CW: Tohle je přesně jedna z těch kapitol, kde vůbec netuším, jestli je varování potřeba. Ale pro případ: nemocnice, další debaty ohledně drog.

Sobota, 7. květen

Kit se probudil do zvuku tichého pípání. Neotevíral oči. Celé tělo měl ztuhlé a jen pokus zahýbat prsty u nohou ho stál tolik energie, že měl co dělat, aby spánku opět nepropadl. V hlavě mu nepříjemně tepalo, žaludek měl jako na vodě a v ústech vyprahlo. Cítil se přesně tak, jako tomu bylo po každém večírku, což znamenalo, že se mohl těšit na další den strávený s nechutnou kocovinou.

S povzdechem se nadzvedl, aby se mohl otočit na břicho, ale když zvedl levou ruku, nepříjemně mu v ní zapálilo.

Kit pomalu otevřel oči a zašklebil se, jak ho do nich udeřilo ostré světlo. Musel rozmrkat slzy, než se mu konečně podařilo zaostřit na své okolí. Pohledem pomalu putoval po čistě bílé peřině až ke své ruce, ze které mu vedlo hned několik hadiček. Slyšel tiché pípání přístroje nad hlavou a když se nadechl, z toho zápachu dezinfekce se mu žaludek zvedl ještě víc.

Nebyl si jistý, jestli by se měl začít smát nebo panikařit. Jasně, bylo děsivé se po párty probudit na nemocniční posteli, ale nedalo by se říct, že by si o to Kit nekoledoval. Vlastně byl překvapený, že k tomu nedošlo mnohem dřív.

Byl ale zmatený, protože si byl jistý, že jakkoliv moc toho večer vypil, nemohlo to dopadnout tak vážně. Ne, když oslavoval se svými přáteli a pro jednou byl šťastný. Tak zatraceně šťastný, že se několikrát musel štípnout do ruky, aby se ujistil, že nesní.

Vzpomínky z pláže měl ale mlhavé. Pamatoval si na hudbu a smích a tanec. Pamatoval si na Maxe a na to, jak se na něj koukal. Na prameny hnědých vlasů rozlitých po světlém písku. To, jak byly jejich tváře jen několik centimetrů od sebe až se jejich dech mísil. Pamatoval si na hlasitý tlukot vlastního srdce a na to, jak se mu všechny orgány svíraly napětím.

A potom přišla tma.

Nebylo nic zvláštního na tom, že se probudil s totálním výpadkem paměti. Vlastně to byl stejně okázalý jev jako fakt, že slunce vyšlo ráno a v noci zase zapadlo. Jenže Kit měl sakra dobrou toleranci a pár piv a panáků ho nedokázalo tak jednoduše zlomit.

Co se teda kurva stalo?

Nadzvedl se na loktech, aby se mohl po nemocničním pokoji rozhlédnout a tiše sykl bolestí, když se mu tělo protestně ozvalo. Místnost byla malá a bílá. Z okna po levé straně mohl vidět na zašedlou budovu naproti a pár vysokých stromů. Kousek od nohou postele stálo šedé křeslo. A na něm zkrouceně seděl Max.

Kitovi se při tom pohledu sevřelo srdce. Max měl kolena přitažená k tělu, ruce si tiskl k hrudi a s hlavu položenou na opěradle tiše pospával. Vlasy mu spadaly do tváře a rty měl mírně pootevřené. V takové pozici vypadal mnohem mladší, zranitelnější a Kit přemýšlel, jak dlouho tam asi byl. Čekal, než se Kit vzbudí? Bál se o něj?

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila zdravotní sestra v tmavě modré uniformě. Jednalo se o postarší hubenou dámu a když k němu přistoupila, aby zkontrolovala údaje na displeji nad jeho hlavou, zářivě se na něj usmála. Na malé jmenovce se černým písmem lesklo: Jenny. „Dobré ráno, drahoušku," pozdravila ho a tón jejího hlasu byl stejně vřelý jako tmavá barva jejích očí. „Jak se cítíš?"

