Kihyun

Zarazím se, když jdu v noci na záchod a slyším křik. Podle hlasů soudím, že Jooheon křičí po tom novém, co přišel. Svraštím obočí. Ne, nic ti do toho není, Kihyun. Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není.

Špatně to pak dopadá.

„Nemůžeš dávat pozor! Seš fakt k ničemu, děláš to špatně!" začne Jooheon po Changkyunovi křičet, když se s námi učí choreografii a zatancuje to špatně. On se přikrčí a zatváří se jako malé zmoklé štěně. Napnu se.

„Jooheon, tak po něm neřvi, nikomu to nešlo na poprvý, pokud vím, tak tobě taky ne." Spíš to vypadá, že mluvím do stěny a ne na Jooheona, Něco zamumlá a vztekle kopne do židle. A Changkyun se na mě zvláštně podívá, ale podívám se jinam.

Proč to dělám? Řekl jsem si přece, že se nebudu vměšovat do věcí, do kterých mi nic není. Aissh.

Když je čas oběda, tak jdu za ostatními a vidím, jak si Changkyun bez jídla sedne do odlehlého koutku. A ještě zpozoruju, jak mu Jooheon kopne do židle, když jde kolem. Povzdechnu si. Je vůbec možný se o něj, s tím štěněcím výrazem, nepostarat?

Dojdu si nabrat jídlo a vezmu čokoládovou tyčinku a ovoce dvakrát, a když se nikdo nedívá a já procházím kolem, tak to dám Changkyunovi na stůl.

Po jídle se jdu natáhnout, tak si povzdechnu. Co je to za divnej pocit? Chtěl jsem být neutrální, s nikým se nekamarádit, nestát na ničí straně a nikomu nepomáhat. A teď dělám všechno opačně než jsem si řekl. Aissh. Co do toho jídla dávají? Houbičky, aby člověku přeskočilo?

„Slyšels to Gun? Prej budeme i s NÍM soutěžit, kdo je lepší v rapu. To máme vyhraný." Slyším, jak se Jooheon zasmál. „A navíc...pro jistotu mu vytaháme drátky z mikrofonu, aby byl potichu...je stydlivej, takže se bude bát rapovat nahlas." Zasměje se znova, svraštím obočí.

Tohle se mi nelíbí. Ať se mezi nima stalo cokoliv, tak je to mezi nima, ale tohle mi je proti srsti. Hrát a soutěžit by se mělo čistě a bez těhle věcí.

Prudce vstanu a podívám se na hodinky. Měli by to mít za 15 minut.

Jdu dlouhou chodbou směrem k místnostem, kde by měli rapovat. V dálce vidím, jak tam Changkyun přešlapuje, zatím sám.

Každej tady má svoji barvu mikrofonu, každej mikrofon je totiž nastavenej jinak. Já mám červenou a co tak vidím, tak Changkyun má modrou. Dojdu do vedlejší místnosti a vezmu svůj mikrofon a pak se s ním vrátím zpátky na chodbu.

„Dej mi svůj mikrofon." šeptnu k Changkyunovi. Nechápavě, překvapeně a trochu se strachem se na mě zadívá. Začnu měnit naše barvy, abych dal na jeho mikrofon červenou a na svůj modrou.

Ať vyhraje ten nejlepší, to jo, ale ne způsobem, jakým to chtěl Jooheon s Gunem udělat. Navíc Guna nesnáším, nechci, aby vyhrál.

„Na." Podám mu svůj mikrofon s jeho modrým proužkem.

„D-Děkuju, hyung," vydá ze sebe, „ale proč." špitne.

„To neřeš," zakroutím hlavou. „hodně štěstí." Krátce mrknu a všimnu si, jak se na mě za rohem Jooheon hnusně podíval. Viděl to. Vypláznu na něj jazyk a držím se, abych neukázal prostředníček, ehm.

Dojdu do obýváku a čekám na výsledky. Začínám doufat, aby Changkyun vyhrál.