CW: 

"You know I'm trouble motherfucker and you know I'm gonna blow it up, I wanna start a fight, I wanna start a fight." 

-  GHØSTKID

....

Středa, 8. červen

„Budu v pořádku, Maxi. Zvládnu to sám, dobře?"

Max se už po několikáté zamračil a Kitovu ruku v té své sevřel o něco pevněji. „Vážně? Protože klidně tam půjdu s tebou a–"

Kit zakoulel očima, ale jednalo se o láskyplné gesto. Maxovo strachování se ho totiž doopravdy zahřívalo u srdce. I když to znamenalo, že s ním už dobrou půlhodinu musel diskutovat o tom, že nepotřebuje, aby ho na schůzku doprovázel. Protože ať už mezi ním a Helen vládlo jakékoliv nedorozumění, stále se jednalo o jeho mámu. Byl schopný si s ní na pár hodin sednout do restaurace a nedělat velké scény. Nebo alespoň doufal, že toho byl schopný... ale to Max nepotřeboval vědět.

„Prostě se drž na pozoru," řekl mu. „Kdyby se cokoliv stalo, napíšu ti."

„S.O.S?"

Kit se usmál. „Klidně," odpověděl. „A pokud ode mě do tří hodin nic neuslyšíš, dávám ti svolení vrazit dovnitř a všem vynadat."

Max si odfrkl. „Jen mi slib, že pokud uvidíš svého tátu, okamžitě vezmeš nohy na ramena. Žádné hraní si na hrdinu– přestaň se smát, Kite, já to myslím vážně. Oba víme, jak to dopadá."

Kit by lhal, kdyby řekl, že si nepředstavoval, co by se stalo, kdyby svého otce znovu potkal. Jak by mu všechny jeho chyby vmetl do tváře a rozkřičel by se na něj. Poté si ale vzpomněl na jejich poslední hádku a žaludek se mu nepříjemně sevřel. I po tolika měsících si na ten večer moc dobře pamatoval. Viděl Richardův přísný výraz a slyšel jeho ostrý hlas. Cítil své vlastní naštvání, když mu jeho ruka dopadla na tvář. A přesně v ten moment si Kit uvědomil, že ačkoliv si myslel, že byl silný, tehdy si odtamtud odnesl jizvy a netoužil po tom je znovu otevírat.

„Slibuju."

Max pozvedl obočí.

„Na mou duši, na psí uši," dodal a zazubil se. Zatahal ho za ruku. „Dostanu teď pusu pro štěstí?"

„Tím si nejsem tak jist–"

„Pojď sem, prosím tě." A než si Max začal stěžovat ještě víc, přitáhl si ho k sobě a políbil ho.

Max mu polibek s nadšením oplatil a jeho prsty si automaticky našly cestu do Kitových vlasů. A když už se chtěl Kit odtáhnout, aby mohl pokračovat ve svých přípravách, Max ho pevně chytil za tričko a odmítal ho pustit.

Kit se usmál. „Vím, o co se snažíš," zamumlal proti jeho rtům.

„Nemám ponětí, o čem mluvíš." Max polibek ještě víc prohloubil.

A protože bylo Kitovo sebeovládání na bodu mrazu, nesnažil se s ním bojovat. Ještě pár minut, pomyslel si. Pár minut ničemu neuškodí, ne?

Jak se ale brzy ukázalo, pár minut rozhodně uškodilo a Kit nadával na svou slabou vůli a Maxovy přesvědčovací schopnosti, když si spěšně nazouval boty, protože teď měl zpoždění.

Malá italská restaurace, kde se měl s Helen sejít, se ale naštěstí nacházela blízko. Snad nikdy neběžel tak rychle a jen co se celý udýchaný zjevil před hlavními dveřmi – zapřený o kolena snažící se nepozvracet – proklínal své kuřácké plíce a mizernou fyzičku. Pár lidí procházejících kolem si ho s pozvednutým obočím prohlíželo, ale Kit jim nevěnoval pozornost. S posledním hlubokým nádechem a výdechem se narovnal, pokusil se prsty učesat své rozcuchané vlasy, a potom konečně vstoupil dovnitř.

