Počet slov:511
16 let/31.října 2020

,,Ne! Ne!" vykřikla jsem a rozeběhla se k ní. Viděla jsem, jak bezmocně padá na kolena a v očích mě začaly štípat slzy. Ta hnusná ženská! Jak jen mohla...?

Doběhla jsem k ní a rychle si klekla vedle. Na celém těle se jí tvořily krvavé rány. Ach ne. Co jsem to provedla. Proč jsem tu učebnici neuhlídala?

,,Mami! Ne! Prosím, mami!" zakřičela jsem zoufale a bezmocně se rozplakala. Zasténala bolestí a víc a víc bledla v obličeji a krvácela. Po chviličce otevřela oči a pohlédla na oblohu. Viděla jsem, že už z hradu vybíhá Sobius a otec, a pak jsem zaslechla i zvuk přemisťování.

,,Auguron," zašeptala najednou a já si setřela slzy.

,,Mami, mami, prosím," podívala se na mě a já se ještě víc rozplakala. Nechala jsem se Sobiusem, který už ke mně přiběhl a zprudka oddechoval, objímat. Věděla jsem, že taky pláče.

,,Děti moje," vydechla ztěžka a snažila se o úsměv, ,,moc vás miluju, ano?"

,,Mami, ne!" vykřikla jsem bezmocně a byla vděčná, že mě Sobius pevně držel. Hlasitě jsem vzlykala a pohlédla na otce, který ji vzal opatrně do náruče. I jemu se třpytily v očích slzy. Chápete to? Jemu, obávanému profesorovi lektvarů, Severusi Snapeovi!

,,Seve..."

,,Millie... to... to mi nemůžeš udělat... nejdřív Lily..."

,,Historie se asi opakuje," bolestně sykla. ,,Moc vás všechny miluju... pamatujte na to..."

,,Ne! Mami, ne! Nemůžeš nás tu nechat! Nesmíš nás opustit!" křičela jsem hystericky. ,,Ty to zvládneš! Jsi bojovnice! Maminko... maminko moje..." vzlykala jsem ještě víc a divila se, že to jde. Tak moc zoufale a zlomeně jsem se cítila, tak strašně jsem se o ni bála. O mojí milovanou maminku.

,,Delphini..." zaslechla jsem Toma, ale nezvedla jsem hlavu. Sobius mi šeptal uklidňující slůvka do ucha, jenže já jen vrtěla hlavou a mé tělo se dál otřásalo vzlyky.

,,Millie!"

,,Tome... co tu děláš?"

,,Tati!"

,,ONA JE TVOJE TETA, DELPHINI!" vykřikl najednou zlomeným hlasem Sobius, až jsem sebou vylekaně trhla.

,,Cože? Je to pravda?"

,,Ty jsi Delphini?"

Zvedla jsem hlavu a střetla se s očima Delphini. ,,Musíš tu kletbu zrušit!" vyjekla jsem. ,,Musíš! Prosím! Udělej to pro mou maminku! Já ti také oživila otce! Prosím! PROSÍM!"

,,Jak jen je to protikouzlo..." zasténala Delphini.

,,Tak dělej! DĚLEJ! Vždyť umírá!" ječela jsem hystericky a hleděla na maminčinu tvář, která bledla. Kéž bych si tak na to protikouzlo vzpomněla! Delphini... prosím... Prosím, prosím, prosím, nejmocnější Merline!

,,Uhm... secans inrita verba?" zkusila Delphini.

,,Je to správné kouzlo?" zeptala jsem se nejistě. Delphini na mě pohlédla.

,,Snad ano. Tady v té učebnici to bylo napsané-"

,,To je moje učebnice! Ty zlodějko!" rozkřikla jsem se a snažila se vymanit ze Sobiusova sevření, on však vycítil, že se na ni chci vrhnout a v nejlepším případě zaškrtit, a tak mě raději sevřel pevněji.

,,Nechte toho!" sykl na nás Tom, který klečel u maminčiny hlavy. Měla zavřené oči a nehýbala se. Rány se zacelily, měla jen krvavé oblečení.

,,Řekněte mi někdo... řekněte mi prosím někdo, že... že dýchá?" podívala jsem se prosebně na Toma i na tatínka. Mrkala jsem, abych zaplašila slzy, přes které jsem nic neviděla, a čekala na jejich odpověď.

Včera jsem tenhle příběh dopsala. Čekají nás už jen dvě kapitoly, protože uzdravení Milky jste četli😊možná budu hodná a zveřejním dneska ještě jednu, chtěli byste?
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka💕