Oliver ležel rozpláclý na břiše na své posteli a znuděně hleděl do obrazovky telefonu, mezitímco Chris posedávala na zemi nedaleko něj a procházela všechny jeho desky. Jednou za čas ze sebe vydala tiché zalapání po dechu nebo zapištění, když ji zrovna nějaká zaujala. „Nekecej! Ty máš i tuhle?“ zopakovala nejmíň desetkrát. Desky rozdělovala na dvě hromady: ty, které byly v pořadí, aby je nechala zahrát a ty, které si schovávala na příště. První skupina převažovala.

Co se jejich nového přátelství týkalo, Oliver si stále nebyl jistý, co si měl myslet. S Chris si opravdu rozuměl. Měli podobný hudební vkus a překvapivě i humor a Olivera bavilo poslouchat, když se rozmluvila o nějakém ze svých oblíbených témat: knihy a historie, jelikož ani po letech studia jich očividně neměla dost. Navíc se spřátelila i s ostatními a myslela to vážně, když řekla, že se jí jejich kapela líbila, protože je od té doby bezmezně podporovala.

Na druhou stranu si ale nemohl pomoct a občas přemýšlel o Kyleovi. Kdykoliv spolu byli venku, byl nervózní. Očekával, že na ně někde zpoza rohu vybafne a znovu mu dá pěstí. Byl ale příliš paranoidní, protože Kyle se nikdy neukázal a když se na něj Chris zeptal, jen pokrčila rameny a radši změnila téma.

„Nevermind.“ Zvedla další desku. „Samozřejmě, pozére.“

Zakoulel očima. „Doslova na sobě máš Nirvana tričko.“

„Cože?“ vyhrkla a shlédla, jako by si až teď uvědomila, co si ráno oblékla.

Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Oj! Ta patří na druhou hromadu.“

Chris se zasmála, ale nakonec desku položila na pravou hromádku, která čekala na přehrání. V tichosti poté ještě nějakou dobu třídila a na gramofonu nechala pustit další album, než se nakonec s povzdechem zvedla a plácla sebou na postel vedle Olivera. „Viděl ses přes svátky se svou rodinou?“ zeptala se.

Pohled od obrazovky odtrhl a mobil odhodil stranou. „Ne,“ řekl a s povzdechem se přetočil na záda. „Táta umřel, když mi bylo šestnáct a s mámou jsem se už několik let nebavil.“

Chris se zamračila. „To je mi líto.“

Pokrčil rameny. „Není to tak hrozné. Moji přátelé jsou moje rodina a nepotřebuji nic jiného.“

Což byla samozřejmě pravda, ale co nevyslovil nahlas bylo, že přes Vánoce hned několikrát málem matce zavolal. Byly to skoro čtyři roky od toho, co April slyšel naposledy a občas se mu stýskalo po jejím hlase. Chtěl jí říct o svém životě, o tom, co zrovna dělal a co měl v plánu. Chtěl vědět, jak se má ona a ujistit se, že byla v pořádku. Jenže potom mu došlo, že i kdyby jí zavolal, nic takového by se doopravdy nestalo a on by si jen zbytečně ublížil.

Za měsíc měl oslavit dvacáté narozeniny, když si sbalil všechny věci a odstěhoval se. Jen co skončil se školou, věděl, že doma nevydrží dlouho, ale i tak mu trvalo další rok, než se konečně odhodlal. Jeden z hlavních důvodů byla právě April. Poté, co táta zemřel, jako by se mezi nimi vytvořila propast, která se s dalšími roky jen prohlubovala, dokud se zdálo nemožné ji překonat.

S April si byli opravdu podobní. Oba byli tišší, hloubaví a své pocity si radši nechávali pro sebe. Ethan – jeho otec – naopak připomínal chodící slunce, které každému zlepšilo den. Rád mluvil a jeho energie byla tak nakažlivá, že kdykoliv byl kolem, Oliver nikdy neměl problém svěřit se mu s tím nejhlubším tajemstvím. Byl to on, kdo celou jejich rodinu pojil dohromady a díky němu si spolu tak moc rozuměli. Oliver totiž své rodiče v první řadě vnímal jako přátele – mohl se s nimi bavit o čemkoliv, často se spolu smáli vtipům, kterým mohli rozumět jen oni a vzhledem k tomu, že sdíleli podobné záliby, nikdy se na nic necítil sám. Věděl, že ho budou za každou cenu podporovat a nikdy za to nepřestal být vděčný.