Kit se ušklíbl. „Jako by po mně přeběhlo stádo krav." Zvuky vycházející mu z úst zněly spíš jako skřeky a při každém slově ho nepříjemně zapálilo v krku.

Jenny ještě naposledy něco zkontrolovala a poté mu z blízkého nočního stolku podala sklenici vody. Kitovi se třásla ruka a část na sebe vylil, jak hltavě pil. „Ani se nedivím." Jenny poloprázdnou sklenici zase odložila. „Musela to být pořádná párty."

Zamračil se. „Co se stalo?"

„V noci tě přivezli v bezvědomí s podezřením na předávkování," vysvětlila jednoduše.

Předávkování. Kit si v duchu opět pokusil vybavit události předchozí noci. Přece by věděl, kdyby si něco vzal, ne? Jasně, měl několik jointů, pár plechovek piva a nějaké ty panáky, ale určitě by si nedával nic tvrdšího. Navíc, sám u sebe drogy nikdy neměl a pochyboval, že by se k nim na pláži dostal. A přestože byl špatný v dodržování slibů, moc dobře si pamatoval na jeho konverzaci s Maxem a byl si jistý, že tenhle by nikdy znovu neporušil.

Pohledem opět zalétl ke zkroucenému tělu na křesle. Max se přes to všechno neprobudil.

„Ach, chudák tu byl celou noc," řekla Jenny, když si všimla, jakým směrem se díval. „Přinesla jsem mu čokoládu, ale odmítal cokoliv jíst." Jednu ruku Kitovi položila na rameno a povzbudivě ho stiskla. „Opravdu mu na tobě záleží."

A kam ho to dostalo...

Kit ani nechtěl pomyslet na to, jak se Max musel cítit. Byl na něj naštvaný? Myslel si, že to udělal schválně? Bude mu vůbec věřit, když mu řekne, že si nic nevzal a netuší, jak k tomu všemu došlo?

„Potřebuješ ještě spát, drahoušku," pokračovala Jenny. „Neměl bys mít žádné trvalé následky a za pár dní budeš zase jako rybička. Později tě navštíví doktor, aby s tebou probral další kroky. Teď ale odpočívej a pokud budeš cokoliv potřebovat, stačí stisknout to tlačítko nad hlavou." Naposledy se na něj usmála a než se Kit stačil na cokoliv zeptat, byla pryč.

S povzdechem se opět zhroutil do polštářů a zavřel oči.

Přestože byl zmatený a nejradši by se dožadoval odpovědí, Jenny měla pravdu. Byl neskutečně vyčerpaný a netrvalo dlouho, než znovu usnul.

....

Když se Kit probral podruhé, Max byl vzhůru. Za okny byla skoro tma a pokoj osvětlovala jen malá lampa na nočním stolku vedle jeho postele. Kit se stále cítil rozlámaný a únava, jako by se mu provrtala až do morku kostí, ale spánek se alespoň zbavil té otravné bolesti hlavy a on mohl zase o něco jasněji myslet.

Max Kita nevnímal. Seděl na tom stejném křesle a lokty se opíral o stehna. Pohrával si se svými prsteny a zastřeným pohledem zíral do prázdna. Kita opravdu zajímalo, co se mu asi muselo honit hlavou, ale vzhledem k tomu, jak dlouho Maxe znal, odhadoval, že se nejednalo o nic dobrého. A tak udělal tu jedinou věc, ve které byl opravdu dobrý: začal mluvit. „Je tu jedna sestřička," řekl. „Jmenuje se Jenny a říká mi drahoušku. Myslím, že pokud to takhle půjde dál, budu ji muset pozvat na rande."

Maxova hlava vystřelila vzhůru a ústa se mu překvapením otevřela. „Kite."

