Hermiona se překvapením zajíkla a vykulila oči. Pak ale její srdce udělalo několik přemetů naráz a ona si uvědomila, co se to děje - on ji políbil!

Polibek mu víc než ochotně oplatila a za krátkou chvíli už jejich jazyky tančily ve vášnivém tanci, vzájemně se proplétaly, dotýkaly se v horkém vlhku. Hermiona měla pocit, že se jí brzy podlomí nohy. Točila se jí hlava nad tím, co se dělo. Cítila se chtěná. Milovaná.

Stejně tak se cítil i Severus. Litoval, že ji nepolíbil už dříve, protože teď se jejích sladkých rtů nechtěl jen tak vzdát. Bříšky palců ji hladil po tvářích a doufal, že tahle chvíle nikdy neskončí.

Jenže všechno jednou končí, to dobré, i to špatné. Byla to Hermiona, kdo se odtáhl jako první, byť to bylo jen o pár centimetrů. Pomalu otevřela oči a zářivě se na Severuse usmála. Cítil, jak mu hlasitě buší srdce.

,,Miluji tě, Hermiono," zašeptal konečně. Viděl, jak se jí rozzářily oči a vzápětí mu věnovala ten nejkrásnější úsměv. Merline. Merline.

,,Já tebe taky," odpověděla šeptem, stoupla si na špičky a věnovala mu ještě jeden letmý polibek. Pak se ušklíbla. ,,Neměl bys zkontrolovat ty své lektvary?"

Hrklo v něm. No ano, zatraceně. Hermiona se rozesmála. ,,Za to můžeš ty, ty otravná vševědko," zavrčel, ale v jeho očích se odrážela něha. Zatvářila se jako andílek a on, ač velmi neochotně, ji tu musel nechat samotnou. Snad poprvé v životě mu vadilo, že má na starosti nějaké lektvary.

Když už přidával poslední přísady, dovolil svým myšlenkám, aby ho znovu vrátily do chvíle předtím. Opravdu jí to řekl. Konečně. A políbil ji. A ona ho opravdu chtěla, opravdu ho milovala... a on ji také.

Přelil obsah z kotlíků do jednotlivých lahviček, označil je štítky s názvem lektvaru. Odešel z laboratoře a tiše přešel do ložnice, aby Hermionu nevzbudil.

Překvapilo ho, když zjistil, že v posteli není. Pak si všiml, že se v koupelně svítí. Jemně zaklepal na pootevřené dveře a vešel dovnitř.

,,Proč ještě nespíš?" zeptal se jí nechápavě. ,,Co se děje?"

,,Já... jen jsem... no..." koktala, ale pak jakékoliv slovní vysvětlení vzdala a ukázala mu jakousi mastičku. ,,To zranění po medailonku."

Severus očima sklouzl k její hrudi a zatvářil se pobaveně, když se Hermiona začervenala. Kousek pod klíčními kostmi jí bledě zářila jizva od medailonku.

,,Jak jsem mohl zapomenout..." zamumlal si pro sebe Severus, v duchu si nadával. Jak mohl být takový idiot? Hermiona se celý den mohla pro všechny rozkrájet a on se sotva ujistí, že je v pořádku!

,,To je v pořádku, vůbec to nebolí, jen jsem si to chtěla prohlédnout," vyhrkla rychle Hermiona a ustoupila o krok dozadu, když se k ní přiblížil. Zarazil se.

,,Bojíš se mě?"

,,Cože? Prosím tě, nemluv hlouposti," okřikla ho.

,,Neublížili ti?" ujišťoval se, udělal dva kroky vpřed a stál v jejím osobním prostoru. ,,Nejsi nikde zraněná? A nelži mi, nebo si to zjistím sám."

,,Jo? A jak?" odsekla mu a vzápětí se rychle zarazila.

Severus chvíli mlčel a jen se na ni díval. A pak promluvil velice tichým hlasem, až to znělo jako předení. ,,Svléknu tě."

,,Svlékneš - mě?" vypískla Hermiona a zrudla ještě víc. ,,Ehm - dobře, při souboji s Dolohovem jsem si udělala něco s kotníkem, ale na něj jsem už použila pár zaklínadel a - a tak. Ujišťuji tě, že není nutné, abys-" prohlásila Hermiona a bedlivě sledovala, jak si přivolává misku s výtažkem z hrbouna a trochu si nabírá na prsty.

Pozvedl obočí a nepatrně ukázal směrem k jejímu hrdlu. ,,Dovolíš mi to, nebo se tě nesmím dotýkat vůbec nikde?" Hermiona němě přikývla, a tak pomalu přiložil prsty k její ráně a začal mast jemně roztírat.

,,Takže kromě kotníku tě nic nebolí?" zašeptal a jizvu teď spíš něžně hladil.

,,Ne," odpověděla mu. Severus pohlédl dolů na její bosá chodidla.

,,Kvůli tomu tě ani nemusím svlékat."

