Středa, 11. květen

Kit nikdy neměl rád rána. Bylo pro něj složité si vybudovat zdravý spánkový režim a většinou buď spal až moc, anebo příliš málo, a jakkoliv se snažil, nikdy se necítil plně odpočinutý. Tentokrát se ale probudil opravdu brzy a plný energie. Adrian předchozí den navrhla, že by si mohli trochu přivstat a společně udělat palačinky – jakási forma rodinného sbližování se, nebo jak to nazvala. Problém byl ovšem v tom, že nikdo z nich nebyl zrovna expert na vaření a stejně tak moc nevynikali v organizaci.

A tak, o něco později, se z jejich kuchyně stal jeden velký chaos. Mouka byla doslova všude. Talíře a misky se válely na jakémkoliv volném povrchu a Kit si byl jistý, že polovinu ingrediencí, které z ledničky vyndali, ani nepotřebovali. Z malého repráku položeného na mikrovlnce vyhrávala hlasitá hudba, takže se museli překřikovat, ale nikdo neměl to srdce ji vypnout. Kit se vyhoupl na kuchyňskou linku a všechno pobaveně pozoroval, mezitímco nohama vesele pohupoval ve vzduchu.

„Olivere, podal bys mi tu vařečku, prosím?"

„Nic nedělám, dokud nevypiju tohle kafe."

„Jé, Oli, neudělal bys mi taky jedno?"

„Ne, pokud mi budeš říkat Oli."

„Ach, ty úžasný Olivere, lásko mého života, byl bys tak hodný a udělal svému nejlepšímu kamarádovi kafe?"

„Já tě asi zabiju, Williamsi."

„O to už se někdo pokoušel. Neúspěšně."

„Kite-"

„Promiň, Maxi. Moc brzo?"

„Uběhly jen tři dny, jasně, že je to moc brzo!"

„No jo, já zapomněl, že jsi taková citlivka."

„Ty-"

„Maxi, jak je na tom ta palačinka?"

„Eh– Hádám, že by neměla být černá, co? Adrian?"

„Do prdele! Prosím tě, jdi od toho sporáku pryč. Co kdybys nakrájel to ovoce?"

„Já bych se od nožů radši držel dál..."

„Hej, Adrian, můžu pomoct?"

„Ty seď na místě, Kite."

„Ale já se nudím–"

„Já říkal, že to byl špatnej nápad. Copak sis vážně myslela, že dokážeme po ránu fungovat normálně? Natož dělat palačinky– Oj! Kterej kokot po mně hodil tu vidličku?"

„Drž hubu, Walkere, nebo to příště bude víc než jen vidlička."

„Hej! Kam kurva zmizela ta nutella?"

„Promiň! Musel jsem se nějak zabavit, když nemůžu nic dělat..."

„Panebože– Na, Kite, podrž tu mísu."

„A najednou jsem ti dobrej, co? Fuj, to je hnus... Adrian?"

„Hm?"

„Myslím, že jsi do toho těsta dala místo cukru sůl."

Oliver se na kávě málem zadusil.

Místo palačinek tak nakonec posnídali opečené toasty s marmeládou. Přestože se Adrian situaci snažila zachránit – přesvědčená, že by mohli mít alespoň slané palačinky – polovina těsta beztak skončila spálená (Maxova práce) a ta druhá nebyla vůbec jedlá.

Zbytek dne Less Than Zero strávili spolu. Nahlas sice nic neřekli, ale jako by se instinktivně drželi pospolu. Přestože se životem probíjeli se zdviženou bradou a přesvědčením, že jim nic nemohlo ublížit, nedávné události sloužily jako studená sprcha. Najednou si totiž byli až příliš vědomí toho, jak křehké jejich životy byly a plánovali si každou společnou vteřinu užívat plnými doušky.