Jedna z mála pozitivních věcí na tom, že nestíhal, byl fakt, že alespoň neměl čas dlouze přemýšlet o tom, co ho mělo čekat. Nemusel se utápět v nervozitě a pochybách. Protože teď, když očima skenoval stoly a snažil se najít známou tvář své matky, cítil, jak se mu žaludek opět stahuje a dlaně se mu nepříjemně potí.

Bylo to absurdní a on se za to nesnášel. Ještě před pár měsíci by ho ani nenapadlo, že bude mít ze setkání s ní takový strach. Miloval svou matku. Vždy pro něj představovala bezpečný úkryt a on věděl, že se na ni mohl spolehnout. Do té doby, než ten očekávaný pocit bezpečí nepřišel a donutil ho přemýšlet, jestli se náhodou nemýlil. Možná bezpečný úkryt nikdy nepoznal.

„Kite!"

Od jednoho ze stolů v zadní části restaurace na něj někdo mával a Kit zatajil dech. Helen měla své kudrnaté vlasy rozpuštěné a usmívala se. A přestože věděl, že by měl být naštvaný a měl by si držet odstup, nemohl zastavit tu úlevu, která se mu okamžitě přelila přes tělo. Protože stačil jeden jediný pohled a každá jeho buňka zpívala domov, domov, domov.

Pomalu k ní přešel a usadil se na volnou židli naproti. Až zblízka si všiml, jak bledá Helen doopravdy byla. Díky tmavým kruhům pod očima působila starší. Život a energie, kterými dříve oplývala, byly pryč a ona působila jako vyčerpaná, prázdná schránka. Srdce se mu při tom pohledu sevřelo, protože tohle byla částečně jeho vina.

A ty jsi snad vypadal líp? ozval se mu hlas v hlavě. Noci bez spánku a plné nočních můr ti nestačily?

„Ahoj," dostal ze sebe tiše. „Promiň, že jdu pozdě, můj–" zarazil se. Jak by měl vlastně větu dokončit? Můj přítel je zákeřný a rozptýlil mě? Samozřejmě, chtěl by jí o Maxovi říct, ale možná by bylo lepší s tím nezačínat konverzaci. Navíc, od kdy ho označuje jako svého přítele? Ne, že by nebyl přesně to, logicky, ale... jakékoliv pojmenování toho, co mezi sebou měli, se mu zdálo nedostatečné. Snad nic nedokázalo popsat, co přesně pro něj Max znamenal. A tak se kousl do rtu a řekl: „Ztratil jsem přehled o čase."

„To nevadí," odpověděla Helen a zvuk jejího hlasu se Kitovi zabodl do břicha jako ostrý hrot nože. Bože, tak moc mu chyběla. „Já jsem zase přišla o dost dřív, než jsem měla."

O něco později, po tom, co si objednali, se Kit s úlevou chopil sklenice coly, kterou mu číšník přinesl. Pocit studeného skla pod jeho prsty ho dokázal značně uzemnit a alespoň se mohl nějak zabavit.

„Jak se máš, Kite?"

Neodpověděl hned. Věděl, že podobná otázka dříve nebo později přijde, ale ani tak se na ni nedokázal připravit. Netušil, jak by měl odpovědět. Pravda byla taková, že se cítil úžasně. Všechno, o čem kdy snil, se mu začínalo plnit a hrozně rád by se o to s Helen podělil. Jenže pokud by měl mluvit o těch dobrých věcech, neměl by zmínit i ty špatné? Návštěvy nemocnice, drogy, a to obrovské množství alkoholu. Nechtěl házet vinu na ostatní, ale nemohl ignorovat fakt, že moment, kdy za sebou práskl dveřmi jejich rodinného domu, odstartoval jedno z nejtěžších období jeho života.

„Jo... mám se skvěle," řekl nakonec. „S kapelou máme hrát na festivalu ve Francii."

