CW: Tohle je asi ta nejtěžší kapitola, kterou jsem pro tenhle příběh napsala a jo... dostáváme se do Kitovy hlavy a není to moc hezké. Pokud se podíváte na trigger warnings, co jsem psala úplně na začátku, tak se dá říct, že skoro všechny na tuhle kapitolu platí. 

....

Kit se z klubu vypotácel jen krátce poté, co Max odešel. Nejdřív měl v plánu do sebe vyklopit několik dalších panáků a potom se přemístit na taneční parket, kde by se nechal unést hudbou a na chvilku na všechno zapomněl. Jenže místo toho si v hlavě stále dokola přehrával Maxova slova a viděl před sebou jeho naštvané oči. Nálada na tancování ho úplně přešla. Hajzle.

Domů se vydal delší cestou. Zpočátku to bylo úmyslné, ale po několika odbočkách si brzy uvědomil, že se ztratil. Procházel jednou pochybnou ulicí za druhou a potkával skupiny těch nejzvláštnějších lidí. Nikdo mu ale naštěstí nevěnoval pozornost ani se mu nesnažil pomoct, když zvracel do keře podél chodníku.

„Idiot," mumlal si pro sebe. „Co si jako myslí? Že je moje máma? Dokážu se o sebe přece postarat sám, díky moc."

Nějakým zázrakem se mu podařilo dorazit na byt. Čas strávený na čerstvém vzduchu ho částečně vystřízlivěl, ale i tak hlavní dveře otevřel až na třetí pokus. Jednou rukou se přidržoval zdi, když se po špičkách vydal chodbou do svého pokoje. Cestou mu oči zalétly k obýváku a Kit se zarazil, jen co si uvědomil, že tam někdo ležel zkroucený na gauči. Udělal váhavý krok vpřed a poté další, ale nedostal se moc daleko, jelikož při tom třetím se před ním zjevila Adrian a popadla ho za ruku. Bez varování ho odtáhla ven z bytu a jen co se za nimi hlavní dveře zavřely, strčila do něj takovou silou, až narazil do chladné zdi za zády.

Ušklíbl se. „Co je sakra? To je dneska mrdni-s-Kitem-o-zeď den nebo co?"

„Buď laskavě zticha," vyprskla.

Kit stiskl rty k sobě a žaludek se mu nepříjemně sevřel. Ještě dokázal tolerovat, že na něj byl jeden z jeho přátel naštvaný, ale dva už bylo příliš. Částečně očekával, že se vedle nich brzy zjeví Oliver a také mu vynadá.

Maxův vztek byl hlasitý. Připomínal bouři, jež se z čista jasna zjevila, zničila cokoliv, co se jí dostalo pod ruku, a než jste si uvědomili, co se stalo, byla pryč. Pokud se s Kitem hádal, většinou na sebe křičeli a uráželi se, což mu vyhovovalo. Protože Kit miloval bouře a vyžíval se v chaosu. Protože jednou za čas ze sebe tu nahromaděnou energii potřeboval uvolnit. Potřeboval si pořádně zanadávat.

Adrianin vztek byl na druhou stranu tichý a vypočítavý. Člověk nikdy nevěděl, co od ní očekávat, ale jedno bylo jasné: cokoliv co přijde, nebude hezké. Pokud Max představoval bouři, Adrian byla potopa, pomalá, ale smrtící. Jen ten chladný pohled jejích hnědých očí Kita vystřízlivěl úplně a srdce se mu v hrudi splašilo.

„Adrian, omlouvám se–"

„Mně se nemusíš omlouvat," řekla. „Je mi jedno, co děláš se svým životem. Klidně si šňupej na záchodech klubů, jak chceš, tvoje chyba. Co mi ale není jedno, je, když tím ubližuješ někomu jinému. Vážně, Kite? Co sis sakra myslel?"