Zazubil se. „Copak, Edwardsi? Myslel sis, že ses mě zbavil? V pekle mě nechtěli, tak mě poslali zpátky."

„Ty idiote," dostal ze sebe, ale Kit mu ani nedokázal odpovědět, protože než se nadechl, Max už byl u něj a celou svou váhou ho přímo zalehl, přičemž mu ruce obmotal kolem ramen v něčem, co nejspíš mělo být objetí.

Kit se mu sevření pokusil oplatit, jak jen to šlo a ignoroval bolest, která mu při každém pohybu projela snad celým tělem. Radši zavřel oči a nechal se Maxovou přítomností pohltit. Možná si sám nepamatoval, co se stalo a vtipkoval, ale z toho, co mu Jenny řekla a také podle toho, jak moc se k němu Max tiskl, odhadoval, že opravdu stačilo málo, a mohlo dojít k velké tragédii.

„Ani nevíš, jaký strach jsem o tebe měl," zašeptal mu Max do ucha. Pomalu se od něj odtáhl a Kit by přísahal, že se mu v očích leskly slzy. „Tohle mi už nikdy nedělej."

„Promiň," řekl Kit, aniž by věděl, za co se vlastně omlouval. Max se usadil na kraj postele a ustaraně si ho prohlédl. A přestože se Kit cítil příšerně, opatrně se vyzvedl do sedu a zády se opřel o polštář za sebou. Zhluboka se nadechl a s výdechem ze sebe dostal: „Nic jsem si nevzal."

„Cože?"

Kit se snažil ignorovat to překvapení odrážející se v Maxově hlase. Představa, že by věřil, že si drogy vzal schválně, přestože mu dal svůj slib, ho neskutečně bolela. „Nic jsem si nevzal," zopakoval. „Myslel sis, že jsem to byl já?"

Max zabodl pohled ke svým rukám. „Možná," zašeptal. „Nevím... vlastně jsem nevěděl, co si mám myslet. Hlavně jsem chtěl, abys byl v pořádku."

Jeho slova jako by se ještě víc zařízla do té otevřené rány v Kitově hrudi, ale stejně jako tomu bylo pokaždé, se ji pokusil odsunout do nejzadnější části své mysli. Neměl právo Maxovi něco takového zazlívat. Ne se svou minulostí. A tak se jen natáhl a svou dlaň položil na tu jeho. „Věříš mi?"

Max k němu vzhlédl. Přikývl. „Samozřejmě."

Úleva se mu přelila přes tělo a s sebou odnesla i část viny. „Nic jsem si nevzal," zopakoval znovu a tentokrát si nebyl jistý, koho se tím doopravdy snažil přesvědčit. „Celý večer jsi byl se mnou, ne? Určitě by sis všiml, kdyby se mi po druku nějaké drogy dostaly."

„To ale znamená, že-"

„Udělal to někdo jiný."

Bylo zajímavé sledovat, jak rychle se Maxův výraz dokázal změnit. Během vteřiny z něj veškerý strach i smutek vyprchaly a místo toho je nahradily rty semknuté do tenké linky a čelist zatnutá tak pevně, že mu v ní pár svalů zacukalo. Kitovy prsty ve svém sevření najednou přímo drtil. „Kdo?"

Kit pokrčil rameny. „Bylo tam hodně lidí, mohl to být kdokoliv."

„Ale vždyť jsem byl celou dobu s tebou! Přece bych si všiml, kdyby ti někdo něco hodil do pití."

Kit zavrtěl hlavou. „Tak jednoduché to není."

Na večírky a do klubů Less Than Zero možná chodili, ale Kit pochyboval, že toho o místní klubové a drogové scéně znali tolik jako on. Nejspíš měli jen mlhavou představu o tom, jak takové věci probíhají. Jak jednoduché je jim podlehnout. Protože i když Kit věděl, na co dávat pozor a na jaké příznaky se soustředit, stále k tomu došlo. Mohli jste se totiž snažit jakkoliv jste chtěli, mohli jste být pozorní a znát všechna preventivní opatření, ale pravda byla taková, že se tomu nikdy nedalo úplně zabránit. „Stačí se na vteřinu podívat jinam a mají tě."

