Měli jsme velkou zahradu. Opravdu velkou.

Když Ver a Mirka musely jít, chtěla jsem jenom ležet.

„Lauro? Venku jsou tví sousedi, jdi ven a hraj si s nimi. Jsou to děti,“ řekla mamka jako by mi bylo 5.

„Ale mami, já jsem z cesty unavená,“ řekla jsem a nechtěla tam jít.

„Lauro, prosím,“ poprosila mamka.

„Tak jo,“ řekla jsem a vstala.

Když jsem tam šla, doufala jsem, že jim bude aspoň 10 nebo tak.

Viděla jsem je. Byla tam jedna holka, které bylo tak 6 a druhé holce bylo tak 8.

„ehm..Ahoj... Já jsem Laura, je mi 16 a...“

„Ahoj! Já jsem Zuzanka. Je mi 5 let.“ aha. Tak jsem se spletla. Je jí 5.

Holka co jí bylo 8 se rozbrečela.

„Ehm... Ahoj...ehm... Proč brečíš?“

Nic.

„No... Proč brečíš?“

Pořád nic.

„Haló.. já se tě ptám proč brečíš! Proč teda brečíš?“

Stále nic.

„Proč sakra brečíš?!“

Nic.

„Proč do háje brečíš?!“ ano. Já to s dětma neumím.

Ona se na mě jenom otočila a řekla:

„Nemluv sprostě!“ a otočila se a čuměla do blba.

Byly tam dvě houpačky a klouzačka.

„Pojďme hrát na Nevěstu!“ řekla Zuzka.

Moment ticha.

Snažila jsem se vzpomenout, co je to nevěsta, ale pak jsem si vzpomněla.

„Ehm... Tak jo...“ řekla jsem.

„Já budu nevěsta!“ řekla a vzala si míč.

Tak vylezla na klouzačku a otočila se a začala házet.

Hodila malou, ale dalo se to chytit, což jsem se divila.

Chytla jsem to.

„Tak běž nahoru. Podám ti míč“ řekla a podala mi ho.

Chytla jsem ho....

DOBŘE... NEJTĚŽŠÍ ÚKOL.... VYŠKRÁBAT SE NAHORU PO ŽEBŘÍKU.

Málem jsem spadla, ale zachytila jsem se nohou.

Konečně. Dostala jsem se nahoru!

Když jsem byla nahoře, otočila jsem se a házela.

Hned jak jsem se otočila, viděla jsem, jak to nechytla a jenom se smála.

Šla ke mně a snažila se mi hodit míč.

Hodila to tak, že to přestálo na ní a bouchlo jí to do hlavy.

Nebrečela, jenom se smála.

„Radši mi to podej!“ řekla jsem klidně.

Jenom zakývala hlavou a podala mi to.

„Hoď velkou!“ řekla a šla dozadu.

Hodila jsem velkou... Víc velkou... Hodně víc velkou...

Jenom míč proletěl vedle ní.

Hned za ním běžela a já měla čas se věnovat holčičce která brečela.

„No... Jak se jmenuješ?“zeptala jsem se, ale bez odpovědi.

Můj úkol: zjistit jak se jmenuje ta holka, co brěčí.

Přišla holka s míčem a dala mi ho.

Hodila jsem malou, ale taky to nechytla.

Takhle to šlo pětkrát když Zuzka řekla:

„To není fér! Furt jsem to nechytla! Jdu domů! Pojď Lily!“

Jo! Zjistila jsem její jméno! Úkol splněn.

Lily šla za ní.

„Ehm... Tak ahoj, holky!“ zakřičela jsem a rychle běžela dovnitř.