Sobota, 13. listopad

Kit chodil po bytě jako duch. Žaludek se mu nepříjemně pohupoval, kdykoliv se zvedl na nohy a ruce se mu třásly tak, že se ani nedokázal napít, aniž by si část vody nevylil na tričko. Asi hodinu strávil rozvalený na studených dlaždičkách nedaleko záchodové mísy a několikrát zvracel. Když se s ním svět konečně přestal houpat, rozplácl se na gauč v obývacím pokoji, který byl ještě stále plný prázdných kelímků a brambůrek, a doufal, že se nedožije dalšího rána.

„Člověk by řekl, že se ze svých chyb poučíš," ozval se Max a ten zvuk se mu zabodl do spánků jako malé jehličky.

Vzmohl se jen na zvednutí prostředníčku a tiché zabručení.

„Co všechno jsi vůbec včera vypil? Vodku? Tequilu? Rum?"

Kit opět zabručel. Žaludek se mu po zmínkách alkoholu protestně ozval. „Drž hubu, kurva," zamumlal. Věděl, že si Max tohle škádlení užíval, ale neměl energii na to se s ním hádat.

Max ale nehodlal přestat. „Nechceš zajít někam na jídlo? Určitě by ti to pomohlo. Takový pořádně mastný hranolky se šťavnatým burgerem–" Nestihl větu doříct, jelikož po něm Kit hodil polštářem, co měl pod hlavou.

„Vedle."

Sám často přemýšlel, proč nebyl schopný brát věci s mírou. Když byl mladší a několik let hrál rugby, pokaždé musel být lepší než všichni ostatní. Pokud se jeho kamarádi chlubili, jak v rámci tréninku zaběhli pět mil, on musel zaběhnout šest. Trenér ho za jeho tvrdou práci miloval, ale Kit sám sebe proklínal – svaly ho snad každý den námahou bolely, špatně spal a na učení neměl čas. Proto rugby brzy nechal, ale v klidu nedokázal sedět dlouho.

Už několik let jim na půdě padal prach na bicí soupravu, kterou dostal od prarodičů k Vánocům, když mu bylo nějakých dvanáct, aby na nich mohl vybít energii, ale na kterou po pár týdnech zapomněl. A tak se Kit rozhodl k bubnům vrátit a během měsíce hraní propadl úplně. Sledoval videa, díky kterým se naučil nové triky a písně, a strávil u nich skoro všechen volný čas a pokud nehrál, neustále do něčeho bubnoval buď prsty nebo paličkami, které jako by mu k rukám přirostly. Nestačilo mu totiž, že se naučil obstojně hrát. Ne, jen co za bubny zasedl, potřeboval být nejlepší.

A pokud šlo o pití, nebylo to nic jiného. Proč si dát jen jedno pivo nebo jeden panák, když jich můžete mít šest? Jasně, ranní kocovina byla odporná, ale možná to za to stálo. Protože, když byl opilý, to otravné bzučení v hlavě na chvilku přestalo. Na všechno jako by zapomněl a mohl se znovu nadechnout.

„Chytej!"

Trhl sebou, když na něj něco dopadlo. „Co je?"

„Měl by ses hydratovat."

S povzdechem se posadil a natáhl se po láhvi Getorade, kterou po něm Max hodil. Vděčně se napil a poté se rozhlédl. Obývák vypadal jako po tornádu. Na stolku před ním ležely další prázdné kelímky, na půl vypité láhve alkoholu – těm se ovšem snažil pohledem vyhýbat – spousta dalšího neidentifikovatelného jídla a zbytky bílého prášku, nad kterým se ani nechtěl pozastavovat. Max v ruce držel odpadkový pytel a uklízel.

„Kde jsou všichni?" Byl zvyklý, že po večírcích ráno potkal alespoň Olivera, jehož kocoviny nebyly o moc lepší. Společně tak mohli trpět a stále dokola opakovat, že to bylo naposledy, co takhle pili. Adrian zase celý den většinou prospala a Max byl samozřejmě čiperný a utahoval si z nich. To se ale stávalo jen v případech, kdy toho moc nevypil, protože Max s kocovinou byl na zabití.

„Oliver ještě spí a Adrian šla zpět do baru, aby pomohla Tori."

Z chodby vedoucí do obývacího pokoje se ozvalo šustění a kroky, načež se před nimi zjevil Oliver. Kita potěšilo, že vypadal podobně zuboženě. Na sobě měl vytahané černé tričko, které mu dosahovalo do půl stehen a tepláky s dírou na jednom koleni. Blonďaté vlasy, které mu normálně spadaly po bradu, mu teď trčely do všech možných stran.

„Nespím," řekl a zívl si. Přešel ke gauči a zhroutil se na něj. Kit měl co dělat, aby natažené nohy rychle stáhl k sobě. „Nemám ale daleko do hrobu. A za všechno můžeš ty." Ukázal na Kita a poté mu sebral Getorade z ruky.

Kit zvedl dlaně vzhůru. „Hej, já tě ty panáky pít nenutil."

„Ale nutil. Říkal jsi: ‚Pokud to nevypiješ, tak už nejsi můj nejlepší kamarád. A taky ti nikdy neubalím brko.'"

I přes bolest hlavy se Kit musel zasmát. „Tím pádem hádám, že sis jedno brko zasloužil," řekl a pomalu se zvedl. Snažil se dávat dobrý pozor, aby se při tom pohybu nedíval dolů. Doufal, že by mu tráva s tou kocovinou mohla alespoň trochu pomoct.

