„Do prdele!" zahulákal Kit, když se se smíchem zhroutil na ten rozvrzaný gauč v šatně. Tričko už na sobě dávno neměl a hruď se mu rychle zvedala. „Myslím, že jsem umřel, potom jsem byl vzkříšený a potom jsem umřel znovu."

Max se do místnosti dobelhal jako poslední. Zdálo se, že energie, kterou po celý koncert oplýval, byla pryč. S povzdechem ulehl přímo na Kita. „Dobrou," zamumlal, když mu tvář zabořil do ramene.

Oliver si zpocené vlasy svázal do drdolu a ušklíbl se, jen co ho v rukou nepříjemně zabolelo. Připadal si, jako by se nacházel mimo vlastní tělo. Končetiny měl lehké a v uších mu hučelo. Byl si jistý, že se druhý den nebude moct ani pohnout, ale teď jako by ho nic nedokázalo zastavit.

„Co je?" Adrian ke gauči přistoupila s rukama na bocích. „Já myslela, že dnešní plán byl totálně se ožrat, ne jít spát jako báby se slepicema."

Kit rozhodil rukama. „Jsem uvězněný!"

„Prostě ho shoď."

„Opovaž se!" Max se okamžitě probral, ale to už se Kit se smíchem začal vrtět, jak se snažil z jeho sevření vyprostit. V jednu chvíli se ale naklonil až moc a Max začal přepadávat přes okraj. A netrvalo dlouho, než se oba s hlasitou ránou a nadáváním zhroutili na zem.

Oliver s Adrian vyprskli smíchy, mezitímco se Max s Kitem snažili z té hromady rukou a nohou, do které spadli, vyprostit.

Dveře do zákulisí se znovu otevřely a tentokrát dovnitř vstoupila Tori následovaná usmívající se Chris. Tori pozvedla obočí, když si Maxe s Kitem všimla a poté zavrtěla hlavou. „Víte, co? Já už se ani neptám."

„Dobrý nápad," odpověděl Oliver.

Adrian nadšeně vypískla a přeběhla k Tori, na kterou bez varování skočila a nohy jí obmotala kolem pasu jako koala. „Tak co? Tak co? Že jsme byli skvělí? Prosím... řekni, že jsme byli skvělí."

Tori námahou klopýtla, ale ruce automaticky obmotala kolem Adrian, aby ji udržela. „Byli jste úžasní. Ty jsi byla úžasná." A netrvalo dlouho, než se líbaly – zbytek místnosti zapomenutý.

„Myslíte, že byl dobrý nápad udělat manažerku z někoho, kdo chodí s jedním z nás?" zeptal se Kit. Stále ležel na zemi s lokty zapřenými za sebou. „Střet zájmů nebo tak něco?"

Max zakoulel očima. „Hodně štěstí s hledáním někoho, kdo nás dokáže tolerovat."

„Pravda."

Oliver se radši otočil na Chris. Vesele se culila a on si až teď všiml, že jí na krku visel foťák. „Kde jsi k tomu přišla?" zeptal se.

„Tori mi ho půjčila," řekla pyšně. „Potřebovala, aby někdo fotil, když ona natáčela a myslím, že se mi některé fakt povedly. Potom ti je ukážu, teď tě ale chce někdo vidět." Kývla za sebe.

Oliver se zamračil a oči zvedl nad její hlavu, jen aby se překvapeně zarazil. „Mami?" dostal ze sebe.

Jeho hlas jako by všechny konečně probral a získal si jejich pozornost. Adrian seskočila z Tori, a i Max s Kitem se vyhrabali na nohy, aby se mohli podívat na April se Susan, které stály ve dveřích a tiše je pozorovaly.

Oliver k nim se smíchem přeběhl a nejdřív pevně objal Susan a poté i svou matku. „Co tady děláte?" zeptal se. Přestože si vždy přál, aby April jednou viděla jejich vystoupení, ani ve svých největších snech si nepředstavoval, že by k tomu došlo právě teď.

April mu stiskla paži. „Tori navrhla, že bychom mohly přijít a dneska to byl fakt dobrý den, takže jsem ho chtěla využít. Chris mi dokonce půjčila svoje špunty do uší, aby na mě nebylo moc hluku."

Přestože si Oliver přísahal, že dneska už nebude brečet, opět cítil, jak ho v očích začínalo nepříjemně pálit. A tak se znovu natáhl a April pevně objal.

