Počet slov:519
16 let/22.října 2020

,,Jsi si jistý, že to zvládneš?" ujišťovala jsem se už po několikáté.

,,Lily," povzdechl si Sobius, přes jeho bledou tvář se táhla jedna velká jizva. Bylo mi ho tak strašně moc líto. Tohle si můj bráška nezasloužil. ,,Kolikrát ti to mám ještě říkat? Samozřejmě, že to zvládnu."

,,Dobře," vydechla jsem napjatě. V krvi mi kolovalo vzrušení a z kapsy jsem vytáhla neviditelný plášť od Jamese. Když ho Sobius uviděl, zamračil se.

,,Nemůžu uvěřit, že-"

,,Jo, já taky ne," přerušila jsem ho netrpělivě a podívala se na hodiny. Půl jedenácté. ,,Doufám, že už bude spát."

,,A táta taky," dodal Sobius a já kývla.

,,Tak jdeme na to," zhluboka jsem se nadechla a přehodila přes nás dva neviditelný plášť.

Vyšli jsme z mého pokoje a prošli zmijozelskou společenskou místností. Tiše a opatrně jsme našlapovali a vyšli ven. Všude byla tma, ale my nesměli použít hůlku. Ne teď. Mohl by nás najít třeba Filch. A když už je řeč o něm...

,,Zase ta hloupá a hnusná vypelichaná kočka," sykl Sobius a odolal touze nakopnout paní Norissovou, které zasvítily žluté oči a podívala se naším směrem.

,,Rychle," zašeptala jsem, když školníkova kočka zmizela za rohem. Vytáhla jsem rychle hůlku, když jsme stanuli před dveřmi. ,,Alohomora!"

Ozvalo se tiché cvaknutí a my vešli dovnitř. Oproti chodbě tu bylo teplo a my přejížděli očima po tmavé místnosti.

,,Usnula... nad opravováním esejí?" vydechl Sobius nevěřícně.

,,Očividně," pokrčila jsem rameny a donutila ho přejít blíže. ,,Tak do toho," zašeptala jsem a on přikývl. Vytáhl hůlku a namířil jí na její spánek. Vtiskla jsem mu lahvičku do ruky a vtom mě upoutal předmět ležící opodál.

,,Co to děláš?" sykl Sobius a já viděla stříbrnou nitku. Nechala jsem ho pod neviditelným pláštěm a poodešla ke stolku, na kterém ležel kámen vzkříšení. Vzrušeně jsem vydechla a hmátla po něm.

,,Vrátím ho hned, jak to půjde," zašeptala jsem si sama pro sebe a vrátila se za Sobiusem, což by bylo trochu obtížné, kdyby zpoza pláště nevytáhl ruku. ,,Máš?" šeptla jsem a ujistila se, že jsme oba dva schovaní pod neviditelným pláštěm.

,,Mám," odpověděl stejně tiše a ukázal mi malou lahvičku se stříbrno-modrými nitkami uvnitř. Vzala jsem si ji a pečlivě schovala do kapsy.

,,Výborně," vydechla jsem a otevřela tiše dveře. Vyšli jsme na chodbu a já opět tiše zavřela. Oba dva jsme naráz vydechli. Bylo mi jasné, že byl stejně nervózní jako já. Určitě mu také bilo splašeně srdce.

,,Měl bych ležet na ošetřovně," ušklíbl se Sobius.

,,Ty jsi takový rebel, co?" zasmála jsem se tiše a doprovodila ho v neviditelném plášti na ošetřovnu.

,,Hele, pro co jsi šla?" zajímal se, když jsme stanuli před ošetřovnou. Všude byl naštěstí klid.

,,No, ehm," zaváhala jsem, ,,pro kámen vzkříšení."

Sobius vykulil oči. ,,Pro kámen vzkříšení? No teda! Kdybys měla ještě Bezovou hůlku, byla bys Paní Smrti! Ty jo!"

Pobaveně jsem se usmála. ,,Jenže Bezová hůlka leží na dně propasti a je zlomená."

,,Hmm. Mohli bychom ji najít a opravit-"

,,Sobiusi! Bezovou hůlku přeci nejde opravit!"

,,Já vím. Ale stejně je to škoda, nemyslíš? Tak já půjdu, dobrou noc."

,,Dobrou," dala jsem mu pusu na tvář. Pak jsme se každý rozešli svým směrem.