Předchozí večer, po tom, co se Kit aklimatizoval po svém návratu z nemocnice, se usadili v obýváku, kde jim řekl, co se na pláži doopravdy stalo. Jak ho s velkou pravděpodobností zdrogoval někdo jiný, ale že z toho nechce dělat velkou vědu a už rozhodně to odmítá nahlašovat. A poté, protože se rozhodl, že bylo dost snažení se vše zadržovat v sobě, se jim také svěřil s dalšími věcmi: jak na tom poslední dobou nebyl mentálně vůbec dobře; že by byl někdy radši, kdyby prostě neexistoval; že se rozhodl dát šanci terapiím.

Jeho přátelé ho plně podporovali a Kit trochu litoval, že jim to neřekl mnohem dřív. Když se ale pohledem setkal s Maxem, který se na něj díval s tak neskutečnou pýchou a radostí v očích, veškeré pochyby opustily jeho tělo a nahradilo je jen příjemné teplo.

Kitova slova jako by něco probudila i v ostatních, a aniž by se nadáli, brzy si navzájem sdělovali každou nevyslovenou myšlenku. Oliver se mnohem víc rozpovídal o tom, jak navštívil svou matku a že doufá, že s ním příště půjde i zbytek kapely, protože chce, aby se seznámili. Adrian mluvila o své sestře a že je jen otázka času, než jí Isabella zavolá, aby oznámila, že je z ní teta. A že přestože z toho zpočátku měla strach a divný pocit, nemohla se dočkat.

„A taky jsem začala chodit s Tori," dodala a oči sklonila k zemi, jak se snažila skrýt ten široký úsměv, co se jí vytvořil na rtech.

„Jo!" vykřikl Kit s pěstí zdviženou ke stropu. Naklonil se, aby Adrian věnoval jednu velkou pusu na tvář. „Já věděl, že to nakonec vyřešíte."

Nevěřícně zavrtěla hlavou.

„A já jsem dal Kyleovi přes držku," zamumlal Oliver.

Kit se na něj prudce otočil. „Prosím?"

„Z ničeho nic se zjevil na pláži a dělal problémy, tak jsem mu prostě jednu vrazil."

Kit zaúpěl. „A já o to přišel? Jestli jednou zjistím, kdo za to může, tak přísahám–"

„Prosím, už žádné rvačky," přerušil ho Max vyčerpaně. „Nejsem si jistý, jestli bych další takový stres přežil."

Kit si ho pozorně prohlédl. Max působil unaveně. Byl bledší, než tomu bylo obvykle a pod očima se mu zračily tmavé kruhy. Kit si zpočátku myslel, že to bylo způsobené jeho nedávnou návštěvou nemocnice, ale ani poté, co se vrátili domů, kde se konečně mohli vyspat v pořádné posteli, vyčerpání neopouštělo jeho tělo.

Byl si vědomý toho, že by si měli promluvit. Vznášelo se mezi nimi až moc nevyřčených věcí a Kit se potřeboval ujistit, že byl Max v pořádku. Přestože se veškerá pozornost přesměrovala na Kita, jak o něj všichni měli strach, on svůj pohled nedokázal odtrhnout od Maxe. Od toho, jaká prázdnota se mu čas od času zjevila v očích a jak se někdy zdálo, že se myšlenkami přemístil úplně jinam.

Kit věděl, že za to z velké části mohl on. A jeho časté vtipkování nejspíš ničemu nepomáhalo, ale jakkoliv se snažil, nedokázal přijít na jiný způsob, jak se s danou situací vyrovnat. Protože pokud by to začal brát jen o trochu víc vážně, byl si jistý, že by se zhroutil.

A Kit měl dost utápění se ve svých vlastních emocích. Měl dost litování se a pro jednou byl připravený otočit svůj život k lepšímu. Dostal druhou šanci a nehodlal ji zahodit.

Proto se na Maxe povzbudivě usmál. „Nikdy," řekl a doufal, že z jeho hlasu bylo jasné, že to myslel opravdu vážně. V hlavě mezitím začal střádat plány na to, co všechno mu řekne, až budou konečně sami. Možná si dokonce sepíše celý proslov...

