Počet slov:505
16 let/15.října 2020

Chtěla jsem vyjít posledních pár schodů vedoucích na atronomickou věž, když jsem zaslechla povědomý hlas. Zastavila jsem se a bedlivě špicovala uši. Poznala jsem, že to je mamka. Vypadalo to, že mluví sama se sebou.

Zamračila jsem se a opatrně, aby žádný schod nezavrzal, jsem vyšla o něco výš. Stoupla jsem si na špičky a s potěšením zjistila, že jen kousíček ode mě leží kámen vzkříšení.

Natáhla jsem ruku a modlila se, aby mě mamka nespatřila. Snad jí nebude vadit, když si kámen vypůjčím.

Pevně jsem ho sevřela v dlani a utíkala pryč. Srdce mi bušilo a já si zalezla do přístěnku na košťata. Tady bych snad mohla mít soukromí.

,,Lumos," zašeptala jsem a hůlka se mi rozsvítila. Posvítila jsem si kolem sebe, abych zjistila, zda tu někdo není se svým partnerem nebo partnerkou, a následně svou pozornost upřela na kámen.

Byl krásný, hezky rudý a blyštil se. Měl tam lehce vyrytý znak relikvií smrti, po kterém jsem bříškem prstu přejela. Když nad tím tak přemýšlím, koho bych asi měla vzkřísit?

Povzdechla jsem si a zastrčila si kámen pečlivě do kapsy. Že mi to nedošlo. Teď ho mamce nenápadně vrátím a až na něco přijdu, tak si ho zase vypůjčím.

•••

16.října 2020

Probudilo mě hlasité trhání nějaké látky, následné zavytí, ale co mě donutilo otevřít oči, byla okna, která hlasitě práskla o zeď. Protřela jsem si oči a spatřila, že jsou otevřená dokořán. Dovnitř svítil měsíc v úplňku a ozařoval svým stříbrným světlem roztrhané prostěradlo. Sobius byl pryč a mně bylo jasné, co to znamená. Ta postava v lese byl Darren Dalton, jak jsem zaslechla z hovoru matky a otce.

Když už je řeč o nich, měla bych jim to hned teď říct. Musí to být co nejrychleji, snad si Sobius neublíží.

Hned, jak jsem stanula před kabinetem, jsem hlasitě zaťukala a bylo mi jasné, že spí, tedy... aspoň myslím, že spí.

Vzápětí se otevřely dveře a v nich stála ospalá mamka. Jo, tak asi spí, dobrý. ,,Lily? Co se děje?" zamumlala a zívla.

,,Mami, Sobius!" vyhrkla jsem a hned v její tváři zaznamenala, že se probrala z ospalosti.

,,Co? Co se děje?" ptala se se strachem hlase, slyšela jsem ho. Já sama jsem měla strach, vždyť to byl můj bratr a já se tak nějak cítila vinná.

Rychle s pravdou ven. ,,On je... vlkodlak!" špitla jsem tiše a ona o několik odstínů zbledla.

,,Cože...?" vypadalo to, že nechce věřit vlastním uším. Já předtím nechtěla věřit vlastním očím, ale bohužel to byla pravda. Zatracený chlap, ten Dalton! Co jsme jen komu udělali?!

Měla jsem na krajíčku. ,,Ano, je vlkodlak," rozplakala jsem se nakonec, nedokázala jsem to už v sobě držet, ,,dnes je úplněk a on zmizel, u jeho postele bylo otevřené okno a povlečení je roztrhané na cucky."

,,To není možné... Jak...?" hlesla tiše. Jak asi, mami? Učila jsi něco s černou magií, ne?! Tam se snad vlkodlaci neprobírají?

To jsem ale raději spolkla, jelikož jsem se tu s ní v téhle situaci a navíc uprostřed noci nehodlala hádat.

,,Darren Dalton," odpověděla jsem, ,,to on je vlkodlak, mami."