Jako první zaťukal Kit. Nejspíš očekával, že ho Max pustí dovnitř, ale když jedinou odpovědí na jeho „Jsi v pořádku?" bylo ohlušující ticho, s povzdechem své snahy nakonec vzdal. Potom přišla Adrian. Její hlas byl jemný, když se zeptala: „Maxi?" Brzy ale i ona odešla. Jako poslední ji vystřídal Oliver, který se ale ani nesnažil dostat dovnitř. „Až budeš připravený, tak na tebe budeme čekat," řekl jednoduše.

Max si nebyl jistý, co přesně dělal. Jedna jeho část se chtěla zvednout a vrátit se za svými přáteli, protože tohle byl přece čas na oslavy, ne? Jenže ta druhá, mnohem silnější část, netoužila po ničem jiném než se schovat a už nevylézat.

Nebylo to tak, že by neměl radost. Že by se nemusel štípat do ruky, protože jen tak se dokázal ujistit, že se nejednalo o sen. Protože doopravdy to bylo všechno, co si kdy přál. Byla to nová příležitost a dveře pootevřené zase o kousek dál. Jenže možná to byl ten hlavní problém. Protože kdykoliv se jeho život otočil k lepšímu, netrvalo dlouho, než přišel tvrdý pád. Posledních několik dní se vznášel na růžovém mraku plném štěstí a v žádném případě o něj nechtěl znovu přijít. A i když by se rád radoval, nedokázal se zbavit těch otravných hlodavých myšlenek: Co potom? Jak dlouho to vydrží?

A tak si přitáhl kolena k hrudi a nechal všechny obavy, ať se společně se slzami vyplaví ven.

Když mu došly, hřbetem ruky si setřel tváře a rozhlédl se kolem sebe. Už uteklo pár let od toho, co byl v Oliverově starém pokoji naposledy, ale za tu dobu se nic nezměnilo. Na posteli leželo to stejné zelené povlečení. Na zdech viselo pár plakátů a na poličkách malé knihovny společně s knihami bylo vystavených i několik zarámovaných fotek.

Max se pomalu zvedl a ke knihovně přešel, aby si je mohl prohlédnout.

Na jednu z nich si moc dobře pamatoval, protože patřila mezi Oliverovy nejoblíbenější. Byla pořízená v nějakém parku. Oliver na ní byl opravdu maličký a s širokým úsměvem, který odhaloval několik jeho chybějících zubů, seděl svému otci na ramenou. Ethan se šklebil do kamery. Hnědé vlasy měl svázané v jakémsi drdolu, takže byly vidět všechny jeho náušnice a kroužek v obočí. Tehdy ještě nosil svůj septum piercing a jeho typická kožená bunda také nesměla chybět. Byl jasným opakem jak April, tak Olivera, jejichž světlé vlasy na slunci přímo zářily. April Ethana objímala kolem pasu a se zdviženou hlavou se na svého syna usmívala.

Druhá fotka byla pořízená o něco později a tentokrát se na ní nacházel i Max. Jednalo se o jejich první den ve škole, protože na sobě měli stejné tmavě modré uniformy. Stáli na schodech před Oliverovým domem. Malý Max měl jednu ruku přehozenou přes jeho rameno – tehdy byl ještě o něco vyšší a trvalo další dva roky, než ho Oliver dorostl – a oba se široce usmívali. Max si pamatoval, že ten den jeho rodiče museli být v práci, a tak se Ethan s April nabídli, že ho do školy vezmou společně s Oliverem.

I poslední fotka byla pořízená během školy, tentokrát však v jejich posledním ročníku, a Max nedokázal zabránit úsměvu, který se mu na tváři vytvořil, když ji spatřil. Tentokrát s nimi byl i Kit. Posedávali na trávě fotbalového hřiště, stále oblečení ve svých uniformách, které ale rozhodně nevyhovovaly pravidlům. Košile měli vykasané a kravaty povolené – v Kitově případě kravata někam zmizela. Maxovy vyhrnuté rukávy navíc odhalovaly pár jeho tetování, kvůli kterým se nejednou dostal do problémů. Pokaždé se mu ale podařilo vyváznout bez postihu díky postavení jeho rodičů a jejich značnému financování školy.

