CW: Sorry, že jsem na to u té předchozí kapitoly úplně zapomněla, ale někdy vůbec nezvládám odhadovat, co stojí za varování a co ne. Tak či tak... tohle rozhodně jedno potřebuje. Vzhledem k tomu, co se stalo předtím, nikdo na tom není moc dobře. Max si prochází opravduu těžkou situací a ty myšlenky tomu odpovídají. A taky se vracíme k nepříjemným vzpomínkám a zkušenostem s drogami. 

....

Když Max Kita poprvé oslovil, bylo to před budovou jejich školy. Léto pomalu přicházelo a slunce nad hlavou jim pro jednou zářilo. Malé nádvoří bylo plné studentů, kteří si se smíchem povídali nebo polehávali v trávě a užívali si tepla plnými doušky, protože nikdo nikdy nevěděl, kolik času mají, než jasnou oblohu nahradí mraky a neúprosný déšť.

Max se opíral o zeď nedaleko hlavních dveří a pokuřoval. Cigareta ale spíš působila jako výmluva, protože už několik dobrých minut pozoroval kluka s kudrnatými vlasy posedávajícího na nedaleké zídce. Bavil se se svými přáteli a se smíchem kolem sebe rozhazoval rukama. Max měl v plánu se za ním rozejít a oslovit ho, ale nohy jako by měl přikované k zemi a nedokázal se pohnout.

Samozřejmě věděl, kým Kit Williams byl. Chodili do stejného ročníku a měli hned několik společných předmětů. Navíc, jak se ukázalo, bylo přímo nemožné utéct jakékoliv zmínce jeho jména. Ať už za ním někdo křičel na chodbách, nebo si o něm další z jejich spolužáků povídali, Max jako by Kitovu existenci prostě nedokázal ignorovat. Nemohl ale být naštvaný, protože Kitova popularita mu nakonec hrála do karet. Jen co se k němu doneslo, že uměl hrát na bubny – a podle ověřených zdrojů nebyl vůbec špatný – Max si byl jistý, že narazil na další kus své skládačky.

Potřeboval si s ním promluvit a přesvědčit ho, aby se připojil do jejich kapely.

Kapela.

Max si vlastně nebyl jistý, kdy se založení vlastní kapely stalo jeho snem. Vždy měl rád hudbu. Jeho rodiče vůči ní byli lhostejní, ale když se ukázalo, že měl nadání pro zpěv, přihlásili ho do nejrůznějších sborů a kroužků, aby se zlepšoval. Odhadoval ale, že za to spíš mohlo jeho přátelství s Oliverem a fakt, že kdykoliv překročil práh jeho domu, jako by byl přenesený do úplně jiného světa. Brnkání kytar nebo tiché pobrukování ho doprovázelo na každém rohu a Max nedokázal zapomenout na dny, kdy posedával stranou a tiše sledoval Olivera se svou rodinou v kuchyni – jejich smích a to, jak si zpívali, Ethanovy šílené taneční pohyby a to, jak April jednou za čas pod rukou podtočil. Sám se nejdřív styděl, ale netrvalo dlouho, než se přistihl, jak se polohlasně připojuje. Po pár letech, když byl starší, to byl jeho zpěv rozléhající se malým domem nejhlasitěji. A Max se necítil špatně, protože Ethan a April ho vždy s radostí a širokými úsměvy podporovali.

Oliver a jeho rodina Maxe naučili, že hudba měla hned několik podob. Pro ně představovala lásku a způsob, jak se sblížit. S přibývajícími roky se v ní Max snažil najít svůj vlastní smysl, ale nikdy se nezastavil na ničem konkrétním. Některé dny pro něj byla hudba bolest, jindy zase vztek nebo smutek. Byla uklidněním a zábavou. Byl to způsob, jakým se snažil porozumět ostatním. Byl to způsob, jakým se snažil porozumět sám sobě.

