Vánoce

S pomalu se blížícími Vánocemi začala na bytě vládnout zvláštně uklidňující atmosféra. Kit s pyšným úsměvem přemístil dopravní kužel ze svého pokoje do obýváku, přestože mu to Max pár týdnů předtím zakázal, a pověsil na něj nažloutlá světélka. Zpočátku měl v plánu ho ozdobit žárovkami snad všech barev duhy, ale Maxovi se naštěstí podařilo ho přemluvit, aby koupil ta obyčejná.

„Jen jsem si myslel, že by to bylo tematické," zamumlal Kit naštvaně, když s nákupním vozíkem cestovali z jedné uličky do druhé.

Max se zamračil. „Proč?"

Pokrčil rameny. „No, když je většina našeho bytu teplá–"

Max mu vlepil jeden rychlý pohlavek, což Kita rozesmálo.

Vánoce slavili Less Than Zero spolu a od minulého roku se k nim přidávala i Tori. Oliver pozval i Chris, ale ta se svým přítelem navštěvovala svou rodinu. Předtím, než odjela, se ale na bytě stavila, aby jim popřála krásné svátky a každému dala nějaký malý dárek.

Štědrovečerní večeře nebyla přímo vánoční. Každý koupil, upekl nebo uvařil něco jiného, takže nakonec skončili se stolem plným jídla všeho druhu. Oliver z kavárny přinesl sendviče, sladké pečivo a hromadu zákusků. Adrian zase vytvořila mini burgery a Kit od rodičů, které dopoledne navštěvoval, dostal nějaké koláče a cukroví. A jen co dorazil, začal pracovat na svém vyhlášeném punči. Max se potom rozhodl zabavit děláním jednohubek, protože nezahrnovala práci s troubou ani sporákem, takže neexistovala šance, že se při tom zraní nebo hůř, podpálí celý byt.

Večer jako takový byl ale skvělý. Během jídla se smáli a povídali si, mezitímco jim v dálce vyhrávala tichá hudba. „Žádné koledy, je vám to jasné?" varoval je předtím Oliver a na zdůraznění svých slov na ně namířil nůž, který zrovna držel v ruce. Nikdo s ním doopravdy ale neargumentoval.

Max se po celou dobu usmíval od ucha k uchu, až ho tváře samou námahou bolely. Kitův punč byl zatraceně silný, takže netrvalo dlouho, než se všichni opile rozvalovali v obývacím pokoji a s plnými břichy si užívali zaslouženého odpočinku. Oliver seděl na křesle s nohama přehozenýma přes opěradlo, Max s Kitem si zabrali gauč a Tori seděla na koberci před nimi a o gauč se opírala zády. Adrian ležela s hlavou v jejím klíně a Tori si překvapivě ani nestěžovala. Líně jí zaplétala a zase rozplétala vlasy.

„Víte, že vás všechny naprosto miluju?" zamumlal Kit a na gauči se ještě víc roztáhl, takže měl teď své nohy položené na Maxových. Ten si hlavu zapřel o opěradlo. Přišlo mu, jako by se vznášel na růžovém mraku plném lásky a štěstí.

Ze země se ozvalo Adrianino zahihňání se. „Samozřejmě," odpověděla a následně si škytla. „Jsme totiž nejlepší."

Kit zakoulel očima. „Jasně, zapomněl jsem, s kým mluvím."

„Neboj, my tě taky milujeme, Kite," ozval se Oliver a poslal mu jeden vzdušný polibek. Kit se rozzářil jako malé dítě.

Max ho poplácal po nohou. „Bez tebe by to nebylo ono."

Významně se podíval na Tori, která si dramaticky povzdechla. „Taky tě miluju, Kite," odpověděla.

„Skvěle," řekl a začal se hrabat na nohy. Maxe při tom několikrát kopl a když se mu konečně podařilo zvednout, měl co dělat, aby stál rovně. „Protože pro vás mám dárek."

„Myslela jsem, že dárky budeme rozbalovat až ráno," zamumlala Adrian, ale pomalu se posadila. Jednu polovinu vlasů měla zapletenou do copánku a ta druhá jí všemožně trčela do strany.

„Na tenhle nemůžete čekat. Následujte mě."

Max se zamračil, když sledoval, jak Kit míří z bytu ven, ale společně s ostatními se nakonec vydal za ním. Každému už se pletly nohy, a tak nějakou dobu trvalo, než si nazuli boty – Oliver sebou při tom plácnul na zem a Adrian by k tomu neměla daleko, kdyby ji Tori včas nezachytila. Kit je s širokým úsměvem zavedl na potemnělé parkoviště za jejich bytovým komplexem.

Zastavil se a zamával kolem sebe rukama. „Tadá!"

