Zadání: Příběh o upírovi, který se rozhodne ukončit svůj věčný život.
_______________________________________________

„Já se na to vykašlu!“ ozval se naštvaný hlas a místností se prohnal mladý muž se zamračeným výrazem a tlustým lanem omotaným kolem krku.

„Co blbne?“ odvážila se zeptat žena sedící v křesle u okna, když se dveře sousedního pokoje s hlasitým třesknutím zabouchly.

„Ale,” mávl rukou starší muž sedící v druhém křesle a protočil očima. „Víš, jak některé z nás občas přepadne touha to všechno ukončit? Tak Christopher si tou fází prochází právě teď.“

„Jo tak,” odfrkla žena a naklonila se, aby si mohla převzít sklenici s karmínovou tekutinou. „Děkuji,“ zamumlala a lehce upila, než spokojeně pokrývala hlavou. „A to mu nikdo neřekl, že to nejde?“ vrátila se k předchozímu tématu a hlavou pohodila ke dveřím, za kterými se ozývaly zvláštní zvuky.

„A kde by pak byla nějaká legrace?” ušklíbl se muž a napil se z vlastní sklenice. Spokojeně se pousmál a pokračoval: „Je zajímavé sledovat, co dokáže takový po smrti toužící upír vymyslet. Pamatuju si jednoho, který se zkoušel předávkovat česnekem,“ zasmál se.

„Ale fuj,” zašklebila se jeho společnice a znechuceně nakrčila nos. „Ten musel smrdět.”

„Příšerně,“ potvrdil její společník s úsměvem. „Ale jinak ho jen hrozně bolel žaludek a pár dní se nesměl vzdalovat od záchodu.“

Znovu zavládlo ticho rušené jen zvláštním vrzáním z vedlejší místnosti.

„Co tam asi dělá?” zeptala se najednou zvědavě a upřela oči na zavřené dveře, jako by se chtěla podívat skrz.

„Netuším,“ připustil a pokrčil rameny. „Jeden si postavil v pokoji šibenici a snažil se oběsit se, ale vzhledem k tomu lanu, co měl Christopher na krku, bych řekl, že tento pokus už má za sebou. Aspoň to tentokrát bylo čisté,” zabručel a vysloužil si tak tázavý pohled. Ošil se.

„Co se stalo, Sebastiane?”

„Uch,“ hlesl a trochu se otřásl. „Minulý týden se ten pitomec pokusil zastřelit. V kuchyni. Ta odporná upíří krev byla všude. Kdyby se to aspoň dalo jíst, ale víš, jak je naše krev hnusná,“ zavrčel a v zoufalství rozhodil rukama. „Ten blbec se střelil do hlavy. Všude byla krev a kusy těla. Ne, že by ho to zabilo. Chvíli byl omráčený, ale pak se jeho tělo začalo snažil najít zbytek hlavy. Musel jsem to všechno seškrábat a sesbírat, aby se zase mohl dát dohromady. Bylo to hrozné, Elisabeth,“ zašeptal  s odporem.

„Chudáku,“ hlesla soucitně a znovu vrhla pohled na zavřené dveře, za kterými zmizel Christopher. Vypadala nervózně.

„Neboj, donutil jsem ho slíbit, že nic tak sebedestruktivního už neudělá. Stejně ho to nezabije, jen je to odporné.“

„To jo. A ta regenerace potom taky určitě není příjemná,“ zašklebila se při té představě. Jasně, upír se občas zranil, tomu se nedalo zabránit, ale jejich těla měla až neuvěřitelnou schopnost se obnovit. Srostlo jim i to, co by normálnímu člověku nikdy srůst nedokázalo, zahojila se jim i velká destruktivní zranění, a málokdy jim zůstaly nějaké následky.

„To určitě ne, taky mi slíbil, že už do sebe nebude střílet, dost ochotně,“ uchechtl se Sebastian a zamračil se, když se z vedlejšího pokoje ozvala hlasitá rána, bolestný výkřik a rozhostilo se ticho. „To je divné,“ poznamenal a upřeně sledoval dveře.

„Co je divné?” zeptala se Elisabeth, ale sama cítila, že je něco špatně. Ani jeden nedokázali odtrhnout pohled od zavřených dveří. Doufali, že se otevřou a vyběhne z nich naštvaný Christopher, frustrovaný, že se mu to zase nepovedlo.

„Neměli bychom ho zkontrolovat?“ zeptala se Elisabeth opatrně, když uplynulo několik minut a z pokoje se stále neozval žádný zvuk.

„Asi jo,“ povzdechl si Sebastian a ne zrovna nadšeně vyrazil ke dveřím. Elisabeth ho následovala.

Sebastian dvakrát klepl na dveře a chvíli čekal. Podíval se na Elizabeth, která jen pokrčila rameny a naznačila mu, ať vejde dovnitř. S povzdechem poslechl, otevřel dveře a chtěl promluvit, když mu slova zamrzla na rtech. Stál na prahu pokoje a překvapeně hleděl na jakési zařízení a dřevěný kůl zabodnutý v něčem, co bylo ještě nedávno upírem.

„Ten pitomec to dokázal,“ zašeptal a nebylo jasné, jestli je víc překvapený, nebo zděšený. Jisté bylo jen to, že je v šoku. Elizabeth ho stáhla zpět za dveře a odvedla k oknu, kde ho pobídla, aby se usadil zpět do křesla. Chvíli seděli tiše, ztraceni v myšlenkách.

„Nikdy bych nevěřil, jak silné může být odhodlání upíra ukončit svůj život,“ zašeptal po několika dlouhých minutách Sebastian a smutně se zadíval na dveře. Ač měl někdy Christopher vážně hloupé nápady, měl ho docela rád.