Hudba měla ale také sílu. Skrz ni mohl vyjádřit své pocity; ukázat svou nespokojenost a vykřičet ze sebe veškerou frustraci. Hudba dokázala spojovat, ale i rozdělovat. Dokázala vyburcovat dav a dodat lidem naději. Pamatoval si, jak si potají, když jeho rodiče nebyli doma, pouštěl záznamy koncertů nejrůznějších slavných kapel. Rage Against The Machine. Limp Bizkit. Korn. Green Day. S pootevřenými rty sledoval všechny ty hudebníky pobíhající po obrovských pódiích sem tam. To, jak se vrhali do publika nebo objímali své fanoušky. Sledoval ty davy lidí skákající do rytmu a jejich výrazy čisté euforie, když na ně kamera jednou za čas namířila. Husí kůže se mu tvořila na rukou, když je slyšel zpívat z plných plic.

Tříštící se kytary. Blikající světla. Bylo na tom něco zvláštně uklidňujícího. Byl to naprostý chaos... a chaos znamenal volnost.

Max byl hypnotizovaný a od té doby nedokázal pomyslet na nic jiného než: tohle budu jednou já.

Bylo mu šestnáct, když se rozhodl jednat. Oliver byl z jeho plánu skeptický, což mu nijak nezazlíval. Neuběhlo moc času od toho, co jeho otec zemřel a pokud se Maxova hruď stále svírala bolestí, kdykoliv na Ethana jen pomyslel, nedokázal si představit, jak těžké to muselo být pro něj. Možná proto mu to ale přišlo jako nejlepší nápad. Protože si byl jistý, že takové odreagování by jim pomohlo.

Kit se opět hlasitě zasmál a ten zvuk Maxe vytrhl z přemýšlení a vrátil zpátky do přítomnosti. Bylo mu sedmnáct a brzy ho čekaly letní prázdniny, po kterých měl nastoupit do posledního ročníku a potom... potom mohl být konečně volný.

Sledoval, jak se Kit loučí s přáteli, než nakonec na zídce zůstal sám. Stále se usmíval, když zalovil v kapse mikiny a sám si jednu cigaretu vložil mezi rty.

A Max se rozhodl, že přesně tohle byla jeho šance a rozešel se za ním.

„Ahoj," pozdravil ho a doufal, že nezněl jako ten největší idiot. Možná nebyl nejlepší v navazování kontaktů s novými lidmi, ale za ty roky se naučil udržovat si jakousi masku. Dokázal působit sebevědomě, i když mu srdce splašeně bilo a dlaně se mu nepříjemně potily.

Kit vzhlédl a jen co vyfoukl obláček kouře, široce se na něj usmál. „Ahoj."

To bohatě stačilo k tomu, aby Max úplně zapomněl na svůj proslov. Když ho pozoroval z dálky, Kit připomínal přesně ten chaos, který si s hudbou spojoval. Zblízka ale jako by se v něm skrývalo něco víc. Jeho úsměv byl upřímný, vřelý a vyzařovalo z něj jakési uklidňují teplo. A Max najednou chápal, proč se kolem něj drželo tolik lidí. Protože i kdyby s jeho návrhem nesouhlasil, byl si jistý, že by alespoň chtěl, aby z nich byli přátelé.

„Hezký tričko," řekl Kit.

Max shlédl a usmál se, když si uvědomil, jaký název na něm byl vytištěný. Linkin Park. „Díky."

Kit k němu beze slova natáhl cigarety, a i když Max před chvilkou sám vykouřil dvě, neodolal a jednu si vytáhl. Dokonce si ji od něj nechal zapálit.

„Slyšel jsem, že hraješ na bubny," řekl poté, co mu nikotin dostatečně otupěl nervy. Bokem se zapřel o zídku.

Kit naklonil hlavu na stranu. Až pod jasnou září slunce si Max uvědomil, jak sytě modrou barvu jeho oči měly. Nos měl posetý drobnými pihami a jeho tmavé vlasy byly na místech protkané světlejšími melíry. „Jednou za čas."

„S kámošem si chceme založit kapelu. Hraje fakt dobře na kytaru a já zase zpívám." Pokrčil rameny. „Hodil by se nám bubeník."

Při tom se jeden koutek Kitových úst zvedl do pobaveného úsměvu. „Chcete si založit kapelu," zopakoval.

Max přikývl.

„A hledáte bubeníka?"

Znovu přikývl.

„A hádám, že chcete mě, abych byl váš bubeník?"

„Pokud umíš hrát, samozřejmě."