Pohled sklonil k zemi. Vlastně ani nevěděl, co si myslel a brzy mu došlo, že to byla chyba. Doopravdy si to uvědomil ještě předtím, než na něj Max narazil, ale nedokázal se zastavit. Potřeboval se nějak zabavit. Připadal si zaseknutý na místě; nedokázal se pohnout, na nic se nemohl soustředit a nic ho nebavilo. A tak šel do klubu, aby se pořádně opil a trochu si užil. Na drogy ani jednou nepomyslel.

Jenže potom se tam objevil Max.

Kit se opíral o bar a usmíval se na dívku po svém boku, která mu vyprávěla o tom, co studuje. Očima skenoval okolí, když si ho v dálce všiml. Maxe v davu skoro nikdy nešlo přehlédnout. Byl vysoký a každý druhý se za ním zvědavě otáčel. Bylo těžké nezírat, hlavně když na sobě měl tričko s krátkým rukávem, které odhalovalo jeho potetované ruce. Prodíral se tanečním parketem a Kit už chtěl zvednout ruku a zamávat mu, ale poté spatřil další postavu. Vysoký kluk s jasně zrzavými vlasy, které zářily se skoro stejnou intenzitou jako světla blikající jim nad hlavou, držel Maxe za ruku a nechal se jím táhnout, dokud se nezastavili uprostřed davu. Kit sledoval, jak se naklonil, aby Maxovi něco zakřičel do ucha. Ten následně zaklonil hlavu a začal se smát. A jen co začala hrát nová písnička, už spolu tancovali.

Kit sledoval jejich pohybující se těla. To, jak blízko u sebe stáli a na místech se dotýkali. Pevně zatnul čelist.

Věc se měla tak, že pokud šlo o jeho přátele, Kit byl ochranitelský. A tento pud se pokaždé zdvojnásobil, když si některý z nich někoho našel. Adrian měla Tori a Kit takový výběr plně podporoval, jelikož Tori bezmezně miloval. Co se ale týkalo Maxe... jeho výběr partnerů byl naprosto otřesný.

A ani teď se nic nezměnilo, jelikož Kit toho kluka v žádném případě neschvaloval. Navíc, copak si před pár dny nepřivedl Calluma? Jasně, Kit nikoho nesoudil podle toho, kolik lidí a koho si brali do postele. Pokud jste byli opatrní a obě strany souhlasily, neviděl problém v tom mít sex kolikrát a jakkoliv byste chtěli. Jenže když se na toho kluka po Maxově boku díval, v hlavě mu hrála jen jedna otázka. Vážně? Vždyť vypadal jako ten největší idiot. Proč? Protože, zaprvé, ten kluk byl zrzavý. Zadruhé– no, to bylo trochu složitější, ale Kit by určitě přišel na dlouhý seznam dalších důvodů, kdyby si dívka vedle něj neodkašlala.

Konečně se donutil odlepit oči od Maxe a podíval se na ni. Na barové židličce se k němu nakláněla a vypadala nebezpečně blízko tomu, že přepadne, a tak se Kit instinktivně natáhl, aby ji přidržel. „Chceš si dát něco silnějšího?" křičela mu do ucha.

Kit shlédl a všiml si, že z kapsy kalhot nenápadně vytáhla plastový pytlík s bílým práškem. Kousl se do rtu. Nikdy nebyl velký příznivec drog. Jasně, dost jich zkusil, když se ve svých devatenácti rozhodl experimentovat a souhlasil s každou šíleností, až občas přemýšlel, jak bylo možné, že byl ještě stále naživu, ale dobrovolně tvrdé drogy nikdy nevyhledával. Pamatoval si na Olivera. Na tu paniku, kterou cítil a jak moc se mu snažil pomoct; jak moc se snažil vzpamatovat a jednat.