„Cože?" Helen přímo vypískla a naklonila se blíž. Kit si mohl všimnout té známé jiskry, která se jí objevila v očích. „To je úžasný! Ani nevíš, jak jsem na tebe pyšná."

Pohled sklonil ke své sklenici. Brčkem posouval ledy sem tam. „Děkuju," zamumlal. Její slova ho těšila, ale zároveň ho sžíral pocit viny, když viděl, jak nadšená byla. Možná ji měl na ten poslední koncert pozvat.

Odkašlal si. „Jak se máš ty, mami?"

Helen svá ramena opět shrbila. „Není to tak hrozné," řekla tiše. Zhluboka se nadechla. „Rozvádím se s tvým tátou."

Kit k ní prudce zvedl hlavu. „Ty... cože?"

„Byla to jen otázka času, doopravdy," vysvětlila. „Dlouho jsem si nalhávala, že bychom mohli být v pořádku. Že jde jen o menší rodinnou krizi a dokážeme to napravit, ale... to co ti udělal, Kite–" Zavrtěla hlavou a těžce polkla. „Je mi hrozně moc líto, že to muselo dojít tak daleko, abych si to uvědomila. Nemusíš mi nic odpouštět, ale jen chci, abys věděl, že se za to omlouvám, dobře? A pokud mě necháš, chci ti to vynahradit."

Kit se instinktivně dotkl prstenu na svém prostředníčku. Najednou litoval, že Maxe přemluvil, aby zůstal doma. Rozhodně by se mu hodilo, kdyby ho mohl držet za ruku. „Ty za to nemůžeš," zašeptal. „Nic jsi neudělala."

„Ale přesně to je ten problém, nemyslíš? Nic jsem neudělala. Neběžela jsem za tebou, abych se ujistila, že jsi v pořádku. Nesnažila jsem se Richarda zastavit. Až druhý den jsem se s ním pokusila promluvit a vysvětlit mu, jak špatné jeho chování bylo."

„Pokud by ses ho snažila zastavit, udělal by něco i tobě."

„Ne, on by nikdy–"

„Mami." Kit si nebyl jistý, proč pro něj bylo tak důležité, aby Helen přesvědčil, že nic z toho nebyla její chyba. Jedna jeho část si už ale před nějakou dobou uvědomila, že všechny ty dny, které strávil ignorováním jejích zpráv a přesvědčováním se, že ji nenáviděl, byly jen pokusy o to získat kontrolu nad celou situací. Potřeboval vinit někoho za to, jak prázdně a ublíženě se cítil, ale odmítal přiznat nahlas, že ho Richardova slova opravdu ranila.

Helen si povzdechla. „Promiň," řekla. „Staré zvyky... musím si připomínat, že i když nikdy neublížil mně, neznamená to, že není špatný člověk."

Kit se smutně pousmál a svou ruku natáhl k ní. Překvapeně se na něj podívala, ale bez váhání ji sevřela v té své. „Byl bych rád, kdybychom to mohli napravit."

Zbytek večeře se vznášel v mnohem uvolněnější atmosféře. Kit Helen vyprávěl o tom, jak spravil dodávku, aby se společně s Less Than Zero mohli vydat na cestu do zahraničí. Vyprávěl o jejich posledním koncertě a o tom, jaký úspěch měli. O svém předávkování se ale nezmiňoval. Přestože byl ochotný zakopat válečnou sekeru, stále si nebyl jistý, jestli Helen dokázal odpustit úplně. Navíc ji nechtěl ještě víc stresovat.

O kom jí ale rozhodně řekl, byl Max.

„To je ten s tím tetováním? Ten, co zpívá?"

Kit se kousl do rtu, aby se nezačal smát. „Jo, přesně ten." Helen Less Than Zero potkala jen párkrát, ale on jí často ukazoval fotky nebo pouštěl jejich hudbu.

„A teď jste spolu?"

„Mhm."

„To je skvělý!" vyhrkla. Vidličkou kolem sebe nadšením mávala, až se Kit bál, že jí vyletí z ruky. „Můžu se s ním setkat?"

