Sobota, 26. únor

Adrian se zdálo o barvách.

Nejednalo se o žádnou metaforu nebo komplexní sen, který by později mohla do hloubky rozebírat a třeba by se tak sama o sobě něco dozvěděla – na takové věci beztak nevěřila, vzhledem k tomu, že si většinu svých snů nepamatovala a pokud ano, pochybovala, že by v nich dokázala najít význam. Ne, jediné, co viděla, byly barvy. Zelená, modrá, růžová... vybuchovaly kolem ní jako ohňostroje, vpíjely se jedna do druhé a mizely jen aby se znovu objevily s ještě větší intenzitou.

A potom byly pryč.

Pomalu se probudila. Do končetin se jí vrátil cit společně s matnými vzpomínkami na předchozí večer. Ležela zamotaná ve svých peřinách s hlavou zabořenou v hebkých polštářích. V krku ji škrábalo a svaly ji bolely, jako by za sebou měla dlouhé hodiny posilování.

Opatrně otevřela oči a musela několikrát zamrkat, dokud si nepřivykla na to náhlé světlo. Hned na to se setkala s pohledem Tori, která ležela naproti ní a pozorovala ji. Několik slunečních paprsků pronikajících do pokoje skrz roztažené žaluzie jí osvětlovalo tvář a dodávalo jejím tmavým vlasům ještě větší lesk. Jen co si všimla, že Adrian byla vzhůru, pozvedla jeden koutek rtů do úsměvu.

„Dobré ráno," řekla chraplavě.

Adrian přemýšlela, jestli ještě nespala. Anebo byla stále zhulená, protože Tori vypadala nadpozemsky. Stačil by jediný pohyb, aby ji mohla políbit a musela se opravdu snažit, aby takovému nutkání odolala. Místo toho ze sebe dostala tiché: „Dobré ráno."

Tori na ni dál hleděla. Řasenku měla rozmazanou a působila bledší, než tomu bylo obvykle, ale i tak si Adrian nedokázala představit krásnějšího člověka.

Nejradši by si vynadala. Co to s ní a její tendencí končit s Tori v jedné posteli poslední dobou bylo? Začínala přemýšlet, jestli náhodou netrpěla nějakým sebedestruktivním syndromem. Protože jak jinak se dalo popsat její neustálé dolézání za Tori, flirtování s ní (líbání ji v jakoukoliv možnou příležitost, proboha!), než jako touhu po tom se totálně, absolutně zničit? Copak v sobě neměla ani trochu pudu sebezáchovy?

Odpověď přišla okamžitě.

Adrian neušlo, jak Tori pohledem zalétla k jejím rtům a než se stihla nadechnout, Tori se nadzvedla na lokti a políbila ji. A Adrian – hloupá, naivní a naprosto šílená Adrian – jí polibek opětovala.

Bylo to jiné, než na co byla zvyklá. Obyčejně byly jejich polibky uspěchané a vášnivé. Ruce poletující po těle té druhé, jako by se snažily využít každé vteřiny, protože věděly, že další příležitost se jim jen tak nenaskytne. Tenhle byl ale lehký, pomalý a Adrian přemýšlela nad nemožným. Nad tím, jestli by takhle vypadalo každé jejich ráno. Jestli by bylo plné vyměňování si líných polibků, jako by jim snad patřil všechen čas světa a rozespalých úsměvů.

Ta představa ji konečně donutila se odtáhnout. Musela se zhluboka nadechnout a uklidnit své splašené srdce předtím, než se na Tori znovu podívala. „Myslím, že mě Kitova tráva zabila a teď jsem v nebi," zamumlala.

Tori se zasmála a rozvalila se na záda. Několik tmavých vlasů jí při tom spadlo do obličeje. „Přísahám, že jsem v jednu chvíli ztratila schopnost ovládat vlastní tělo."

„Už nikdy mu nebudu krást zásoby," řekla. „Ten kluk je naprostý maniak."

Tori něco souhlasně zabručela.

Adrian si povzdechla a posadila se. Svět se s ní nakláněl ze strany na stranu a cítila se divně. Nebylo to jako kocovina, kdy se jí při jakémkoliv pohybu zvedal žaludek nebo jí hlava třeštila bolestí. Spíš byla pomalá a mysl měla zamlženou. Nejradši by prospala dalších několik let.

Zamračila se. „Kde je Chris?"

Tori pokrčila rameny a zvedla se na nohy. Dlaněmi si uhladila pomačkané tričko. „Asi před hodinou jsem ji slyšela plížit se ven z pokoje," řekla a sama se rozešla ke dveřím. „Pojď, mám chuť na nějakou pořádnou snídani."

Při těch slovech Adrian zakručelo v břiše. I tak se ale nezvedala. „Proč jsi to udělala?" zeptala se nakonec.

Tori nejdřív pozvedla obočí, ale potom se pousmála. „Vypadala jsi roztomile." A než Adrian stihla odpovědět, byla pryč.

S hlasitým povzdechnutím se zhroutila zpátky do polštářů. Vypadala jsi roztomile. Co to sakra mělo znamenat? Bylo to poprvé, co se spolu líbaly, když byly střízlivé – střízlivější – a ona netušila, co si o tom má myslet. Byl tohle snad důvod, proč ji Tori nikdy neodehnala úplně? Protože byla roztomilá?

„Roztomilá," zašeptala si pro sebe nevěřícně. Vážně? Protože Adrian by se popsala tolika slovy, ale roztomilá by bylo asi poslední, které by použila.