Díky té noci si ale k drogám vybudoval respekt. Věděl, že nebylo radno si s nimi zahrávat, a tak byl opatrný. Maxovi možná přísahal, že se jich nikdy nedotkne, ale ten slib už párkrát porušil. Byl na to pyšný? Ne. Užírala ho pokaždé neskutečná vina a občas měl co dělat, aby mu všechno nevyklopil? Ano. Jenže se za sebe styděl. A také se bál jeho reakce.

Pozdě.

Oči mu opět zalétly k Maxovi, který byl na zrzkovi úplně nalepený. Vypadal, že si večer opravdu užíval a byl šťastný. A Kit mu najednou neskutečně záviděl, protože kdy naposledy se on cítil tak bezstarostně? Existoval jeden jediný den, kdy mu v koutku mysli nestrašila nějaká temná myšlenka nebo kdy si nepřipadal jako největší zklamání? Připomínal jednu velkou chodící katastrofu a byla jen otázka času, než se zničí úplně. Jeho otec měl nakonec pravdu a možná by to měl prostě urychlit.

A tak s dívkou souhlasil, protože co bylo jedno špatné rozhodnutí v té hromadě jiných špatných rozhodnutí, která za svůj život nasbíral?

Samozřejmě, teď když hleděl do Adrianiných chladných očí, nejradši by se vrátil zpátky a rozhodl se jinak.

Otevřel pusu.

Adrian zavrtěla hlavou. „Myslím to vážně, Kite, omluvy si nech na zítra. Víš, jak moc se o tebe Max bál? Až z toho dostal panickej záchvat."

Kurva. Kit se hlavou opřel o zeď a zadíval se na bílý strop nad sebou. Měl chuť si vrazit. Idiot. Proč musel být tak velký idiot? Copak nedokázal udělat jednu správnou věc? Ne, na cokoliv sáhl, to zničil. Ubližoval svým nejlepším přátelům a proč? Aby se na pár vteřin cítil lehce a bezstarostně? Jako by to pomohlo...

„Dej se dohromady," pokračovala Adrian. Její hlas byl pevný. Neměla v plánu na něj být milá a snažit se jeho jednání pochopit, za což byl Kit rád. Pokud by s ním mluvil Oliver, nejspíš by mu řekl, že dělat chyby bylo lidské a že mu nic nezazlíval. Pokud by to byl Max, křičel by, ale brzy by mu odpustil. Adrian byla ale jediná, kdo mu doopravdy dokázal promluvit do duše. Kdo mu dokázal jasně říct, že jeho chování bylo přes čáru a že by se nad sebou měl zamyslet. „Vyspi se a zítra si s Maxem promluv."

Shlédl a přikývl.

„Pořádně si promluvte, dobře? Nemyslím tím, že na sebe budete křičet a za chvíli z vás zase budou nejlepší kamarádi. Řekni mu, co tě trápí. Max to pochopí, ale musíš být upřímný."

„Já vím."

Přikývla a potom ho povzbudivě poplácala po paži. „Vím, že je to pro tebe těžké, ale máš nás. Můžeš nám říct cokoliv a rádi ti pomůžeme."

Kit cítil, jak se mu do očí nahrnuly slzy, a tak pohled radši rychle sklonil k zemi snažící se je rozmrkat. „Díky."

„Jdi spát."

Proti tomu neprotestoval, a nakonec se pomalu vydal k bytu.

„A Kite?"

Otočil se. Adrian se smutně pousmála. „Slib mi, že už takovou blbost nikdy neuděláš."

„Slibuji."

A myslel to naprosto vážně.

....

Středa, 17. březen

Kit se probudil dezorientovaný a zamotaný ve své peřině. Hlava mu třeštila bolestí. Přetočil se na břicho a obličej zabořil do polštáře. Horší, než kocovina byly rozmazané vzpomínky, které se mu ze včerejší noci pomalu vracely. Max a ten jeho zrzek. Dívka na baru a špinavé záchody. Maxův smutný výraz, když ho viděl naposledy. A v neposlední řadě jeho rozhovor s Adrian.