Ten jediný pohled jako by ho do toho momentu přenesl. Měli zrovna volnou hodinu a venku bylo opravdu krásně. Většina studentů se proto rozhodla užívat si sluníčka plnými doušky: pár lidí si nedaleko kopalo s míčem, jiní, podobně jako oni, polehávali v trávě a relaxovali. Max si na oči nasadil sluneční brýle, rukama se zapřel za sebe a tvář zvedl k nebi. Kit brzy ulehl vedle něj a hlavu si položil na jeho stehna, mezitímco o něčem blábolil – Max už ho před nějakou dobou přestal vnímat. Oliver seděl v tureckém sedu po jeho pravé straně a pročítal si své zápisky z literatury, protože ho čekal velký test. Vlasy tehdy ještě neměl tak dlouhé a kroutily se mu kolem uší.

Byl to fakt skvělý den.

V jednu chvíli se u nich zjevila Sophie – Oliverova tehdejší přítelkyně – s foťákem na krku. Byla členkou redakce jejich školního časopisu, což jim docela hrálo do karet. Jednou za čas jí totiž pomáhali vymýšlet nové články, a dokonce se jim podařilo ji přesvědčit, aby věnovala hned celé dvě stránky jejich kapele.

Přiskočila k nim a Olivera krátce políbila na tvář předtím, než na ně foťákem zamířila. „Úsměv!"

Oliver od svých poznámek ani nevzhlédl a jen zvedl prostředníček. Max se ušklíbl a Kit s širokým úsměvem začal zběsile mávat.

Sophie se zasmála a shlédla, aby si fotky mohla prohlédnout. Zrzavé vlasy měla stažené v culíku, ze kterého jí několik pramenů vypadávalo. Oproti nim si ale dávala záležet, aby její uniforma byla vždy pečlivě upravená. Max často přemýšlel, proč Oliver chodil zrovna s ní. Samozřejmě, Sophie byla milá a opravdu sympatická, ale kdykoliv je spolu pozoroval, připadalo mu, že by spolu fungovali lépe jako přátelé.

„Úžasný," řekla. „Až jednou budete slavní, tohle se bude prodávat za tisíce."

Max jen zakoulel očima, ale Kit zvedl vítěznou pěst. „To si piš!"

Současný Max najednou přemýšlel, jestli bylo možné, že by se její slova mohla stát pravdou. Trošku ho to děsilo a doufal, že cokoliv, co nadcházející soutěž přinese, nezničí to, co ty roky tak pečlivě budovali.

Ozvalo se další zaťukání, které ho konečně probralo.

„Maxi?" Tentokrát to byla April.

Max automaticky přešel ke dveřím a beze slova je otevřel. Rozhodně neměl náladu na to se s někým bavit, ale April ho vždy dokázala uklidnit. Byl to momentálně jediný člověk, u kterého si byl jistý, že ho dokáže tolerovat. S povzdechem se posadil na Oliverovu postel. April vešla dovnitř a opatrně za sebou zavřela, jako by se bála, že by ho jakýkoliv hlasitý zvuk mohl vyděsit. Což, když o tom tak přemýšlel, byla nejspíš pravda.

„Dneska to byl velký den, co?" zeptala se, když se usadila vedle něj.

Max si prohlížel své prsteny a s jedním z nich si začal pohrávat. „Jo," zamumlal.

„Hodně změn."

„Hm."

„Víš, je v pořádku, pokud z toho máš strach," řekla. „Změny jsou děsivé. Můžou ti zamotat hlavu a probudit v tobě pochyby."

Kousl se do rtu. „Nemám– nemám z toho strach," dostal ze sebe, ale hlavu nezvedal. „Nebo, mám strach, ale ne z toho, že by to bylo špatné rozhodnutí. Spíš... je to až moc dobré. A nejsem si jistý, jestli mám sílu na to vyrovnávat se s tím, až se to posere."

„Proč si myslíš, že se to za každou cenu posere?"