Kit si odfrkl. „Jasně, že umím." Nedopalek zahodil na zem. Lokty se zapřel o stehna a naklonil se blíž k Maxovi. „Kdo je ten tvůj kamarád?"

„Oliver... Oliver Walker?"

Kit přimhouřil oči, jak se nejspíš snažil jeho jméno přiřadit k obličeji. „Walker," zamumlal. „Počkej, to je ten kluk, co párkrát hrál na školním koncertě?"

„Jo."

Uznale hvízdl a potom se narovnal. „Sakra. Hraje fakt dobře."

Max se musel usmát. Byl na Olivera pyšný a taková slova ho jen utvrdila v tom, jak vděčný byl, že mohl být jeho kamarád. „Takže se k nám přidáš?"

Kit si ho zvědavě prohlížel a Max odolal chuti se nepříjemně ošít. Neměl rád, když se na něj lidé až příliš dlouho dívali. Připadal si tak zranitelný a byl přesvědčený, že čím déle se na něj někdo koukal, tím víc nedostatků dokázal odhalit. Možná proto se tak zoufale snažil svou kůži zaplnit černými linkami. Tetování sloužila jako bariéra, která ho ochraňovala před těmi spalujícími pohledy.

Donutil se ale nadzvednout bradu a tvářit se lhostejně. Jako by mu na Kitově odpovědi doopravdy vůbec nezáleželo.

„Víš, co?" řekl Kit nakonec. „Fajn, můžeme to zkusit. Sejdu se s váma a uvidíme, jestli nám to bude klapat."

Veškerá lhostejnost se z Maxe při těch slovech vypařila a on se široce usmál. Nejradši by Kita popadl a sevřel ho v pořádném objetí, ale nechtěl ho vyděsit. Proto jen přikývl a jednoduše odpověděl: „Platí."

....

„Jsi v pohodě?" zeptal se ho Max jednou večer.

Tou dobou už byli všichni čtyři spolu. Adrian měla čerstvě dokončenou školu a Less Than Zero byli připravení započít svou hudební kariéru se vším všudy. Anebo v to alespoň doufali. Celé léto se skoro každý den scházeli v Maxově bytě, aby mohli skládat novou hudbu. Září už ale pomalu klepalo na dveře a jim se za tu dobu podařilo dokončit jen jednu píseň a přijít s nápadem na deset dalších, které ale nikdy nikam nevedly.

Kit posedával na Maxově gauči v jeho skromném obýváku. Adrian s Oliverem se s nimi už před nějakou dobou rozloučili a vydali se domů, ale jak se zdálo, Kit žádné takové plány neměl. Kolena měl přitažená k hrudi a pročítal si spěšně naškrábané texty v jednom z Oliverových zápisníků. Tiše si pobrukoval a jednou rukou si bubnoval o koleno.

Když se Max usadil vedle něj, zmateně zamrkal a oči konečně odlepil od papíru, aby se na něj mohl podívat. „Hm?"

„Chceš tu přespat?" Nebylo by to poprvé, co Kit po jedné z jejich schůzek zůstal přes noc. Max by dokonce řekl, že nocí strávených spaním na jeho rozvrzaném gauči bylo víc než těch, kdy se vrátil domů.

Nemohl ale říct, že by mu to vadilo. Přestože byl šťastný za tu volnost, kterou získal, když se od rodičů odstěhoval, často se cítil sám. Byt byl až moc tichý a on se brzy začal nudit. Chyběl mu smích jeho přátel a jejich neustálé pošťuchování se. Proto, kdykoliv bylo jasné, že se Kitovi nechtělo odejít, se začal radovat.

Kit se ošil a zápisník nakonec odložil stranou. „Vadilo by to?"

Max se usmál. „Jasně, že ne," řekl. „Vlastně mám pocit, že už jsi můj spolubydlící. I když neplatíš nájem a vyžíráš mi všechno jídlo v ledničce."

„Tvoje lednička je prázdná."

„A čí je to chyba, hm?"

Kit se zazubil. „Fajn, tak já objednám pizzu."