Z úst mu vyšlo tiché zaúpění. Za normálních okolností by se člověk z vlastních chyb poučil, hlavně, pokud by tu stejnou udělal hned několikrát, ale Kit? Kit byl zaseknutý v nekonečné smyčce, kdy každé další rozhodnutí bylo jen horší a horší. Často přemýšlel, jestli někdy dosáhne limitu.

Napočítal do deseti, než se nakonec vyhrabal do sedu. Prsty si zajel do slepených vlasů. Měl na sobě to stejné tričko, v jakém strávil předchozí den a které na sobě neslo jeden velký flek. Nejspíš z toho, jak zvracel. Kalhoty ležely zahozené v rohu místnosti a na nohou měl jen jednu ponožku.

Nejradši by se schoval pod peřinu a zůstal tam celý den. Zkroutil by se do klubíčka a aspoň na krátkou chvíli zmizel, jenže takový luxus si bohužel nemohl dopřát. „Musíš si s ním promluvit," zopakoval Adrianina slova. Věděl, že měla pravdu, ale i tak ho to děsilo. Nebyl si totiž jistý, jak bude Max reagovat.

Max s Kitem se hádali často. Většinou se jednalo o přátelské pošťuchování, které ani jeden nebral vážně. Jednou za čas na sebe ale byli schopní křičet z plných plic. Už několikrát si řekli věci, kterých později litovali. Pokaždé se ale usmířili. Někdy to trvalo pár hodin, jindy den nebo dva. Kit věděl, že ať už si ve víru emocí řekli cokoliv, nazvali se těmi nejhoršími jmény, nic by to na jejich přátelství nezměnilo.

Tentokrát takovou jistotu neměl.

Protože přestože měl část večera v mlze, moc dobře si pamatoval na pohled v Maxových očích, když se na něj rozkřičel. Část z toho možná způsobil fakt, že měl o Kita strach, ale on si pod tak velkým návalem emocí všiml i něčeho jiného. Smutku a zklamání.

Zklamání. Max nebyl jediný, kdo byl z Kita zklamaný. Jenže bylo něco jiného to slyšet sám od sebe, protože jeho vlastní mysl mu ráda připomínala, co všechno s ním bylo špatně, a slyšet to od někoho, kdo byl vaší největší podporou. Protože Max v Kita bezmezně věřil od chvíle, co se poprvé poznali. Věřil, že je dobrý bubeník a že se bude do jejich kapely hodit. Věřil v něj, i když Kit marně zápasil se zkouškami, a i když nakonec se školou skončil. Věřil v něj i v jeho nejhorších momentech; když udělal něco hloupého a nebezpečného; když měl problémy se vyhrabat z postele a nedokázal se ani vysprchovat; když toho na něj bylo prostě moc.

A jak se mu Kit odvděčil? Porušil jeden z jejich nejvýznamnějších slibů a vyděsil ho tak moc, až z toho dostal panický záchvat.

Jo, rozhodně měl právo být zklamaný. A Kit si zasloužil cenu nejhoršího kamaráda roku.

Co ale Kita děsilo nejvíc, byla představa, že by s ním Max nakonec nechtěl mít nic společného. Byl schopný tolerovat jeho křik a naštvání a určitě by přežil několik dní nepříjemného ticha, pokud by se s ním začal opět bavit. Protože představa, že by o něj Kit přišel úplně...

Ne, na to nechtěl myslet. Bude to v pořádku, ujišťoval se.

Potichu vklouzl do koupelny, kde si dal horkou sprchu a oblékl se do čistého oblečení. Po špičkách se potom vydal do obývacího pokoje. Všude bylo ticho a prázdno, ale dveře na terasu byly otevřené a Kit ihned věděl, kdo se venku nacházel, vzhledem k tomu, že Oliver byl v kavárně a Adrian doučovala.

Zhluboka se nadechl předtím, než vyšel ven. To zvládneš.