Zamračil se a podíval se na ni. Pozorně si ho prohlížela, její vřelé oči schované za velkými brýlemi. „Protože tomu tak je pokaždé."

Přikývla a zamyšleně se zadívala na plakát Joy Division na stěně před nimi. „Můj psycholog mi jednou řekl, že se podvědomě upínám na své deprese, protože je to jediná věc, kterou znám. Že se odmítám zlepšit, protože bez ní nevím, kým doopravdy jsem." Její hlas byl jemný, možná trochu zasněný. „Už to byl skoro rok od toho, co jsem začala brát léky. Zlepšovala jsem se, to rozhodně, ale i tak jsem se zuby nehty snažila té prázdnoty držet. Nechtěla jsem si pustit Susan k tělu, protože jsem se bála, co by se stalo, kdybych přišla i o ni."

Pozorně ji poslouchal, mezitímco si točil s prstenem na ukazováčku své pravé ruky.

„Nakonec jsem ale zatnula zuby a rozhodla se dát životu šanci. A v tu chvíli se všechno začalo obracet k lepšímu. Měla jsem Susan a brzy se vrátil i Oliver. S ním jsi přišel i ty a teď jsem měla možnost poznat vaše úžasné přátele. Tehdy jsem si ani nedokázala představit, že bych kdy mohla mít takové štěstí," řekla. „Co tím ale chci říct je, že občas jsme to my sami, kdo si stojíme v cestě šťastnému konci." Svou ruku položila na tu jeho, aby tak zastavila jeho ošívání se a povzbudivě ji stiskla. „Jsi skvělý člověk, Maxi a zasloužíš si jen to nejlepší."

Vzhlédl a těžce polkl. V očích ho znovu začínalo pálit. „Vážně si to myslíš?"

Natáhla se a palcem mu setřela zbloudilou slzu z tváře. Usmála se na něj. „Vím to."

Max ji objal. Prostě se zhroutil do její náruče a tvář zabořil do jejího měkkého svetru. Připadal si jako idiot; jako malé dítě, které se hroutilo z těch největších banalit. Rozhodl se to ale hodit za hlavu. April měla totiž pravdu. Díky svému strachu přišel o tolik příležitostí.

Jenže možná už toho prostě začínal mít dost. Možná bylo opravdu na čase, aby se i jemu začalo dařit. A pokud to nevyjde? Stále měl u sebe lidi, kterým na něm záleželo a o kterých věděl, že ho jen tak neopustí. Byl paranoidní a jeho obavy ho jen držely na místě.

Co když se to všechno jednou posere? Co když neuspějí?

Co když... bude všechno v pořádku?

....

Kit se zamračil na obrazovku svého telefonu. Poslední zpráva od jeho matky na něj zírala z druhé strany, jako by se mu snad vysmívala.

Chybíš mi.

Když si ji před týdnem poprvé přečetl, telefon odhodil a musel se jít projít ven, aby to rozdýchal. I tak na ni ale neodepsal. Nebyl si přesně jistý, co by měl říct. Existovalo tolik věcí, které jí chtěl sdělit, ale za nic na světě si nedokázal představit tu konverzaci: Ahoj, mami, vím, že jsem se s tebou dlouho nebavil, ale hádej, co se stalo? Málem jsem umřel, začal jsem chodit se svým nejlepším kamarádem a také budeme hrát na nějakém festivalu ve Francii! A jak se máš ty?

Teď ho ale svrběly prsty z toho, jak moc jí chtěl napsat. Chtěl se s ní sejít a vyprávět jí o všech těch šílenostech, které se v jeho životě momentálně děly. Chtěl ji znovu obejmout a slíbit si, že už nikdy nenechají Richarda, aby mezi ně vstoupil.

„Do prdele," ucedil a zapálený joint si přiložil ke rtům, aby z něj potáhl. Hlavu si zapřel o kmen jabloně za zády a vyfoukl.

Potřeboval si promluvit s Maxem. Jenže ten byl momentálně zavřený v Oliverově pokoji, kde si sám nejspíš procházel vlastní krizí.

Bože... Oni dva se fakt hledali, až se našli, co?

