Kihyun

„A děje se něco?" zamrká na mě Minhyuk, když mu řeknu, ať mě omluví z tréninku a hned na to vyběhnu z tělocvičny směrem ven. Proběhnu kolem Kyunnieho a ani se na něj nepodívám.

Vlezu do úklidové místnosti, sednu si mezi poličky a složím hlavu do dlaní.

To jsem si opravdu myslel, že bych nad Jooheonem mohl vyhrát? Jsem vážně tak naivní, že jsem si myslel, že by mě Kyunnie mohl mít rád stejně jako já jeho?

Byl jsem jen...nástroj, aby si utříbil myšlenky...když jsem viděl, jak se usmívají, objímají a nadšeně se spolu baví, měl jsem pocit jako by mi někdo vyrval srdce z hrudi.

Zakryju si rukama obličej a poddám se tomu pláči, kvůli kterému se po chvíli nemůžu skoro ani nadechnout.

Asi proto se choval včera tak divně...nevěděl, jestli tu pusu chce...možná ji ani nechtěl, možná to udělal jen proto, aby věděl, koho má raději, jestli mě nebo Jooheona. A já si uvědomil, že jsem prohrál.

A v tom největším záchvatu vzlykání mi dveře od úklidovky rozrazí Wonho s Hyungwoonem. Woonnie se ale hned zarazí.

„Běž napřed." šeptne k Wonhovi, který přikývne. Wonnie si vleze za mnou a dřepne si ke mně. Vzhledem k mým vzlykům nemůžu mluvit, tak si jen opřu hlavu o jeho rameno a víc se rozbrečím. Konejšivě mě hladí po zádech.

„Kihyunnie, třeba to není tak, jak to vypadalo." Šeptne po chvíli, ví, proč brečím, každý to viděl...ten nezvyk, kdy Kyunnie nebyl a nesmál se se mnou. Najednou jsem tu navíc já.

„Nemyslím si, Hyungwoon." Zakroutím hlavou a cítím, jak šíleně mě z toho pláče třeští hlava.

„Měl by sis s Changkyunem promluvit." Zadívá se na mě, když se mi podaří po chvíli uklidnit.

„Já ale vím,co mi chce říct a nevím, jestli jsem na to připravenej." Šeptnu.

„Kihyun, nemůžeš vědět, co se stalo," zpraží mě svým pohledem. I on dokáže být vražednej. „myslím, že je to jinak, než si myslíš." Začne po kapsách lovit kapesník, a já si ním pak začnu stírat slzy.

Nakonec se mu podaří mě vytáhnout z úklidovky. Nejradši bych si zalezl do postele, zalezl celej pod peřinu a předstíral bych, že neexistuju.

Včera jsem byl tak šťastný...cítil jsem, že se hýbeme z místa, že možná to mezi náma není jen přátelství...že mě možná...taky miluje.

„No...nechám vás o samotě." Vyruší mě Hyungwoonova slova z toho, jak při chůzi pohledem sleduji zem. Zvednu prudce hlavu, když a hned zjistím, že na chodbě jsem jen já a Kyunnie. Znovu hlavu sklopím a snažím se alespoň sám sobě nalhávat, že na mě nepozná, že jsem brečel.

Mezi námi je ticho a ani jeden neví, jak začít. Rozhodnu se, že mu to ulehčím.

„Já vím, co mi chceš říct...c-chápu to." Přeskočí mi hlas a nedokážu k němu zvednout svůj pohled.

„Jak víš, co ti chci říct?" podle tónu hlasu poznám, že nechápavě svraštil obočí.

„Došlo mi, že jste se k sobě vrátili..." šeptnu.

„Co?" skoro až vykřikne a já k němu konečně zvednu svůj pohled.

....

Jackson

„To jsem rád, že to dobře dopadlo." Usměju se na něj a všimnu si, jak mu trošku zčervenali tváře. Ale všimnu si, že je najednou uvolněný, usměvavý, úplně jiný, než byl včera.

Celé sezení a celou prezentaci se smějeme.

„Nechceš zajít ještě někam na jídlo?" zastavím ho ve dveřích, když naše sezení skončí. Roztomile na mě zamrká a usměje se.

„Tak dobře." Přikývne, vezmu si věci a jdeme spolu pomalu k autu.

„Wooow." Vyjekne, když hustě sněží a všechno vypadá tak najednou krásně.

„Pozor." Zasměju se a na poslední chvíli ho chytím, když mu to uklouzne na schodech. Zvládnu se na poslední chvíli zády opřít o zábradlí, abychom nespadli oba dva.

Zasměju se a on taky, tak nějak mi chvíli trvá, než mi dojde, že bych ho měl pustit.

Zajdeme si jen na hamburger, na okraj města a pak se procházíme po městě.

„Půjdeme se tam podívat?" ukážu na vyhlídku, na kterou vede snad miliarda schodů.

„Neee, mě šílěně bolí nohy, leda bys mě odnesl." Zasměje se.

„Tak pojď." Zasměju se a skloním se tak, aby mi vlezl na záda.

„J-Já si dělal srandu." Zarazí se.

„Honem, lez, než mi rupne v zádech a nenarovnám se." Zasměju se a on mi po chvíli opatrně vleze na záda. Chytím ho pod koleny a opatrně s ním vycházím schody.