Oliver naštvaně zabručel, když se mu do uší zabodlo hlasité řinčení telefonu a automaticky si přes hlavu přehodil polštář, aby ten příšerný zvuk utlumil. Trvalo docela dlouho, než se konečně probral dostatečně na to, aby mu došlo, že to bylo jeho vyzvánění. Zanadával a vyhrabal se do sedu, přičemž rukou šátral po nočním stolku, dokud telefon konečně nepopadl. Oči mu slzely, když se pokoušel přečíst jméno na jasně zářící obrazovce.

Kit.

„Vole, víš, kolik je hodin?" dostal ze sebe chraplavě, když hovor přijal.

Na druhé straně bylo chvilku ticho a Oliver měl pocit, že v dálce slyšel křik a troubení aut.

„Kite?"

„...Olivere?" Kitův hlas nebyl přes to otravné šumění pořádně slyšet.

Oliver si odhrnul vlasy z tváře a trochu víc zpozorněl. „Kite, stalo se něco? Kde jsi?"

Další troubení a vzdálené hlasy. Když Kit znovu promluvil, byl slyšet o něco lépe: „Olivere, potřebuju pomoct." Jazyk se mu pletl dohromady. „Nevím, kde jsem. Vzal–" Škytnutí. „Vzal jsem si auto, ale... uhm, tak nějak jsem zapomněl, kde jsem ho z-zaparkoval."

Oliver zakoulel očima a radši skousl poznámku o tom, že i kdyby Kit auto našel, v takovém stavu by rozhodně neměl řídit. „Můžeš mi dát aspoň nápovědu? Co vidíš?" Najednou litoval, že se kdy rozhodli sdílet jen jedno auto, protože pokud se Kit nenacházel blízko a Oliver se bude muset toulat po nočním Draydale, tak bude hodně naštvaný.

Kit něco zamumlal a potom se ozvala rána a vzdálené „Kurva," jak nejspíš telefon upustil. „Promiň," řekl po chvilce. „Jsem kousek od takový tý vtipný fontány... ta, co má ty létající kapry."

„Létající kap–" Oliver si povzdechl, když mu došlo, co Kit myslel, a pokud by ještě stále napůl nespal, možná by se i zasmál. „Fajn, měl bych tam být za dvacet minut. Zůstaň na místě, Kite, je ti to jasné? Opovaž se jít někam jinam."

„Jasně, jasně."

„Myslím to vážně, ty idiote. Sedni si na lavičku a seď."

Kit se zasmál. „Ano, pane."

Oliver zavrtěl hlavou a začal se zvedat, aby se mohl obléknout. Existovalo něco, co by pro své přátele neudělal?

„A Olivere?" ozval se Kit v telefonu.

„Hm?"

„Prosím, neříkej to Maxovi."

Zamračil se, ale radši se na důvod takové prosby nevyptával. „Neboj, neřeknu."

....

Oliver na místo opravdu dorazil za dvacet minut, ale trvalo mu dalších deset, než Kita konečně našel, protože přes všechny své sliby se samozřejmě zatoulal. Fontána, o které mluvil, stála na malém náměstí, kolem kterého se nacházelo hned několik oblíbených draydaleských barů. A létající kapři doopravdy nebyli kapři, ale dvě sochy mořských panen usazených na velkém kameni, ze kterých v létě tryskala voda.

Přestože byla středa, náměstí bylo docela živé. Skupinky opilých lidí klopýtaly ven z barů a hlasitě se smály. Jen nedaleko fontány někdo zvracel a Oliver si všiml i několika bezdomovců snažících se vyžebrat pár drobáků. Po krajích silnice stály taxíky a v dálce mohlo být slyšet houkání sanitky.

Bundu si přitáhl blíž k tělu a znovu zalitoval výběru svého oblečení, protože mu byla neskutečná zima. Stále se ale ještě probouzel, když vyběhl z bytu a až v polovině cesty mu došlo, že džínová bunda nebyla uprostřed únorové noci – ačkoliv byly zimy v Draydale docela mírné – dobrý nápad.

Kita nakonec našel na parkovišti nedaleko. S hlavou mezi koleny posedával na obrubníku.

Nevzhlížel, ani když si před ním Oliver dřepnul. „Kite? Jsi v pořádku? Kolik jsi toho vypil?"