Na nebi překvapivě nebyl ani mráček a teplé sluneční paprsky mu okamžitě zahřály tváře. Vítr byl sice stále chladný, ale jaro pomalu přicházelo se vším všudy. Stromy začínaly kvést a listy zelenat, ve vzduchu visela sladká vůně květin a slunce zapadalo v pozdnějších hodinách. Jako by se svět probouzel z dlouhého spánku a Kit společně s ním.

Otočil se a přesně jak předpokládal, Max seděl na střeše s nohama přehozenýma přes okraj a poklidně pokuřoval.

„Nehodláš doufám skákat, že jo? Zrovna nemám energii na to tě oživovat."

Max si v odpověď odfrkl.

Kit vylezl po žebříku nahoru a usadil se vedle něj. Dával si moc dobrý pozor, aby se nedíval dolů, jelikož by se tak nejspíš pozvracel. Matně si uvědomoval, že okraj střechy možná nebylo nejlepší místo na hádku, ale pokud by ho Max chtěl shodit, měl na to plné právo. Max se na něj ale ani nepodíval, když k němu natáhl krabičku cigaret a Kit si jednu vzal – potřeboval se nějak zabavit.

„Omlouvám se," řekl nakonec po tom, co si potáhl a vydechl.

Max neodpověděl, což se dalo očekávat. Kit obdivoval jeho sebeovládání, protože kdyby to byl on, už dávno by do něj strčil a nechal ho padat. Maxovo mlčení možná nebylo příjemné, ale také si byl moc dobře vědomý, že to mohlo být horší.

„Neudělal jsem to schválně," řekl Kit, ale ihned se zarazil, jelikož to nebyla úplně pravda. „Teda, možná jsem to udělal trochu schválně, ale když jsem šel do toho klubu, vůbec jsem neplánoval, že se to stane. Vlastně jsi to byl ty, kvůli komu–"

„Cože?" Max se na něj prudce otočil, což Kita donutilo přehodnotit svá předchozí přesvědčení, protože tentokrát vypadal připravený ho strčit přes okraj.

Kousl se do rtu. Výborně Kite, tohle ti fakt jde. Možná bys to oběma ulehčil, kdybys prostě skočil sám.

„Nemyslel jsem to tak, že za to můžeš ty," opravil se rychle. „Jen jsem nečekal, že tam budeš a potom jsem tě viděl, jak tancuješ s tím klukem a bavíš se. A byl jsi tak šťastný a já ti záviděl, protože jakkoliv jsem se snažil, nedokázal jsem se cítit stejně. Nic nepomáhalo. Ani alkohol. Navíc, upřímně, tvůj vkus na kluky je fakt tragický. Jakože dokázal jsem tolerovat ty předchozí, Callum je fajn, ale když jsem viděl toho zrzka... vím, že se každému líbí něco jiného a není to zrovna jeho chyba, že se tak narodil – uh, teď, když nad tím tak přemýšlím, je mi ho docela líto. Ne, vážně, představ si, že se narodíš s tak zářivě zrzavými vlasy–"

„Kite," přerušil ho Max. „O čem to kurva mluvíš?"

Kit se zarazil a povzdechl si. Ani si neuvědomil, že začal blábolit. Tak moc se soustředil na to, aby celou situaci vysvětlil, až kompletně ztratil nit vlastních myšlenek. „Prostě jsem chtěl říct, že jsem idiot. Nikdy jsem neplánoval si ty drogy vzít a rozhodně jsem nezapomněl na to, co se tehdy stalo," řekl. „Myslím ale, že všechno to, co se stalo a snažení se vymyslet, co dělat dál, se na mně podepsalo. Zasekl jsem se. A vím, že jsem měl něco říct, opravdu jsem se snažil, ale prostě to nešlo."

