CW: Tohle je trochu víc heavy kapitola. Dojde na nepříjemné rozhovory a nepříjemné myšlenky, takže na sebe dávejte pozor :) 

Středa, 16. únor

Místo, kde Kit vyrůstal bylo plné radosti a úsměvů. Připomínalo mu vůni jablečných koláčů, které matka každou neděli pekla. Večery strávené posedáváním na gauči a sledováním kreslených filmů. Hebké deky a měkké polštáře. Teplo sálající z krbu a prsty pročesávající mu vlasy, dokud vyčerpáním neusnul. Pobíhání po zahradě a zelené fleky na kolenou jeho tepláků.

Domov byl ale také křik a zvuk tříštících se talířů. Byl to otcův přísný pohled a nesmlouvavé vrtění hlavou. Byly to dlouhé noci u psacího stolu a slzy dopadající na text učebnice před ním. Skrývání se pod peřinou nebo v tmavých koutech, aby konečně mohl nabrat dech. Plížení se oknem a ruce i nohy poškrábané do krve, jak slézal po střeše a podrážka bot mu několikrát podklouzla.

Proto, kdykoliv se vracel, byl plný rozporuplných pocitů. Těšil se, až opět obejme svou mamku a nechá se od ní rozmazlovat a vykrmovat, protože ačkoliv by to nepřiznal nahlas, byl maminčin mazánek se vším všudy. Zároveň jí rád vyprávěl o svých přátelích a o tom, co s kapelou plánovali. A přestože Helen jejich hudbě většinou nerozuměla, pokaždé byla nadšená, že o svém synovi může slyšet něco nového. Jenže také se nad ním vznášel stín v podobě jeho otce, který byl... Kit si vlastně nebyl jistý, jak přesně by Richarda měl popsat. Byl chytrý, to rozhodně, a pracoval jako chirurg v nedaleké nemocnici, takže byl často pozdě do noci v práci a Kit ho někdy neviděl třeba několik dní. Také byl chladný a přísný, což dle jeho slov bylo způsobené tím, že chtěl pro Kita to nejlepší – nejlepší v tomto případě znamenalo, že doufal, že se z něj jednou také stane úspěšný doktor nebo alespoň vyhlášený právník.

Realita byla ovšem docela jiná. Kit totiž nesnášel krev a představa, že by musel strkat ruce do cizích orgánů? Ne, děkuji. A přestože se studování právničiny možná dalo trochu tolerovat, Kitova křehká pozornost všechno jen ztěžovala a sezení u hromad dlouhých a nudných textů pro něj představovalo naprostou noční můru. Vlastně si byl jistý, že tak vypadalo jeho osobní peklo. Jeden odstavec dokázal číst třeba desetkrát a stejně si z něj nic nezapamatoval. Zákony? Naprostá ztráta času. Jenže jeho otec nebral ne jako odpověď a klidně by Kita dopoval desítkami druhů léků na ADHD, jen aby byl jako „normální děti". A protože byl Kit tehdy ještě mladý a chtěl svým rodičům za každou cenu udělat radost, opravdu se snažil. Často tvrdě pracoval až do úplného vyhoření a potom ještě o něco déle, protože jakkoliv se ho otec snažil přesvědčit, že léky byly ideální řešení, některé věci pro něj prostě nebyly přirozené. Navíc se zdálo, že ať byl Kit jakkoliv úspěšný, otec si vždy našel důvod, proč ho kritizovat.

Bylo mu asi šestnáct, když zjistil, že se mu prostě nikdy nezavděčí. A tak se rozhodl žít sám podle sebe. Léky splachoval do záchodu, kašlal na domácí úkoly – známky se mu sice zhoršily, ale jen tak, aby dokázal prolézt do dalšího ročníku – a také se připojil do rockové kapely a začal se bavit s tím „pomalovaným ocasem a jeho podobně teploušským kamarádem" (Richardova slova, ne jeho). Kit se s otcem v každou možnou chvíli hádal a nic se nevyrovnalo adrenalinu, který mu pokaždé naplnil tělo tak, že ho ani otcova facka nedokázala rozhodit.

I tak ale šel na univerzitu studovat práva. Nebyl si vlastně jistý proč. Možná protože se bál, že ho jinak otec vydědí? Anebo se jen nudil a chtěl zkusit, jestli by ho studium nakonec nezačalo bavit? Anebo protože prostě nevěděl, co dělat se svým životem a škola byla jedním ze způsobů, jak všechna důležitá rozhodnutí o něco oddálit?