„Už jsi ho přece viděla."

Zakoulela očima. „No jo, ale to bylo předtím, než jsem věděla to, co vím teď."

Povzdechl si. „Můžu mu napsat, aby se s námi sešel."

Helen hlasitě zatleskala a ten zvuk se roznesl celou restaurací. „Výborně!"

....

„Co takhle červenou?" navrhla Adrian a ukázala mu jednu z malých lahviček své sbírky laků na nehty.

Oliver se zamračil. „Ne, ta mi vůbec nejde k očím."

„No tak, nemůžeš pořád nosit černou! Vždyť je to nudný."

„Co ta tmavě zelená?"

„Ta vypadá skoro jako černá."

„Skoro." Pokrčil rameny. „Mně se líbí."

Povzdechla si, ale nakonec se po barvě natáhla. Oliver se samolibě usmíval, když mu začala lakovat nehty, přičemž si pro sebe mumlala, jak všichni přišli o smysl pro dobrodružství. Pro své vlastní bezpečí se rozhodl nezmiňovat, že i její nehty nesly černou barvu, a radši ji nechal pracovat. Zavřel oči a zaposlouchal se do hudby vycházející z gramofonu. Queen.

Když měla Adrian hotovo, otočil se na ni a prsty jí zakmital před obličejem. „Hm? Jak vypadám?"

„Jako ten největší idiot."

„Ach, jak ty mi lichotíš."

Adrian popadla polštář ležící na gauči vedle ní a praštila ho s ním po hlavě.

Dveře do bytu se prudce otevřely a Oliver s Adrian překvapeně vzhlédli. Oliver si začal urovnávat své pocuchané vlasy a Adrian polštář zase položila stranou.

Nejdřív si myslel, že se jedná o Kita nebo Maxe, kteří spolu byli někde venku, ale rozhodně nečekal, že se před nimi zjeví Chris. Samozřejmě, před několika dny jí dali jeden ze svých záložních klíčů, aby se mohla dostat dovnitř, pokud by se cokoliv stalo, ale nenapadlo ho, že ji uvidí zrovna dnes.

Jen co si ale všiml, v jakém stavu se před nimi zjevila, okamžitě vyskočil na nohy. „Chris?" Byla zadýchaná a její tvář nesla o odstín bledší barvu. „Co se stalo?"

„Narazila jsem na Kylea."

Kurva.

Oliver zaskřípal zuby a dokonce i Adrian zpozorněla. Pomalu ke Chris přešla, aby ji mohla chytit za ruku a dovést ke gauči, na který se společně posadily. „Udělal ti něco?"

Chris zavrtěla hlavou. „Ne," řekla. Hleděla někam před sebe a ruce ve svém klíně zatínala v pěsti. „Jen jsem ho potkala, když jsem šla z práce a pozdravila ho. Doufala jsem, že bysme si mohli v klidu promluvit... jako dospělí, ale– no, řekněme, že to ode mě bylo hodně naivní. Začal se vyptávat na vás a na to, co se stalo na pláži, a potom měl hloupé narážky na Kita a–" zarazila se a těžce polkla. Adrian jí položila ruku kolem ramen.

Oliver si klekl před ni. „Chris?" zeptal se opatrně. „Co řekl?"

„Myslím– neřekl to napřímo, ale podle toho, kolik toho věděl..." Zvedla hlavu a konečně se setkala s jeho pohledem. „Myslím, že to byl on, kdo Kitovi něco hodil do pití."

Mráz mu přejel po zádech. Hned ho ale vystřídalo horko, když mu došel výnam jejích slov. V uších mu začalo pískat a Oliver se vyšvihl do stoje. „Ten hajzl." Rukou si zajížděl do vlasů a přecházel sem tam. Pokud si myslel, že dosáhl limitu svého vzteku, když Kyleovi jednu vrazil, mýlil se. Protože v porovnání s tím, co cítil teď, byl tehdy ještě klidný.

„Podle mě neměl v plánu to podstrčit Kitovi," pokračovala Chris.