,,Severusi - u Merlinových vousů - já tě něčím praštím!" prohlásila Hermiona a kousala se do rtu. ,,Nad čím to sakra přemýšlíš?"

,,Nad tebou."

,,Oh, nepovídej," protáhla ironicky, ,,nejspíš bez oblečení, že?"

,,No, i v oblečení jsi velmi přitažlivá dívka, ale jestliže chceš být raději bez-"

,,Myslím, že to stačí!" přerušila ho rychle Hermiona, odtáhla jeho ruku. ,,Děkuji za péči." Udělala několik kroků ke dveřím, tam se ale ještě obrátila. ,,Skutečně jsem přitažlivá?"

Severus se tiše zasmál, došel k ní a sklonil se. Něžně jí odhrnul vlasy z tváře a zašeptal: ,,Samozřejmě že jsi, ty chytrá malá čarodějko."

,,Oblečená. Zapomněl jsi dodat oblečená," dodala rychle Hermiona a koutky jí cukaly nahoru. Vzala ho za ruku a táhla ho k posteli. ,,Jdeme spát. Bez dvojsmyslů."

Severus se rychle převlékl, zatímco se Hermiona zachumlávala pod dekou. Lehl si k ní a ona se přisunula blíž k němu. Podložil jí paži pod hlavou a ona mu položila svou dlaň na hruď.

,,Dobrou noc, Severusi," zívla. Pohodlně se uvelebila a zavřela oči. Severus ji pozoroval. Nevěděl, jak dlouho. Nemohl od ní odtrhnout pohled.

Už dávno spala, když sklonil hlavu k jejím vlasům a vtiskl do nich jemný polibek. ,,Dobrou noc, Hermiono..."

•••

Druhého dne bylo zrušeno vyučování a studenti se směli vrátit ke svým rodinám, aby se ujistili, že jsou v pořádku. I Hermiona se chystala za svými rodiči; ovšem ona se k nim nedostala pomocí letaxu nebo přenášedla - Severus jí nabídl, že ji za nimi přemístí.

,,Nechci tě otravovat. Opravdu ti to nevadí?" ujišťovala se, když vyšli na pozemky Bradavic zalité sluncem. Byl to nádherný den. A ještě nádhernější bylo pomyšlení, že Voldemort je mrtvý.

,,Ještě jednou se zeptáš a začnu pochybovat o tvém geniálním mozku," poznamenal hravě Severus. Zastavili se na kraji lesa a Hermiona se otočila směrem k němu.

,,Odpoledne použiji letax, domluvila jsem to s profesorkou McGonagallovou," prohlásila a on protočil očima.

,,Jsi strašná." Natáhl k ní ruku a když ji přijala, přitáhl si ji k sobě blíž a s hlasitým prásknutím je přemístil před dům manželů Grangerových.

Hermiona při pohledu na domek, v němž vyrůstala, trochu zalapala po dechu a odstoupila od Severuse. Ihned se rozešla ke dveřím a stiskla zvonek.

Nic se nedělo. Hermiona se se strachem otočila k Severusovi, který stál jen pár kroků od ní a pozoroval ji. Vtom se ale otevřely dveře a Hermiona se ocitla v medvědím objetí svého otce.

,,Jean, proboha, Jean! Neuvěříš, kdo je tady!" křičel a pevně Hermionu objímal. Ta si hlasitě oddechla a jen marně zadržovala slzy, že jsou oba živí a zdraví. Pak ale otcovo objetí trochu povolilo a ona v jeho hlase zaslechla známky nevraživosti: ,,A vy jste kdo?"

,,Tati," oslovila ho Hermiona pevným hlasem a trochu se od něj odtáhla, ,,tati, tohle je Severus. On - zachránil mě. Kdyby mě nezachránil, tak už jsem mrtvá."

,,Co se děje - Hermiono!" vykřikla nadšeně paní Grangerová a přitáhla si Hermionu k sobě. Políbila ji na obě tváře a pohladila ji. ,,Jsi v pořádku, zlato?"

,,Samozřejmě, já -" ohlédla se na Severuse, který jí věnoval malý úsměv a kývl. ,,Počkejte." Jemně se vymanila z matčina objetí a přešla k Severusovi.

,,Jdi za nimi," řekl jí tiše.

,,Zůstaneš se mnou?"

Zavrtěl hlavou. ,,Je to tvoje rodina, Hermiono. Zasloužíte si nějaký čas pro sebe." Pohladil ji po tváři. ,,Počkám na tebe v Bradavicích."

A tak Hermioně nezbylo nic jiného než přikývnout. Severus ji políbil na čelo, rozloučil se a přemístil se pryč.

,,Kdo to byl?" ptal se zamračeně pan Granger. Hermiona si povzdechla a na oba rodiče se usmála.

,,Asi bude lepší, když začnu pěkně od začátku..."

•••

Tak a před námi je už poslední kapitola:DD
Snad se vám ta dnešní líbila^^
-Mil🐢