„Vždyť tě mohli zabít! Pokud přijdu na to, kdo to udělal, tak přísahám, že-"

„Maxi."

„Co?"

„Už jsme si přece řekli, že za mě nebudeš nikoho mlátit."

Max naštvaně nafoukl tváře, ale hned na to zhluboka vydechl a shrbil ramena. „Já jen nechápu, proč by to někdo dělal. Jak moc zvrácený musíš být, abys lidi bez jejich povolení zdrogoval?"

Kit nijak neodpovídal. Sám tomu nerozuměl. Místo toho řekl: „Pojď sem," a zatahal Maxe za ruku. Posunul se na stranu a Max ze sebe bez váhání skopl boty, aby se mohl posadit vedle něj a své dlouhé nohy natáhl před sebe. Hlavu si položil na Kitovo rameno.

Takhle tam nějakou dobu seděli. Vdechovali toho druhého a vstřebávali události posledních několika hodin. Slunce za okny mezitím úplně zapadlo a Kit přemýšlel, jestli by Maxe dokázal přemluvit, aby s ním takto strávil celou noc. Po dlouhé době se totiž cítil klidný a uvolněný a ani jeho blízké setkání se smrtí ho nemohlo rozhodit.

„Jak dlouho jsi tu se mnou byl?" zeptal se tiše.

Max neodpověděl hned, a Kit přemýšlel, jestli náhodou neusnul. Poté ale řekl: „Od toho, co tě přivezli na pokoj."

„Oni tě sem pustili? Nemají snad pravidlo, že tu může být jen rodina?"

Tentokrát se Max ošil, ale hlavu nezvedal. „Možná jsem jim řekl, že jsi můj snoubenec a potom na ně začal ječet, že pokud mě k tobě nepustí, budu je žalovat za homofobii."

Kit vyprskl smíchy a bylo mu jedno, jak moc ho všechno bolelo, nebo že se mu motala hlava. Protože tohle byla asi nejlepší věc, kterou kdy slyšel. Max do něj strčil loktem a nevěřícně vrtěl hlavou, ale i jemu cukaly koutky. Tváře měl celé červené. „Buď zticha, prosím tě."

„Takže takhle to je, jo?" Kit přimhouřil oči. „Ty jsi mě fakt žádal o ruku?"

Max se zamračil. „Co to sakra meleš?"

Zakmital prsty své pravé ruky. Na prostředníčku se mu stále leskl jeden z Maxových prstenů.

Max zakoulel očima a věnoval mu rychlý pohlavek. Byl ale tak opatrný, že Kitovi to gesto spíš připomínalo pohlazení. „Možná nakonec zabiju já tebe."

„A já si myslel, že moje nedávné bratříčkování se se smrťákem byl nejhorší moment tvého života."

„Začínám mít pocit, že tvá existence je nejhorší moment mého života." Zavrtěl hlavou a polohlasně si pro sebe mumlal: „Bratříčkování se smrťákem..."

Kit otevřel ústa a s přehnaně šokovaným výrazem v tváři se dlaní dotkl hrudi. „Au," zamumlal, ale nakonec ho přestal škádlit a radši se pokusil změnit téma. „Kde jsou ostatní?" zeptal se.

„Myslím, že čekají venku. Oliver s Adrian se vrátili na byt, aby se převlékli a vystřízlivěli, ale podle mě už jsou zpátky. Klidně pro ně dojdu," řekl a začal se zvedat.

„Ne," Kit ho chytil za ruku a stáhl zpět na postel. Tentokrát se on opřel hlavou o jeho rameno. „Ještě chvíli."

