Kihyun

Už jsou to dva měsíce, co je z nás Monsta X. A myslím si a s určitostí můžu říct, že je pomalu klid na všech frontách. Jak jsem si myslel, i Jooheona to po čase přestalo bavit, ne teda, že by se Kyunniemu omluvil, ale přestal mít blbý narážky a spíš si ho nevšímá. Zatímco my dva si sebe všímáme až moc, někdy nás na sezení, show nebo koncertu musí Shownu rozsadit nebo poslat od sebe. Kyunnie si začal víc věřit. Nevím, nechci byt namyšlený, ale myslím si, že je to hlavně díky mě. Ale vždycky mě těší a cítím se šťastný, když vidím, jak kvete a jak si víc věří. Dokonce jsem ho donutil i zpívat, když jsme dávali dohromady písníčku White girl. Odzpíval to, ale jen když jsem byl v místnosti pouze já a pořád se trosku stydí ji zpívat naživo. Ale jeho hlas, když jsem ho to slyšel zpívat poprvé, chvíli jsem myslel, že jsem otěhotněl. No, ale to nejde, ehm, jsem kluk. No, ehm, stejně jsem si to myslel. "Y-ya! Pojď sem!" Začnu Kyunnieho honit po obýváku, když ke mne při vaření zase přišel a začal mě lechtat. Takhle se honíme nějakou dobu, dokud bokem nenarazím do rohu stolu a neskacím se v bolestech k zemi. "Hyung!" Zařve a rozběhne se ke mě z druhého konce obýváku. "Panebože, zabil jsem Yoo Kihyuna!" Připleskne si ruce na obličej, Shownu hodí facepalm a da Minhyukovi do pusy dalšího gumového medvídka. "Já žiju!" Zaskuhrám zpod stolu a natáhnu ruce, aby mi pomohl vstát. Chytí moje ruce a rychle mě zvedne, až mu skončím v náruči. Na chvíli se oba zarazíme a zastavíme, když se dlouze dívám do těch krásných hnědých očí, mám pocit jako by se najednou zastavil čas a celý svět. Pak si oba odkašleme, pomalu pustí moje ruce, zatímco já uhnu pohledem. Není to poprvé, kdy se u mě objevila známka stydlivosti a plachosti, pokud jde o Kyunnieho. Proč jen u něj? A pak si všimnu výrazu Jooheona, který se zastavil uprostřed chodby a díval se na nás. Ale nedokázal jsem rozpoznat, co to bylo za pohled. Zakroutím hlavou, a když se Kyunnie uvelebí na sedačce, tak si sednu vedle něj, přehodím si přes něj nohy a on je rukou podrží a sladce se na mě usměje. Opřu si hlavu o jeho rameno a sleduju hru, kterou hraje, občas spíš sleduju jeho, jak se soustředí a krásně si skousává rty. "Wooow." Vyjeknu a plácnu si s ním, když vyhraje jedno z těžkých kol a pak vrátím svoji hlavu zpátky na jeho rameno. Proč je mi s ním tak dobře? Na začátku jsem měl pocit, že já zachraňuji jeho, ale poslední dobou...jako by zachraňoval on mě...občas se cítím tak nervózní, když na sobě cítím jeho pohled. Jako posledně, když na mě svůj pohled upíral a u toho si skousnul ret...a já si v tu chvíli myslel, že se přidám k fanynkám, kterým se podlamují kolena a padají v mdlobách k zemi.