Nevadilo mi že jsem jí napsal své jsméno. Stejně neví kdo jsem. Růže dorazily na minutu přesně. Převzal jsem si je a položil je do vázy. Tak moc jsem se těšil na její reakci.
__________________
Růže jsem jí položil na stůl. Byl jsem na svou práci hrdý. Nepopírám ani fakt, že jsem se usmíval od ucha k uchu. Jen co vešel první host, začala se ve mě probouzet nervozita. Má ráda kytky? Není alergická? Tolik otázek a žádná odpověď.
Místnost byla zaplněná lidmi, ale moje sladká Rebecca nikde. Začala se mě zmocňovat panika. V momentě kdy všichni hosté začali snídat, vyrazil jsem na recepci. Celý zadýchaný jsem se naklonil za recepci. Potřeboval jsem jednu odpověď. ,,Rebecca Sparks?" Vydechl jsem. Recepční začala vyhledávat na počítači. Potom si nasadila brýle a řekla. ,,Tak bohužel, ta dneska odjela." Pronesla. V tu chvíli jsem věděl co to znamená láska. Co to znamená být na někom závislí. Vzal jsem tedy růže a donesl je recepční aby si zlepšila den. Přece jen tu pracuje už léta. Jako mrtví muž jsem se dopotácel z hotelu se slovy:,,Beru si volno!". Při tomto mém proslovu jsem ještě stačil zdvihnout i zástěru, která byla kolem pasu. Nevěřil jsem. Nevěřil jsem, že jen tak odešla. Bez toho aniž by něco napsala. Možná to tak má být. Možná mám být s někým jiným, ba člověk nikdy neví.