

„Není to tak, jak si myslíš."

Nezmohl se na odpověď. Odstoupil – zprvu váhavě, jeden krok. Pak druhý. Třetí. Než se nadál, nastavoval Chrisovi záda. Opustí ho beze slov, bez vysvětlení, stejně jako to on celou tu dobu dělal Felixovi.

„Máš pravdu!" zakřičel za ním. „Zneužil jsem tě."

Zastavil se. Ani se nenamáhal, aby se za ním otočil. „Takže si to alespoň uvědomuješ," procedil skrz zatnuté zuby. Kdyby povolil, rozsypal by se. Byl si tím jistý. „Dobré vědět."

„Myslel jsem to vážně, Felixi," pokračoval. „Když jsme spolu hráli Famfrpál. Mám... opravdu tě mám rád. A opravdu jsi můj kámoš."

„Na začátku, když jsi do mě vrazil... byla to perfektní šance. Nic netušící, ztracený chudáček z prvního ročníku." S každým dalším slovem, které z Chrise vylezlo, se Felix cítil hůř; tím spíš, že to, co starší říkal, byla pravda.

„Já... nejsem jako Brownová. Nebaví mě děcka. Nebaví mě stát jim vzorem a povyšovat se a dělat se chytřejším než jsem jen proto, že mám před nimi pár let náskok. Ale ty... S tebou to je jiné. Jsi moc zvláštní, Felixi. A trochu ztracený," dodal omluvným tónem, a Felix chtě nechtě musel uznat, že v tomto má pravdu. To ale neznamenalo, že se na Chrise nezlobí, ani že jeho slova nebolí o nic míň.

„Ale nejsi chudáček," pokračoval. Jak mluvil, přistupoval k němu blíž, s opatrností, s jakou by se přibližoval k divokému zvířeti zahnanému do kouta. Zvolí Felix boj, nebo útěk? „Spletl jsem se. A víš co, Felixi? Řekni mi, že jsem idiot. Řekni mi, že mě nesnášíš. Nebo neříkej. Je to na tobě."

„To je všechno, co k tomu řekneš?"

„Ano." Jednoduchá odpověď ho zasáhla jako švihnutí bičem. „Chci slyšet, co si myslíš ty. Doopravdy chci."

Všechny myšlenky, každá jedna nevyřčená otázka, kterou v sobě držel tak dlouho... Felix se konečně směl ptát. Mohl požadovat odpovědi, vysvětlení i omluvu; mohl chtít vše. Když však otevřel ústa, místo slov z nich unikl pouze vzduch z plic.

Čeho by tím docílil? Žádná otázka nezmění budoucnost, žádná prosba nezahojí pošramocenou důvěru.

Když nakonec promluvil, vypadlo z něj jediné slovo.

„Fajn."

Myslel je vážně. Chris mu ublížil – a Felix mu neodpustí. Ne teď ani tady. Nezapomene, slíbil si, nikdy. Cena by byla příliš vysoká.

„To je... nechceš nic říkat?" Chris zaváhal, nejistý, jak pokračovat. „Slibuju, že budu poslouchat a nebudu tě nijak přerušovat, vážně! Přísahám!"

„Věřím ti." I toto myslel vážně. Nejen Chrisovu tvrzení; věřil jemu.

„Tak proč...?"

Tentokrát to byl Felix, kdo nenechal toho druhého domluvit. „Taky tě mám rád, Chrisi."

Pohlédl do těch neskutečně tmavých očí a spatřil v nich chlapce, malého a vyděšeného jako on sám, zmateného i zraněného, jinak a on nic méně opravdově.

Chris váhal, ale nakonec zdráhavě natáhl ruku k Felixovi. „Kámoši?" nabídl mu.

Neodpověděl mu. Nepřijal nabízenou ruku. Zkrátka odešel.

Smrt bolí, přemítal Felix. Cítil ji; později toho večera, když seděl sám na vrcholku svahu posvátné hory, kolena přimknutá k tělu, oči zarudlé tichým pláčem, a oranžový prášek kolem něj postupně uhasínal, jak se slunce klonilo za obzor.

Jeho přítomnost spíš vycítil, než zpozoroval.

„Nemusel jsi sem chodit," popotáhl.

„Chtěl jsem."

Prázdno. Tak by Felix popsal, co se mu právě honilo hlavou. Bolest se usídlila pod maličkým hrudním košem, a odtud se všemožnými cestičkami rozlévala po celém těle, až postupně vytlačila všechny ostatní pocity, které se v něm praly, a vyplnila ho do posledního centimetru.

Bylo mu teprve jedenáct. Nerozuměl tomu, nemohl.

Jediné šedivé pírko se mu odněkud sneslo na rameno. Felix jej jemně uchopil mezi prsty; otáčel s ním a prohlížel si je proti hořící obloze, ale ani opatrnost jej neměla zachránit. Rozpadlo se s posledním paprskem dne, a maličká část Felixovy duše zemřela spolu s ním.

První slza stekla po chlapcově tváři ve chvíli, kdy mu na rameni zlehka přistála cizí ruka. Tmavě červený lem rukávu se mihnul na okraji zorného pole, nevratná připomínka toho, co Chris získal – a jakou cenu za to museli oba dva zaplatit.

Felix se přesto pousmál. Červená mu slušela. Svým způsobem na něj byl pyšný.

„Děkuju."

Ano, smrt bolí. Ale kdo ví? Slzy léčí. A lidé jednou přestanou plakat. Ne, nezapomenou, udělají něco mnohem odvážnějšího. Lidského.

Smíří se. Odpustí.

Možná to svede i on.