„Nenávidí mě," zamumlal.

Oliver se zamračil, ale hned na to si uvědomil, že se měl dnes sejít s rodiči. A najednou přemýšlel, proč zavolal zrovna jemu. Max nebo Adrian by se s podobnou situací dokázali vypořádat mnohem lépe. Adrian by možná nadávala a byla by další dva dny na Kita naštvaná, ale dokázala by mu promluvit do duše. Max by ho zase rozveselil a uklidnil. Navíc to byl on, kdo doopravdy dokázal opilého Kita zvládnout.

„Tvůj táta?" zeptal se nakonec.

Kit si odfrkl. „Ten taky." Konečně zvedl hlavu a Oliver sykl, když si všiml rudého škrábance na jeho pravé tváři a pomalu se tvořící modřiny kolem. Oči se mu červeně leskly, nejspíš jak z množství vypitého alkoholu, tak z toho, že brečel. „Oba mě nenávidí."

Oliver se kousl do rtu. „Co se stalo?" Věděl, že Kit s otcem neměl nejlepší vztah a že kromě častých hádek občas došlo i na pěsti, ale vidět ho v takovém stavu před sebou bylo něco úplně jiného než o tom slyšet z vyprávění. Při představě, že někdo Kitovi ubližuje měl chuť nasednout do auta a toho slavného Richarda Williamse navštívit a dát mu jasně vědět, co si o něm myslí.

„Hádej." Kit rozhodil rukama. „Podle všeho nejsem jeho syn a zkazím si život." Z kapsy bundy si vytáhl krabičku cigaret. Jednu si vyndal a pokusil se ji zapálit, ale ruce se mu klepaly a zapalovač ho neposlouchal. Zanadával.

„Dokážeš vstát?"

Kit mávl rukou a cigaretu i zapalovač zase strčil do kapsy. „Nech mě tady... m-možná bude jednodušší, když si prostě lehnu–"

„Hej, hej, žádný lehání." Oliver ho zachytil předtím, než se stihl na chodník rozvalit. „Pojď, vstávej. Kdes nechal auto?"

S tichým protestování se Kit nakonec nechal vyzvednout do stoje a Oliver si jednu jeho paži přehodil přes rameno. Společně se doklopýtali na parkoviště. „Někde tady?" zamumlal Kit, když se Oliver zuřivě rozhlížel snažící se mezi všemi těmi auty to jejich najít.

Po asi patnácti minutách se jim to konečně podařilo, z čehož polovinu času trvalo Kitovi najít klíče. Cesta domů poté probíhala v tichosti. Oliver dával pozor na silnici, ale každou chvíli po Kitovi, který seděl na místě spolujezdce s očima zavřenýma a hlavou opřenou o okénko, ustaraně pokukoval. Věděl, že nemělo cenu vyzvídat – ne, když byl v takovém stavu – ale i tak si nemohl pomoct a přemýšlel, co přesně se stalo.

Dostat Kita z auta do bytu bylo o něco těžší, ale nakonec se jim to podařilo. Oliverova snaha odvést ho v tichosti do postele, aby tak ostatní nevzbudili, ovšem neuspěla, protože jen co se za nimi dveře zavřely, Kit se rozešel do obývacího pokoje, kde narazil do stolku před gaučem a shodil několik sklenic, které na něm stály. Jedna se roztříštila o podlahu. Hlasitě zanadával a netrvalo dlouho, než se před nimi zjevil rozespalý Max ve vytahaných teplácích a s vlasy rozčepýřenými tak, že připomínaly ptačí hnízdo. „Co se kurva děje?"

Oliver si dlaní vyčerpaně přejel po tváři. Byl neskutečně unavený a nejradši by zalezl zpátky do postele. „Nic, běž spát," řekl a doufal, že se Max otočí předtím, než si Kita stihne pořádně prohlédnout.

Jenže takové štěstí samozřejmě neměl, protože Max zpozorněl. „Kite? Co to kurva–" A přestože obývák osvětlovala jen matná záře lampy v úplném rohu místnosti, Max jako by si okamžitě všiml Kitova škrábance. Rozešel se k němu, aby si ho mohl prohlédnout zblízka.

