Počet slov:551
16 let/31.října 2020

,,Sobiusi... Proč? Co se stalo?" lapala jsem po dechu a pomalu otevřela oči. I on ležel daleko od deníku, který se teď vznášel nad zemí a zlatě zářil.

,,Nevím," vydechl a doplazil se k deníku, ,,ale tohle je teprve první část. Ale jak to, že byl ten deník tak rychle obnovený? A ještě Toma musíme oživit..."

,,Výborně. Dokázali jste to." Já i Sobius jsme vyděšeně vykřikli a otočili se za hlasem. Směrem k nám kráčel ten krásný mladík ze snů, ten, který mě tak očaroval...

,,Tom Raddle," vydechla jsem a s námahou se postavila na nohy. ,,Ale jak to, že-"

,,Zapomnělas? Žil jsem tu jako vzpomínka. A tomu, abych žil jako člověk, stačilo dát dohromady deník," usmál se na mě oslnivě.

Pomalu jsem přešla až k němu a vzápětí se vedle mě objevil Sobius i s deníkem.

,,A ten deník... je stále viteál?" zeptal se ho Sobius a podal mu ho. Bylo zvláštní rozmlouvat s šestnáctiletým a pohledným Voldemortem.

,,Není. Harry Potter ho přeci zničil. To vy jste jen předmět slepili dohromady," zasmál se dobrosrdečně a pak se zasněně zadíval na podobiznu Salazara Zmijozela. ,,Je to zvláštní zase cítit bÍt srdce. Nebýt Voldemortem, ale tím studentem, který se v tomto věku začínal vydávat na špatnou cestu."

,,Až tě uvidí maminka..." zašeptala jsem a nespouštěla z něj oči. On rázem zblednul.

,,Millie!" vyhrkl. ,,Je v nebezpečí!"

,,Cože?!" vykřikli jsme oba se Sobiusem naráz, ale to už Tom běžel pryč, směrem k východu. Rozeběhli jsme se za ním.

,,Tome! Tome, počkej!" křičela jsem a přeskočila baziliškovu kůži. ,,Vysvětli nám to!"

,,Na to není čas! Delphini se dnes pokouší změnit dějiny!" křikl a zastavil se na konci průchodu.

,,Ach ne, zase mrtvoly!" zasténal Sobius, div do Toma nevrazil. ,,A kdo je sakra Delphini?"

,,Musíme rychle odsud! Chyťte se mě!" Podal nám oběma ruku a my se ho chytili. Vzápětí jako kdyby mě nějaká neviditelná síla tahala vzhůru, a o pár chvil později jsme se ocitli v umývárně Ufňukané Uršuly. Vchod do komnaty se za námi zavřel a Uršula proplula skrz dveře kabinky.

,,No ne! To jsi ty!" vyštěkla na Toma. ,,To ty jsi mě zabil!"

,,Uršulo, teď ne!" vykřikla jsem netrpělivě a pustila Tomovu ruku. On i Sobius tam pořád stáli, tak jsem nad tím mávla rukou a rozeběhla se z umývárny ven, div jsem neuklouzla na mokré podlaze.

Srdce mi splašeně bušilo, píchalo mě v boku, jak jsem rychle běžela a seskakovala vždy poslední dva schody. Bála jsem se o svou maminku, co když už teď jdeme pozdě? A kde vůbec je, kde ji mám hledat?

Chystala jsem se seběhnout další schody, když něco zvenčí ozářilo mou tvář. Zastavila jsem se a nejistě se ohlédla k oknu.

Venku na bradavických pozemcích seděl spoutaný Scorpius s Albusem, a pak tam byla nějaká cizí žena, která útočila na mou maminku!

,,To ne," zašeptala jsem si pro sebe a ještě rychlejším tempem sbíhala schody. ,,Tati! Tati, kde jsi! Tati!" křičela jsem jako smyslů zbavená, když už jsem byla skoro u Velké síně.

,,Lily! Počkej na mě!"

,,Sobiusi, není čas! Najdi tátu a oba za mnou poběžte ven! Máma je v nebezpečí!" křikla jsem přes rameno a proběhla ven dubovou bránou. Viděla jsem, že žena leží na zemi a že mamka pomalu přechází k oběma klukům a dovolila jsem si zvolnit tempo, když tu najednou-

,,Mami! Pozor!"

A je to tady!:D