„Byli jste fakt úžasní," zašeptala mu do ucha a on by přísahal, že také brečela. A jako by snad slyšela jeho myšlenky při hraní, dodala: „Tvůj táta by byl tak neskutečně pyšný."

Své sevření ještě zesílil. „Jsem tak rád, že tu jsi."

„Já taky."

Jak Susan, tak April poté objaly i zbytek kapely a každému stále dokola a dokola opakovaly, jak talentovaní jsou, a že je určitě čeká zářná budoucnost. Brzy se ale rozloučily, protože i když April tvrdila, že se nikdy necítila líp, bylo jasné, že ji velké davy vyčerpaly. A tak nechaly Less Than Zero napospas jejich oslavám.

Které byly opravdu velké.

Nejenže v baru zůstali Overdose, kterým slíbili, že s nimi večer pořádně zapijí, ale také na ně čekaly desítky diváků, kteří si s nimi chtěli popovídat. Oliver si některé z nich pamatoval z předchozích koncertů a horko se mu hrnulo do tváří, kdykoliv někdo jeho hraní nebo zpěv pochválil. Několik dívek se k němu pevně tisklo, když ho objímaly a on by přísahal, že mu jedna zastrčila nějaký lísteček do zadní kapsy kalhot, ale odmítal ho vytáhnout a podívat se na něj. Dokonce si všiml i nějakých kluků, kteří po něm zvědavě pokukovali. Oliver se ale jen zdvořile usmíval a modlil se, aby se vedle něj brzy zjevila Chris a zachránila ho. Protože už před nějakou dobou zjistili, že její přítomnost po jeho boku sloužila jako skvělý repelent proti nechtěné pozornosti.

Málem se ale rozbrečel, jen co k němu přišel nějaký kluk – Oliver odhadoval, že mu nemohlo být víc než šestnáct – a předal mu malou samolepku duhového srdce. Zpočátku na něj jen vykuleně hleděl, protože samolepka vypadala skoro úplně stejně jako ta, kterou měl jeho táta nalepenou na kytaře. Potom si ale všiml malého připínáčku na chlapcově tričku v barvách modré, růžové a bílé, a to, jak nervózně si Olivera prohlížel, a tak ho pevně objal. Také mu předal několik ze svých trsátek a poslal ho za zbytkem kapely, kteří udělali to samé.

O něco později, když se zády opíral o bar a upíjel ze své pinty piva, se vedle něj zjevila Chris. „Myslím, že jsi mu zlepšil celý den," řekla a kývla k místu, kde ten stejný kluk – později se jim představil jako Aiden – postával a s tím nejširším úsměvem na tvářil se bavil se svými přáteli. V rukou svíral jedny z Kitových paliček a vesele s nimi mával kolem sebe.

„Nikdy by mě nenapadlo, že něco tak malého může mít tak velký dopad."

Jako by si až teď uvědomil, že hudba nebyla jen, no... o hudbě. Bylo to mnohem víc, než jen hraní na kytaru nebo zpívání; odehrávání koncertů nebo vydávání alb. Byl to celý ten zdlouhavý proces skládání nových písní, psaní textů, dokud mu písmenka neplavala před očima a slova mu nepřestala dávat smysl. Hodiny nahrávání a trénování a hádání se. A samozřejmě, živá vystoupení hrála jednu z největších rolí, ale to pravé kouzlo se skrývalo v těch nejmenších detailech. Maxův proslov; text, který mohli všichni křičet z plných plic a v neposlední řadě i Maxův a Kitův polibek.

Před několika měsíci řekl Chris, že si nedokázal představit, jak by Less Than Zero mohli být pro někoho inspirací. Teď, když ale sledoval Aidena a další z lidí, kteří mu před pár minutami sdělovali, jak moc pro ně jejich hudba znamenala, začínal přemýšlet, jestli se nemýlil. Protože jediné, co doopravdy stačilo, bylo lidem ukázat, že jakkoliv izolovaní se cítili, nikdy ve svých bojích nebyli sami: ať už skrz slova, gesta nebo něco tak maličkého jako byla obyčejná samolepka.

Chris si položila hlavu na Oliverovo rameno. „Víš, jak vypadá vlajka asexuality?"