Max si nejdřív nebyl jistý, na co měl koukat. Musel mhouřit oči, aby si přivykl na tmu a zaostřil na místo, kam Kit ukazoval. Jen co si toho ale konečně všiml, zalapal po dechu. „Tos neudělal," vyhrkl.

„Ale udělal."

Před nimi stála stará dodávka. Přesněji, starý, světle modrý Volkswagen s bílou střechou – takový, který si vždy spojoval s filmovými surfaři. „Jak–" začal, ale nedokázal větu dokončit. Pomalu k dodávce přešel.

Oliver už u ní stál a snažil se nakouknout dovnitř. Adrian ze sebe vydala hlasité zapištění a skoro až skočila Kitovi do náruče. Se smíchem ji objal a zatočil s ní. „Pusť mě dolů, nebo budu zvracet!" vyjekla a on ji radši poslechl. Stále ho ale objímala kolem pasu.

Max se na Kita nevěřícně podíval. „Jak jsi k tomu přišel?" zeptal se.

Less Than Zero sdíleli jedno auto. Byl to spíš starý vrak, který sotva jezdil, ale na převážení nástrojů a veškeré techniky jim to bohatě stačilo – ne že by cestovali někam dál, než byl Black Moon. Kit je samozřejmě otravoval s tím, že by si dodávku měli pořídit, ale vždy jim to přišlo zbytečné. Byli rádi, když mohli koncert odehrát v Draydale, natož aby se jim to poštěstilo v jiné části Anglie.

Kit pokrčil rameny. Bradu měl zvednutou a v očích pyšný pohled. „Znám se s jedním týpkem a ten mě seznámil s jeho mechanikem," vysvětlil. „Nikdo od něj to auto nechtěl koupit, a tak mi ho dal skoro zadarmo. Ještě potřebuje nějakou práci, ale do léta bych ho měl zvládnout opravit."

„Ty víš, jak opravovat auta?"

„Moc ne, ale jak těžké to může být? Učím se rychle."

Max nevěřícně zavrtěl hlavou. Chtěl Kitovi vyčíst, jak impulzivní takové rozhodnutí bylo a jak šílený to byl plán, ale jen co spatřil tu jiskru v jeho očích, rozhodl se radši držet jazyk za zuby. Existovalo jen pár věcí, které v Kitovi dokázaly takovou radost vyvolat a bylo by od něj kruté, kdyby mu nadšení zkazil. Navíc, v jednom měl Kit pravdu: učil se opravdu rychle a kdykoliv se do něčeho nového pustil, netrvalo dlouho, než z něj byl expert. Navíc by se tak mohl odreagovat a přestat se užírat tím, že skončil se školou.

„Úžasný," mumlal Oliver, když auto pomalu obcházel a prohlížel si ho ze všech stran. „Naprosto dokonalý, kámo."

„Plánujete se vydat na cestu kolem světa?" zeptala se Tori.

„Chceme objet světové festivaly," vysvětlil Kit.

Adrian znovu vypískla, a ještě víc se ke Kitovi přitulila. „Ano! Pojedeme někam do tepla? Představ si být v takovém autě na pláži. Jen ležet a sledovat vlny... popíjet koktejly a smát se. Bude to taková rodinná dovolená!"

Tori nevěřícně zavrtěla hlavou, a to gesto přesně kopírovalo Maxovo. Na rtech jí ale hrál malý a láskyplný úsměv, který se tentokrát ani nesnažila schovat. „Jak se na ty festivaly chcete dostat?"

Oliver se vrátil zpátky a postavil se vedle Kita s Adrian. „Máme tebe, ne?"

„Mě?" Tori si odfrkla. „Ani nápad, mám svůj bar a ten je mou prioritou. A navíc, stačí mi zařizovat vaše malé koncerty. Víte, kolik práce by dalo vás dostat na nějaký festival? Jasně, možná nějaký malý místní... ale světový?"

„Ale no tak, Tori, myslím, že se podceňuješ." Adrian se konečně odlepila od Kita a místo toho objala ji. Tori skoro až automaticky zvedla ruce a obemkla je kolem Adrianiných ramen. Max je pobaveně pozoroval a přemýšlel, jestli si vůbec byly vědomé toho, co dělaly. „Navíc stačí, když zaúkoluješ své pracovníky a zbytek se vyřeší dálkově. Víš, jak skvělá příležitost by to byla?"

Tori zakoulela očima. „Jste blázni."

Adrian se zazubila a vlepila jí rychlou pusu na tvář. „Stejně nakonec řekneš ano. Vždycky tomu tak je. Prostě nedokážeš odolat našemu šarmu."

Na to Tori neodpověděla, ale i ona už se usmívala od ucha k uchu.

....