Zatím se ale spokojil s posloucháním svých přátel a užíváním si jejich společnosti.

....

Pátek, 13. květen

„Netušila jsem, že by byl Kyle něčeho takového schopný," řekla Chris.

Seděli spolu na vrcholu jedné z ramp v jejím oblíbeném skateparku. Obloha nad nimi byla sice zatažená, ale teplý květnový vzduch stačil k tomu, aby měl Oliver pocit, že léto už přišlo se vším všudy. Popíjeli své ledové kávy, mezitímco sledovali pár předvádějících se skateboardistů opodál. Doléhal k nim křik a smích dětí hrajících si na nedalekém hřišti a nad hlavou jim jednou za čas proletěl nějaký ten racek.

Chris měla vlastní skateboard položený po boku, ale naštěstí se už Olivera nesnažila donutit na něj stoupnout.

„Jak vůbec přišel na to, kde jsme?" zeptal se.

„No, byl to on, kdo mě poprvé vzal na váš koncert," vysvětlila. „A díky němu jsem se dostala na tu párty."

Oliver přikývl. Vlastně úplně zapomněl, že Chris tehdy potkal u nich doma. Dávalo smysl, že Kyle znal někoho, kdo se držel v kruhu jejich fanoušků – nejspíš znal nějakého z Kitových kamarádů. „Takže mu někdo řekl, co plánujeme."

„Jo," souhlasila. Vlasy měla sepnuté několika barevnými sponkami a na čele jí seděly červené sluneční brýle ve tvaru srdcí. „Je mi líto, co se stalo. Nechtěla jsem, aby to došlo tak daleko a potom to s Kitem–"

„Nemůžeš za to ty," řekl. „Kyle je idiot."

Odfrkla si. „Jo, Kyle je idiot."

Oliver sledoval, jak se jeden ze skateboardistů pokusil předvést jakýsi trik, mezitímco sjížděl ze schodů, ale v jednu chvíli mu prkno podjelo a on zaškobrtl. Překvapivě se ale dokázal udržet na nohou a jen se komicky poklonil svým smějícím se kamarádům.

Oliver se kousl do rtu. „Kyle, on–" Snažil se zformulovat myšlenku, která mu už nějakou dobu nedávala spát. „No... pokusil se někdy–"

„–mi něco udělat?" dořekla za něj Chris.

Otočil se na ni, ale ona dál hleděla před sebe.

Zavrtěla hlavou. „Ne," řekla. „Vlastně byl docela dlouho ukázkový přítel. Začali jsme ale každý studovat na jiné univerzitě, takže jsme se moc často nevídali. Tou dobou mi hodně volal a neustále se ptal co dělám nebo co mám v plánu. Tehdy jsem si myslela, že to bylo hlavně protože byl zvědavý. Občas ale začal až moc vyzvídat, hlavně když jsem mluvila o některých z mých kamarádů. A potom měl hloupé poznámky, když zjistil, že to byli kluci." Pokrčila rameny. „Párkrát se z čista jasna zjevil na mé koleji, protože mě prý chtěl překvapit, ale... jo, teď mi je jasné, že se jednalo o žárlivé scény. Že doufal, že mě s někým nachytá." Podívala se na něj. „Ještě víc se to zhoršilo, když jsem se začala bavit s tebou. Jasně, dřív jsme se hádali, ale tyhle hádky byly najednou častější a bylo to pořád to samé dokola. Kyle se přesvědčil, že tě s ním podvádím a odmítal slyšet cokoliv jiného."

Oliver si nemohl pomoct, ale proti své vůli se zasmál.

Chris se ušklíbla a šťouchla do něj. „Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale no..."

„Je to idiot," zopakoval.

Usmála se. „To byla taky doba, kdy mi začalo docházet, že ho nemiluju a nejspíš jsem ho nemilovala už několik měsíců, ale zoufale se našeho vztahu držela, protože to bylo to jediné, co jsem znala. Kyle to ale nevzal moc dobře."