Tak či tak teď stál před hlavními dveřmi většího rodinného domu na kraji Draydale a snažil se odhodlat k tomu vzít za kliku a vstoupit dovnitř. Důvod, proč se dnes rozhodl vrátit domů, byl ten, že se konečně odhodlal otcovi říct, že se školou skončil. Nebo mu to alespoň plánoval říct, jen co překročí práh a–

Dveře se otevřely dokořán a on se setkal s širokým úsměvem své matky, která ho ještě předtím, než ze sebe dostal jakýkoliv pozdrav, sevřela v pevném objetí. Byla o hlavu menší než on, takže se musel skrčit, když mu dala pusu na tvář a pocuchala mu vlasy. „To jsem ráda, že tě zase vidím," řekla, když se od něj konečně odtáhla.

Kit se přes veškerou nervozitu musel usmát. „Ahoj, mami."

„Pojď dovnitř, prosím tě." Zatáhla ho za ruku a dostrkala do chodby. „Upekla jsem hned dva koláče, protože jsem si nebyla jistá, jestli bys chtěl jahodový nebo borůvkový a také jsem koupila ten–"

Kit její blábolení přestal vnímat a nechal se odtáhnout do kuchyně, mezitímco ona dál mluvila o svých kulinářských eskapádách, což vedlo k dlouhému monologu o tom, na jaký zajímavý seriál nedávno začala koukat a že si koupila asi tři nové knihy, i když asi půl roku žádnou nepřečetla. Vyskočil na kuchyňský pult a pobaveně ji poslouchal, mezitímco si cpal pusu jahodovým koláčem.

Helen byla možná drobná žena, ale zato byla hlasitá a kdykoliv mluvila, veškerá pozornost se přenesla na ni. Byla aktivní a podobně jako Kit, i ona by nejradši všechno vyzkoušela a každý druhý měsíc přišla s novým nápadem: háčkování, skákání přes švihadlo, dokonce se i pokusila napsat knihu, ale v polovině na ni zapomněla a už se k ní nikdy nevrátila. Také pracovala jako učitelka na základní škole, kde část své energie alespoň mohla vybít.

Kit svou matku bezmezně miloval, ale občas přemýšlel, proč se s otcem ještě nerozvedla. Nebylo to tak, že by se milovali – jejich vztah by spíš definoval jako vzájemnou toleranci. Možná to bylo tím, že Richard nebyl tak často doma, že život s ním nebyl o moc rozdílný než život bez něj. Možná to bylo prostě pohodlné. Zároveň si nemohl pomoct a cítil se ublíženě, kdykoliv se s tátou hádal a poslouchal jeho nadávky a ponižování, mezitímco ona jen stála stranou a vše tiše pozorovala. Občas se ho pokusila zastat, Kit si pamatoval, že na Richarda několikrát křičela o tom, jak moc velké nároky na svého syna má. Když se na ni ale rozkřičel zpátky, radši se vrátila zpět do stínů.

„Jak se mají tvoji přátelé? Nezapomeň mi připomenout, ať ti nějaký koláč zabalím, abys jim ho mohl dát ochutnat. Mám pocit, že tenhle je jeden z mých nejlepších."

Kit se pousmál. „Mají se skvěle. Adrian tvrdí, že bys měla přijet na návštěvu. Prej se s tebou chce opít."

Nad tím se Helen zasmála a nevěřícně zavrtěla hlavou, přičemž jí několik kudrnatých pramenů vypadlo z culíku.

„Kde je táta?" zeptal se.

„Brzy by měl dorazit," řekla. „Plánovala jsem, že objednám nějaké jídlo, abychom spolu povečeřeli. Můžeš mu to říct během."

Přikývl a zhluboka se nadechl. Nebyl si jistý, jestli rodinná večeře byl zrovna dobrý nápad, ale hádal, že nic lepšího mu nezbývalo. A tak si opět nabral sousto koláče a pokusil se všechny myšlenky na to, jak velká katastrofa na ně čekala, odstrčit stranou. Nemohlo to být tak hrozné, ne?

....

Jak se ale nakonec ukázalo, přesně jak Kit očekával, večeře byla příšerná. Vlastně možná předčila jeho představy, protože jen co otcovi oznámil, co udělal, strhl se jeden velký povyk. Možná za to částečně mohl on. Dobře, určitě za to mohl fakt, že se nedokázal držet dlouho a na otcovy poznámky odpovídal sarkastickými komentáři. Ale copak se mu mohl někdo divit? Ne, když Richard začal se svým dlouhým proslovem o tom, jak by se Kit měl nechat ostříhat a že jeho propíchnuté uši jsou naprosto nedůstojné a on přece není holka, aby nosil nějaké třpytivé cetky (tady se Kit začal smát a v duchu litoval, že si od Adrian nenechal opět nalakovat nehty).

