Princezna Nora potichu proběhla úzkou únikovou chodbičkou, jež vedla do levého křídla zámku. Na jejím konci zastavila, aby se ujistila, že na chodbě nikoho nepotká. Se zatajeným dechem po špičkách dohopkala ke svému pokoji. Opatrně za sebou zacvakla dveře, došla k posteli a tak lehce, jak to umí jen opravdové princezny, se svalila do měkkých matrací. Vůbec se jí ale nechtělo spát, byla vzrušená a plná mladistvé energie, která ihned zaplnila celou místnost. Připomínala si krásné okamžiky z nebezpečné výpravy do lesa, jakou ten večer podnikla.

Potkala velice zvláštní bytost, jež dosud nespatřila. Byla to lesní rusalka. Dívka čistá jako samo nebe, nádherná jako ten nejkrásnější obrázek a bílá tak moc, až se zdálo, že skrz ni proniká svit měsíce. Jako lusknutím prstu si získala princezninu pozornost. Tančila na louce pod oblohou plnou hvězdiček a její dlouhé rusé vlasy za ní vlály jako svatební závoj a třpytily se víc než všechny vzácné klenoty v Nořině šperkovnici. Prameny jemných vlasů rusalce sahaly téměř po kolena a zvýrazňovaly tak křivky horní poloviny jejího spanilého těla, ovšem zároveň zastíraly jeho zadní část, kde ji příroda tolik neobdařila. Ale ani tato jemná nedokonalost nesmyla pocity, jež pohled na ni v princezně probouzel. Byly to emoce, jež Nora nikdy nezažila. Ač se původně nechtěla v temném hvozdu zdržovat zbytečně dlouho, kvůli rusalce zůstala a tančily spolu, dokud pod její mladičkou kůží i ta nejposlednější znavená buňka neprotestovala a dokud se měsíc úplně neskryl za vysokými korunami silných stromů.

Stejně jako se předtím nechtěla vracet na zámek, teď se jí nechtělo spát. A jak těžce se jí usínalo, tak těžce (a snad ještě hůř) se jí vstávalo.

Král ten den navíc pořádal ples, na který pozval všechny bohaté šlechtice z okolí, aby mezi nimi jeho dcera našla svého vyvoleného. Podle otce byla již dost zralá na manželství, pokud možno na nějaké výhodné i pro něj a jeho pokladnici. Nevyspalá princezna se tedy chtě nechtě musela vystrojit a prezentovat se v co nejlepším světle. Je pravda, že se celou dobu sladce usmívala, ale víc z ní král nevymohl. Nikdo by princeznu nedonutil se soustředit na ples. Nikdo kromě rusalky, za níž se Nora stále vracela v myšlenkách. Jedině s ní by si zatančila, ne s těmihle muži, mezi nimiž ji ani jeden nezaujal. A žádný z nich nepředvedl tak nádherné taneční kreace, jako její lesní kamarádka.

Nejen sám král, ale i všichni poddaní a hosté si všimli, že Nora, jež měla být hlavním předmětem plesu, byla celou dobu duchem nepřítomná. V jednom kuse buď klimbala, nebo se sama pro sebe culila. Hned několik nápadníků zklamaně žádalo krále, nešlo-li by s princeznou něco udělat. Ten usoudil, že šlo. Správně se domníval, že měla jeho dcera v noci tajnou schůzku se svou láskou. Co už však neodhadl, bylo s kým. Nejvíce ze všech podezříval podkoního. Byl to přímo ukázkový elf -⁠ jeho postava vypadala téměř atleticky, krásný mužný obličej, do nějž spadaly lesklé plavé vlasy, podlamoval kolena všem dívkám na zámku a roztomilý úsměv mladému muži dodával čistému vzezření. Král ho však podezíral i z toho důvodu, že v něm jeho neskrývaný rozum a ďábelský smysl pro humor vzbuzoval pocity nedostatečnosti a konkurence. Zkrátka ho neměl rád, a když se princezna vypařila ze sálu, bez dalšího vyšetřování ho nechal pověsit a zakázal komukoliv o tom mluvit. Verze pro princeznu zněla, že elfovi onemocněla vážně matka, a tak o ni odjel pečovat.

Ve stejnou chvíli, v níž zhasl život nevinného elfa, svítil měsíc právě nejjasněji a k jeho plavému světlu upírala Nora unavený, leč touhou hořící zrak. Pozorovala odlesk slunce na tlustém kotouči měsíce ze svého balkónku, ke kterému doléhal jen šum hlasité hudby ze sálu, v němž se nadále tančilo. Přála si spatřit rusalku, kroužit s ní na louce jako volný ptáček ve výšinách, naslouchat jejímu nebeskému hlasu a dotýkat se jí.

