Nebylo zrovna dvakrát jednoduché přijít na nějaký způsob, který by jim pomohl zjistit, kde jsou Voldemortovy viteály ukryté. Většinu práce odvedla Hermiona - protože Severus byl tak trochu myšlenkami jinde a snažil se nemyslet na pomalu stupňující se bolest, jež mu pulzovala převážně ve spáncích - a s přispěním jeho pomoci dokázala vytvořit z obyčejné, podrobné mapy Anglie takovou, která ukazovala nejen mudlovské vesnice a města, ale i ty kouzelnické, o nichž mudlové samozřejmě neměli ani ponětí. A byla na ní nejen města, ale i kouzelnická místa, památky - a Bradavice.

Zatímco Severus s hlavou v dlaních seděl v křesle, ona zamyšleně zkoumala mapu. Myšlenka na to, že jim dochází čas, ji velmi znervózňovala a když po stále neúspěšném hledání zvedla hlavu, starostlivě se na černovlasého muže zadívala. ,,Co se děje? Není ti dobře?"

,,Nic se neděje," zalhal jí tiše a mimoděk si promnul spánky. Hermionu ale nepřesvědčil, a dívka nechala mapy mapami a došla k němu. On je důležitější, říkala si v duchu, když si před něj klekla a položila mu dlaně na kolena.

,,Nemůžu ti pomoct, když nevím, co ti je, co tě bolí," zašeptala a prohlížela si jeho bledou tvář, kterou si opět chtěl schovat v dlaních, ale ona ho vzala za obě ruce. ,,Musíš mi říct, co se děje, Severusi. Nevidím ti do hlavy."

,,Nemůžu ti to říct."

,,Proč ne? Proč bys nemohl?" zamračila se. ,,Poslouchej - když jsem na tom byla mizerně já, taky jsi mi pomohl - a já jsem s tím musela souhlasit, byť se mi to příčilo. Ne, že bych ti nebyla vděčná, ale jsem docela samostatná. Vím, že ty jsi takový taky, ale prosím, řekni mi to a dovol mi ti pomoct. Nejspíš bych tu bez tvé pomoci nebyla, ale někdy prostě na tu samostatnost musíme zapomenout a požádat někoho o pomoc, i když s tím nesouhlasíme. Já vím, že je to těžké. Prosím, Severusi. Nemusíš všechno zvládnout sám."

Severus mlčel a v duchu zvažoval pro a proti. Věděl, že když jí to řekne, bude vyšilovat, bude ještě víc ve stresu. A taky mu vyčte, že jí o tom neřekl hned.

,,Poslouchám." Zatracená holka. Věnoval jí zamračený pohled a ona se vítězoslavně usmála.

,,Neporušitelný slib si vybírá svou daň. Neplním ho - a tady jsou následky. Pobolívá mě trochu hlava." Viděl, jak Hermiona otevřela ústa dokořán a trhaně se nadechla. Oči zavřel.

,,Trochu?! Severusi, vždyť jsi prakticky mimo. Proboha - musíme do Bradavic, musíme za Brumbálem. Hned. Bez odmlouvaní. Pojď," vstala, vytáhla svou hůlku a do svého vaku sbalila všechny potřebné věci. Hodila si ho na záda a u dveří se otočila na Severuse, který stál u stolu a pozoroval ji. Hermiona si povzdechla, zoufale se na něj podívala a udělala pět kroků, než se dostala k němu. ,,Severusi, prosím. Já vím, že z toho nejsi nadšený, ale musíme za Brumbálem. Musíme zjistit, jaký má plán, a musíme se mu pokusit pomoct. Cožpak nechceš, aby válka už konečně skončila? Severusi," zašeptala naléhavě jeho jméno a opatrně mu položila dlaně na hruď. Oči se jí naplnily strachem, když se na něj podívala. ,,Chci, abys byl v pořádku. Mám o tebe strach..."

,,Já vím," zašeptal a jednu její dlaň přikryl tou svou. Chvíli si jeden druhému hleděli do očí a Severus ji jemně pohladil po tváři. Teď byla ta správná chvíle-

,,Musíme jít," zopakovala Hermiona znovu a on dlaň pomalu odtáhl. Nemělo smysl se s ní přít. Klidně by ho tam dotáhla. A tak sklopil hlavu a přikývl. Když se ale znovu vydala ke dveřím, vzal ji za zápěstí a ona se na něj překvapeně podívala. ,,Co se děje?"

,,Nebude ti vadit, když tam chvíli budeš sama?" zeptal se jí opatrně a sledoval její tvář. Zamračila se.

,,Proč tam mám být sama? Proč teď nepůjdeš se mnou?" nechápala.

,,Musím udělat ještě jednu věc. Později ti o tom řeknu. Slibuju, že se k tobě vrátím. Ukážu se u ředitele co nejdřív. Věříš mi?" zeptal se jí, když viděl, jak pochybovačně se tváří. S odpovědí ale neváhala ani minutu, což ho potěšilo.

,,Samozřejmě, že ti věřím."

,,Dobře. Slibuju, že tam přijdu, ano?" pomalu přikývla a on její zápěstí pustil.

,,Ať jdeš kamkoliv, buď prosím opatrný," řekla prosebně a tentokrát to byl on, kdo přikývl. Věnovala mu malý úsměv, než odešla z pracovny ven a on slyšel, jak schází schody dolů. Ještě chvíli počkal nahoře, dokud si nebyl jist, že se opravdu odletaxovala do ředitelny, a pak si promnul spánky, ujistil se, že má hůlku a také se vydal dolů.

Hermiona byla skutečně pryč a on s rozvířenými myšlenkami vyšel ven z domu. Venku bylo teplo, ale obloha nad Tkalcovskou ulicí byla jako vždy temná a zamračená. Pluly po ní černé mraky, ale nezdálo se, že bude pršet.

Severus kráčel po chodníku a mířil do jedné z temných postranních uliček, kde byla jistota, že ho nikdo neuvidí. Když tam došel, ještě se pro jistotu rozhlédl kolem, zda ho někdo nesleduje, a teprve potom se s hlasitým prásknutím přemístil pryč.

Musel vidět svou matku.

•••

Pokud vím, tak není známo, co se v pozdějších letech, kdy Severus dospěl, stalo s jeho rodiči. Snad mi prominete, když si splním svoje maličké přání a Eileen se tu alespoň na chvíli objeví, byť není součástí tohohle příběhu. (No, možná trochu. Bez ní a Tobiase by Severus nebyl.)
Další kapitolu nemám napsanou, ale pokusím se ji stihnout. Mám hrubé náčrty na průběh příběhu, teď si k tomu ještě sednout a zpracovat je.
V příští kapitole se vydáme do Bradavic. A samozřejmě, za Eileen.❤
Happy b-day, Alan😔❤/*
-Mil🐢