O něco později, když Kit znovu začal propadat spánku, se dveře do pokoje prudce otevřely a dovnitř vpadly čtyři udýchané postavy následované naštvanou zdravotní sestrou, která stále dokola opakovala něco o tom, že návštěvní hodiny byly dávno u konce. Jen co ale zjistila, že byli v převaze a nikdo jí nevěnoval pozornost, protočila očima a zase vypochodovala ven.

Adrian vyskočila na postel vedle Kita a když do něj narazila ramenem, málem tak shodila Maxe po jeho druhém boku. Oliver se mu radši posadil k nohám a Tori s Chris zůstaly stát opodál.

„Jsem tak hrozně ráda, že jsi v pořádku," mumlala Adrian, když ho sevřela v pevném objetí. „Protože kdybys to nepřežil, tak bych tě vlastnoručně přivedla zpět k životu a potom tě zabila."

Zasmál se, ale ani se nesnažil argumentovat. Místo toho si užíval, že mohl mít své přátele zase u sebe. Nechal se unášet jejich uvolněnou konverzací - bavili se o obyčejných věcech a ani jednou se nezmínili o tom, co se předchozí večer stalo. Kit si nebyl jistý, jestli za to měl být rád nebo se obávat. Bylo mu jasné, že dřív nebo později si o tom budou muset promluvit, ale zároveň se nedokázal odhodlat něco říct.

Max byl po celou dobu zticha.

Brzy do pokoje opět vtrhla ta stejná naštvaná sestra a všichni se nakonec museli rozloučit a slíbili, že se zase další den vrátí. Všichni kromě Maxe, samozřejmě.

„Proč jsi jim to neřekl?" zeptal se Max později do ticha. V pokoji byla tma a oni leželi naproti sobě. Zkroucení tak, jak jim to nemocniční postel dovolovala.

„Nechtěl jsem jim přidávat víc starostí," odpověděl upřímně. „Ale řeknu jim to, neboj," dodal, když si všiml Maxova staženého obočí. A aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, natáhl se a palcem mu přejel po čele, aby uhladil vrásky, které se na něm vytvořily. „Jdi spát," zašeptal. „Potřebuješ si odpočinout."

Max si odfrkl. „Jako by se na téhle posteli dalo spát. Ještě ke všemu s tebou."

„Nechám tě se ke mně tulit."

Zakoulel očima, ale nakonec se k němu přisunul blíž. Kit mu přehodil ruku přes rameno a tvář zabořil do jeho vlasů.

„Pořád nechápu, jak mě odtud ještě nevyhodili," zamumlal.

Kit se usmál. „Dokážeš být fakt děsivej, když křičíš."

„To je dobře."

....

Jakýmsi způsobem se jim podařilo prospat celou noc. Kit se sice probudil celý rozlámaný, ale nic se nevyrovnalo tomu momentu, kdy otevřel oči a spatřil před sebou stále tiše oddechujícího Maxe. Působil tak uvolněně a bezstarostně. To bylo samozřejmě předtím, než mu začal nadávat, že ho v noci stále kopal a že to byl asi nejhorší nápad jeho života. Kit se na něj ale ani nemohl zlobit, protože byl neskutečně spokojený.

Max seděl na křesle a snažil se protáhnout si svůj ztuhlý krk, přičemž mu v něm několikrát hlasitě zakřupalo, když do pokoje vstoupil tmavovlasý muž v dlouhém bílém plášti a deskami v rukou. Následovala ho i zdravotní sestra, Jenny, která na Kita mrkla, když se postavila vedle jeho postele.

Doktor se dal do povídání o jeho případu a o tom, jak si ho budou muset ještě několik dní nechat na pozorování. Kit ho ale vnímal jen jedním uchem, protože... kdo by takové zbytečnosti potřeboval vědět? Beztak si byl jistý, že Max všechno pozorně poslouchal. Několikrát na sobě cítil jeho pevný pohled, ale odmítal mu ho oplatit. Věděl, že by se ho snažil donutit přiznat, že ho někdo úmyslně zdrogoval a na to neměl energii. Zahrnovalo by to desítky dalších otázek a on byl až moc unavený. Navíc si byl jistý, že bude lepší, pokud přijde na to, co se stalo, sám. Postará se o to.