Možná uběhl od jejich prvních společných chvil jen jeden den, princezně se to však zdálo jako celé roky. Zavřela oči a slastně vydechla, oddávajíc se myšlenkám naprosto nevhodným jejímu postavení.

Měsíc v úplňku shlížel na její napjatou tvář a pozoroval, jak za jeho jediný další cyklus sešla. Její vlasy pozbyly zdravého odstínu, oči měla propadlé a matně lesklé. Zářily ovšem počínajícím šílenstvím a touhou ve světlém obličeji.

Na tváři princezně probleskl apatický úsměv, než se otočila a vstoupila do víru hudby plesu v sálu. Místnost žila stovkami těl, jež vířila smyslnými pohyby tance. Vzduch čpěl potem a mastným jídlem, pod nímž se prohýbaly stoly. Všechny tyto vůně Noru škrábaly v hrdle a dusily. Proto utekla, jak jen rychle to šlo. Vytratila se bez jediného slůvka a to nejen z živého sálu, ale i ze samotného zámku a jeho nejbližšího okolí. Za tu dobu už měla únik do ráje nacvičený tak perfektně, že se nezaobírala ničím jiným, než cílem své cesty. Dokonce si ani nevšimla, že se do lesa nevydala sama. Jeden slídivý muž ji provázel s vidinou vyřešené záhady, jíž byla princezna už měsíc opředena. Ani on však neměl všechny smysly nastražené a mezi prvními hustými keři ho cosi strhlo do bláta ohromnou silou. Ve tmě ani nestihl rozeznat postavu, která mu ublížila ostrými tesáky.

Ač polovičně svázaná vlastní fantazií, ohlédla se Nora za sebe a viděla, co se stalo. Přesto se opět otočila a běžela dál. Muž tiše tonul v záplavě vlastní krve, zatímco z něj hladový upír sál jeho život. Princezna si však nemohla dovolit ztrácet čas ani pomyšlením na alarmující příhodu. Nechala zvídavého pronásledovatele za oponou stínu noci. Dříve by mu snad byla pomohla, nebo naopak utíkala domů, schovat se do náručí svého otce, dnes ale ne. Dnes její srdce bilo jen pro nekonečnou zábavu s rusalkou. Pro její matnou lesní vůni, nádherný smích, pro její tanec, jaký nejvíce seděl právě tomu jedinému dokonalému tělu. Pro každé slovo vábivě posazené do věty složené z veršů. Zkrátka jen a jen pro ni. Přesto bití srdce bylo právě jednou z mála věcí, jež svědčily o tom, že princezna Nora žije. I za běhu lesní pěšinkou postrádala jakýkoliv důkaz opravdového života. Byla bledá a pohublá, nechtěla jíst ani pít.

I další den odmítala všechny lahůdky královské kuchyně, jako by jí elfky servírovaly to nejnudnější jídlo vesmíru. Nezmohla se ani na slůvko, jen dokola vrtěla hlavou. Nedokázala přijmout nic, co se netýkalo ženy, která měla plnou moc nad její duší. Každá buňka jejího těla byla tancem násilně zbavena energie a Nora na to doplatila. U oběda bez varování zkolabovala a celý zámek se pro ni obrátil vzhůru nohama.

Povolali i nejlepšího z elfských doktorů. Ten s ní dlouho rozmlouval za zavřenými dveřmi. Co si ovšem řekli? Inu, to věděli jen oni dva.

Jeden ze sloužících později vyprávěl, že v elfových očích viděl hořet stejné plamínky dychtivé touhy a šílenství. Další tvrdil, že elfa viděl ve sklepení ozářeného temnými plameny, jak rozmlouvá s nádhernou démonickou ženou. Ať už byly elfovy skutečné záměry s princeznou jakékoliv, jisté je to, že Nora se po jejich rozhovoru zvedla z postele s novým odhodláním.

Přestože všechno v jejím okolí jí radilo, aby se vzdala nenaplnitelných snů o budoucnosti s rusalkou, vypravila se Nora na louku v hustém lese ještě ten samý večer. Opět drtila své tělo fyzickou námahou nekonečného tance v trávě a opět byla zcela unešená z přítomnosti dokonalé dívky tak blízko ní.