Nebylo to poprvé, co se Kit cítil paralyzovaný. Vlastně se to stávalo docela často, ale dokázal to ovládat. Většinou byly takové stavy způsobené stresem, ale někdy se objevily z čista jasna. Pokud se Kitovi v hlavě honilo až příliš myšlenek najednou – což sice bylo na každodenním pořádku, jelikož jeho hlava jako by nedokázala zmlknout, ale v takové momenty to bylo dvakrát horší – často ztratil schopnost fungovat jako normální člověk. A tak jen zíral do prázdna a marně se snažil pohnout, mezitímco na něj každá jeho buňka křičela, že je neschopný a chová se jako malé dítě.

Podle psychologů, ke kterým ho Richard už od brzkého věku tahal, to bylo z velké části způsobené jeho ADHD. Jako malé dítě byl ukázkový příklad hyperaktivity: nikdy nedokázal dlouho sedět v klidu, neustále mluvil a byl impulzivní, měl problémy se soustředit ve škole a často se dostával do problémů. S diagnózou mu byly předepsané léky a dalo by se říct, že mu do jisté míry pomáhaly. Jenže díky nim byl pomalý a často unavený a necítil se sám sebou. A tak je v nějakých šestnácti přestal brát a začal se léčit vlastním způsobem. Tráva měla totiž podobný a mnohem příjemnější efekt.

Jeho přátelé o jeho problémech samozřejmě věděli. Věděli, že Kit často zapomínal a že mu občas museli připomenout, aby se najedl nebo vyspal. Že většinu konverzací vnímal jen napůl, protože se zrovna soustředil na něco jiného. A přestože si z něj často dělali srandu, nikdy jeho problémy nezveličovali. Kit zase věděl, že se jim mohl s čímkoliv svěřit a oni by mu pomohli. Jenže stejně jako byl zaseknutý fyzicky, nedokázal sebou hnout ani psychicky.

Max neodpovídal a Kit se zhluboka nadechl, aby pokračoval: „Nebylo to poprvé, co jsem náš slib porušil a vzal si drogy."

Cítil, jak k němu Max vzhlédl, ale oči nechával přilepené na svých prstech svírajících cigaretu, která skoro dohořela. Nebyl si jistý, co takové přiznání způsobí, ale věděl, že pokud chce zachránit jejich přátelství, musí být upřímný. I když z toho měl tak neskutečný strach, až to bolelo. „Většinou to byl jen kokain nebo ket... párkrát extáze. Nikdy jsem si je úmyslně nekoupil, to přísahám, ale přikývl jsem, když mi někdo nabídl." Cigaretu zahodil a místo toho si začal pohrávat s prstenem na svém prostředníčku. „A nejhorší je, že vlastně nevím proč. Vím, jak špatné to je. Kurva dobře si pamatuju, co se Oliverovi stalo a jaký jsem měl strach. A taky vím na jak tenké hranici se pohybuju, protože mi chybí málo, abych si vybudoval závislost. I tak jsem to ale udělal. Jak moc zvrácený to je, Maxi?"

„Kite–"

Jenže Kit ho nenechal pokračovat, protože teď když začal, nemohl přestat. „Na cokoliv sáhnu, to se pokazí. Jako dítě jsem rozbil tolik nádobí a hraček, protože jsem nedával pozor nebo nebyl opatrný, a to samé se očividně děje i teď. Jen to tentokrát není nádobí, co ničím, ale přátelství. Je to moje budoucnost a můj vlastní život." Suše se zasmál. „Ani ta zasraná dodávka mě neposlouchá. Když jsem ji koupil, byl jsem přesvědčený, že to bude první věc, kterou spravím. Že tak konečně zlomím tu kletbu, nebo co to je. Jenže ten krám je úplně k ničemu, stejně jako já."

„Kite, nejsi k ničemu."

