Jako kdyby kapky vody dopadávaly na kamennou podlahu a vše se rozléhalo ozvěnou v jeskyni.

„Pane?" vyrušil mne jeden z mých služebníků. „Ano?" protřepal jsem hlavou, abych zahnal celou tu myšlenku kdo jsem. Pomalu a jistě jsem si vzpomínal víc a víc na ten pocit. Ale kvůli bezpečí všech i mne a mých kamarádů, jsem musel zůstat ten temný. „Vypadá to, že se někdo nový odvážil do města. A má červenou mikynu s tímto potiskem jako ten ninja" zamračil se velitel. „Cože?!" vykřikl jsem a zamračil se. „Zajímá mne co chce. Hlídejte oblast a vyšlete pár těch nejzkušenějších špiónů na to, aby ho sledovali. Není tady jen tak" postavil jsem se na nohy a začal chodit sem tam po volném místě v sále. „Neměly bychom ho radši zajmout či zabít?" přešel ke mne blíž velitel. „Zatím ne. Chce mne, takže si ho klidně zabiju sám, nejsem tak neschopný jak si myslíte" teď jsem řval po celém městě. Někdy mi lezli na nervy.

Teď zpět k tomu, kde jsme skončili.

Bloudil jsem sám v sobě. V nocích se mi zdálo jak bloudím v zrcadlovém bludišti. Všude se objevovala má pravá tvář. Černo-fialové žily stačily pohltit mé tělo a přeměnit na barvu kůže, kterou nosíval můj otec. Černou jako sama tma.

Ale to nebylo vše. Vracel se mi ten pocit, když jsem byl malý a snažil se být jako můj otec. Teď jsem toho chtěl víc a víc využít. Začínal jsem chodit ve stínech. Schovávat se ve tmě a nepouštět světlo k mému tělu. Možná proto se i žíly rychleji rozlézaly po mém těle.

Konečně mne v jeden den Kai vytáhl na světlo. „Proč jsi furt zalezlý doma ve tmě?" nechápavě se mne zeptal a já nevěděl co mu odpovědět. „Tady je nádherně a už žádné další mise" poposkočil radostně na místě. Vypadal jako malé dítě. „Nikdy nevíš, buď vždy ve střehu" položil jsem mu ruku na rameno a vydal se k ostatním. Očkem jsem koukal po mém strýci, který je zároveň i náš učitel. Chtěl jsme mu to říct, ale nesebral jsem tolik odvahy se zvednout a dojít za ním....

Další za jeden den hned dvě kapitoly? Hmmm to si nechám líbit. Tak snad se i dále líbí😘