„Nekecej," zamumlal, a jako by při těch slovech znovu cítil tu palčivou bolest ve svém rtu, přestože se mu dávno zahojil.

„Podle mě byl přesvědčený, že spolu budeme už navždy."

„Anebo mu došlo, že už si nikdy nikoho jiného nenajde, a tak se tě snažil zuby nehty držet."

„Já přísahám, že tě shodím dolů," varovala ho a znovu do něj strčila, ale i ona se usmívala.

„Neříkej, že nemám pravdu."

Zaúpěla a tvář si schovala do dlaní.

Zazubil se. „Neboj, od toho mě tu všichni máte," řekl vesele. „Abych se smál vašim výběrům romantických partnerů."

„Fakt díky."

Mrkl na ni. „Kdykoliv."

Zhluboka se nadechla a podívala se na něj. „Myslím to vážně," řekla. „Děkuju za to, že ses mě zastal."

Zamračil se a dlaní si přejel po zátylku. „Neměl jsem mu dávat pěstí..."

„Podle mě si to zasloužil."

„Jo, to určitě, ale..." odmlčel se. „Neměl jsem ho nechat dostat se mi do hlavy." Nebyl pyšný na to, jak se nechal ovládnout vlastním vztekem. Jenže Kyle se mu provrtal kůží a jako by probudil tu část, kterou se tak moc snažil zkrotit. Tu, která cenila zuby a byla připravená zaútočit na každého, kdo by se jen špatně podíval na ty, které miloval.

Chris se k němu natáhla a jeho ruku pevně sevřela ve své. „Možná," řekla. „Ale i tak jsem ráda, že jsi to udělal. Protože jinak bych mu musela vrazit já."

Oliver pozvedl obočí. Představa Chris, jak dává někomu přes držku byla rozhodně zajímavá, ale nikdy by ho nenapadlo, že to v sobě měla. „Co takhle se domluvit, že už nikomu ubližovat nebudeme?"

Usmála se. „Platí." Dopila poslední zbytky kávy a poté mu do ruky vrazila prázdný kelímek. Vyhoupla se na nohy. „Fakt to nechceš ještě jednou zkusit?" zeptala se a kývla k rampě. Brýle si sundala a nandala je Oliverovi na hlavu.

Zamračil se. „Ani nápad. Na to mě už nikdy nedostaneš."

Se smíchem si nasadila přilbu a zvedla svůj skateboard. „Tak mě aspoň podporuj," řekla a poté už se plnou rychlostí řítila dolů.

Oliver vesele zahvízdal a nejspíš by i zatleskal, kdyby neměl plné ruce.

....

Sobota, 14. květen

Když Kit vstoupil na terasu, s překvapením zjistil, že nebyl jediný, kdo ponocoval. Max totiž posedával na dřevěném stole a hleděl na střechy domů v dálce, mezitímco pokuřoval. Nejspíš ho neslyšel vstoupit, protože se ani neohlédl, když Kit pomalu přešel až k němu.

„Snažíš se rozpoznat souhvězdí?"

Max sebou leknutím trhl. „Kurva," zamumlal. „Příště aspoň varuj." Na svém místě se ale instinktivně posunul, aby se Kit mohl usadit vedle něj. Cigaretu zahodil.

Kit se zašklebil. Rukama se zapřel o stůl a zaklonil hlavu. Nebe bylo pro jednou bez mraků a on si tak mohl prohlížet hvězdy nad hlavou. Neznal žádná souhvězdí a ani se je nikdy nepokoušel naučit. Už od mala ale sám se sebou hrál takovou hru, kdy si vymýšlel vlastní podle toho, jaký obrazec mu hvězdy připomínaly. „Támhleto je Velký luk," řekl nakonec a prstem na něj ukázal.

Max si odfrkl. „Vážně?"

„No jasně, poznáš to podle támhleté hvězdy. Je to ta nejjasnější."