Usmál se. Jako by mu snad dokázala číst myšlenky. „Jo."

„Měl by sis ji na kytaru nalepit. Hned vedle toho srdce."

„To zní jako skvělý plán."

....

Když Oliver vstoupil do kuchyně, svět už se s ním pohupoval ze strany na stranu.

Netrvalo dlouho, než se večírek přemístil k nim na byt. Všichni už byli v náladě a Oliverův večer z velké části představoval jen rozmazanou šmouhu. Pamatoval si na spoustu panáků a smíchu, také na další šílené tancování, protože by přísahal, že Tori nechávala Eda Sheerana zahrát schválně, jelikož věděla, co to odstartuje. Nemohl si ale stěžovat.

„Oliii!" pozdravil ho Kit, který stál u kuchyňské linky a něco míchal ve velké míse. Okolo něj se nacházelo několik otevřených láhví alkoholu a ovocných džusů společně se zbytky nakrájeného ovoce.

Oliver se zamračil a přešel k němu. Ani se nenamáhal mu vynadat za tu přezdívku – byl až moc fascinovaný mísou a jejím obsahem. „Co to je?" zeptal se.

„Zkouším vytvořit nový koktejl," řekl. I on si začínal šlapat na jazyk. „Samozřejmě, nejsem žádný barman a budu to muset schovat před Tori, nebo mě zabije, ale pokud je jedna věc, které rozumím... je to alkohol."

„Co v tom je?"

„Hmm," Kit přimhouřil oči, aby zaostřil na láhve před sebou. „Vodka, tequila... pomerančový a jablečný džus a nějaké jahody a pomeranče."

„Proč se to třpytí?"

Kit se pyšně zazubil. „Našel jsem ve skříni jedlé třpytky."

„To je–"

„Naprosto úžasný! Na, ochutnej." Naběračku, kterou svůj lektvar – jinak se to ani nedalo nazvat – míchal, zvedl k Oliverovi. Ten se ani nepozastavil nad tím, že jedlé třpytky nejspíš nevlastnili a Kit tam s velkou pravděpodobností hodil obyčejné, a pořádně si usrkl.

„To..." dostal ze sebe, když se mu ta sladká chuť rozlila po jazyku. „To je fakt dobrý." Nejspíš byl mnohem víc opilý, než si zpočátku myslel.

Kit se hlasitě zasmál. „Já to věděl!" Ze skříně vytáhl dvě skleničky, do kterých drink rozdělil a poté do každého přidal i jedno brčko. Růžové pro něj, fialové pro Olivera. Společně si přiťukli. „Tak na Less Than Zero. A na koncert, který se zapíše do našich dějin!"

Oliver zahvízdal.

„A teď mi pojď pomoct. Myslíš, že by se do toho hodil gin?"

Společně se otočili k míse a následně se dali do diskutování, čím by drink ještě mohli oživit. Uvolněně si povídali a smáli se. Kdykoliv Kit zvedl nějakou láhev, nejdřív se z ní pořádně napil a poté ji předal Oliverovi, který udělal to samé, a až poté část nalili do mísy. Z obýváku k nim doléhala tlumená hudba a smích a hlasy ostatních. Svět se postupně víc a víc rozmazával a než se Oliver nadál, už s Kitem seděli na zemi a zády se opírali o skříně za sebou. Mísu si položili mezi sebe a brčky upíjeli přímo z ní.

„Myslím, že bych měl oprášit svou francouzštinu," řekl Kit a do pusy si hodil jednu z jahod.

Oliver zaúpěl. „Prosím, jen to ne." Moc dobře si pamatoval na jedno z Kitových období, kdy se rozhodl, že by se mohl naučit druhý jazyk. Z nějakého důvodu si vybral francouzštinu a oni tak další měsíc neposlouchali nic jiného, než otravné francouzské nahrávky a Kitovy zoufalé pokusy napodobit jejich výslovnost. Naštěstí ho to brzy přišlo a od té doby si na to ani nevzpomněl.

„Oui, Oui... Ça va–"

Oliver mu do pusy hodil další jahodu, aby ho tak utišil. „Ještě jedno slovo..."

