,,Proboha, já jsem tak pitomá!" vykřikla a vyběhla ze dveří.

Severus se za ní nechápavě díval a pak vyšel ven z pokoje. Hermiona pobíhala po patře jako smyslů zbavená a rychle se dívala na jmenovky připevněné na dveřích. A pak radostně zavýskla. ,,No ovšem! Proboha, proč mě to dřív nenapadlo?! Jak jsem mohla zapomenout?! Procházela jsem kolem těch dveří nejmíň stokrát! Podívej," ukázala vzrušeně na tabulku se jménem, když k ní Severus přišel, ,,R.A.B. Regulus Arcturus Black, Siriusův mladší bratr. Ten medailonek musí být někde tady, pokud ho tedy nezničil, o čemž trochu pochybuji..."

,,Hermiono, ty jsi jednoduše geniální," prohlásil s obdivem Severus, když opatrně vzala za kliku dveří a stlačila ji dolů. Vešli do pokoje, který byl laděn přibližně do zmijozelských barev. Regulus byl očividně na svou kolej velmi hrdý a jeho pokoj působil chladně. Moc věcí tu neměl.

,,Spíš jsem neuvěřitelně hloupá," odvětila suše, ,,jak jsem mohla zapomenout?"

,,Stalo se toho hodně. Ale vzpomněla sis, a to je hlavní, ne?" snažil se ji uklidnit. ,,Pojď, podíváme se po tom medailonku..."

Hledali všude. Nemluvili. Když po půl hodině ani jeden z nich nic nenašel, Hermiona se začala pomalu vzdávat naděje, že bude někde tady v domě. Co když ho stejně jako Voldemort někam schoval? Na nějaké vzdálené, bezpečné místo?

,,Já už nevím," povzdychla si Hermiona, když to vzdali. Severus se snažil udělat nějaká kouzla, která by jim mohla pomoct v hledání medailonku, zkusil pošetile i Accio, ale nestalo se nic. Vyšli z pokoje a zavřeli za sebou. 

Schůze už byla v plném proudu a Hermiona byla naštvaná sama na sebe, že zatím nijak nepokročili. Přála si být chvíli sama, aby mohla v klidu přemýšlet. Ach, kéž by se o tom psalo v knihách, hned by to bylo jednodušší...

Jenže její přání nemělo být vyplněno.

Zdola se náhle ozvaly hlasité výkřiky překvapení a Severus i Hermiona ztuhli. Doléhal k nim jen matně ženský hlas. ,,Co se stalo?" vydechla Hermiona nechápavě a oba dva se rychle vydali dolů do kuchyně.

Zelený oheň v pravidelném rytmu pohlcoval všechny členy řádu, kteří postupně vstupovali do krbu. Hermiona se nechápavě rozhlížela po poloprázdné jídelně a snažila se najít někoho, kdo by jim řekl, co se děje. A pak spatřila Molly Weasleyovou, která byla bledá a jakmile si Hermiony všimla, přispěchala k ní, aby ji mohla rychle obejmout.

,,Ach, Hermiono, drahoušku, co ty tady děláš? Myslela jsem, že jsi ve škole!"

,,Paní Weasleyová, co se stalo?" dožadovala se nebelvírka odpovědi a její předchozí otázku ignorovala.

,,Ach, zlatíčko... Pomona nám poslala zprávu po Patronovi. Smrtijedi vnikli do Bradavic," řekla jí smutně a ohlédla se na svého manžela, který krbem posílal Freda a George do hradu. ,,Zůstaň raději tady v bezpečí, Hermiono. My to zvládneme."

,,Jak se tam dostali?" vydechla Hermiona nechápavě, ale na to jí už paní Weasleyová neodpověděla. Sama to nevěděla. Hnědovláska se otočila na Severuse, který hleděl do země. ,,Prosím tě, neříkej mi, že jsi o tom věděl."

Nepatrně přikývnul. ,,Cítil jsem znamení," zašeptal v odpověď.

,,A proč jsi mi o tom neřekl?! Mohli jsme je  včas varovat!" vyštěkla Hermiona naštvaně. Byla nervózní, bála se o Harryho a Rona. Vždyť ani nestihli najít ten viteál, nebo snad ano? Proboha, nemají šanci ho porazit, nemají, všechny je zabije dřív, než ty viteály najdou a zničí...

Zatímco Hermiona hovořila v duchu sama se sebou, Severus si všiml nějakého třpytícího se předmětu, který zářil na potrhané dece v pootevřeném přístěnku. Třemi kroky k němu došel a klekl si, aby si předmět mohl prohlédnout. Vzal ho do ruky a pečlivě se na něj podíval. A pak zalapal po dechu.

,,Hermiono-!"

,,Co se děje?" přispěchala k němu a sklonila se, aby se mohla podívat na to, co držel v ruce. Byl to maličký medailonek a uprostřed něj zářilo malé zelené S. Nebelvírka se trhaně nadechla.

,,To je přece Zmijozelův medailon. Severusi! Tys ho našel!"

,,To je... to je Krátury," ozval se za nimi skřehotavý hlas a když se otočili, pohlédli do tváře naštvaného skřítka. Natáhl k medailonu hubené ruce, ale Severus mu ho nedal. ,,To Krátura dostal od pana Reguluse!"

,,Proč ti ho dal, Kráturo?" ptala se ho Hermiona a pomalu si medailon od Severuse převzala. Jen neochotně jí ho dal.

Krátura uhnul pohledem a velké oči se mu zalily slzami. ,,Pan Regulus... řekl Kráturovi, aby Krátura medailon zničil... jenže Krátura neví jak, ten medailonek se nedá zničit, Krátura zkoušel všechno... Krátura zklamal pana Reguluse," rozvzlykal se. Hermioně ho bylo líto.

,,Poslouchej, Kráturo... my víme, jak ten medailon zničit. Zničíme ho, ano?" slibovala mu a on, aniž by se na ni podíval, zlehka přikývl. ,,Tak jo," vydechla a otočila se k Severusovi, ,,musíme do Bradavic. Harry ten medailon dokáže zničit. A navíc, stejně jim musíme pomoct."

Chvíli se na ni díval. Na její odhodlání ve tváři. Cítil její odvahu, jak koluje v celém jejím těle, jak se snaží zbavit strachu. I on měl strach. Ale přesto přikývl; možná chtěl alespoň trochu zmírnit vinu, kterou cítil. Věřil, že když pomůže ochránit Bradavice, že se tím Albusovi alespoň trochu odvděčí.

Hermiona také přikývla a medailon si zapnula kolem krku, aby ho neztratila. Pak se zhluboka nadechla a ucítila, jak ji Severus pevně bere za ruku. Usmála se. Po jeho boku to dokáže, zvládne to. Nic se jí nestane. Věděla to. Věřila mu.

•••

Finální střet se blíží😀kolik jich asi přijde o život?😏co třeba Severus? Nebo Hermiona?😏
O víkendu (myslím, lol) jsem tenhle příběh dopsala a vyšlo to na 25 kapitol (rozdělených na A, B) takže končit budeme někdy v květnu😊
Snad se vám kapitola líbila💛
-Mil🐢