Překvapeně se na něj podívala a zarazila se. Naznačil jí, aby šla ještě dovnitř a ona ho poslechla. ,,Ano?" pobídla ho a její oči prozrazovaly, jak moc je vlastně zvědavá. A on se do těch očí díval a myslel na to, že byly jedním z důvodů, proč se do ní zamiloval, protože byly tak upřímné, tak krásné, zářivé a dodávaly mu naději, a on si přál, aby ta slova dokázal říct nahlas. Jenže on byl zbabělý zmijozel a ona odvážná nebelvírka a věděl, že to nedokáže, protože... protože... ,,Severusi?"

,,Děkuji ti," řekl jí, a ačkoliv jí chtěl opravdu poděkovat, v duchu byl na sebe naštvaný, protože to nebyla ta dvě slova, která chtěl doopravdy říct a která si ona zasloužila slyšet.

,,Za co mi, prosím tě, děkuješ?" ptala se nechápavě, ale i přesto se usmívala.

,,Jsi jediná žena, která neztratila své odhodlání, že se se mnou spřátelí, a ty ses do mě dokonce zamilovala. Já... nechápu to, ale jsem ti vděčný, vážím si toho, jak mi pomáháš a že neztrácíš víru, protože, věř mi, plno lidí už by se ke mně obrátilo zády. Nejen ke mně, ke komukoliv, kdo by měl stejná trápení jako já. Jenže ty pořád věříš a nevzdáváš se a jsi odvážná, zatraceně, máš tu hloupou nebelvírskou povahu, a já vím, že jsem nepříjemný, sarkastický a zmijozelský, ale záleží mi na tobě, i když to nedávám moc najevo. Jen jsem si přál, abys to věděla." No, hůř to říct nemohl, opravdu.

Kulila na něj své hnědé oči a usmívala se, vypadala potěšeně a očividně nevěděla, co říct. ,,Já vím, že ti na mě záleží," zašeptala, ,,ne všichni dávají své city najevo slovy, víš? Existují i činy, a ty si přece jen tak někoho nebereš k sobě do domu," zasmála se a i jemu zaškubaly koutky, ačkoliv se cítil trapně, on, Severus Snape! ,,Děkuji ti, Severusi."

,,Ty mi nemáš za co děkovat, vždyť ty si zasloužíš někoho lepšího než jsem já. To já ti mám děkovat, dávat ti květiny a nést tě v náruči-"

,,Ne, prosím," přerušila ho se smíchem, ,,prosím, mlč. Nechci, abys dělal ani to, ani ono. Proboha. Nechci, abys ze sebe dělal něco, co nejsi. Nechci, aby ses kvůli mě přetvařoval. Poslouchej," začala vážně, ,,já tě chci takového, jaký jsi. Já... miluji tě takového, jaký jsi, a je mi jedno, že jsi sarkastický mizera, jsi to ty a..." zarazila se a sklopila stydlivě hlavu. Pro oba dva to bylo všechno nové a jiné a ani jeden z nich neuměl mluvit o svých pocitech. ,,A opravdu nechci žádnou snídani do postele a ani žádné květiny, ačkoliv je to od tebe opravdu milé."

,,Abych řekl pravdu," pousmál se Severus a byl opravdu vděčný, vděčný za to, že ji poznal a zjistil, že to není taková otravná malá nebelvírka, jak si kdysi myslel, ale odvážná, zábavná a chytrá žena. Žena, která možná pro něj byla tou pravou. Dokázala čelit jeho náladám, byla inteligentní, měla ráda lektvary a knihy a milovala ho... ,,tak se mi opravdu ulevilo." Hermiona se rozesmála.

,,To je bezvadné. Takže teď už můžu jít v klidu spát? Nemáš na srdci ještě něco?" usmívala se na něj a pak lehce zívla. ,,Protože už opravdu začínám být unavená."

,,Běž si lehnout, dnes jsme měli náročný den," přikývl a sklouzl pohledem na lahvičku s lektvarem v jejích rukách, ,,třeba ho ani nebudeš potřebovat."

,,Skvělý, hrozně nerada totiž do sebe cpu lektvary," přiznala mu a pak se mu zadívala do očí. Do očí onyxových, černých jako noc, do očí, které měla tak moc ráda. Přitahovaly ji nejen jistou tajemností, ale i skrytou něžností, kterou se jí povedlo odhalit. Věděla, že je Severus v jádru dobrý člověk. Jen na něj v mládí působily více negativní věci než ty pozitivní a přála si, urputně v to doufala, že jeho budoucnost bude mnohem veselejší. Ve skrytu duše si přála, aby převážně ona byla tím důvodem.

,,Tak tedy už dobrou noc," popřála mu a na malý okamžik zaváhala. Pak si ale stoupla na špičky, nespokojená s tím, že je tak malá a on tak vysoký, a zlehka, nejistě, ho políbila na tvář.

,,Dobrou noc, Hermiono," oplatil jí, snažil se skrýt svůj úsměv i překvapení, ačkoliv věděl, že před ní si nemusí nasazovat svou masku lhostejnosti. Probudilo se v něm tolik nových krásných pocitů, až ho to vyvedlo z míry a dokázal jen stát na místě a sledovat, jak mu s malým úsměvem na tváři mizí za dveřmi.

Merline, Merline, Merline. Co to zase dopustil? Teď už ale opravdu nebylo cesty zpět; ona ho doopravdy chtěla, opravdu ho milovala, on ji také, jenže oba dva byli nejistí a stydliví a všechno to bylo tak komplikované! Jenže láska není nikdy jednoduchá.

Ty pocity štěstí v něm tak sílily, že úplně zapomněl na svou bolest. Dokázal myslet jen na Hermionu a měl pocit, že je jí úplně poblázněný. Přesně tak to měl tehdy s Lily.

I když se k ní zprvu nechtěl připoutat, ve skutečnosti se bál, že by o ní mohl přijít. Odmítal ji, ačkoliv ji chtěl; bál se, že jednoho dne to už prostě vzdá, jenže ona byla tak vytrvalá, že se nezmohl na nic jiného než na obdiv. Uvědomil si to až teď. Ale zároveň věděl, že ho neopustí, cítil to.

Znovu si lehl do postele a doufal, že už konečně usne. Zítra ráno musí být vyspalý, musí už něco zjistit. Měl strach, že nebude žádná cesta ven, ale kvůli Hermioně byl ochoten podstoupit všechno. V nejhorším případě si tu ruku uřízne a co se týče neporušitelného slibu...

Povzdechl si a přetočil se na bok. O zlomení neporušitelného slibu nevěděl nic a nebyl si jistý, jestli vůbec nějaká cesta existuje. Musí, určitě nějaká je. Musí ji najít, už kvůli Hermioně. Teď, když našel někoho, koho miluje a kdo mu tu lásku oplácí, o ni nemůže jen tak přijít. Umínil si ale, že jí svou lásku bude muset konečně nějak dokázat...

•••

Vy jste tak moc úžasní❣❣děkuju, děkuju, děkuju za tak nádherné a povzbudivé komentáře, ani nevíte, jak moc mě potěšily!❣
Pokusím se do příští středy dopsat novou kapitolku, tak mi držte palce☺
Jak vám dopadlo vysvědčení?❣
Snad se vám kapitola líbila❣
A koukejte co mám😂

-Milka❣