Kit si odfrkl, ale nakonec se hlavou zapřel o skříň a zavřel oči. Přestože klidný, bylo jedno z posledních slov, které by na Kitův popis použil, Oliver si nemohl pomoct, ale poslední dobou mu připadalo, že byl přesně to: klidnější, vyrovnanější. Samozřejmě, stále měl síly na rozdávání a na první pohled by mu nikdo nevěřil, ale Oliver Kita znal. A jakkoliv si to snažil nalhat nebo si to neuvědomoval, jeho dřívější unáhlená rozhodnutí byla destruktivní; byla určená k tomu ublížit – ať už jemu, nebo jeho blízkým. Nyní ale jako by tu stejnou energii soustředil na jiné, mnohem bezpečnější věci. Hudbu, přátele... Maxe.

„Působíš šťastněji," řekl Oliver nakonec.

Kit pomalu otevřel oči a otočil se na něj. „Vážně?"

„Jo."

Pokrčil rameny. „Rozhodně se cítím šťastnější. A to mi můj cvokař ještě ani nepředepsal léky."

Jedna z věcí, která Olivera překvapila, bylo, jak otevřeně Kit dokázal o svých terapiích mluvit. Po každém ze svých setkání se vrátil na byt, rozvalil se na gauč a začal jim vyprávět, co nového mu Milton – jeho terapeut – sdělil a o jakých traumatech se naučil. A když ho tak Oliver sledoval, občas přemýšlel, jestli by psychologovi také neměl dát šanci.

„Láska je asi vážně největším lékem ze všech."

„Tomu sám nevěříš."

Oliver se zasmál. „Asi ne," řekl. „Ale myslím, že láska dokáže mít velkou sílu. Hlavně pokud se jí po dlouhé době otevřeš."

Kit si povzdechl a než Oliver stihl cokoliv udělat, mísu mu položil do klína a poté se zvedl, aby z kuchyňské linky sebral poloprázdnou láhev vodky. Když se usadil zpátky, jednou si lokl a poté ji předal Oliverovi. „Na. Filozofování mám dost od Maxe, nepotřebuju poslouchat ještě tebe."

Oliver nevěřícně zavrtěl hlavou, ale nestěžoval si. Jen co si vodka propálila cestu jeho krkem, znovu promluvil: „Víš, že se s Maxem znám nejdýl?"

„Hm."

„A že je to v podstatě můj bratr?"

„Kam tím míříš, Walkere?"

„Nejspíš bych ti měl dát přednášku o tom, jak mi na něm záleží a že pokud mu zlomíš srdce, tak ti nakopu prdel," vysvětlil. Snažil se držet vážný tón, ale koutky rtů mu proti vůli pobaveně cukaly.

„A pokud zlomí srdce on mně?"

„Tak nakopu prdel jemu."

Kit si odfrkl a naklonil se pro brčko, aby mohl z mísy upít. „Beru na vědomí," zamumlal sarkasticky.

„Hej, tohle je vážná situace, Kyleovi jsem dokázal vrazit!"

„Nejspíš by tě zabil, kdyby se do toho nevložili ostatní." Podíval se mu do očí. „Nebojím se tě, Olivere, protože moc dobře vím, jakej měkkouš seš uvnitř." Prstem ho dloubl do hrudi.

Oliver ho plácl po ruce, ale musel uznat, že měl Kit pravdu. Přestože ho dokázal snadno vytočit, nedovedl si představit, že by mu ubližoval.

„Budeš dávat stejnou přednášku i Tori?"

Oliver vyděšeně vykulil oči. „Panebože, jen to ne."

....

Adrian se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu, když vyklopýtala na terasu. Hlava se jí točila a pomalu začínala litovat těch posledních dvou panáků, které si s Chris dala. Na druhou stranu, ani představa ranní kocoviny nedokázala překazit tu neskutečnou radost, kterou cítila.

Hluk přicházející z bytu, jak se kluci z Overdose snažili Chris s Tori vysvětlit pravidla nějaké picí hry, se utišil, jen co za sebou zavřela dveře, a nahradilo jej vzdálené pískání v uších a zvuky projíždějících aut z ulice. Když přimhouřila oči a zaostřila, všimla si, že se o nedaleké zábradlí opíral někdo další a pokuřoval. I když k ní stál otočený zády, nebylo složité přijít na to, že se jednalo o Maxe. Stále na sobě měl svou sukni, která se mu ve větru vlnila kolem nohou.

