Zadání: Člověk, který se stal loveckou legendou v upířím světě.
_______________________________________________

Zaječel!

Zůstal jsem stát s vykulenýma očima a z šokem pootevřených úst mi vykukovaly špičky zubů. Ten největší upír, jakého jsem stihl za svou krátkou upíří kariéru potkat, právě zaječel jako malá holka, tak kdo by se mi divil, že jsem byl poněkud překvapen.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se nechápavě, když jsem, na rozdíl od něj, našel svůj hlas. On tam pořád stál, třeštil na mě oči a držel se za srdce. Asi ze zvyku, protože dost pochybuju, že upír může dostat infarkt.

„Myslel jsem, že jsi on,“ hlesl a pro jistotu se rozhlédl, asi jestli někde okolo přece jen není nějaký ten on.

„On kdo?“ pokračoval jsem ve vyptávání, když se nezdálo, že by mi chtěl totožnost toho neznámého nějak víc objasnit.

„No on. Ten, o kterém se nemluví.“

Hm, to hodně vysvětluje, pomyslel jsem si.

„Ty jsi o něm neslyšel?“ zeptal se teď on překvapeně.

Pozvedl jsem obočí. Vážně se mě právě zeptal, jestli jsem ještě neslyšel o tom, o kom se nemluví?

Jo, zeptal, došlo mi, když nevypadal, že by mu došla absurdita jeho dotazu.

„Ne, neslyšel,” přiznal jsem a zamračil se, když mi to trochu ujelo a z mých úst vyšlo zašišlání. Pitomý zuby!

„Ale každý upír už o něm slyšel. Je to legenda!“ vyhrkl.

No, jsem upírem teprve tři dny, takže jsem se ke studiu legend ještě nedostal, pomyslel jsem si sarkasticky, ale rozhodl jsem se na něj sarkasmem neplýtvat. Stejně by to bylo asi docela zbytečné.

„Já ne, byl bys tedy tak laskav a sdělil mi, kdo je ten tajemný on?“ zeptal jsem se a snažil se znít normálně. Asi bych si nemusel znepřátelit jednoho z nejsilnějších upírů, které jsem potkal, a který vypadal, že je relativně při smyslech, i když je trošku lekavej.

„On. Lovec, predátor,“ zašeptal a ustrašeně se rozhlédl, asi aby ho nepřivolal nebo co. Naklonil se ke mně blíž. „Je jako duch. Plíží se nocí, číhá ve stínech a –“ zajíkl se „– zabíjí upíry.“

Aha. Takže někdo, kdo nás nemá úplně rád. To není zrovna moc konkrétní popis.

„Ale jak se jmenuje? Jak vypadá? Kde bydlí?“ ptal jsem se dál. Byl jsem přesvědčený, že tohle museli upíři vědět. Vždyť jejich smysly byly naprosto neobyčejné. Nejen, že cítili všechnu krev, která tepala v žilách všech tvorů široko daleko, ale viděli ve tmě, byli silní a neobyčejně rychlí. A pokud ten lovec byl člověk, neměl proti nim šanci.

„To nikdo neví,“ schladil obratem moje naděje. „Nikdo ho nikdy neviděl. Jen ti, které dostal.“

Hm, tak ti už nám asi popis nedají. V duchu jsem se ušklíbl. Ten člověk musí být machr, když takhle děsí upíry.

„A jak víš, že je dostal? Co když je zabil třeba vlkodlak? Nebo utekli někam pryč? Nebo je třeba srazil vlak?“ Tahle záhada mě začínala docela zajímat.

Začal vrtět hlavou a očima těkal okolo. Vypadalo to, že vážně čeká, že se na nás odněkud vyřítí šílený vrah upírů a přemůže nás oba dva.

„Vždycky jsme je našli. Teda to, co z nich zbylo. Plášť a nějaký ten prach. A kůl, samozřejmě,“ upřesnil, když jsem se na něho jen nechápavě díval.

„A jak víte, že to byl vždycky ten stejný vrah?“ zeptal jsem se. Pořád jsem měl pocit, že mi něco uniká.

„Nechával u nich vzkaz. Něco jako podpis,” zamumlal a naklonil se ještě blíž k mému uchu, až mi jeho zkažený dech ovanul tvář. Otřásl jsem se. Kdybych nebyl upír, tak by to vážně nebylo příjemné, takhle jsem si byl docela jistý, že mě nekousne. „Stříbrnou minci s motivem slunce.“

Zarazil jsem se a ruka mi cukla ke kapse u kalhot. Rychle jsem ji zastavil, protože vytáhnout její obsah právě teď rozhodně nebyl dobrý nápad.

Z dálky k nám dolehly hlasy. Trhl hlavou a začichal.

„Tihle jsou moji,” zašeptal a bez rozloučení vyrazil do lesa.

Zůstal jsem stát a ani jsem nedýchal. Naštěstí jsem to k ničemu nepotřeboval. Pomalu a jako v mrákotách jsem odhrnul plášť, ten plášť, který ležel vedle mě, když jsem se probudil po přeměně v upíra. Pravda, byl celý zaprášený a zatížený jakýmsi klackem, ale vážně jsem předpokládal, že je můj, a vsunul jsem prsty do kapsy na černých přiléhavých kalhotách.

Stříbrná mince se sluncem se zaleskla ve světle měsíce. Otřásl jsem se. Tak to vypadá, že zaječel oprávněně, pomyslel jsem si téměř pobaveně a sledoval ten kousek kovu ve svých prstech. Nic moc jsem si z doby před přeměnou nepamatoval, ale vypadalo to, že ten záhadný lovec jsem byl já.

No, jednou mě dostat museli, problesklo mi hlavou odevzdaně a stříbrnou minci jsem opět schoval v kalhotách, než jsem se spokojeným úsměvem zmizel v okolní temnotě.