„To je letadlo, ty pako. A v tomhle světelném znečištění můžeš vidět tak akorát úplný hovno."

Kit zavrtěl hlavou. „Nemáš vůbec žádnou představivost, Maxwelli."

Max do něj strčil, ale Kit se jen zasmál a opět se narovnal. Svou pozornost místo na oblohu přemístil na domy před sebou. Jen v pár oknech se svítilo a zdálo se, že město bylo dnes mnohem tišší než normálně. 

„Tohle se začíná stávat zvykem, co?" zeptal se Max nakonec.

„Někdy mi přijde, že je to jediné místo, kde dokážu být v klidu."

Tohle se také za poslední měsíce stalo jejich zvykem. Sedět uprostřed noci na terase, poklidně pokuřovat a svěřovat se tomu druhému s myšlenkami, které nikdo jiný předtím neslyšel. Kita překvapilo, jak jednoduché pro něj bylo Maxovi ukázat ty nejzazší kouty své duše. Také ho překvapilo, že přestože se zdálo, že o sobě věděli úplně všechno, pokaždé se našel nějaký malý detail nebo fakt, o kterém by ani on sám do poslední chvíle neměl ponětí, dokud ho nevyslovil nahlas.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Maxe po nějaké době ticha.

Max mu neodpověděl hned. Sledoval blikající světlo letadla do té doby, než zmizelo někde v dálce a až poté se na Kita podíval. „Nad tím večírkem."

Kitovo srdce se rozbušilo o něco rychleji. Sám se k tomu večeru totiž často vracel. Nebo alespoň k těm posledním momentům, které si pamatoval. K tomu, jak byl písek pod jeho tělem chladný, ale doopravdy mu nebyla zima, protože Maxův úsměv stačil k tomu, aby zahřál celé jeho tělo. Jak se dotýkal jeho tetování – tetování věnované jemu – a jak tehdy stačil malý krok k tomu, aby se mezi nimi všechno změnilo.

A pokud existoval správný čas na to přednést proslov, na kterém posledních několik dní pracoval, bylo to právě teď. „Já–"

„Nic jsem neudělal." Maxův hlas byl plný tolika emocí, že Kit radši rychle semkl rty k sobě. „Jen jsem tam stál. Ležel jsi bezvládně na zemi a sotva dýchal a já tam stál jako idiot a málem jsem se zhroutil. Měl jsem ti pomoct. Potřeboval jsi mě a já si přísahal, že už nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo, ale nakonec jsem v tom úplně selhal. Proboha, vždyť jsem ani nezavolal záchranku. Vlastně mě to ani nenapadlo!"

„Maxi," oslovil ho Kit opatrně.

„Ne." Zavrtěl hlavou. „Ne, Kite, já vím, co řekneš, ale tohle se prostě nedá odpustit. Co kdyby tam nebyl Oliver nebo Adrian? Co kdyby ti nepomohli..." Trhavě se nadechl. „Co kdybych o tebe přišel?"

Kit seskočil ze stolu a postavil se před něj. „Maxi," oslovil ho znovu, ale on hleděl na své dlaně, jako by to snad byl on, kdo mu drogy podstrčil. Kit mu položil ruce na tváře, aby ho konečně donutil vzhlédnout a podívat se mu do očí. „Maxi."

Maxovy oči se leskly slzami. „Omlouvám se."

„Za co?" Kit přejel palcem po jedné z jeho lícních kostí. „Nebyls to ty, kdo to udělal. A byla to dost stresová situace. Nikdo tě nemůže vinit za to, žes zpanikařil. Navíc tam byli ostatní, ne? Možná proto jsi reagoval tak, jak jsi reagoval. Věděl jsi, že tam je někdo, kdo mi pomůže, a tak ses mohl soustředit sám na sebe."