Po Ethanově smrti ale v domě nastalo nepříjemné ticho. Ozvěna jeho hlasitého smíchu ještě stále mohla být slyšet ve zdech, ale kdykoliv se na ni Oliver snažil soustředit, jako by tak snad mohl vrátit čas zpátky, jediné, co zbylo, bylo pískání v jeho uších. Jeden večer matka s pláčem sesbírala veškeré desky, které se po domě stále povalovaly a srovnala je do police vedle gramofonu. Když to spatřil, rozbrečel se.  

Další měsíce byly pro oba těžké, ale pro ni asi nejtěžší. Byla to ona, kdo s ním tehdy byl a poté, co zavolala Oliverovi tu strašnou novinku a on dorazil do nemocnice, roztřeseným hlasem mu vysvětlila, co se stalo. Byli doma, seděli u stolu a povídali si u sklenice vína. Gramofon hrál v dáli a Ethan si vesele poklepával nohou. Jen co poslední píseň skončila, zvedl se, aby desku vyměnil, ale po pár krocích se zarazil a poté ležel na zemi.

April se ho snažila oživit. Nezastavila se, dokud nedorazila sanitka, ale už se nedalo nic dělat. Byl mrtvý ve chvíli, co jeho bezvládné tělo dopadlo na podlahou.

Oliverovi dlouho trvalo, než se smířil s tím, co se stalo. Jen několik hodin před jeho smrtí se s ním bavil. Ethan seděl na gauči s hrnkem kávy v ruce a přál mu hezký a úspěšný den ve škole. Oliver se na něj jen usmál a rychle zamával, než vyběhl ven, protože už tak měl zpoždění a nemohl se zdržovat. Následující roky se za to proklínal. Proklínal se, že se nezastavil. Že se neotočil a také mu nepopřál hezký den. Že ho neobjal nebo mu neřekl, že ho má rád. Ne, bez přemýšlení vyběhl z domu – považoval za samozřejmost, že až se večer vrátí, táta tam bude. Nikdy ho nenapadlo, že to bude naposledy.

Nikdy se přesně nedozvěděli, co se stalo. Náhlá srdeční smrt. Ethanova strana rodiny očividně měla historii se srdečními problémy, přestože on sám neprojevoval příznaky. Bylo to jako jedna velká facka. Jako by se osud podíval Oliverovi do očí a řekl: „Naser si.“

Oliver se musel nechat testovat, aby se doktoři ujistili, že podobný gen nesdílí. Občas, když ve tmě ležel v posteli a nechával slzy, ať mu máčí tváře, přičemž se mu před očima promítaly všechny možné scénáře toho rána – všechny způsoby, jak se s tátou mohl rozloučit – přál si, aby se mu stalo něco podobného. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že kdyby se mu z ničeho nic zastavilo srdce, bylo by to vysvobození. Takové štěstí, ale samozřejmě neměl. Byl zdravý. Neměl ani zasranou alergii.

A tak začal pít. Začal kouřit a osvojil si snad každý špatný návyk, jen aby si svůj dlouhý a mizerný život co nejvíc zkrátil. V hloubi duše věděl, že byl dramatický. Že kdyby ho táta viděl, nesouhlasně by vrtěl hlavou a přednesl by mu dlouhou přednášku o tom, jak byl život křehký a že by si ho měl užívat plnými doušky. Že toho měl ještě tolik před sebou, a přestože měl pocit, že to byl konec světa, doopravdy to byl začátek něčeho úplně nového. Co se má stát, to se stane, Olivere. Kdo jsme, abychom se proti tomu snažili bojovat?