Prudce se na ni otočil. „Komu teda?"

Nepotřeboval ale, aby mu odpovídala. Nebylo těžké přijít na to, pro koho ty drogy doopravdy byly určené; koho Kyle nesnášel tak moc, že by se mu chtěl pomstít. A Oliver najednou nevěděl, co ho štvalo víc. To, že Kyle málem zabil jednoho z jeho nejlepších přátel? Nebo že to měl být on, komu se snažil ublížit, ale odnesl to za něj Kit?

„Olivere."

„Zabiju ho," procedil skrz zuby. „Já ho–"

Otočil se, připravený vyběhnout ven z bytu a najít Kylea. Chytit ho pod krkem a ukázat mu, že tentokrát zašel až moc daleko. Podívej se, co se stane, když sáhneš na jednoho z nás. Adrian ho ale popadla za ruku a zastavil ho.

„Kam si myslíš, že jdeš?" sykla na něj a donutila ho se na ni podívat.

„Tohle je přes čáru, Adrian. Odmítám tolerovat–"

„Co? Co odmítáš tolerovat? Násilí? To, že půjdeš za Kylem nic nespraví. Jenom si tak ublížíš, Olivere."

Jenže on ji neposlouchal. Nemohl ji poslouchat, protože jediné, na co dokázal myslet, byl Kyle a ten jeho samolibý úšklebek. Nejradši by ho praštil. „Tohle mu přece nemůže projít!"

„O tom ty nerozhoduješ," řekla. Její pohled byl intenzivní, a pokud by byl Oliver při smyslech, nejspíš by na něj fungoval. „Počkej aspoň dokud nepřijde Kit, a potom můžeme všechno v klidu vyřešit."

Zavrtěl hlavou. „Ne."

„Olivere–"

Oliver se jí ale vytrhl ze sevření a rozešel se směremven z bytu ignorující její nadávky a poslední zoufalé pokusy ho zastavit.

„Olivere!" Tentokrát po něm volala i Chris, ale on se nezastavil. S prásknutím dveří se vydal vykonat svou vlastní pomstu.

....

Kit se usmíval. Slunce vysoko na nebi jasně zářilo a ve vzduchu bylo cítit léto. Byl tak neskutečně šťastný a plný tolika energie, že by mohl skákat několik metrů do vzduchu. O což se také pokusil, ale Max ho pevně chytil za ruku a stáhl k sobě.

„Přísahám, že jsi někdy jako pes," mumlal si pro sebe. Poté, co se rozloučili s Helen ho Max vzal do nedalekého parku. Nejspíš tušil, jaký účinek na Kita tak velká nálož emocí bude mít.

Kit zaklonil hlavu a zasmál se.

„Takže večeře šla dobře?"

„Jo," odpověděl. „Dost věcí jsme si vyříkali a myslím, že jsme se usmířili. Jasně, bude to těžké, ale podívej se na Olivera... Není nemožné zlomené rodinné vztahy zase spravit."

Max mu pevně stiskl ruku.

„Navíc," doplnil Kit a svým ramenem šťouchl do toho jeho. „Má tě fakt ráda. Myslím, že je šťastná, že jsem si našel někoho jako jsi ty."

Max se mu chystal odpovědět, ale vyrušilo ho hlasité vyzvánění. Zastavil se a volnou rukou zašátral v kapse kalhot, aby svůj telefon vytáhl. „Adrian," vysvětlil, když Kit tázavě zvedl obočí. Hovor přijal. „Ano?"

Kit si nebyl jistý, co přesně mu Adrian na druhé straně říkala, ale hned mu bylo jasné, že nemohlo jít o nic dobrého. Na rukou se mu začala tvořit husí kůže, když sledoval, jak se Max s každým dalším slovem čím dál tím víc mračil.

„Cože udělal?" vyhrkl z ničeho nic a potom zavrtěl hlavou. „S Kitem jsme na cestě, dobře? Nikam nechoďte. Dám ti vědět, kdyby se cokoliv změnilo."