Na chvíli si sice odpočinula, ale to jen proto, že si její láska usmyslela, že by ráda své kamarádce... možná spíš hračce, povyprávěla o tom, jak se z ní stala ona zázračná bytost - rusalka. Nebyl to obsáhlý příběh, zato byl veršovaný. Nora v něm viděla krásu a nemohla se nabažit pohledu na svádivé rty, které ta slova vypouštěly ven. Byly to ty samé rty, jež dle vyprávění rusé ženy lapaly po vzduchu, když se topila. Tyhle rty se už ale nikdy normálně nenadechly, sloužily už jen ke zpěvu, smíchu a veršům. Tím nesmrtelná zakončila svůj příběh a rozhodla, že je čas na pohyb. Princezna se bez remcání zvedla na ochablé nohy a tancovala, jak jí to jen umořené svaly povolily. A s rusalkou strávily na louce několik hodin.

Nora nemohla přestat tancovat, protože rusalka měla radši, když spolu pročesávaly stébla trávy. A princezna milovala, když se na ni světlovlasá žena líbezně usmívala. Milovala, když mohla sledovat ladné pohyby nádherného těla před sebou. Milovala to všechno tak moc, že ačkoliv každou chvíli téměř ztrácela vědomí, nezastavila. Nikdy už nechtěla zastavit.

Ale všechno má svůj konec a zábava jakbysmet. Právě ta tohoto večera končila v moment, kdy mladá princezna škobrtla zuboženou nožkou o kořen a spadla do bažiny. Chtěla se zase zvednout a pokračovat v opíjení se přítomným okamžikem, ale nedokázala to. Studená bezzubá tlama bažiny ji stahovala ke svému prohnilému srdci a vytahovala jí z plic životodárný vzduch. Místo něj prázdno nahrazovala lepkavým blátem, jež se hemžilo larvami. Ty se vrhly na svoji novou oběť zevnitř.

Princezna vyrazila výkřik hrůzy a bolesti, ovšem z jejího hrdla vyšel pouze skřek, jenž vyděsil havrany sedící na zčernalé větvi nad nimi.

Rusalka stála na okraji a s kamenným výrazem shlížela na topící se oběť, jejíž pokožka pomalu nabírala světlejší odstíny, až připomínala mramor protkaný fialovými žilkami. Topící se žena několikrát marně zatnula nehty do ztrouchnivělých větví na okraji. Kusy nehtů se vyrvaly z kožního lůžka a zůstaly zabodnuty v měkkém vláknitém dřevě, obklopeny rubínovými kapkami krve. Princezna do hrdla nabrala poslední pokus o nádech a věnovala do rusalčiných krutých očí umírající pohled plný děsu a nevyřčené prosby o pomoc.

Přízrak s tváří i křivkami ženy se jen usmál. Tvář rozťatá úsměvem ovšem nebyla milá, ale připomínala právě rozevřenou ránu a sledovala, jak převozník řeky Styx ze ženy vytahuje poslední zbytky duše, než tělo znehybnělo a pomalu kleslo ke dnu. Slizká hladina bažiny se rozvrásnila pustulami, jež po chvíli jako morové puchýře praskaly a naplňovaly vzduch stovkami malých much s tvrdými krunýři, které měnily barvu od hnisovitě zelené po pomněnkově modrou. Hejno hmyzu kroužilo kolem hnijící lesní katedrály, než přistálo před rusalkou, a za výhružného bzučení rychleji a rychleji vířilo ve sloupu. Přízračná žena před nimi ovšem nevypadala vystrašeně, ale uchváceně. Jako umělec, pozorující své mistrovské dílo. Jako vrah, hledící na svoji zohavenou oběť.

Bzučení nabralo nové oktávy a tráva pod krunýři zešedla. Rusalka natáhla k tomu sloupu primitivního života ruku. Z blyštivých krunýřů se vymrštila dlaň a stiskla tu rusalčinu. Najednou všechny mouchy popadaly za odporného pleskání do uschlé trávy a některé pohltila bažina, zatímco svým pádem narušovaly olejovitý povrch hladiny.

Celá mýtina rázem pozbyla života a jen uprostřed, na uschlém kruhu trávy, stály dvě ženy, jež si hleděly do očí. Spojovalo je něco trvalejšího a tajemnějšího než život.

Sama smrt požehnala jejich partnerství.

Na zámku se mezitím rozhostila panika. Král již nedbal na povídačky opředené okolo lesa. Vyslal svou družinu do hladového chřtánu stromů, aby jeho dceru našli a přivedli zpět, ať je to třeba stojí život.

K ránu, za řídké mlhy dorazila družina k lesní mýtině, kde zastavila. Když si oči mužů přivykly šedostříbrnému světlu lesa, spatřily dvě ženy. Tancovaly spolu na kapkách rosy, aniž by se dotýkaly země. Smály se jako tisíce tichých zvonečků a volaly je.

Volaly je do svého kruhu. Volaly je k tanci. Volaly je ke smrti.