Počet slov:532
16 let/31.října 2020

,,No fuj! Tak tohle je nechutný ještě víc než ty nejnechutnější přísady do lektvarů." Otevřela jsem oči a posadila se. Zamžourala jsem kolem sebe. Byla tu dost tma, a tak jsem hmátla po hůlce.

,,U MERLINA!" vykřikla jsem, když mi v ruce něco křuplo. ,,Neříkej mi... neříkej mi, že jsem si zlomila hůlku!"

,,Něco horšího, Lily."

,,Rozdrtila jsem ji!"

,,Ne! Tohle jsou... tohle je něco hnusnýho, nevím, co to je, nemůžu najít hůlku."

,,Počkej," tentokrát už jsem svou hůlku úlevně sevřela v ruce a vstala, jenže se mi jedna noha do něčeho křupavého zabořila. ,,Zatraceně! Lumos!"

Sobius vykřikl a ozvala se rána. Pak jako kdyby něco chrastilo a já si posvítila na svého bratra, který už stál v nějakém průchodu, hůlku měl v ruce a vyděšeně kulil oči na zem.

,,Co je?" podívala jsem se taky na zem a... zalapala po dechu. ,,To jsou kosti?"

,,Jak to, že to říkáš s takovým klidem?" zanaříkal Sobius. ,,Honem, musíme jít, nechci tady být ani o minutu déle!"

,,To budeš muset," odvětila jsem a klidným krokem kráčela k němu. Kosti mě nevyvedou z míry. Jen na mě nevěřícně zíral. ,,No tak, Sobíku, jen klid. Zvládneme to." A s těmito slovy jsem kráčela průchodem dál. Jen zvuk bot klapajících o kámen mě ujistil v tom, že mne Sobius skutečně následuje.

,,Já chci pryč," fňukal jako malé děcko, když jsme vstupovali dál a dál do podzemí. ,,Máš doufám všechno, že jo?"

,,Pokud jsi při pohledu na mrtvolky nezapomněl kouzla černé magie, tak všechno mám. Kromě té učebnice," dodala jsem znepokojeně, ,,ale tu potřebovat nebudeme."

Po chvíli jsem spatřila něco průhledného a dlouhého, co leželo na zemi.

,,Ach ne! To je... baziliškova kůže!" zvolal Sobius a rozeběhl se vpřed. Pobaveně jsem ho sledovala a na kůži si sáhla. Byla tvrdá a seschlá.

,,Počkej, bábovko!"

,,Lily, tady je nějaká něco!" zakřičel, tak jsem se rozeběhla za ním. Stál před nějakým vchodem, který střežili kamenní hadi. Za nimi byla určitě komnata. ,,Řekni něco hadím jazykem!"

,,Otevři se!" řekla jsem to samé, jako nahoře, a ono to zafungovalo. Hadi se začali plazit pryč a otevřeli nám vchod.

,,Fíha! Tak pojď," chytil mě pevně za ruku a společně jsme vkročili dovnitř. Na podlaze byla voda a kolem stáli velikánské sochy hadů. A přímo ve středu byl vytesaný-

,,Salazar Zmijozel," zašeptal obdivně Sobius a oba jsme se k němu rozešli. ,,Náš předek."

,,Bezva, kochat se můžeš potom, hlavně že jsi sem nechtěl. Pojď, musíme spojit svoje síly," vydechla jsem a z kapsy vytáhla zničený deník Toma Raddlea. ,,Tenhle deník musíme dát zase dohromady a ty pak Toma přivedeš svou mocí mezi nás, chápeš?"

,,Lily, je poslední možnost... poslední šance nechat to být. Nebylo by to... bezpečnější?" naprázdno polknul a klekl si vedle mě.

,,Dokážeme to, přivedeme ho zpět," řekla jsem pevně a natáhla ruce před sebe. ,,Tak pojď. Na tři. Hlavně se soustřeď na černou magii! Raz.... dva.... tři!"

Pevně jsem zavřela oči a soustředila se na svou moc. Cítila jsem, jak z mých rukou vytryskly proudy kouzel a skoro ve vzduchu cítila, jak se deník dává dohromady.

,,Nepolevuj!" vykřikla jsem hlasitě. Věděla jsem, že do toho Sobius vkládá všechno. Ale stejně mě překvapilo, když mne má vlastní kouzla odhodila pryč.

,,Lily... Lily..."

Zítra další kapitola🙈
Jak se vám ta dnešní líbila?
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka💕