Z dálky k němu doléhaly zvuky rozhovorů. Oliver s Adrian se snažili společně s Tori a Chris oslavovat, ale Max je všechny trochu překvapil a teď ani Kit neměl náladu na to se radovat.

„Můžu se připojit?" ozvalo se. Susan stála opodál a usmívala se na něj.

Přikývl a rukou mávl k volnému místu vedle sebe. Když se Susan usadila, automaticky k ní joint natáhl. Zazubila se. „Už dlouho jsem nekouřila," řekla, ale i tak si ho vzala. „April trávu nemá moc ráda, ale... podle mě trocha nikdy neuškodí." Mrkla na něj.

Odfrkl si.

„Problémy doma?" zeptala se a kývla k rozsvícenému telefonu stále položenému na jeho stehně.

„Tak nějak," odpověděl. „Ty ale byly vždycky. Nikdy jsem nebyl moc dobrý v následování pravidel... nebo následování obecně." Povzdechl si. „A očividně jsem jen jedno velké zklamání."

Susan nesouhlasně mlaskla a joint mu opět předala. „Oba víme, že to není pravda," řekla. „Slyšela jsem tu skvělou zprávu a myslím si, že jste všichni neskutečně talentovaní, a ještě vás toho hodně čeká."

Zamyšleně hleděl před sebe. Pomalu joint dokouřil a zbytek zapíchl do hlíny po své levé straně. „Chtěl bych jí to říct," řekl nakonec. „Pochlubit se. Vím, že by na mě byla pyšná, ale... naše poslední setkání nedopadlo zrovna dobře, víš? Bylo to špatný, hodně špatný a já se bojím, že už to nikdy nedokážeme napravit."

„Chceš to napravit?"

Naklonil hlavu na stranu. „Asi? Docela–" odmlčel se a těžce polkl. „Docela mi to ublížilo. A nejradši bych na ni byl naštvaný do konce života, ale zároveň vím, že to nebyla úplně její chyba... A taky mi neskutečně chybí."

Přestože by to nepřiznal nahlas, každým dnem bylo těžší být na Helen naštvaný. Na druhou stranu, vztek ho s velkou pravděpodobností přešel už po prvních pár dnech, ale i tak se ho zoufale držel, protože jakákoliv emoce, která měla přijít po tom, byla desetkrát děsivější. Možná proto si nalhával, že by to bez ní zvládl. Že mu na ní nezáleželo. Jenže pravda byla samozřejmě taková, že její nepřítomnost posledních pár týdnů pociťoval až příliš. Jasně, měl své přátele a byli pro něj velkou podporou, ale někdy, jediné, co potřeboval, bylo matčino pevné objetí.

„Odpouštění je těžká věc," řekla Susan. „Nestojí jen hodně úsilí, ale i času. Nemusíš jí odpouštět hned... vlastně jí nemusíš odpouštět nikdy, pokud nechceš, ale myslím, že by vám pomohlo se znovu vidět. Zkusit si vyslechnout toho druhého."

Přikývl. Jo, to byla ta nejlogičtější věc. Jenže i tak se mu žaludek stahoval strachem a nervozitou.

Susan ho povzbudivě poplácala po koleni, než se zvedla na nohy. „Bude to dobré," ujistila ho a poté se vydala za ostatními.

Kit telefon zase s povzdechem zvedl. Kousal se do rtu, když si ta dvě slova pročítal stále a stále dokola a poté si mentálně nafackoval. Prostě to napiš, idiote. Prsty se mu klepaly, jak se snažil zprávu vyťukat a musel se několikrát zhluboka nadechnout a zase vydechnout, než ji odeslal.

„Kurva," zamumlal si pro sebe, než telefon vypnul a zahodil ho někam do trávy vedle sebe. Kurva, kurva, kurva.

Zavřel oči a hlavou se opět opřel o kmen za sebou. Začal si přetáčet prstenem na svém prostředníčku a přemýšlel, proč ho něco jako jedna krátká zpráva dokázalo tak rozhodit. Nešlo ani o nic speciálního, jen jednoduché: Kdy se můžeme sejít? I tak ale měl chuť vyškrábat si cestu z vlastní kůže. Zahrabat se desítky metrů pod zem. Vykřičet si všechny hlasivky.