„To, ale neomlouvá–"

„Maxi," přerušil ho. „Šlo o mě, dobře? A pokud existuje někdo, kdo by ti měl říct, co se v takové situaci omlouvá a co ne, tak jsem to já. A já říkám, že jsi neudělal nic špatného a odmítám slyšet cokoliv jiného. Musíš se přestat za všechno vinit. Nebyla to tvoje chyba, ani moje... takové věci se prostě stávají."

Max otevřel pusu, jako by snad chtěl znovu protestovat, ale Kit už toho měl dost. Odmítal se vracet do minulosti a vést s ním ten samý argument stále a stále dokola. Jasně, možná stačilo málo, aby před pár dny přišel o život, ale teď byl tady. Srdce mu dál tlouklo a plíce mu fungovaly. Byl naživu a copak to nebylo to nejdůležitější?

A tak, protože nechtěl plýtvat dalším cenným časem, si v duchu řekl: srát na to. 

A potom Maxe políbil.

Ten polibek byl jemný. Jen lehký dotek rtů, jak se snažil ujistit, že to Maxovi nebylo nepříjemné. Dával mu příležitost se odtáhnout a na všechno zapomenout. Max ale udělal přesný opak. Veškeré napětí jako by se z něj totiž vypařilo a když chytil Kita za tričko a přitáhl si ho k sobě blíž, neexistovalo nic přirozenějšího.

Bylo to úplně jiné oproti tomu, když se políbili poprvé. Tehdy byli opilí a všechno bylo až moc rychlé. Prsty tahající za vlasy toho druhého, aby byli blíž a blíž. Lapání po dechu, ruce, které nedokázaly dlouho zůstat na jednom místě a ten náhlý ale silný pocit touhy usazující se mu v břiše.

A ten večer možná obrátil Kitův svět vzhůru nohama, ale nic jako by se nevyrovnalo tomuto momentu. Protože byla hluboká noc a teplý vítr jim cuchal vlasy. Protože se nacházeli na terase, která se jakýmsi způsobem stala jejich místem a Max voněl jako les jen krátce po dešti a polibky mu oplácel. A jakkoliv se snažil, Kit nedokázal odolat tomu úsměvu, který se mu začal tvořit na rtech.

Opatrně se od Maxe odtáhl. „Už jsi skončil?" zeptal se.

Max na něj vykuleně hleděl a zmateně mrkal. Odkašlal si. „Jen jsem chtěl říct, že si myslím, že nechápeš vážnost celé situace–" zarazil se. „Počkej... tys mě políbil?"

„Začínám mít pocit, že tu hlavu máš jen na ozdobu."

Zamračil se. „Proč?"

„Proč máš tu hlavu jen na ozdobu? No, vzhledem k tomu, jak málo ji používáš–"

Max ho štípl do boku až Kit vyjekl překvapením. „Ne, to jsem nemyslel. Proč jsi mě políbil, ty idiote?"

Kit pokrčil rameny. Max ho stále držel kolem pasu. „Protože jsem chtěl."

„Protože jsi chtěl?"

„Jo. Sice si toho z té párty nepamatuju moc, ale myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že to chci zopakovat."

Max se kousl do rtu. Očima těkal po Kitově tváři. „Bál jsem se, že z tebe jen mluvily drogy."

„Cože?" zeptal se překvapeně. „Ne, tak to nebylo. Rozhodně mi dodaly kuráž, nebudu lhát, ale–" Zhluboka se nadechl snažící si vzpomenout alespoň na nějaký zlomek toho, co měl v plánu říct. Hlavu měl ale úplně vygumovanou. Nejspíš měl svůj proslov přednést předtím, než mu Maxovy rty změnily mozek na kaši, ale no... Kit nebyl nikdy dobrý v sebekontrole. „Opravdu mi na tobě záleží," dostal ze sebe. „Jsi jeden z mých nejlepších kamarádů a udělal bych pro tebe cokoliv, ale myslím, že je za tím i něco víc. A možná jsem si toho byl matně vědomý, ale nikdy jsem si to plně nepřiznal a taky se trochu bál, že by se tak mezi námi všechno změnilo a v žádném případě jsem si nemohl dovolit o tebe přijít– No, prostě, něco mě k tobě táhne a mám plné zuby snažení se to potlačit."