„Co se stalo?" zeptal se Kit opatrně, když Max hovor ukončil. Radost ho najednou úplně přešla.

Max si povzdechl a dlaní si vyčerpaně přejel po tváři. „Oliver se rozhodl jít zabít Kylea."

Kit překvapeně zamrkal. „Prosím?"

„Prej zjistil, že to byl nejspíš Kyle, kdo ti hodil drogy do pití a jediným řešením je očividně pomsta," řekl. „Musíme jít za ním a doufat, že ho stihneme zastavit."

„Kyle mě zdrogoval?" Kit byl natolik vykolejený tím náhlým zjištěním, že ani nevěděl, jak by měl reagovat. Pravda byla taková, že už dávno nebyl naštvaný... pokud vůbec byl naštvaný v první řadě. Vlastně mu to bylo docela jedno.

„Podle Chris jo."

„A my jdeme Olivera zastavit, aby Kylea nezmlátil?"

„Jo."

Kit pokrčil rameny. „A co když ho necháme? Můžeme mu fandit."

Max ho probodl pohledem. „Špatná odpověď," řekl a začal ho táhnout směrem ven z parku.

Adrian jim poslala adresu místa, kam se Oliver s velkou pravděpodobností vydal a oběma se ulevilo, když zjistili, že se nacházeli docela blízko. Cestou se Max několikrát pokusil Oliverovi zavolat, ale neúspěšně.

„Maxi?" zeptal se ho Kit po nějaké době. Hnali se ulicemi Draydale jako o život a jen tak tak se vyhýbali kolemjdoucím.

„Co?"

„Pokud najdeme Olivera a bude tam i Kyle... nehodláš doufám udělat nějakou blbost, že ne? Protože si moc dobře pamatuju na ten tvůj výlev v nemocnici. Pokud Kylea uvidíme, musíš mi slíbit, že ho necháš být."

Max se mu vyhýbal pohledem. Upřeně hleděl na cestu před sebou a své kroky o něco víc zrychlil.

„Maxi."

„Málem tě zabil. Někdo by mu měl ukázat–"

Kit ho popadl za ruku a společně se zastavili. Bylo mu jedno, že stáli uprostřed docela rušné ulice a nejspíš byli všem na očích. Tohle bylo důležitější. „Takže jdeme zastavit Olivera, abys mohl mít Kylea sám pro sebe? A potom co?"

„Kite–"

„Co je to kurva za logiku? Nejsem žádná dáma v nesnázích, Maxi. Nepotřebuju, abyste za mě bojovali. Tohle je moje rozhodnutí a já říkám, že na to sereme."

„Ale Kyle by měl zaplatit–"

„Kyle je mi úplně u prdele," vyhrkl. „Co tak vím, klidně si může shořet v pekle. Třeba si ho nakonec najde karma, nebo tak něco, ale minulost ať zůstane minulostí."

„Copak se nebojíš, že pokud s tím něco neuděláme, dojde k tomu znovu?"

„Jasně, že jo, ale taky se bojím, co se stane, když ho naštvete ještě víc. Pokud byl schopný někoho zdrogovat, kvůli takové blbosti, co si myslíš, že udělá, až se do něj s Oliverem pustíte? Už tak máme terč na zádech a nejlepší řešení je držet se stranou. Nejenom kvůli našemu bezpečí, ale kvůli Chris."

Při zmínce Chris sebou Max cuknul. Jako by ho do této doby ani nenapadlo, že by v tom mohla hrát roli. A i když by nejspíš rád dál argumentoval, Kit si všiml, že z něj naštvání pomalu ale jistě vyprchávalo. „Dobře," dostal ze sebe nakonec. „Popadneme Olivera a zmizíme."

Kámen mu spadl ze srdce. „Děkuju," zašeptal.

Olivera opravdu o něco později našli. Opíral se o zeď budovy, kam je Adrian nasměrovala, a pokuřoval. Překvapeně zvedl hlavu, když se k němu Kit s Maxem přiřítili, ale jen co mu došlo, o koho se jednalo, protočil očima. „Běžíte mě zachránit?"