„A vůbec," pokračoval jeho otec hlubokým hlasem. Byl usazený na druhém konci stolu a Kit mu jen částečně viděl do tváře, protože před ním stála váza s nějakou velkou kytkou, jejíž zelené listy mu div nepadaly do talíře. „Co si o tom myslí tvoji profesoři? Neměl jsi teď zkoušky? Doufám, že jsi uspěl a nepřinesl ostudu."

Kit si odfrkl. Pokud byl předtím nervózní, veškeré obavy mu z těla zmizely, jen co otec začal mluvit. Dřív mu možná naháněl strach: ta ústa stažená v tenkou linku a přísné oči schovávající se za velkými kulatými brýlemi. Teď ale byly spíš pro smích. Protože ačkoliv se Richard domníval, že byl lepší než všichni ostatní, doopravdy byl jen ubohý starý muž, který neuměl nic jiného než svou nenávist a smutek ze života přenášet na ostatní.

„To nebude problém," odpověděl Kit a na vidličku si nabral další nálož nudlí. Čína, kterou matka objednala, najednou chutnala jako to nejlepší jídlo na světě. „Skončil jsem," řekl a bylo mu jedno, že mluvil s plnou pusou.

Vidlička se zařinčením dopadla na talíř. Helen po Kitově pravé ruce sykla, ale nic dalšího neřekla – přesně jako tomu bylo normálně, radši pokračovala v mlčení.

„Prosím?"

Kit se zazubil a na židli se trochu zhoupl. List květiny zrovna zakrýval jedno otcovo oko, takže vypadal jako nějaká šedivá verze nasupeného piráta. „Neslyšel jsi mě?" Naklonil hlavu na stranu. „Víš, možná by sis měl jít nechat zkontrolovat sluch, tati. Přece jenom, už nejsi nejmladší."

„Jak si to dovoluješ se mnou takhle mluvit–"

„Já? Jak si dovoluji mluvit já? Od chvíle, co jsme k tomuhle stolu zasedli jsi neřekl jediné dobré slovo. Jen mě urážíš a zesměšňuješ. A víš co? Už dávno to na mě nefunguje. Nenechám si od tebe dál srát na hlavu. Mám dost." Odstrčil se od stolu a vstal. „Skončil. Jsem," zopakoval s důrazem. „Nikdy jsem neměl začínat, ale tehdy jsem si ještě myslel, že bych ti mohl udělat radost. Ty se ale nikdy nezměníš a já nemám v plánu si kvůli tobě zničit život."

I Richard se vymrštil do stoje a přešel ke Kitovi. Byli podobně vysocí, ale Kit měl mnohem širší ramena a byl si jistý, že pokud by se otec o cokoliv pokusil, dokázal by se bránit. I tak ale ze zvyku o krok ustoupil a cítil, jak se mu žaludek sevřel v nepříjemném očekávání. „Zničit život? Dal jsem ti to nejlepší, co jsem mohl a ty se mi takhle odvděčíš?" Richard zavrtěl hlavou. „Vždycky jsem věděl, že nejsi jeden z nejchytřejších, ale doufal jsem, že správná výchova to napraví. Zdá se ale, že některé věci zůstávají stejné. Taháš se s tou největší spodinou společnosti, oblékáš se jak šašek a myslíš si, že jsi co? Nějaký rebel?" Odfrkl si. „Nepotřebuji ti ničit život, protože si ho dokážeš zničit sám."

Kit pevně zatnul zuby. Přestože na otcova slova byl připravený a jejich verzi slyšel už několikrát, i tak se do něj zabodávaly jako ostré dýky. „Jsi k smíchu."

„Co prosím?"

Rozhodil rukama. „Jsi k smíchu! Vážně mi tu budeš dávat přednášky o tom, jak nic nedokážu, když ty jsi nezvládl ani tak jednoduchou věc, jako je být otec?"

Tu ránu cítil dřív, než mu jeho dlaň dopadla na tvář. Slzy se mu automaticky nahrnuly do očí a hlava natočila na stranu. Matně slyšel, jak matka u stolu vyděšeně vyjekla, ale byl až moc zaměstnaný snažením se rozmrkat tmavé šmouhy před očima, že neměl šanci se podívat, jestli byla v pořádku. Pravá strana obličeje ho pálila od doteku otcova prstenu a v ústech cítil kovovou pachuť krve, jak se při nárazu kousl do jazyku.

Zašklebil se, ale donutil se vzpamatovat a opět se narovnat.