O něco později, každý s krabicí pizzy v klíně, se uvelebili před Maxovou starou televizí a koukali na jakýsi dokument o zvířatech, kterým byl Kit momentálně posedlý. Povídali si, smáli se a vykouřili dva jointy. S plným břichem a příjemnou lehkostí v hlavě, se Max zapřel o opěradlo za sebou, zavřel oči a možná by tak i usnul, kdyby ho Kitův tichý hlas nevyrušil.

„Za dva týdny začínám s univerzitou," řekl.

„No jo." Max úplně zapomněl, že Kitův rok volna byl skoro u konce a on měl brzy nastoupit na práva.

„Myslíš si, že jsem udělal chybu?"

Max se na něj otočil. Pozorně si Kita prohlížel, ale z jeho výrazu nedokázal nic vyčíst. „Nevím. Myslíš si to ty?"

Povzdechl si a prsty si zajel do vlasů. „Přijde mi to jako jeden velký vtip. Úplně jiný vesmír." Zavrtěl hlavou. „Dokážeš si mě představit mezi všemi těmi šprty?"

„Náhodou, slyšel jsem, že právníci pořádají fakt skvělý párty."

Koutek úst mu zacukal. „To ještě neviděli ty moje."

Max se zasmál, ale brzy opět zvážněl. „Víš, že tam nemusíš chodit, že jo?" zeptal se. „Vysoká není pro všechny a obejdeš se i bez ní."

„Já vím, ale–"

„Slíbil jsi to, jasně."

Kit si povzdechl a hlavu si zapřel o opěradlo. Když promluvil, místo na Maxe koukal na strop. „To je jedna věc. Ta druhá... nikdy jsem neměl žádný plán. Žádnou představu o tom, kde chci v budoucnu být. Prostě jsem si říkal, že se to nějak vyvrbí. Ale teď jsem tady a vím toho asi ještě míň než předtím. A chci to zkusit, víš? Třeba mě to začne bavit." Odfrkl si. „Spíš ne, ale... co kdyby?"

„Můžeš začít. Zjistit, jestli je to něco pro tebe. A pokud ne, tak se na to prostě vykašlat."

„Nebudu tak plýtvat časem?"

Max zavrtěl hlavou. „Život není závod, Kite. Neplýtváš časem, když se snažíš přijít na to, kým jsi. O tom to přece je, ne? Učit se nové věci, zjišťovat toho o sobě víc a víc."

Kit se tentokrát opravdu usmál. „Fakt nesnáším, když ze sebe dostáváš taková moudra, víš to?"

Zakoulel očima a kopl ho do nohy. Kit mu to gesto se smíchem oplatil.

Bylo jednoduché si s Kitem povídat. Max si nemohl pomoct, ale kdykoliv spolu byli o samotě, byl schopný se mu svěřit doslova s čímkoliv. Jako právě teď: „Táta na mě chce přepsat jeden byt v centru Draydale," dostal ze sebe.

Kit pozvedl obočí a narovnal se. „Vážně?"

„Jo. Je docela velkej, čtyři pokoje a velká terasa, ze který vidíš na město. Já–" Dozvěděl se to před dvěma týdny, ale jako by nedokázal najít odhodlání svěřit se ostatním. „Přemýšlel jsem, že bysme se tam mohli všichni přestěhovat. Less Than Zero, myslím. Třeba by nám to psaní šlo líp. Nevím... zní to šíleně?"

Možná se mu představa, že by dalších několik měsíců musel s rodiči komunikovat, příčila, ale pokud by to znamenalo, že by jejich kapela mohla být spolu, udělal by pro to cokoliv. Nebyl si ale jistý, jak by reagovali ostatní. Jistě, byli opravdu dobrými přáteli, ale nastěhovat se k sobě? Mohla to být katastrofa.

Kit se ale usmíval o ucha k uchu. „Děláš si srandu?" vyhrkl. „Zní to naprosto skvěle!"

„Vážně?"

„Jasně. Ani nevíš, jak moc potřebuju vypadnout z domu a Adrian nedávno říkala něco podobného."

Přikývl. Věděl, že i Oliver to měl doma složité a podle jejich posledních konverzací se nejspíš ani on nemohl dočkat, než se odstěhuje. „Dobře," dostal ze sebe a sám cítil, jak mu nadšení začínalo kolovat tělem. „Nastěhujeme se k sobě."