Adrian se k němu pomalu rozešla – musela se opravdu soustředit, aby se jí nohy nezamotaly do sebe – a postavila se vedle něj. „Ahoj," pozdravila ho tiše a hlavu si zapřela o jeho rameno. Nebyla si jistá, kolik bylo hodin, ale město bylo tiché. Jen občas pod nimi projelo nějaké auto nebo v dálce zaštěkal pes. A podle toho, jak nebe pomalu začínalo nabírat světlejší odstíny, odhadovala, že neměli daleko do svítání.

„Ahoj," odpověděl Max a políbil ji do vlasů. „Jsi v pohodě?"

„Hmm," zamumlala a zavřela oči. Posledních několik hodin strávila poleháváním na gauči v Torině objetí, popíjením a smíchem, tancováním a zpíváním snad každé písničky, která začala hrát, až si byla jistá, že další den nebude moct mluvit. Byla víc než v pohodě. „Co ty?"

„Nikdy jsem se necítil líp."

Adrian otevřela oči a naklonila hlavu, aby se na něj mohla podívat. Koutek rtů měl zvednutý v úsměvu, když pozoroval střechy domů v dálce. „Jsem na tebe pyšná, víš to?"

Obočí stáhl k sobě a zbytek své cigarety zahodil. „Proč?"

Odolala chuti protočit očima a jen ho štípla do boku. „Proč? Protože ten koncert byl naprosto úžasnej. Ty jsi byl úžasnej." Zhluboka se nadechla. „A taky protože přes to všechno, co se stalo, tu pro nás stále jsi. Ujišťuješ se, že jsme v pořádku, staráš se o nás a nikdy nevyžaduješ nic na oplátku. Po tom, co se stalo s Kitem... ne každý by se vzpamatoval tak rychle. A rozhodně ne tak moc, aby o pár dní později předvedl něco tak šíleného."

Maxova ramena se třásla, jak se začal smát. „To Kit mi pomohl."

„Jo." Pousmála se. „Není to trochu paradox? Ty a Kit... navzájem si dokážete ublížit snad nejvíc ze všech. Ale zároveň jste jediní, kdo toho druhého dokáže zase složit dohromady."

„Myslíš, že se k sobě nehodíme?"

Zamračila se a konečně se narovnala, aby se na něj mohla pořádně podívat. „Ne, říkám přesný opak. Myslím, že neexistuje nikdo lepší, s kým byste měli být. A to neříkám jenom protože vás oba neskutečně miluju, nebo že jsem ráda, že už nebudu muset sledovat tvé příšerné randění..."

Max otevřel pusu překvapením. „Prosím?"

„Vždyť sis vybíral snad ty nejhorší lidi na světě!"

Protočil očima. „To říká ta pravá. Jaké to je být konečně s holkou, nad kterou jsi slintala skoro čtyři roky?"

Strčila do něj. „Víš co? Nenávidím tě. Zapomeň na všechno, co jsem předtím řekla. Jsi ten nejhorší člověk na světě."

Zazubil se. „Taky tě miluju." Roztáhl ruce do strany. „A teď pojď sem."

O krok ustoupila. „Ani na mě nesahej."

Když se rozešel za ní, vyjekla a už se připravovala na to před ním utéct, ale všechny smysly měla zpomalené a tak, než se vůbec stihla pohnout, ji Max držel ve svém pevném objetí. Zvedl ji ze země a zatočil s ní. A přestože se snažila předstírat, že je naštvaná, nakonec zaklonila hlavu a začala se smát. Dokud se neozval její žaludek a Max ji musel položit, protože by mu jinak všechno vyhodila na tričko.

Nepustili se ale hned. Místo toho tam v objetí ještě nějakou dobu stáli. Nechávali noční vítr, ať jim chladí rozpálenou kůži a vdechovali vůni pomalu přicházejícího léta.

Adrian poté Maxe chytila za ruku a společně se vrátili zpět do bytu.

Hudba dál hrála, ale tentokrát ji doplňovalo hlasité skandování. Chris se snažila na ex vypít celý svůj drink, přičemž si polovinu jeho obsahu vylévala na tričko. Tori ji z plných sil podporovala a když vzhlédla a její pohled se setkal s tím Adrian, široce se na ni usmála.

Adrian přemýšlela, jestli na ní někdy Torin úsměv přestane mít takový efekt. Pokaždé totiž měla pocit, že se samou láskou rozteče.

