Zadání: Upír, který nemá rád pachuť krve.
_______________________________________________

„Tváříš se, jako bys měl jít k zubaři,“ prohodil Christopher ke svému dnešnímu společníkovi posměšně. Rád lovil ve skupinách. Nebo aspoň ve dvojicích. Alespoň si měl s kým pokecat, když vyhlížel vhodnou oběť. A taky nebyl tak nápadný. Když jde člověk do klubu sám, vždycky působí jako úchyl nebo zoufalec. A ani jedno moc obětí nepřiláká.

„Taky se tak cítím,“ zašklebil se Daniel a pokusil se nasadit přívětivější výraz. Musel uznat, že pravděpodobně všechny potenciální oběti odrazoval. Což asi podvědomě chtěl. Ale taky musel neochotně připustit, že už se vážně musí najíst.

Obrátil se mu žaludek. Usrkl trochu vody ze sklenice před sebou a pokusil se uklidnit. Vážně to nesnášel. Tu nutnost pít zrovna krev. Proč to nemohl být třeba pomerančový džus? Nebo šťáva z červené řepy? Klidně třeba špenátové smoothie s křenem, ale hlavně ne krev.

Nesnášel tu odpornou kovovou chuť. Neodkázal to ničím přebít. Za celý svůj upíří život nenašel nic, co by tu pachuť dokázalo potlačit.

Opřel se do židle a zamyslel se. Možná to souviselo s jeho lidským životem. Matně si vzpomínal, že ani tehdy neměl rád krev. Jenže to mu tak maximálně tekla. Nebo tekla někomu jinému. Ale nemusel ji pít.

Povzdechl si. Každý jiný tvor má na výběr. Lidé mají tolik možností a vůbec si toho neváží. Nechceš jíst maso, tak ho nejez, nechceš zeleninu, nemusíš, tvůj život na tom nezávisí. Ani ten pavouk sedící v rohu místnosti nemusí sníst všechno, co mu uvízne v pavučině. Ani kráva na pastvě nemusí sežrat každý bodlák, který se jí připlete do cesty. To jen upír si nemůže vybírat. Pij krev, nebo zemřeš. Teda spíš zešílíš, protože vyhladovět se k smrti by trvalo dýl, než by kdokoliv při smyslech vydržel. Skvělý výběr, odfrkl si v duchu, buď se překonám, někoho vysaju a bude mi blbě, nebo se nepřekonám, hrkne mi v bedně, někoho vysaju a bude mi blbě.

„Hele,“ oslovil ho Christopher a vytrhl tak Daniela z úvah o jeho zoufalé situaci. „Tamty dvě holky vypadají, že jsou na lovu.“

Dan se ohlédl směrem, kam Chris ukazoval. Dvě holky, jedna blond a jedna tmavovlasá. Vcelku hezké. A očividně nezadané, podle toho jak pohledy skenovaly místnost.

„Fajn,” schválil Chrisovu volbu a naposledy se napil vody. Další, co bude pít, bude krev. Otřásl se. „Beru si tu blond,” prohlásil a odhodlaně vstal.

Chris ho okamžitě dohnal.

„Najednou nějaký nedočkavý, ne? Ještě před chvílí se zdálo, že bys byl raději někde jinde.“

„To platí pořád, nejradši bych teď seděl někde v čajovně a popíjel nějaký kvalitní čaj. Nebo si třeba dával kávu v tiché kavárně a četl u toho knihu. Rozhodně bych si dobrovolně nevybral návštěvu hlučného klubu plného zpocených a opilých lidí a konzumaci jejich tělních tekutin.“ Ušklíbl se. Nechtěl mluvit o krvi, kdyby je náhodou někdo poslouchal. Řeči o konzumaci krve dokázali v některých lidech vyvolat paniku. Ani se jim nedivil, on sám z toho dostával panické záchvaty, ovšem z úplně jiného důvodu.

„Proč zde tedy jsi?“ zeptal se Chris nechápavě. Vážně netušil, proč by někdo dělal něco, k čemu má očividně naprostý odpor.

„Protože mi nic jiného nezbývá,” pokrčil Dan rameny a vypadal přitom naprosto odevzdaně. „Nemůžu existovat bez jídla. Bez ohledu na to, jak moc to dané jídlo nemám rád,” zavrčel a znovu se pokusil uklidnit svůj žaludek. Byla to ostuda. Byl asi jediný upír na světě, který se málem pozvracel už jen při představě pití lidské krve, ale vážně s tím nedokázal nic udělat.