....

Max se nemohl pohnout. Dění kolem něj splynulo v jednu velkou rozmazanou šmouhu. Hlasy a obrazy se vpíjely do sebe až se mu z toho motala hlava. Věděl, že by měl něco dělat. Oliver mluvil do telefonu, jak komunikoval se záchrankou a Chris s Tori se zase snažily Kita probrat nebo alespoň stabilizovat.

Max ale jen zíral před sebe a vší silou se snažil vyhýbat pohledu na bezvládné tělo v písku. Měl problém se nadechnout a prsty rukou ho brněly. Zamotával se do vlastních vzpomínek, až najednou nevěděl, co byla realita. Možná prostě jen spal a tohle byla jedna velká noční můra.

I přes hlasité dunění vlastního srdce k němu z dálky dolehlo několik slov: „Alkohol... předávkování... sotva dýchá."

Sotva dýchá.

A potom mu pláž zmizela před očima. Nahradil ji tmavý pokoj a velká postel, na které ležel Oliver. Max seděl na zemi v úplném rohu s koleny přitaženými blízko k tělu, mezitímco se snažil nepozvracet. Nedokázal ale odtrhnout pohled od těch blonďatých vlasů kontrastujících s černým povlečením. Oliverova bledá ruka přepadávala přes okraj a Max si nebyl jistý, jestli za to mohly drogy nebo jen jeho strach, ale stíny jako by se kolem něj pomalu rozrůstaly a hrozily, že ho sežerou zaživa. V uších mu řinčelo a v ústech se mu usadila zvláštní kovová pachuť.

O něco později se hrbil na chladné židli uprostřed dlouhé bílé chodby. Slyšel pípání a zvuky kroků. Zářivka nad jeho hlavou čas od času zablikala. Byla mu zima a ve svém tenkém tričku se třásl, ale i tak mu po krku stékaly krůpěje potu.

„Maxi?"

Leknutím sebou trhl a vzhlédl. Stál před ním Kit. Tvář měl o odstín bledší a zorničky rozšířené, ale jinak působil střízlivě. Skrčil se, aby se jejich hlavy nacházely ve stejné rovině a prsty odhrnul několik zpocených vlasů z Maxova čela. „Měli bysme jít domů."

„Oliver?" zeptal se chraplavě. V krku ho škrábalo a vlastní hlas slyšel z dálky. Popadl Kitovu ruku. Sevřením mu nejspíš musel drtit prsty, ale Kit si nestěžoval. „Co se stalo? Je v pořádku?"

„Doktoři ho stabilizovali, ale na pár dní si ho tu ještě nechají."

Max se s úlevou na židli zhroutil. Napětí a strach vystřídala obrovská únava a on netoužil po ničem jiném než zavřít oči a spát několik dalších dní. „Musíme s ním zůstat," zamumlal tiše.

Kit zavrtěl hlavou a zatahal ho za ruku, aby si tak získal jeho pozornost. „Ani nápad. Potřebuješ se vyspat a vystřízlivět. Pokud tu zůstaneš, nejspíš si někdo všimne, že nejsi v pohodě a budou se dál vyptávat. Už mi stačilo, že jsem musel mluvit s doktory. Pojď, vstávej."

Max dál tiše protestoval, i když si Kit jednu jeho paži přehodil přes rameno a rozešel se s ním ven.

V dálce zahoukala sanitka.

Max se s dalším mrknutím vrátil do reality. Nebo alespoň doufal, že se jednalo o realitu, protože své mysli pomalu přestával věřit. Z nějakého důvodu seděl v písku stranou od místa, kde Oliver a ostatní čekali na záchranáře. Adrian seděla naproti němu. Po tvářích jí stékaly slzy a, stejně jako tehdy Kit, držela Maxe pevně za ruku.

„Adrian," zašeptal. „Je–"

„Pomoc je tady," řekla rozhodně, ale hned na to popotáhla. „Pomůžou mu."

Přikývl. Sám se o tom v duchu snažil přesvědčit, ale tmavé stíny jako by si k němu opět nacházely cestu a on se nedokázal soustředit na nic jiného, než na tu rozrůstající se temnotu a hlásek našeptávající mu, že je všechno ztracené. Že o Kita přišel.