Nebyl si jistý, jak dlouho tam seděl. Soustředil se na pravidelný tlukot vlastního srdce a matné hlasy svých přátel přicházejících k němu z dálky. Dokud nezaslechl kroky.

„Co děláš?"

Kit měl co dělat, aby se nezačal široce usmívat. Vlna tepla a klidu, jako by se mu převalila přes tělo a všechny problémy magicky zmizely. „Snažím se znovu spojit s přírodou," odpověděl, aniž by otevíral oči.

Dokázal si představit, jak Max nevěřícně vrtí hlavou. „A jak to jde?" Ozvalo se zašustění, když se usadil vedle Kita tak, aby se dotýkali rameny.

„Myslím, že bych se měl stát vegetariánem."

Odfrkl si. „Tak to hodně štěstí."

Kit se na něj konečně podíval. I přes to šero dokázal rozpoznat, že Maxovy oči byly stále trochu červené a napuchlé od toho, jak nejspíš brečel, ale jinak působil... v pořádku, šťastně. I tak se ale zeptal: „Všechno dobrý?"

Max se pousmál. „Jo, myslím, že jo. Byla to jen taková... slabá chvilka," řekl. „Co ty?"

„Nějak podobně." Pozvedl obočí. „Takže to znamená, že teď konečně můžeme jít pořádně oslavovat?

„Jasně."

Kit vesele zahvízdal a vyskočil na nohy. Podal Maxovi ruku, aby ho mohl vyzvednout a poté, protože se mu nálada na oslavování vrátila, ho pod ní jednou podtočil. Max nad tím zakoulel očima a šťouchl do něj, ale i tak si s ním propletl prsty a společně se vydali za ostatními.

„Jedeme do Francie, vy zmrdi!" 

....

Eyooo, myslím, že nejde duben začít lepším způsobem než naší naprostou královnou April. Vím, že má svoje vlastní mouchy a není tak těžké vyhrát soutěž "mum of the year" vzhledem k tomu, proti komu bojuje, ale i tak... miluju ji. 

Myslím, že byla také úžasná chvíle pro Maxe, který potřeboval, aby pro jednou někdo podržel jeho, stejně jako potřeboval nějakého rodiče. 

Už od toho, co jsem knihu začala psát, důležitá část Maxova příběhu pro mě bylo to, že pro něj jsou Less Than Zero vším, co má. Adrian má Isabellu a nakonec i Tori, Oliver má Chris a nakonec i svou matku se Susan a Kit má  zaseHelen (přestože to momentálně tak nevypadá a je to s nimi hodně složité). Pokud by se ale přestali bavit, Max by přišel o všechno. Což je hlavní důvod toho, proč se tak moc o ostatní stará a proč jeho reakce někdy můžou být přehnané. 

Jenže... to samozřejmě není úplně pravda a myslím, že tahle kapitola to dokázala. Protože i když na něj jeho rodiče kašlali, vždy měl Olivera a jeho rodinu, která si ho skoro až adoptovala. A to je vidět nejen díky té fotce, ale také díky tomu, že ho April takhle dokáže ukldinit. Podle mě, pokud by si Max prohlédl stará fotoalba, která si April schovává, zjistil by, že je na většině fotek také. 

A Kit se sejde s Helen! Woohoo, všechny linky se nám pomalu ale jistě uzavírají. 

Velká část další kapitoly už je napsaná, takže ji snad dokážu vydat brzy! Zároveň se nemůžu dočkat, až vyjde, protože i když není dopsaná, už teď vím, že bude mít speciální místo v mém srdci. 

Při psaní té krátké scény z minulosti jsem také přišla na to, že je dost možné, že napíšu nějaké "bonusové kapitoly", které by popisovaly nějaké ty události z minulosti, co jsou jen zmíněné. Aspoň se tak nebudu muset úplně se vším loučit a vy taky ne! 

Mějte se krásně a užívejte tepla!

Love you xx