Jenže Oliver chtěl bojovat. Měl v sobě tolik vzteku, že byl připravený se poprat s Bohem nebo s kýmkoliv, kdo rozhodoval, že to byl on, kdo měl přijít o někoho tak důležitého. Proč? Co komu udělal, aby si to zasloužil?

Max ho tehdy často navštěvoval a byl to hlavně on, díky komu se Oliver nezbláznil úplně. Po nocích se mu plížil do pokoje oknem, jelikož věděl, že v takový čas byly jeho temné myšlenky nejhorší, nejhlasitější. Přes den se dokázal zabavit: poslouchal hudbu, kouřil, snažil se soustředit na školu a úkoly a pokoušel se vtipkovat s Maxem. Přes den dokázal předstírat, že je v pořádku. Jen co ale slunce zašlo a on byl sám, jako by se na tom tichu začínal dusit. Zdi, které celý den pečlivě udržoval, se zhroutily, a on se zase topil.

A přesně v ten moment se Max zjevil. Občas ho objal a držel ho tak dlouho, dokud Oliver vyčerpáním neusnul. Jindy jen ležel vedle něj a o něčem mu tiše vyprávěl. Většinou mluvil o svém nápadu založit kapelu a o tom, jak skvělé to bude. Jak budou cestovat a hrát pro obrovské davy, jak budou prodávat vlastní trička a jezdit na turné se svými oblíbenými hudebníky. „Budou z nás rockové hvězdy, Olivere,“ šeptal. „Úplně to vidím.“

Rockové hvězdy se z nich sice zrovna nestaly, ale Oliver si nestěžoval. Doopravdy totiž vytvořili něco mnohem vzácnějšího a krásnějšího: rodinu. Rodinu, která se navzájem milovala a bezmezně podporovala. Bezpečné místo, kde jste mohli být, kým jste chtěli, aniž byste se museli bát, že vás někdo bude soudit. Rodinu, která za vás byla připravená bojovat do posledního dechu.

Večer předtím, než se odstěhoval, se April pokusil vysvětlit, co plánuje. Pamatoval si na její bledou tvář a pocuchané vlasy, které svou špinavě blonďatou barvou kopírovaly jeho vlastní. Byla pohublá a pod očima se jí zračily tmavé kruhy. Ani po čtyřech letech se ze smrti svého manžela nevzpamatovala a Oliver už před nějakou dobou vzdal pokoušení se ji donutit navštívit psychologa, nebo jít ven mezi lidi, nebo se mu alespoň svěřit s tím, co cítí, aby jí tak mohl pomoct. Většinou mlčela nebo zamyšleně hleděla do dálky.

Ten večer se nesl v podobném duchu. Oliver mluvil o tom, jak se potřebuje postavit na vlastní nohy a že čím déle doma zůstává, tím víc má pocit, že se brzy zblázní. Měl práci, takže byl schopný si vydělat na nájem, navíc se stěhoval do Maxova nového bytu společně s ostatními. Bude bydlet jen na druhé straně města.

Ona mu ale neodpověděla. Jedinou reakcí byla zbloudilá slza, která jí stekla po tváři. Musel se snažit, aby se na ni nerozkřičel. Aby jí nevyčítal poslední roky, protože ona nebyla jediná, kdo trpěl. Protože Oliver tehdy nepřišel jen o jednoho rodiče. Společně s Ethanem jako by totiž zemřela i ona a z něj se stal sirotek. A tak se radši odstrčil od stolu a zavřel se do pokoje. Ráno odešel se dvěma velkými kufry a už se nikdy nevrátil.

Samozřejmě měl strach, že pokud April nechá doma samotnou, něco se jí stane. Nebyli v kontaktu se vzdálenými příbuznými a Oliver nikdy nepoznal své prarodiče, takže se nemohl spolehnout, že se o ni někdo postará. Jednou za čas k nim ale na návštěvu chodila sousedka – čiperná a upovídaná paní, se kterou se její rodiče dříve docela kamarádili. Když se u ní Oliver zastavil předtím, než ho Max vyzvedl, aby ho mohl do nového bytu zavést, slíbila mu, že jednou za čas April zkontroluje a každých několik týdnů mu posílala zprávy.