Při dalších slovech ale zbystřil. „Také doporučujeme schůzku s psychologem," říkal zrovna doktor. „Prevence možných budoucích předávkování je pro nás důležitá a vyhledání odborné pomoci je nejlepší způsob, jak jim předejít." Zadíval se zpět do desek. „Hlavně pokud jde o případy jako jste vy, pane Williamsi. Máte historii s léčbou ADHD, je to tak?"

Přikývl.

„Jak už nejspíš víte, ADHD může mít velký vliv na tvorbu drogových závislostí a může vést k potenciálním sebevražedným myšlenkám-"

„Fajn," přerušil ho Kit. Nepotřeboval, aby mu vyjmenovával všechny způsoby, kterými mu jeho hloupý mozek dokázal komplikovat život. Ne, že by to už neslyšel milionkrát předtím.

„Prosím?"

„Začnu chodit na terapie," odpověděl a odolal chuti se při tom neušklíbnout.

Lékař se usmál. „Výborně. Tím pádem je to pro nás vše. Napíšu vám seznam psychologů a psychiatrů, které pro vaši situaci doporučujeme a potom se na všem domluvíme."

S tím se rozloučil a Jenny mu ještě povzbudivě sevřela rameno předtím, než oba zmizeli. Jen co se za nimi dveře zabouchly, Kit se s povzdechem zhroutil zpět do polštářů a zadíval se na strop. To neustálé ležení ho začínalo nudit, a to známé svrbění jako by se mu zavrtávalo pod kůži. Přestože pořádně nesportoval už několik let, najednou měl chuť si jít zaběhat.

„Myslels to vážně?" ozvalo se vedle něj.

Pomalu se otočil na Maxe. Měřil si ho pohledem, ze kterého ale nedokázal nic vyčíst.

Kit se znovu posadil. „Jo," řekl nakonec. A předtím, než o něm Max začal pochybovat, dodal: „Nejsem hloupej, Maxi. Dokážu poznat, kdy se horším a kdy už na to všechno nestačím sám. Jasně, teď jsem to možná nebyl já, kdo si vzal drogy, ale oba víme, že neexistuje jistota, že k tomu jednou nedojde. A sliby mě jen tak nezachrání." Pokrčil rameny. „Příčí se mi to? Jo. Ale nechci ti znovu ublížit. Vám všem. Ne takhle."

Max se usmál. „Jsem na tebe fakt pyšnej, víš to?"

Kit sklonil oči ke svým rukám položeným v klíně a začervenal se.

....

Okay, mám hrozně moc věcí, které chci k téhle kapitole říct a konečně se pořádně vyjádřit k celé té Kit situaci! Tahle část pro mě byla důležitá, protože je pro Kita zlomová (a pro Maxe teoreticky taky). Ale je v tom o dost víc: 

1. Jeden z dalších důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla vybrat si Anglii jako prostředí příběhu, je právě její problém s drogami. Pokud jste někdy byli v Anglii a pokud jste šli do klubu, možná jste zjistili, že drogy se tam jedou ve velkém. A to hlavě kokain, ketamin a extáze. Doslova není nic divného na tom jít na záchod a prostě vidět lidi vycházet z kabinek, mezitímco popotahují, a ještě mají bílý prášek pod nosem nebo že potkáte lidi, co šíleně hýbou čelistí, protože to je jedna věc, co vám MDMA dělá. Dostat se ke ketu je někdy stejně jednoduché jako dostat se k trávě.

