Zadání: Upír se sejde s vlkodlakem v baru na skleničku.
_______________________________________________

Rozhlédl se kolem sebe. Tvářil se hrozivě. Jako vždycky. Nebo možná ne, jeho výraz byl ještě o něco nejpřátelštější než obvykle, když spatřil skupinku jakýchsi žen sledujících jeho společníka. V očích se mu zablesklo a jen silou vůle dokázal udržet svůj temperament na uzdě. Vnutil si na tvář své běžné zamračení a otočil se ke svému společníkovi, který se spokojeně usmíval.

„Můžeš mi vysvětlit, proč tu jsme?“ zavrčel tiše. Věděl, že druhý muž ho uslyší. Na místech jako je toto byly jejich schopnosti výhodou. Nemuseli na sebe řvát, když si chtěli promluvit.

„Myslel jsem, že bysme mohli dělat něco normálního,“ odvětil druhý muž s úsměvem a pozvedl jeho směrem skleničku s jantarovou tekutinou. Stejnou jako jeho oči, pomyslel si roztržitě, než gesto napodobil.

„Proč?“ zeptal se a snažil se působit trpělivě, ačkoliv vůbec nebyl. Ale nechtěl se hádat, když si na sebe konečně našli čas. Bůh ví, že jejich životy byly poněkud náročné, a to, čím byli, jim v jejich vztahu moc nepomáhalo. Byli anomálií, zvláštností i v rámci svých už tak dost zvláštních druhů. Vlkodlak a upír, kteří trávili čas společně. Něco nevídaného, ale pro ně dva přirozeného. „Vždyť obvykle –“ zarazil se. Viděl ublížený záblesk v očích svého přítele. Partnera. Musel alespoň sám sobě přiznat, že má toho sentimentálního vlkodlaka opravdu rád, bez ohledu na to, jak to bylo divné.

„Chtěl jsem jen zdání normálnosti. Náš druh úplně netíhne ke vztahům tak, jak je lidé běžně prožívají, a…“

Pochopil, když druhý muž uhnul pohledem. Tohle měli stejné. Upíři nebyli o nic víc nakloněni trvalým vztahům než vlkodlaci. Vlastně obvykle neměli vztahy žádné. Prostě ulovili člověka a vzali si od něj, co chtěli. Většinou to byla krev, ale když měl upír chuť na sex, tak… Zachvěl se. Tohle nebyl jeho styl, nikdy to nechápal a nikdy to nedělal.

„Možná to má něco společného s rozmnožováním,“ prohlásil najednou vlkodlak zamyšleně a přitáhl jeho pozornost zpět k sobě. „Víš, lidé mají sex, aby měli děti. Aby jejich druh nevyhynul. Vlkodlakovi stačí, aby někoho za úplňku pokousal. Upíři to mají podobně, ne? Taky nemohou zplodit dítě, jen přeměnit člověka, že?“

Přikývl. Věděl, že pro většinu upírů byl sex jen zvyk z doby, kdy ještě byli lidmi. U vlkodlaků to očividně bylo podobné. Nebyla v nich touha budovat vztah a pořizovat si potomky. Žádný cit pro věrnost. Žádná snaha založit rodinu. Upíři i vlkodlaci byli individualisté. Každý se staral jen sám o sebe. A o svůj druh jako o celek. Ani jedni, ani druzí nechtěli, aby jejich druh vyhynul. A k tomu potřebovali lidi. To byl asi ten důvod, proč se upíři a vlkodlaci neměli rádi. Alespoň většinou. Byli si navzájem konkurencí.

„Asi máš pravdu,“ uznal nakonec a pokynul k vlkodlakovi skleničkou. „Tak na normálnost,“ pronesl přípitek a obdařil svého partnera malým nenápadným úsměvem.

„Na normálnost,“ vrátil mu druhý muž a jeho tvář se rozzářila nadšením, jako by právě dostal předčasný vánoční dárek.

Okouzleně sledoval vlkodlaka, který lehce upil ze skleničky a pak si olízl rty, aby z nich odstranil zbytky alkoholu, který na nich ulpěl. Představoval si, že by ten jazyk přejel po jeho vlastních rtech. Po jemné kůži na krku. A níž, až… Z omámení ho vytrhlo ženské chichotání a z dálky znějící nevkusný komentář. Prudce trhl hlavou a se vzteklým zasyčením se otočil k té lidské samici, která si dělala zálusk na jeho přítele. Téměř vyskakoval ze židle, když ho zastavil stisk ruky na jeho předloktí.

„Nekazme si dnešní večer lidmi,“ zavrněl mu vlkodlak do ucha a snažil se obrátit pozornost vzteklého upíra na sebe. „Pojďme,“ navrhl tiše, ale neústupně. „Normálnosti už bylo dneska dost.“