První dva roky se snažil s April komunikovat. Posílal jí přání k nejrůznějším svátkům a narozeninám, ptal se, jak se má a občas se chlubil svými úspěchy. Nejprve mu odpovídala. Zprávy sice byly krátké a občas mu poslala jen zdvižený palec, ale s tím se dokázal smířit. Po nějaké době mu ale přestala psát úplně. Od sousedky věděl, že byla v pořádku, takže usoudil, že s ním prostě jen nechtěla mít nic společného. A tak se přestal snažit.

„Olivere?“

Zamrkal a probral se z přemýšlení. Vzhlédl, aby se podíval na Chris a zjistil, že si ho ustaraně prohlížela. „Co jsi říkala?“ zeptal se, protože neslyšel ani slovo.

Pousmála se a jemně se dotkla jeho ruky. „Pokud tě něco trápí, můžeš se mi s tím svěřit, víš to?“

Přikývl. Věděl, že jí mohl říct cokoliv a ona by se na něj nikdy nedívala jinak, nikdy by se mu nesmála. Možná se znali jen pár týdnů, ale občas mu přišlo, jako by byli přátelé už od narození. I tak byl ale opatrný. Existovalo jen pár lidí, kteří znali Oliverova nejtajnější tajemství a kteří rozuměli jeho problémům. Věděli, jak těžké pro něj bylo mluvit o tom, co zrovna cítí. Nebylo to tak, že by nechtěl. Kolikrát měl chuť ze sebe všechno dostat, mluvit k někomu tak dlouho, dokud by neztratil hlas, dokud by nevysvětlil, proč byl takový, jaký je. Jenže potom otevřel pusu. A nic z ní nevyšlo.

„Táta byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se tak moc zamiloval do hudby,“ vysvětlil nakonec. „Měla bys ho vidět. Byl to pořádný pankáč, i když byl starší. Měl hodně tetování a piercingy a dlouhé vlasy… vlastně kvůli němu jsem si nechal narůst i ty svoje… chodil na protesty, měl vlastní kapelu a byl to zapálený vegetarián.“

„Musel to být skvělý chlap.“

„Jo, to byl,“ řekl a potom se zvedl na nohy tak rychle, až sebou Chris cukla leknutím. „Počkej, někde mám jeho fotku. Máma bývala taky velká rockerka,“ pokračoval, když prohrabával šuplík u svého stolu. „Oproti tátovi ji to ale někdy ve třiceti přešlo. I tak ale dál poslouchala stejnou hudbu a podporovala moje hraní.“ Spokojeně se usmál, když fotku našel.

Byla pořízená krátce poté, co se jeho rodiče poprvé potkali. Zrovna byli na nějakém festivalu a na fotce stáli před velkým ruským kolem. Objímali se a něčemu se smáli. April měla zakloněnou hlavu a její dlouhé blonďaté vlasy jí v kudrlinách splývaly po zádech. Ethanovy tmavé vlasy mu naopak spadaly skoro až po ramena. Přestože byla fotka pořízená uprostřed parného léta, měl na sobě koženou bundu a potrhané černé kalhoty zastrčené do Martensek s vysokou platformou. Jednu ruku měl obmotanou kolem mámina pasu a v té druhé svíral cigaretu. Oba působili šťastně. Jako by je nic netrápilo.

Fotku podal Chris a opět se usadil na okraj postele.

„Ty jo,“ řekla. „Vypadají, že se opravdu milovali.“

Přikývl. „Jo, to jo.“ 

Oliver brzy zjistil, že ne všichni rodiče jeho vrstevníků k sobě cítili tak velkou lásku jako ti jeho. Max často zmiňoval, jak se jeho rodiče hádali a že je nikdy ani neviděl se pořádně obejmout a Kit měl podobnou zkušenost.