„Hej," vyrušil ho Max. „Pokud dokážeš balit, tak taky dokážeš uklízet." A hodil po něm hadr.

....

Asi za hodinu měli uklizeno a s úlevou se zhroutili na gauč. Max jim objednal pizzu, za což byl Kit nakonec rád, jelikož se po jídle cítil o něco lépe. Televizi neměli, a tak Oliver pustil nějakou desku na jejich gramofonu, který měli položený na malé polici, kde by za normálních okolností televize stála. Brzy se bytem rozlehla melodie Guns N' Roses.

Adrian se zanedlouho vrátila domů a připojila se k nim. Povídali si o ničem a o všem. O tom, co se jim na včerejším koncertě povedlo a na čem by naopak měli zapracovat. O tom, jak Kit zase rozdal své číslo snad padesáti lidem – na což si nepamatoval a mobil mu někde ležel vypnutý, takže si ani nemohl nové zprávy zkontrolovat – nebo jak Oliver zvracel z balkónu na ulici. Kit také ubalil joint, který si mezi sebou posílali a postupně se smáli víc a víc.

Slunce za velkými okny pomalu zapadalo a barvilo obývací pokoj do odstínů oranžové a růžové, dokud úplně nezmizelo a zůstala jen matná fialová záře jejich LED světel na stropě.

Kit si nemohl pomoct, protože přestože jeho kocovina úplně nezmizela, cítil se šťastný a spokojený. Nejradši by zastavil čas a navždy zůstal v tomhle momentě zaseknutý. Byl za své přátele z celého srdce vděčný a snad nikdy nelitoval, že tehdy s Maxem a Oliverem souhlasil. Moc dobře si pamatoval na den, kdy na jejich návrh kývl. Ne, že by ho připojení se do nějaké trapné kapely dvou divných kluků lákalo, ale tehdy se docela nudil a říkal si, že by své bubenické schopnosti mohl nějak využít. Když mu oznámili, jak se chtějí pojmenovat, musel se zasmát. „Jakože jsme nuly?" zeptal se.

„Horší než nuly," opravil ho Oliver.

Kitovi, který byl pro každou volovinu, se to ale líbilo. Všichni mu vždy říkali, že měl divný smysl pro humor a byl rád, že konečně našel někoho, kdo sdílel stejnou lásku k hloupým vtípkům.

A když se o rok později přidala i Adrian, bylo to jako by poslední kousek skládačky zapadl do sebe.

Kit by ale nikdy nepředpokládal, že spolu vydrží tak dlouho. Nejenomže jim tehdy ještě ani nebylo osmnáct a teprve se snažili najít vlastní místo ve světě, ale zároveň se někdy zdálo, že byli tak neskutečně rozdílní, že by se dřív pozabíjeli, než aby společně tvořili hudbu. Jenže jak se ukázalo, hudba byla to jediné, co doopravdy potřebovali. A přestože by se žánr jejich tvorby dal definovat jen jako chaos a mišmaš, nějakým zázračným způsobem to fungovalo. Protože kromě hudby měli ještě jedno společné: a to jejich totální neúctu k pravidlům. Nebo přesněji, fakt, že v jejich očích byly pravidla a normy a řád jen hloupé výmysly určené k tomu, aby se porušovaly.

Možná proto spolu i po pěti letech stále hráli, i když se nikdy doopravdy nedostali dál, než bylo vystupování v malých a zapadlých klubech. Možná proto se k sobě nastěhovali a představa, že by se museli rozdělit, je neskutečně děsila. Možná proto pro ně Less Than Zero představovalo domov.

Kit se spokojeně usmál a hlavou se zapřel o gauč za zády. Zavřel oči a nechal brnkání kytar a hlasy svých přátel, ať se kolem něj obalí a utiší tu tepavou bolest v jeho spáncích.

....

The man. The myth. The legend... Kit Williams, dámy a pánové. 

Úplně prvně jsem chtěla psát pouze z Oliverova pohledu. Jenže čím víc jsem rozšiřovala charaktery postav a obecně vymýšlela nějaký ten děj, zjistila jsem, že pokud chci psát o životě Less Than Zero, musím se dostat dohlavy všem členům. A z pohledu Kita píšu asi nejradši. Neberte mě špatně, miluju každou postavu a baví mě se nořit do jejich hlav, ale pokud jde o Kita, snad nikdy jsem s ním neměla problém a psaní jeho kapitol je vždy hrozně rychlé a přirozené. 

Dle mého názoru jsou první dvě kapitoly takové trochu... já nevím, prostě mi přijde, že u třetí kapitoly se to všechno pořádně rozjede a i ta kvalita jde nahoru (píšu pořád stejně, ale tam už máme představené jakž takž všechny postavy i prostředí, takže se můžeme pustit do víc deep věcí). A ty kapitoly jsou potom také delší! 

A taky! Ani nevíte, co pro mě znamená číst všechny vaše komentáře! Jedna z věcí, se kterou jsem se při psaní potýkala byly pochyby a ztráta motivace, protože jsem prostě nevěděla, co dělám. Ale tohle mi dělá tak neskutečnou radost, takže doufám, že víte, jak moc vás miluju a každému posílám jedno pořádné objetí! ❤️

Anyway, taky zbožňuju tu novou funkci, kdy si můžu naplánovat vydání kapitol. Rozhodně mě to bude zachraňovat ve dnech, kdy nemám tolik času. Co se týče vydávání, mám 70 % kapitol připravených, ale chci to vydávat postupně, takže to vidím na nějaké 1-2 kapitoly týdně.