Zadání: Krátký příběh, kde poslední větou je: "Přidáš se ke mně?"
_______________________________________________

„Ty vole, jak můžeš v tuhle dobu vypadat tak čile?“ podivil se barman, když jsem se za ním kolem třetí ráno stavil pro drink. Ne, že bych potřeboval pít, ale tak nějak nepůsobilo zrovna věrohodně, když se člověk za celou dlouhou šichtu nepotřeboval napít. Nebo vymočit.

„To víš, dobrý geny,“ uchechtl jsem se a snažil se nevycenit špičáky. Pravděpodobně by ho vyděsilo, kdyby zjistil, že právě přátelsky tlachá s upírem.

„Jooo, ty bych taky chtěl,“ zamumlal, když se snažil potlačit mohutné zívnutí.

Napil jsem se vody a zkoumavě si ho prohlížel. Vážně by to chtěl? Rozhlédl jsem se po místnosti a snažil se uspořádat si myšlenky. Ještě nikdy jsem nikoho nepřeměnil. Neviděl jsem k tomu žádný důvod. Sám jsem byl přeměněn, aniž by se mě někdo ptal, jestli o to stojím. Kdyby se zeptal, řekl bych ne. Pravděpodobně. Nepotřebovat jíst, pít, vylučovat ani spát se spolu s citlivějšími smysly a větší silou zdá být jako dobrá motivace stát se upírem, ovšem nutnost ulovit si minimálně každých pár dní člověka ke svačině je poněkud otravná. Stejně jako ty puchýře od slunce, když se jeden nestihne ukrýt včas.

Vrátím se pohledem k muži za barem. Vážně by mohl chtít stát se upírem?

Sleduji, jak zručně připravuje nápoje, ačkoliv je na něm vidět, že už mele z posledního. Vlastně se mu moc nedivím, dělá čtvrtou směnu po sobě. Od šesti večer do odchodu posledního člověka. Včera to bylo v pět ráno. A den předtím někdy těsně před šestou. Někteří zákazníci prostě neví, kdy mají dost. A z těch si pak většinou vybírám. Práce vyhazovače na diskotéce je pro upíra prací snů. Nikdo není překvapený, když ve dne spíte skryt ve svém bytě a v noci brázdíte ulice.

K baru se připotácí mladík ve značně podroušeném stavu. Pečlivě si ho prohlédnu. Asi jsem právě potkal svoji večeři.

Barman se po mě podívá a protočí očima, než natočí pivo do čistého půllitru. Jasně, ví, že to budu já, kdo toho kluka bude muset dostat pryč, jen netuší, že mi to vůbec nevadí.

Je tak jednoduché se pravidelně stravovat, když děláte na místě jako je tohle. Zábava zde probíhá téměř každý den a jen zcela výjimečně se stane, že se během noci nikdo neztříská pod obraz. A když  náhodou všichni odejdou po svých a při smyslech, počkám prostě do druhého dne.

Ušklíbnu se, když si moje večeře odloží hlavu na barovou desku politou kdo ví čím. Jo, trvalo nějakou dobu, než jsem si na všechny ty pachy alkoholu, zpocených těl a zvratků zvykl, ale upír prostě nemůže být vybíravý, když chce přežít.

Zamračím se, když ke mně ode dveří dolehne hluk. Asi si zase někdo potřebuje něco dokázat. Protočím očima a gestem naznačím barmanovi, ať mi toho kluka pohlídá. Nerad bych ho naháněl po okolí.

Když se o pár minut později vracím s vítězným úšklebkem, večeře pořád leží tam, kde jsem ji zanechal.

Rozhlédnu se po place a oddechnu si, když vidím posledních pár lidí, kteří se už očividně chystají k odchodu.

„Konečně,“ dolehne ke mně barmanův hlas, když poslední host zmizí za dveřmi. Tedy kromě toho kluka, co zde leží a nevnímá svět okolo sebe.

„Padla,“ přisvědčím a i sám sobě zním nečekaně vesele. „Vezmu tady toho a vypadnu,“ oznámím mu a sklouznu z vysoké židle.

„Hele, dneska mám narozeniny,” oznámí mi najednou a natáhne se pod pult, kde má schovanou láhev speciální slivovice od jeho strýce. Večeře neuteče, pomyslím si ještě dřív, než k mým uším dorazí barmanova celkem zbytečná otázka: „Přidáš se ke mně?“