Jenže Ethan a April nebyli obyčejní rodiče. Rádi si plnými doušky užívali života a svobody. Byli to Oliverovi nejlepší přátelé. Často s ním někam cestovali, brali ho na festivaly a koncerty, naučili ho, že násilí a nenávist nikdy nejsou správná odpověď a že by měl být vždy tolerantní. Maxe například přijali s otevřenou náručí a Oliver by se ani nedivil, kdyby jednou přišli s návrhem, že si ho adoptují. Pomohli mu, když se snažil porozumět vlastní sexualitě a nikdy ho nesoudili. Ukázali mu lásku, která se mu od vlastních rodičů nedostávala a Oliver si byl jistý, že Ethan s April byli jedním z důvodů, proč ho nenávistné a homofobní komentáře nikdy dvakrát nerozhodily.

Ethan a April také milovali hudbu. Milovali přírodu a smích a literaturu a dobré jídlo a cestování a moře. Milovali Olivera. Ale hlavně se milovali navzájem. A přestože měl z jejich lásky radost, často se přistihl, že jim záviděl.

„Proč už se s mámou nebavíš?“ zeptala se Chris.

Povzdechl si a pramen vlasů si zastrčil za ucho. „Po jeho smrti se hodně uzavřela sama do sebe,“ řekl. „Myslím, že ho milovala tak moc, že společně s ním tehdy zemřela i část jí samé. Ztratila veškerou chuť do života a ani se mnou nechtěla mít nic společného. Možná jsem jí až moc tátu připomínal.”

„Neměl by ses za to vinit,“ řekla.

Proti své vůli se pousmál. Max už s ním několikrát vedl rozhovor v podobném duchu, ale Oliver se nikdy nenechal plně přesvědčit. „Nemůžu si pomoct,“ vysvětlil. „Vím, že odejít bylo dobré rozhodnutí, ale nikdy jsem ji neměl nechávat samotnou. Několikrát jsem se snažil odhodlat a navštívit ji, ale nedokázal jsem to. Jsem hrozný syn.“

„Jen nejsi připravený.“ Chris mu opět stiskla ruku. „Upřednostnil jsi vlastní mentální zdraví a za to tě nikdo nemůže soudit. Potřebuješ čas a až přijde ta správná chvíle, znovu se s ní uvidíš. Ráda s tebou půjdu, kdybys chtěl.“

Překvapeně zamrkal a vděčně jí stisknutí ruky opětoval. „Děkuji.“

Vesele se na něj zazubila, až se jí kolem očí vytvořily drobné vrásky. Ladně vyskočila na nohy a přeběhla ke gramofonu, který zrovna dohrál jednu z desek. Sehnula se, aby ze země sebrala další. „Bowie anebo Queen?“

....

Tuhle konečnou poznámku píšu už tak po páté, protože Wattpad mi vždycky začne blbnout a já to potom musím celé smazat. Jen jsem ale chtěla říct, jak důležitá tahle kapitola pro mě je (já vím, že už jsem to řekla u jiných kapitol, ale ono jich je fakt hodně důležitých). Jsem na ni opravdu pyšná a její psaní bylo do jisté míry hrozně terapeutické, protože mám vlastní zkušenosti s tím, když někdo v rodině takhle náhle zemře.

Poslední dvě kapitoly vydávám za pochodu (jsem doslova na letišti), protože jsem se na pár dní vracela do Anglie. A pokud chcete slyšet něco možná trochu uklidňujícího: oficiálně mám dva tituly, absolutně žádnou představu o budoucnosti a asi ten největší imposter syndrome ever. Yay! Taky mě ale trochu uklidnila moje dlouhá opilecká konverzace s kamarádem, protože jsem zjistila, že v tom opravdu nejsem sama a nikdo nevíme, co kurva děláme.

Anyway... jak se máte vy? 😂 Dost z vás píše, že byste chtěli mít stejné kamarády jako Less Than Zero a upřímně řečeno, já taky. Někdy si nadávám, že jsem je vymyslela, protože z toho mám akorát deprese. Ale můžeme si vytvořit své vlastní Less Than Zero! Otevírám přihlášky...