„Jsi ostuda téhle rodiny, Christophere," řekl Richard. „Od teď už nejsi můj syn a doufám, že tě nikdy neuvidím. Jen si běž pokračovat ve svém bohémském životě, ale nepočítej, že ti pomůžu, až se za pár let vrátíš, protože jsi na mizině a nemáš kde bydlet."

Kit zahýbal čelistí a tiše sykl, když mu tváří projela další ostrá bolest. „S radostí," zamumlal. Přešel ke stolu a z opěradla židle popadl svou bundu. Krátce se při tom podíval na matku, která si dlaní zakrývala ústa a plakala. „Vykašli se na něj, mami," řekl tiše a byl to smutek odrážející se v jejích očích a představa, jak je s otcem o samotě, co způsobil, že se mu zlomil hlas. „Pojď se mnou. Nepotřebuješ ho."

Ona ale jen zavrtěla hlavou a následně začala brečet ještě víc.

A Kitovi trhalo srdce ji tu nechávat, jenže co jiného mohl udělat? Odtáhnout ji násilím? Dokázala se přece rozhodnout sama za sebe. A vůbec... jak mohl vědět, že Richarda nenáviděla stejně jako on? Protože za ta léta Kit nikdy neviděl, že by se k ní otec choval špatně. Možná svou lásku nedávali hlasitě najevo, ale Richard jí nikdy fyzicky neublížil a jediný důvod jejich hádek byl Kit.

Samozřejmě.

Měl chuť se začít hlasitě smát jako největší šílenec. Protože to nebyl Richard. Ne, byl to doopravdy Kit, kdo představoval problém. Kit byl přece ostuda rodiny. Nešikovný, líný syn, který se neustále dostával do problémů a na cokoliv sáhnul, to se zbortilo. Bylo jednodušší se ho zbavit teď... předtím, než všechno zničí. Matka mu možná tvrdila, jak moc ho milovala a že na něj bude vždy pyšná, ale když na to došlo, nebyl to on, koho si vybrala. Ne, radši seděla v koutě a předstírala, že se nic nedělo.

Slzy ho opět štípaly v očích a tentokrát za to nemohla fyzická bolest. Nevěřícně zavrtěl hlavou a rozešel se k hlavním dveřím. Naposledy se na otce podíval. „Vy jste se opravdu hledali, až jste se našli," poznamenal a když kolem něj procházel, neodpustil si a strčil do něj ramenem. „Mějte krásnej život!" zakřičel předtím, než se za ním hlavní dveře zabouchly.

Jen co nasedl do auta, dostal ze sebe frustrovaný výkřik a několikrát praštil do volantu. Měl chuť něco rozmlátit. Měl chuť se opít do němoty. Měl chuť se zkroutit do klubíčka a brečet a brečet a brečet. Protože když se dnes vracel domů, myslel si, že přesně ví, co ho čeká. Obrnil se před otcovými slovy, byl připravený na jeho nadávky a ani ta zkurvená facka ho nepřekvapila. Nikdy ale netušil, že vražedná rána nakonec doopravdy přijde od člověka, kterému celý svůj život tak bezmezně věřil. Věřil, když mu říkala, jak pyšná na něj je. Věřil, když slibovala, že všechno bude v pořádku a že jeho rozhodnutí podporuje. Věřil, když řekla, že ho miluje.

Kit hleděl na hlavní dveře a schody vedoucí k nim. Prohlížel si květiny ve velkých květináčích a vzpomínal, jak jednu jako malý kluk omylem převrhnul. Helen se na něj tehdy jen usmála a řekla, že se nestalo nic hrozného. Richard mu vynadal, že má přestat myslet na blbosti a dávat pozor.

A při tom jediném pohledu si uvědomil hned několik věcí.

Místo, kde vyrůstal bylo plné lží a přetvářek. Byly to falešné úsměvy a láskyplná objetí, která ale nic neznamenala, protože láska bylo jen hloupé bezvýznamné slovo. Byla to vůně koláčů, ze které se mu zvedal žaludek. Byli to dva rodiče, kteří si vysnili dokonalého syna, ale když jejich hloupé představě nevyhovoval, radši ho vykopli.

Nikdy, nikdy to doopravdy nebyl domov.

....

Ehh, Veselé Vánoce? Tady je angst...

Nemám nic, co bych na svou obranu řekla a vlastně jsem na sebe pyšná, protože tuhle kapitolu kurva miluju. Je to jedna z důležitých fází pro Kita a vlastně něco, co odstartuje ten "děj", o kterém jsem mluvila. 

Jo, no to je asi všechno. Přemýšlela jsem, že bych další kapitolu zveřejnila hned 24. jako takový dárek k Vánocům, ale nejsem si jistá, jestli by všem udělala radost xD No, uvidíme.