Kit ho ale odehnal. „Nech mě," zamumlal.

„Kdo ti to udělal?"

Kit jeho natahovanou ruku prudce odstrčil. „Řekl jsem, ať na mě nesaháš!" vyhrkl o něco hlasitěji. A než ho Max nebo Oliver stihli zastavit, vypotácel se ven z místnosti a krátce na to se bytem rozlehlo bouchnutí dveří do jeho pokoje.

Oliver si už po několikáté za tento večer povzdechl a těžce dosedl na gauč. Lokty si zapřel o kolena a hlavu si položil do dlaní. Cítil, jak se mu do spánků pomalu vkrádala otravná bolest a měl co dělat, aby se prostě nezkroutil do klubíčka a neusnul na místě. Bylo mu jedno, že Max kousek od něj přímo zuřil a že kdyby strávil noc na gauči, nejspíš by se další den nemohl ani hnout. Chtěl usnout a zapomenout na všechny dnešní události.

„Co to do prdele bylo?"

„Maxi, prosím–"

„Popral se?" pokračoval Max. „Nebo mu to udělal jeho táta?"

Oliver konečně zvedl hlavu a věnoval mu další prosebný pohled. „Maxi, nech to být, prosím. Určitě ti všechno řekne, až bude připravený."

Jenže Max jako by ho neslyšel. Ruce podél těla zatnul v pěst. „Ten hajzl," řekl a v hlase se mu odrážela tak silná nenávist, že sebou Oliver proti vlastní vůli cukl. „Ten zasranej– já věděl, že s ním mám jet. Jenže on byl přesvědčený, že to zvládne sám a že nepotřebuje, aby ho někdo držel za ručičku... a jak to nakonec dopadlo?" Zavrtěl hlavou a začal přecházet ze strany na stranu. Podíval se na Olivera. „Nesedl si doufám za volant?"

„Ne, volal mi, protože zapomněl, kde zaparkoval."

To ale Maxe moc neuklidnilo. „Výborně a kdyby takové štěstí neměl, hm? Co potom?"

Oliver jeho přecházení ustaraně pozoroval. Max si jednou rukou zajížděl do vlasů a tu druhou podél těla zatínal v pěsti, až mu klouby zbělely. „Hej." Oliver vyskočil na nohy a přešel k němu. „Maxi," řekl, ale on ho ignoroval. Hruď se mu nekontrolovatelně zvedala. Oliver ho chytil za rameno. „Nic z toho se nestalo, dobře? Je v pořádku," ujistil ho a ruku nechal na místě. „Je v pořádku," zopakoval jemně a sledoval, jak se Maxovo zrychlené dýchání nakonec pomalu uklidnilo.

Přikývl a vděčně Oliverovu dlaň na svém rameni sevřel. „Promiň," zamumlal.

Oliver mu věnoval drobný úsměv. „Běž spát," řekl. „Zítra se všechno vyřeší."

„Jasně, asi máš pravdu." Byl bledý a zmateně mrkal, ale nakonec se rozešel ke svému pokoji. „Dobrou, Olivere."

„Dobrou."

....

Já vím, že mám s těmihle těžšími kapitolami fakt špatné načasování a ráda bych zveřejnila něco veselejšího, ale bohužel to nejde a nezbývá nám nic jiného, než se tím prokousat. Chci ale jen říct, že vidím, jak moc se s postavami ztotožňujete a to nejenom s těmi "vtipnějšími" částmi, ale i těmi trochu víc deep. A vzhledem k tomu, že je spousta z nich inspirovaná mými vlastními zkušenostmi nebo zkušenostmi lidí kolem mě, tak tu pro vás ráda budu, kdybyste si o čemkoliv chtěli promluvit! 

Doufám, že máte krásné Vánoce a snad si užíváte trošku klidu. Ale pokud ne a chcete zlepšit náladu, tak bych ráda řekla, že začal vycházet nový Percy Jackson a moje patnáctileté já brečí radostí, protože je to přesně to, co jsem si tolik let přála a ty první dvě epizody jsem viděla už několikrát. 

Vánoce jsou pro mě vždy docela hektické, takže si nejsem jistá, jestli další kapitolu zveřejním jako normálně v pondělí nebo až ve čtvrtek.