2. Samozřejmě, dobrovolné braní drog je podle mě na tom člověku a pokud víte, co děláte, nemám nic proti. Jenže další problém, se kterým jsem se, bohužel, setkala hned několikrát, jsou drogy podstrčené v pití. Jednou jsme se takhle museli starat o spolubydlící, které někdo něco hodil do pití. Naštěstí byla v pohodě, ale nebyla to sranda. Stejně tak jsem slyšela od tolika lidí, že se jim něco podobného taky stalo (jakože každý druhý měl nějakou zkušenost). A nešlo jen o holky, kterým by se nějací týpci snažili něco podstrčit, aby je mohli odvést domů... ne, často k tomu prostě docházelo „jen tak" a i spousta kluků byla zdrogovaná. Jakože někdo se asi nudil, a tak si řekl: hej, co kdybych někomu něco hodil do drinku?

3. Chtěla jsem, aby bylo nejasné, jestli si Kit něco vzal dobrovolně nebo ne. Protože víme o jeho historii, a i když slíbil, že si nic brát nebude, nic to neznamená. I kdybyste to v tu dobu mysleli sebevíc vážně. Protože, i když se mu Max snažil pomoct, Kit má ve finále stále silný případ ADHD, které už roky neléčí. ADHD je v médiích často prezentované jako „haha, hyperaktivní a nedává pozor", ale v dospělosti to může mít mnohem závažnější následky. Stále je to porucha a nikdy "sama od sebe" nezmizí a spíš přinese další problémy.

Anyway... obdivuju Maxovo sebeovládání, protože kdybych se o někoho takhle strachovala, a ten magor se probudí a je jako: „Haha, asi pozvu sestřičku na rande," nebo „v pekle mě nechtěli, tak jsem zpátky," tak bych ho asi zadusila polštářem xD. Ale bavil mě ten kontrast mezi nimi. Chudák Max úplně v prdeli a Kit se probudil s překvapením, že se mu něco takového nestalo dřív.

Shoutout Maxovi a jeho: „Pokud mě za ním nepustíte, budu vás žalovat za homofobii" lol.

A taky... bylo tohle poprvé, co jsem zmínila Maxovo příjmení? Ani jsem si neuvědomila, že byl jediný, u koho jsem to nenapsala! (ne počkat, myslím, že jsem ani nezmiňovala to Tori)

A jako poslední bych chtěla říct, že jsme se bohužel dostali do fáze, kde nemám skoro nic předepsané. Mám asi tak dvě scény, a to je všechno, takže nejspíš dojde na větší prodlevy mezi vydáváním. Mám to naplánované a budu se fakt snažit psát (takhle mám alespoň motivaci), ale poslední dobou nemám moc času a pokud mám čas, tak nemám energii. Ještě nám pár kapitol zbývá (asi nějakých deset, ale je možné, že se to bude měnit). A absolutně nechápu, že má celý tenhle příběh už kolem 90k slov a nejspíš bude mít ve finále něco přes 100k. Šílený.

Díky moc za vaši podporu! Jakože mít na jedné kapitole přes 150 komentářů se mi stalo poprvé (dobře ne, ještě u příručky se to stalo, ale tu nepočítám) ... a ještě v tom poměru ku čtenářům. Fakt si toho nesmírně vážím, protože ani netušíte, jak moc pro mě každý komentář znamená. Přísahám, že bych je měla přestat číst na veřejnosti, protože se pak usmívám jak největší idiot xD. Ale je neskutečné vidět, jak se do postav opravdu vžíváte a jak jste si je oblíbili ❤️

A pokud mi až moc vyroste sebevědomí, co se mého psaní týče, tak je to vaše chyba!

Uuu, uuu a hádejte, kdo jde zítra na koncert Johna Wolfhookera? Aaa, nemůžu se dočkat, protože to oni byli jednou z mých hlavních inspirací pro Less Than Zero!

Ty vole, tahle poznámka bude snad delší než samotná kapitola...

Love you xx