Srdce v hrudi mu splašeně bilo a kdyby ho Max stále nedržel kolem pasu, nejspíš by se otočil a jako největší zbabělec by vzal nohy na ramena. Takhle mu ale nezbývalo nic jiného, než mu hledět do tváře a nervózně vyčkávat na jeho reakci.

Max se široce usmál. „Takže mě políbíš znovu?"

Kit se zamyslel. „Budeš mi pořád říkat idiote?"

Naklonil hlavu na stranu. „Jo," řekl. „Asi jo."

„Fajn, to je dobře," odpověděl a opět se přiblížil, aby si mohl ukrást další polibek.

Ještě předtím ale Max stihl zamumlat: „Ty máš tolik problémů, Williamsi."

Když se jejich rty znovu setkaly, okolní svět pro Kita zmizel. Líbání Maxe bylo jako ponoření se pod vodu – všechny myšlenky a hlasy prolétávající mu hlavou se ztišily a nahradilo je jen uklidňující ticho. V tu chvíli totiž neexistovalo nic jiného než oni dva.

Jen co se od sebe odtáhli, Kit se zazubil. „A teď jsem taky tvůj problém."

Max ho krátce políbil na tvář. „Vždycky jsi byl můj problém," zašeptal. 

....

Aaaaa! Je to tuu! Panebože já jsem se na tohle tak strašně moc těšila. Ta scéna na terase mi v počítači ležela už nějakou dobu a jsem tak moc ráda, že jsem ji konečně mohla zveřejnit. Má hrozně moc mých oblíbených částí: Kit a jeho poznávání souhvězdí, Maxův menší mental breakdown a Kit, který už toho má plné zuby. en polibek!!!, a v neposlední řadě jejich non stop provokování se. Miluju je. 

Taky bych ráda řekla, že jsem si neskutečně užila psaní té chaotické scény s palačinkami. Byl to úplně random nápad, ale bavilo mě psát takhle rychlé dialogy, kde na sebe ty věci pálí jednu za druhou, mezitímco se to snažíte napsat tak, aby měl čtenář alespoň nějakou představu o tom, kdo mluví. 

Mimo jiné, poslední část bych také ráda věnovala naší vládě jako jeden zvednutý prostředníček za to, co předvedla s manželstvím pro všechny. Díky za nic ❤️

A taky... někdy zapomínám, že žiju v neskutečné bublině, protože jsem byla v práci a s majitelkou té kavárny, kde právě pracuji, jsme se bavily a ona mluvila o tom, jak tam předchozí den přišly nějaké dvě holky, které spolu očividně chodily a byla jakože: "No, a my jsme potom přemýšlely (ještě s jinou kolegyní), kdo je jako ten chlap v tém vztahu..." Pardon, ale já ani nevěděla, jak odpovědět, protože jsem měla za to, že jsme něco takového dávno nechali v minulosti?? Whaat? 

Zároveň, nevím, jestli je to prostě tím, že jsem byla v Anglii nebo protože jsem tam bydlela ve větším městě a teď přece jenom pracuji v mnohem menším, ale... prostě jsem si už odvykla, že by někdo tyhle věci tak moc řešil. A tím nemluvím jen o gay lidech, ale neustále slyším něco o tom, kdo co nosí na sobě a jak vypadá. Hloupé poznámky o mých potrhaných kalhotech nebo propíchnutém nose. A jako mně je to teď fakt jedno, ale nedivím se, že jsem dřív měla tak velké problémy s nošením toho, co chci a proč jsem se tak zoufale snažila zapadnout, i když mi to bylo nepříjemné a necítila jsem se sama sebou. 

Sluníčko ale začíná svítit a už není tak brzo tma a já zase cítím, jak se mi pomalu vrací život do žil.

Love you xx