Prudce se zvedl. Co tady vlastně dělal? Proč seděl stranou a hroutil se, když jeho nejlepší kamarád o pár metrů dál bojoval o život? Měl by být u něj. Měl by ho držet za ruku a pomáhat Oliverovi. Měl by mluvit s doktory, protože to on s ním přece celou noc byl a jako jeden z mála toho věděl dost o jeho drogové minulosti. Co s ním proboha bylo špatně?

„Musím jet s nimi."

Adrian ho ale zastavila. Sama už byla na nohou a jeho ruku nepouštěla. „Ne," řekla. „Oliver to zvládne. Vypadáš na pokraji zhroucení a panikaření v tuhle chvíli nikomu nepomůže."

„Nemůžu tu přece jen tak stát, do prdele!"

„Taky že nebudeš." Její hlas byl pevný. „Tori nic nepila a slíbila, že nás doveze do nemocnice za ním, dobře?"

Chtěl dál protestovat, ale nakonec odevzdaně přikývl. Byl si vědomý toho, že vyváděl, ale nedokázal si pomoct. Protože Oliver ani Adrian nevěděli to, co on. Protože v hlavě stále slyšel ozvěnu jejich konverzace a Kitova přiznání. Protože nedokázal myslet na nic jiného než: slíbil to, slíbil to, slíbil to.

Možná se měl snažit víc. Možná měl Kita donutit najít si nějakého psychologa nebo se alespoň svěřit ostatním, aby tu tíhu na ramenou nenesl sám. Celý večer byl s ním, a i tak si nevšiml, že by bylo něco špatně. Kit působil šťastný – šťastnější, než tomu bylo posledních několik týdnů – a pro jednou jako by vesmír pracoval pro něj, ne proti němu. Všechno bylo úžasné.

A možná to byl ten problém. Všechno bylo až moc krásné a copak se za svůj život nikdy nepoučili? Každá akce vyžadovala reakci a kdykoliv se jim dělo něco dobrého, nemohlo to trvat dlouho. Pokaždé za to museli zaplatit.

„Nemůžu o něj přijít," zašeptal.

Houkání sanitky se začalo vzdalovat a Max měl pocit, že ho Adrian ani přes ten hluk neslyšela, dokud si ho nepřitáhla do náruče a pevně ho neobjala. Byla o dost menší než on, a tak si tvář položil na její hlavu. Vdechoval kokosovou vůni jejího šampónu a snažil se nemyslet na to, jak Kitovy vlasy voněly stejně, protože jí ho často kradl.

„Já vím," odpověděla.

Cesta do nemocnice probíhala v tichosti. Tori řídila a Chris seděla na místě spolujezdce. Max se na zadním sedadle tiskl k Adrian, která ho pevně držela za ruku – od toho, co odešli z pláže se nepouštěli. Snažil se zhluboka dýchat a nemyslet na to, co se asi teď muselo dít s Kitem.

Do nemocnice vpadli jako hurikán. Tori s Chris od znuděně vypadající ženy na recepci zjistily, na které oddělení Kita odvezli a jen co jim sdělila, kudy se nejlépe dostat do druhého patra, přímo se až rozeběhli k výtahu. Olivera našli jen krátce nato. Seděl na jedné z těch nepohodlných židlí s lokty zapřenými o kolena. Max se snažil ignorovat otravný zápach dezinfekce propalující se mu nosem a radši nemyslel na to, jak se na stejném místě nacházel i před pár lety.

Oliver vyskočil na nohy, jen co je spatřil a nechal se od nich obejmout. „Je v pořádku," dostal ze sebe. „Doktoři se o něj postarali, je–" zhluboka se nadechl a jeho oči vyhledaly ty Maxe. „Je v pořádku," zopakoval

Maxovy nohy málem vypověděly poslušnost, ale to už Oliver stál u něj a chytil ho kolem pasu, aby ho mohl posadit na židli. Tváře měl červené a vlasy stažené do pocuchaného culíku, ale oproti Maxovi působil spořádaně. Ne jako někdo, kdo neměl daleko do nervového zhroucení. Povzbudivě mu sevřel paži a poté zmizel, jen aby se o pár minut později objevil s kelímkem horké kávy, který Maxovi okamžitě strčil do ruky.