Zbytek svátků byl klidný a strávený povalováním se po bytě, jezením neskutečného množství jídla a hraním společenský her. Max od Vánoc snad ani jednou nevylezl z pyžama, a dokonce si ho nechal na sobě, i když je Adrian jeden den vykopala ven na procházku. Což by možná nebylo tak špatné, kdyby se z parku nerozhodli vydat po jedné z lesních cest a neztratili se. Domů se vrátili o dvě hodiny později, než plánovali, promrzlí až na kost, a slíbili si, že takové blbosti už nikdy vymýšlet nebudou.

Jejich silvestrovská oslava pro jednou nebyla obzvlášť zajímavá. Normálně by uspořádali obrovský večírek, na který by Kit pozval všechny své známé a opili by se tak moc, že by si další den nic nepamatovali. Tentokrát ale neměli chuť socializovat se s více lidmi, než byl jejich malý kruh, a tak nakonec zůstali doma. Popíjeli šampaňské a hráli Monopoly, což se v jednu chvíli zvrhlo v opravdu velký chaos, až se Adrian s Kitem div nepoprali. Max je musel vyhnat ven na vzduch, aby se vydýchali.

Odpočítali poslední vteřiny do nového roku a potom si věnovali rychlá přání a široké úsměvy, které slibovaly, že letos je čekají velké věci. A potom už jen dál pili, vyhulili jednu z Kitových „speciálních odrůd" a povídali si až do brzkého rána.

Max byl spokojený. Tělem se mu rozlévalo příjemné teplo a hlava jako by se mu vznášela vzduchem. Ležel mezi polštáři rozházenými na zemi v jejich obývacím pokoji s dekou přitaženou až ke krku a sledoval své přátele. Kit oddechoval o kousek dál s rukou roztaženou do strany a Oliver seděl zkroucený v nedalekém křesle. Nezdálo se, že by mu ta nepohodlná pozice vadila, i když si byl Max jistý, že druhý den nezavře pusu, jak si bude stěžovat, že ho všechno bolí. Tori s Adrian se k sobě tulily na gauči.

Max miloval hektický styl jejich života. Ačkoliv to znělo jako jeden velký paradox, z nějakého důvodu ho to uklidňovalo. Pokud neměl čas, nemohl se nechávat stahovat svými myšlenkami a obavami. Pokud po dlouhém a vyčerpávajícím dni konečně zalehl do postele, neměl energii dopodrobna rozebírat všechny události, všechny komentáře, ani dlouho polemizovat nad vlastními reakcemi. Chaos byl pro něj osvobozující.

Přesto si ale s radostí užíval momenty jako byl tento. Kdy bylo ticho příjemné a nesnažilo se mu dostat pod kůži a následně si proškrábat cestu ven. Kdy se jím nechával unášet a jeho mysl pro jednou mlčela. Možná se to nestávalo často, ale díky tomu se naučil být za každou vteřinu vděčný. Vděčný za to, že měl ve svém životě tolik skvělých lidí, o kterých věděl, že by ho nikdy neopustili. Vděčný, že tehdy našel sílu odejít z domu a už se neotočit. Protože pokud by to neudělal, netušil, jestli by se tohoto večera někdy vůbec dožil.

A tak nakonec zavřel oči a nechal, ať ho ta vděčnost a lehkost a Kitovo tiché pochrupování uspí. Tu noc se mu zdálo o hvězdách a vybuchujících ohňostrojích.

....

Veselé předčasné Vánoce? Upřímně, ani jsem nečekala, že bych to měla tak dobře naplánované, že by mi to skoro na ty Vánoce i vycházelo. 

Tohle je krátká kapitola, protože je vlastně taková přechodná. Neoficálně mám příběh rozdělený do čtyř částí a Vánoce pro mě představují konec první části a s další kapitolou začíná druhá část. 

Asi k tomu nemám moc co říct. Spíš jsem chtěla využít prostoru a všem vám poděkovat za čtení (mého děkování bude ještě v průbehu hodně) a za to, že komentujete! Ani nevíte, jak neskutečně velkou radost mi každý komentář dělá a jak motivující to je. Nečekala jsem, že Oliverova část vzbudí tolik ohlasu a že bude pro tolik lidí relatable, ale jsem za to hrozně ráda, protože přesně to byl důvod, proč jsem ho napsala 🖤🤍💜 Pokud se cítíte ztracení, věřte, že v tom rozhodně nejste sami! Všichni máme ještě tolik času na to, abychom na všechno přišli a život není závod. 

Díky moc a moje zprávy jsou vždy otevřené, kdybyste si chtěli o čemkoliv popovídat! A taky mě můžete sledovat na mém Instagramu věnovanému hlavně knihám a psaní (a jakékoliv další píčovině, co mě napadne): rea_reads_ 

xx