Max jí pevně stiskl dlaň a poté se naklonil k jejímu uchu. „Taky jsem na tebe pyšný."

....

Večírek se nakonec opravdu vyvedl. Dál pili a tancovali a smáli se. Po nějaké době také objevili Olivera s Kitem, jak polehávají na zemi jejich kuchyně obklopení jahodami a prázdnými skleničkami. Neustále se něčemu smáli, ale jakkoliv se ostatní snažili přijít na to čemu, nic z nich nedostali. Sam s Callumem usnuli na jejich gauči. Flynn a Theo se zase rozhodli vydat pěšky domů, přestože ani jeden nevypadali schopní pořádně chodit. Vehementně ale tvrdili, že je procházka vystřízliví a nikdo je nedokázal zastavit.

Netrvalo dlouho, než Less Than Zero zůstali sami – společně s Tori a Chris, které ale během večera jmenovali oficiálními členy kapely. S posledními zbytky alkoholu, vyčerpaní a s hlavou omámenou natolik, že jim připadalo, jako by se nacházeli v úplně jiném vesmíru, se přemístili na terasu, kde roztáhli deku a společně na ni ulehli. Slunce už dávno začalo vycházet a oni hleděli na nebe a sledovali, jak postupně mění barvy. Spokojeně naslouchali probouzejícím se ptákům a tiché hudbě, která k nim stále doléhala z vnitra bytu. 

....

No... takže ten měsíc pauzy byl trochu neplánovaný. Oops?

Fakt jsem chtěla tuhle kapitolu vydat mnohem dřív, ale potom mi do toho skočila věc jménem ✨ život ✨ a já absolutně nic nezvládala. Jakože teď mě čekají čtyři dny volna a já vůbec nevím, co se sebou dělat, protože je to takový nezvyk. Budu se ale snažit psát, protože zbytek května ani červen na tom není o moc líp. A to jsem si nejdřív myslela, že do května vydám všechny kapitoly. Hahaha.

Za tu dobu jsem se ale měla fajn! Sluníčko začalo svítit, a i když mě ta zima, co přišla z ničeho nic úplně vykolejila, tak to bylo super. Taky jsem zažila asi ten nejlepší koncert za tento rok a pokud chcete slyšet víc, tak se o tom ráda začnu rozplývat, protože... ah, přišla jsem si, jako bych prožívala přesně to, co popisuju u Less Than Zero.

A taky jsem přišla na to, že mixování prosecca, zelené a rumu není dobrý nápad... člověk by si myslel, že jsem chytřejší.

Jak se máte vy?

Tahle kapitola je tak trochu... o ničem. Chvilku jsem přemýšlela, jestli ji nepřeskočit úplně, ale vzhledem k tomu, co bude v té další, jsem si řekla, že je fajn to něčím proložit. Zároveň už mám vše naplánované, takže s jistotou můžu říct, že finálový počet kapitol bude 40. Což znamená, že po téhle nás čekají další tři a potom, bye bye. A uvidíme, jestli napíšu nějaké ty bonusové kapitoly.

Okay, tohle je k příběhu asi všechno. Ale ještě bych chtěla doplnit, že asi už jsme si všichni všimli, že Wattpad bude rušit soukromé zprávy (což tak trochu nechápu, ale okay whatever). A přestože tady moc zpráv nedostávám, přijde mi takové hloupé, že přijdeme o jednu z forem komunikace, protože ne všechno chcete psát do komentářů nebo na nástěnky. Mám samozřejmě Instagram jako @rea_reads_, kde mi můžete kdykoliv napsat, ale vím, že ne každý ho má, takže přemýšlím nad nějakou alternativou. Nevadí mi ani dát své osobní sociální sítě, ale ty tu nechci dávat veřejně... i když tam skoro nic nepřidávám. Takže kdyby měl někdo návrh, sem s tím!

Jo, a pokud by vás zajímalo, co jsem během toho měsíce dělala, když jsem měla trochu času, tak se můžete podívat na můj Pinterest (@beastynesss) a nástěnku „co vlny nepoví", protože jsem totálně propadla plánování nového příběhu.

Okay, snad se tu příště objevím dřív než za měsíc. Btw je tu někdo, kdo plánuje (nebo chce jít) na Rock For People? Pokud jo, tak se tam s vámi ráda potkám ❤️

Love you xx