Zadání: Upíři se vydávají na dobrodružství, aby získali mocný artefakt.
_______________________________________________

„Jsi si naprosto jistý, že je to dobrý nápad?“ zeptal se jeden z mužů a hodil do kufru auta tlusté lano.

„Jistě,“ odvětil přesvědčeně druhý a protočil očima. Tenhle rozhovor nevedli poprvé. „Najdeme to a bude to fungovat.“

„Jen aby,“ zamručel první nepřesvědčeně a znovu zkontroloval obsah nákladového prostoru. Lana, úvazy, mačety, helmy… Ušklíbl se. Ne, že by nějaká rána do hlavy dokázala upíra zastavit, ale rozhodně ho dokázala zpomalit. „Tak jedeme,“ zavelel a zabouchl kufr auta, zatímco druhý muž s úsměvem pozoroval měsíc.

„Těším se, až zase uvidím slunce,“ prohlásil vesele, když se soukal na místo spolujezdce. „Vyrazím si na pláž a budu se celý den válet v písku a vyhřívat se ve slunečních paprscích. A plavat…“

„Pít mojito a sledovat holky,“ doplnil druhý toužebně. Očividně už se naděje na úspěch usadila i v jeho mysli.

„A nemít u toho chuť je vysát do dna,“ podotkl první z nich náhle zachmuřeně a zadíval se z okna. Ve světle měsíce a reflektorů se míhaly temné siluety stromů a vzdálených budov. Mířili na sever, do oblasti plné hustých lesů a hlubokých jeskyní. Do oblasti, které se vyhýbali lidé i upíři. Možná se tam někdy za úplňku proháněl nějaký vlkodlak, ale ti se nepočítali. Za úplňku byli víc zvířaty než lidmi a pro zvířata byla ta oblast lákavá. Plná úkrytů a bez otravné přítomnosti lidí.

„Dane?“ vyrušil ho jeho společník z myšlenek. „Jsi v pořádku?“ Věděl, že v minulosti druhého muže je něco, co ho donutilo zaměřit se na pátrání po tajemném artefaktu, který dokáže potlačit neduhy upíří existence. Citlivost na slunce, nemožnost jíst a neustálou touhu po krvi. Vážně nevěřil tomu, že to jeho přítel dělá proto, aby se mohl jít opalovat.

„Víceméně,“ připustil a pokrčil rameny. Neměl chuť se svěřovat. Stále to bolelo, i když to bylo už tak strašně dlouho. Už víc než století ho vzpomínka na Sáru pronásledovala ve dne i v noci. Ta žena byla dokonalá. A on ji zničil. Zabil ji jen proto, že nedokázal zkrotit svůj hlad.

”Najdeme to,“ ujistil ho najednou Tom, který si uvědomil, jak moc to pro druhého muže znamená, a rozhodl se zahodit všechny své pochybnosti. Udělá, co bude v jeho silách, aby ten artefakt našli. A kdyby se to nepovedlo tentokrát, bude s Danem pátrat dál. „Víme vlastně, jak by to mělo vypadat?“ zeptal se najednou a zamračil se do tmy před sebou. Často mluvili o tom, kde by se ten artefakt mohl nacházet a co všechno by mohl dokázat, ale nevzpomínal si, že by někdy mluvili o tom, jak vypadá.

„Nooo,“ protáhl Dan a zatvářil se nezvykle pobaveně. „Co se vzhledu toho artefaktu týče, jsou zdroje v popisech poněkud nejednotné. Nejčastěji se objevuje, že mu přísluší podoba slunce či srdce, ale objevují se i mnohem zajímavější popisy jako hrouda másla, helma statečného rytíře, produkt trávení velkého zvířete, či v novějších pramenech bowlingová koule nebo perforovaný rotační elipsoid. Z toho lze usoudit, že to bude asi nějaká šišatá koule s dírkami,“ vysvětlil a pokrčil rameny. Věřil tomu, že až to najde, pozná to.

„Uch,“ hekl Tom a na vteřinu odtrhl zrak od silnice, aby zkontroloval Danův výraz. „Vážně doufám, že to má aspoň nějakou divnou barvu, protože jestli jdeme do lesů a jeskyní hledat něco, co vypadá jako vcelku obyčejný kámen, tak by nám to pátrání mohlo zabrat vážně hodně času.“

„No,“ uchechtl se Dan a zatvářil se podezřele nevinně, „to je vážně štěstí, že jsme téměř nesmrtelní, že?“