Matně vnímal, že Chris sedí po jeho druhé straně nebo že se Adrian s Tori opodál tisknou k sobě. Radši zíral na bílé kachličky pod nohama a pomalu z kelímku upíjel. Stále dokola si v hlavě přehrával události posledních několika hodin. Tápal ve tmě a snažil se najít jakýkoliv náznak, který předtím ignoroval a který by mu prozradil, proč se stalo to, co se stalo. Pokaždé se ale vrátil s prázdnou.

A tak dál seděl a zíral a přemýšlel a stále dokola si opakoval: Kit málem umřel a já jsem vůbec nic neudělal. 

....

Mysleli jste si, že bych Kita zabila? Ani nápad, to bych nikdy neudělala.

Hrozně mě bavilo psát o Maxovi a o tom, co ho vedlo k tomu chtít si založit kapelu. Očividně byl velký nu-metal fanoušek a úplně ho vidím, jak sledoval Korn a Limp Bizkit a jejich záznamy z 99' Woodstocku a byl jakože: fuck yeah, let's break some shit.

Pro mě existují dva záznamy live koncertů, které se mi zaryly do paměti a jsou důvodem, proč tak moc miluju chození na koncerty a obecně živou hudbu.

První je vystoupení Bring Me The Horizon na 2015 Readingu, a to při Shadow Moses. BMTH jsou prostě kapela, která mě do světa metalu a tvrdší hudby dostala a hrozně moc pro mě znamenají. A na tohle vystoupení jsem jednou narazila a jen co jsem to viděla, tak jsem měla neskutečnou husí kůži a věděla jsem, že nutně potřebuji v nějakém takovém davu být. Tehdy jsem neměla absolutně žádnou zkušenost s koncerty ani festivaly, ale na první pohled jsem se zamilovala. O pár let později se mi moje přání splnilo a já stála uprostřed jednoho takového davu s týpkama, kteří zapálili světlice (stejně jako tehdy na tom videu) nedaleko mě a prostě... jo, bylo to neskutečný a já další tři dny nemohla mluvit.

Druhým jsou Linkin Park a jejich Numb z 2017 vystoupení, které proběhlo jako tribute po tom, co Chester Bennington zemřel. Během celého koncertu se vystřídalo na pódiu hrozně moc hudebníků, kteří s kapelou zahráli jejich písničky a spousta zpěváků místo Chestera zazpívala... až na Numb. Tam totiž hrála jen instrumentální hudba, světlo svítilo na mikrofon a celé publikum řvalo z plných plic. A já pokaždé, když to vidím, brečím. Linkin Park jsou další z mých opravdu důležitých kapel a moc dobře si pamatuji, že když vystupovali na Aerodrome (a Bring Me tam taky byli), tak jsem chtěla jet, ale neměla jsem peníze, ani nikoho kdo by jel se mnou, takže jsem si řekla, že to prostě nechám na jindy, ale to jsem nevěděla, že se Chester o pár měsíců později zabije. Linkin Park mě ale doprovázeli hrozně moc dlouho a když jsem je vlastně „začala" pořádně poslouchat, tak jsem zjistila, že jsem většinu jejich písniček už dávno znala, jen jsem tehdy nevěděla, že to jsou oni. A sledování celého tohohle záznamu ve mně prostě vyvolává tolik emocí, protože je vidět, jak moc všem na té kapele záleží, že pro ně ta hudba fakt něco znamená a že na těch pár minut jsou prostě všichni tihle rozdílní lidi spojení a... ahh.

Anyway,  pokud máte nějaké své „changed my brain chemistry" vystoupení, tak se podělte.

A taky jsem nějakou dobu přemýšlela, proč mi to celé o tom chaosu a hudbě něco připomínalo a konečně mi to došlo! V jedné z mých nejoblíbenějších fanfikcí (Cadence of Part Time Poets) je totiž něco podobného: "They're... chaos. And chaos is–" "Rock and roll." „Yeah." "Maybe that's my excuse then... I cause a bit of chaos now, and maybe one day, it'll turn into rock and roll."

Love you xx