Odfrkl si. „Vážně? Protože celý svět se mě snaží přesvědčit o opaku. Nedokážu dokončit školu. Nedokážu opravit auto. Nedokážu udržet slib. Nedokážu se svěřit s tím, co doopravdy cítím. Nedokážu zachovat jedno z těch nejdůležitějších přátelství, které mám." Oči se mu zalily slzami a on se je pokusil rozmrkat. Stále nebyl schopný se na Maxe podívat. Těžce polkl. „I přes to všechno se ale snažím. Opravdu se snažím jenže... je to tak hrozně unavující," řekl. „Mohl bych spát několik dní a stejně bych se probudil vyčerpaný, protože to ze mě bere tolik energie. A víš, co je na tom nejhorší? Že tak či tak je to naprosto k hovnu. Někdy si říkám, že by možná bylo nejjednodušší, kdyby to skončilo. Kdybych zmizel. Konečně by se tak ulevilo nejen mně, ale i všem ostatním."

Cítil, jak Max vedle něj ztuhl.

„Párkrát jsem o tom přemýšlel, víš to?" pokračoval, než Max stihl odpovědět. „Že bych to prostě vzdal. Pár prášků navíc. Možná bych omylem přepadl přes okraj." Kývl k ulici nacházející se desítky metrů pod nimi. „Bylo by to rychlý a lidi by si mysleli, že to byla jen nešťastná náhoda. Ano, Kit se zase opil a udělal nějakou blbost. Nic nového." Zašklebil se. „Jenže jsem byl až moc velký zbabělec. Jediný pohled dolů a udělalo se mi špatně. Možná proto jsem s drogama nepřestal. Bylo to jako balancování na hraně střechy. Neměl jsem jistotu, co se stane. Stačil by jeden malý krok, jedno zaškobrtnutí a řítil bych se dolů a dolů. Anebo bych se zázračně dokázal dostat bez zranění na druhý konec." Pokrčil rameny. „Kdo ví? To finální rozhodnutí by nebylo na mně a všichni by mohli jen hádat, co se doopravdy stalo."

„Kite."

Kit konečně vzhlédl a zjistil, že na něj Max upřeně hleděl. V očích se mu leskly slzy a odrážela se v nich tak hluboká bolest, až Kit zatajil dech. Byl připravený, že na něj Max bude křičet nebo se s ním bude hádat, ale takovou reakci nepředpověděl. A najednou nevěděl, co s tím dělat.

„Promiň," dostal ze sebe. „Bylo toho hodně. Vlastně jsem na tebe neměl všechno vychrlit, vůbec jsem nemyslel. Ha, jak typické, co? Kit se snaží něco spravit a zase to všechno posere–"

„Kite, buď zticha." Max ho popadl za ruku a pevně ji v té své sevřel. Vlastně ji drtil tak moc, že Kit doopravdy zmlkl a překvapeně se na něj podíval. Max se zhluboka nadechl a jedna slza mu pomalu stekla po tváři.

Bylo zvláštně absurdní vést takovou konverzaci, když jim nad hlavou jasně zářilo slunce a ptáci kolem nich vesele zpívali. Venku bylo krásně a svět se radoval z přicházejícího tepla a mezi tím vším tu Kit seděl s neskutečnou kocovinou a vyprávěl Maxovi o tom, jak chtěl vlastní život několikrát ukončit.

„Neničíš všechno, na co sáhneš."

Kit pozvedl obočí.

„Myslím to vážně," pokračoval a ruku mu sevřel ještě pevněji. „Co si myslíš, že bysme byli bez tebe? Co si myslíš, že by bylo Less Than Zero? Pokud k tomu, abys sám v sebe věřil potřebuješ spravit jednu rozbitou věc, tak mě moc dobře poslouchej. Bez tebe by naše kapela nikdy neexistovala. Myslíš, že bysme s Oliverem pokračovali i po střední, kdybys nebyl s námi? Ne, protože bysme nikoho nezajímali a přestalo by nás to bavit. To tys nám ale pomohl ji udržet pohromadě. Tvoje nadšení a to, s jakou vervou ses snažil naši hudbu propagovat. Ani nevíš, kolik fanoušků jsme získali, jen protože jsi o Less Than Zero mluvil se všemi svými známými a byl jsi schopný přesvědčit i náhodného člověka na ulici, aby na náš koncert přišel."