„Co sis do prdele myslel, Walkere?"

Oliver si odfrkl. Oči měl červené, ale nezdálo se, že by byl zraněný. „Myslím, že se můžeme shodnout, že jsem rozhodně nemyslel."

„Jsi v pořádku?"

Pokrčil rameny. „Nedokázal jsem to udělat," vysvětlil. „Když mi to Chris řekla, jediné, co jsem si představoval bylo, jak Kyle dostává přes držku, ale... ta cesta sem mě dost probrala a došlo mi, že to nemá cenu. Kyle by si ze mě nejspíš udělal svůj osobní boxovací pytel."

Kit si oddechl a pohledem těkal z něj na Maxe. „Takže je po všem? Už žádné hraní si na drsňáky?"

Max do něj strčil ramenem a Oliver se zasmál. „Jo, zdá se, že je naše rváčské období pryč," řekl a cigaretu zahodil na zem, kde ji zašlápl botou. Dlaň si přiložil k srdci. „Nejspíš opravdu dospíváme."

„To rozhodně," odpověděl Max a poplácal ho po zádech. „A teď pojďme domů nebo se tu Kyle ukáže a po dospívání se slehne zem."

Na to nikdo nic nenamítal. Když ale zatáčeli do vedlejší ulice, Kit se k nim spiklenecky naklonil. „Mohli bysme mu ale zazvonit na zvonek a zdrhnout?" 

....

Děcka, musím se vám s něčím přiznat... tak trochu jsem přepočítala a přeplánovala své kapitoly a minule jsem vám kecala. Zjistila jsem totiž, že kdybych napsala další tři, až moc bych to protahovala, a tak jsem dvě spojila dohromady. Což znamená, že tohle je předposlední kapitola a ta další je poslední. Ale bude delší! A potom už přijde jen moje dlouhé srdceryvné poděkování (na to se připravte, už na něm pracuju!)

Badum tss... tohle bylo mé poslední velké odhalení a něco, co většina z vás odhadla. Upřímně, hodně dlouho jsem se sebou diskutovala, jestli by to tak mělo dopadnout. To, že Kyle podstrčil Kitovi drogy (i když byly určené pro Olivera) jsem plánovala od začátku, ale v průběhu psaní jsem přemýšlela, jestli bych to prostě neměla nechat tak, že to byl někdo úplně náhodný. Ale hej, trochu víc "Kyle slander" se vždycky hodí. 

Prvotně jsem si ale představovala, že to bude víc dramatické. Vlastně úplně první plán byl, že se Oliver s Kylem opravdu porve, ale další kapitolu z nemocnice jsem už fakt nechtěla. V té další měl mít Oliver menší breakdown, ale nakonec by se vrátil zpátky domů a rozmyslel si to. Potom se mi ale zalíbila tahle verze, kde se zdá, že pro jednou všichni používají své mozkové buňky! CHARACTER DEVELOPMENT! 

Umírám z Kita, který byl jakože: "Co takhle nechat Olivera, ať ho prostě zabije? Počkej, Maxi, ty to myslíš vážně? Já si dělal srandu, žádné zabíjení nebude..."  A vůbec, kde berou Max s Oliverem to sebevědomí, že by Kylea dokázali přeprat? Babes, vždyť ani nemáte svaly... 

Kit měl ale v téhle části pravdu. Pokud by Oliver nebo Max Kylea ještě víc naštvali, dost pravděpodobně by tak započali válku a všichni by nejspíš přišli k úhoně... a nejvíc z nich Chris (taky by to znamenalo, že bych musela napsat druhý díl, který by se najednou změnil v nějaký akční thriller nebo tak něco). A to si rozhodně nemůžeme dovolit, protože biiitch, jedeme do Francie! 

Což je dobrá zpráva pro všechny milovníky Less Than Zero chaosu, protože ta další kapitola bude... dobře, ještě ji nemám napsanou, ale bude to chaos! Protože jak jinak bych měla tenhle přběh ukončit? 

Love you xx