Kit se pousmál.

„To tys přišel s návrhem pořídit si dodávku a objet festivaly. A potom jsi ji doopravdy koupil a dal nám další důvod, proč se snažit. Jsi jako lepidlo, které tuhle naši malou rodinu drží pohromadě a bez tebe by se všechno rozpadlo. Takže možná jsi nešikovný a jednou za čas něco rozbiješ, ale jen díky tobě se to nejdůležitější, co máme, ještě neroztříštilo. A podle mě je to zatraceně dobrý důvod, proč se nevzdat."

Maxova slova mají na Kita obrovský účinek. Je to jako by se hráze velké přehrady, kterou si v sobě vybudoval a která chránila veškeré jeho pocity, aby se nedostaly na povrch, protrhly, a voda se nezastavitelnou rychlostí řítila ven. Je to jako by mu obrovská tíha, kterou ani do téhle doby nevěděl, že nosil, opadla z ramen a on se mohl zhluboka nadechnout. Protože Max na něj nebyl naštvaný a jejich přátelství nebylo zničené a Kit možná nebyl tak velká katastrofa, jako si zpočátku myslel.

Nevěděl, co na to odpovědět, a tak se jen natáhl a sevřel Maxe v pevném objetí. Tentokrát brečel jako malé dítě, když mu zabořil tvář do ramene. Max mu objetí oplatil. Držel ho tak pevně, jako by se snažil ujistit, že je Kit reálný, že vedle něj sedí, z masa a kostí, protože žádný z jeho idiotských plánů nevyšel.

Takhle tam seděli několik minut, dokud se od něj Max pomalu neodtáhl. Ruce nechal položené na Kitových ramenou, když se mu podíval do očí. Ty jeho byly červené a řasy měl slepené slzami. Několikrát popotáhl. „Jen mi slib, že ať se stane cokoliv, nikdy takovou blbost neuděláš. Slib mi, že pokud tě to někdy znovu napadne, půjdeš za mnou."

„Přece víš, jak jsem špatný se sliby–"

„Slib mi to," zopakoval Max pevně. „Protože si nejsem jistý, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo. Nikdy bych ti to neodpustil, dobře? Takže mi slib, že to nikdy neuděláš."

Kit těžce polkl, ale nakonec přikývl. „Slibuji."

A myslel to naprosto vážně.

....

Alternativní název: Kit nesnáší zrzky

Překvapení! Vydala jsem ji o něco dřív, protože sebeovládání? Don't know her. 

Tahle kapitola je jeden z důvodů, proč jsem se do psaní Kita tolik zamilovala a proč se pro mě stal "comfort" postavou. Tahle kapitola je pro všechny, kterým mozky nefungují přesně tak, jak by měly a i když se snaží a dávají do toho všechnu svou energii, stejně to nikdy nebude dost. 

Psaní téhle kapitoly bylo trochu šílené, protože v polovině Kitova monologu – hlavně v té části o rozbíjení věcí – jsem byla jakože: mluví ještě pořád Kit nebo jsem to já? A i když jsem se od začátku vydávání Less Than Zero hrozně těšila, až tahle část vyjde ven, jsem taky dost nervózní. 

Tohle bylo ale pro Kita hrozně důležité, protože rozhovor s rodiči v něm právě odstartoval všechny ty pochyby a přivedl na povrch jeho pocit, že prostě na co sáhne, to zkazí. Ale naštěstí máme Maxe, který přišel a jasně mu dal najevo, že nic z toho prostě není pravda. A už jsem řekla, jak moc ty dva miluju? 

Díky moc, že tohle čtete a komentujete. Vím, že jste si Kita oblíbili, takže doufám, že tahle kapitola nebyla tak traumatizující. I když, co to melu... miluju traumatizovat své čtenáře, takže muhaha. 

Love you, guys xx