A vůbec, znamenalo to snad, že Tori možná nebyla tak odtažitá a chladná jako si zpočátku myslela? Co když na ni pomalu začínala mít efekt? A co když Adrian nebyla jediná, komu se poslední dobou do mysli vkrádaly nebezpečné myšlenky plné něžných doteků a sladkých slov?

Ne, ne, ne.

Adrian měla kolem srdce vybudovanou pevnou zeď. Vztahy ji nezajímaly a Tori pro ni představovala jen zábavu.

Ne?

Žaludek se jí nepříjemně sevřel a tentokrát za to nemohl hlad. Možná, možná svou schopnost držet si od Tori odstup podcenila.

....

Pondělí, 28. únor

Jen co vstoupila do studia, přivítalo ji tiché brnkání na kytaru. Adrian se pousmála a usadila se na staré křeslo v rohu místnosti, které Kit jednou našel ve výprodeji nábytku v nějakém pochybném skladišti nedaleko Draydale a vzhledem k tomu, jak pyšný na svůj úlovek byl, nikdo mu nedokázal zakázat ho nastěhovat dovnitř. Studio samo o sobě přece jenom připomínalo jakousi po domácku vyrobenou slátaninu, takže polorozpadlé křeslo tomu jen dodávalo šmrnc. Přestože si díky Maxovi mohli pořídit mikrofony a nové nástroje, peníze nestačily úplně na všechno. Na ošoupaném dřevěném stole stály dvě staré obrazovky počítačů, které se jim podařilo získat z druhé ruky, a po zemi se válelo tolik kabelů, že pokud jste nevěděli kam stoupnout, nejspíš byste o ně zakopli. Místnost byla navíc dost malá – podle Maxe dřív sloužila jen jako úložný prostor – takže kdykoliv chtěli být uvnitř všichni, museli se mačkat a skoro až na sobě sedět.

Nic z toho jim ale nevadilo. Nepotřebovali obrovské nahrávací studio ani drahou technologii. Stačilo, že měli vlastní místo, kde mohli tvořit to, co tak moc milovali. Navíc na tom bylo něco zvláštně intimního. Když byli ve studiu, veškeré soukromí se vytratilo a ta vzájemná blízkost přeměnila čtyři individua v jeden celek. Najednou totiž nebyli Oliver, Max, Kit a Adrian ale Less Than Zero se vším všudy.

Adrian vždy fascinovalo sledovat Olivera, když hrál. Během koncertů na to neměla čas a pokud ano, spíš věnovala pozornost jeho pohybům a tomu, jak pohazoval hlavou až mu světlé vlasy létaly všude kolem a jak jakoby veškeré pochyby a nejistota opustily jeho tělo, jen co vstoupil na pódium. Bylo ale něco jiného slyšet ho hrát pod září reflektorů uprostřed hlučného baru a slyšet ho v soukromí jejich malého studia. Adrian byla v hraní dobrá. Opravdu na sobě dřela, protože talent vás možná dokázal dostat daleko, ale bez tvrdé práce a neustálého trénování vám byl k ničemu. Často jí ale přišlo, že takové pravidlo na Olivera neplatilo. Protože on jako by se pro hraní narodil. Jeho dlouhé prsty kmitaly po strunách bez jakékoliv chyby a skoro by se až zdálo, že s hudbou splynul v jedno – byla jeho součástí a on byl součástí jí.

Adrian věděla, že Oliver hudbu miloval, ale zajímalo ji, jestli on věděl, jak moc hudba milovala jeho.

„Ta je nová?" zeptala se zvědavě, když skončil.

Oliver vzhlédl. Několikrát zamrkal, jako by si až teď uvědomil, že tam seděla a poté pokrčil rameny. „Ještě nevím. Spíš jsem experimentoval."

Přikývla a zamyšleně se kousla do rtu. Poslouchání jeho hraní – jakkoliv moc ji to bavilo – nebyl hlavní důvod, proč ho vyhledala. Potřebovala si totiž s někým promluvit o svém nejnovějším problému: Tori. Hlavně tedy o tom, jak nedávno došla k onu šokujícímu závěru, že se jí Tori líbila.

Líbila? Jenom líbila? Spíš zkus, že ses zami– ozval se znovu ten otravný hlásek, kterému ale slušně řekla, ať drží hubu a pokusila se soustředit na všechno ostatní, jen ne na to zpropadené slovo, které jí poslední dny strašilo v hlavě. Byla si jistá, že jedno velké odhalení jí na několik dalších měsíců stačilo, nepotřebovala přidávat další.

„Tak už to ze sebe vyplivni." Oliverův znuděný hlas ji vytrhl z přemýšlení. Se zvednutým obočím a lokty zapřenými o kytaru v klíně na ni v očekávání hleděl.

Adrian si odkašlala a na svém místě se zavrtěla. Věděla, že se neměla čeho bát – ne, pokud šlo o Olivera. Přestože by to do něj nikdo neřekl, byl v takových věcech opravdu dobrý. Adrian milovala Kita a Maxe z celého srdce, ale co se týkalo vztahů, byli to snad ti největší idioti na světě. Ne, že by ona byla lepší, vzhledem k tomu, že se jí podařilo zamilovat do toho jediného člověka– kurva.

„Adrian?"

„Co? Jo, promiň." Zhluboka se nadechla. „Myslím, že jsem se zamilovala do Tori," řekla. Nemohla si pomoct a nad tím prokletým slovem se ušklíbla, ale hádala, že nemělo cenu chodit kolem horké kaše. Beztak by pravda brzy vyšla na povrch.

Oliver z ní nespouštěl pohled. Díky jasnému světlu nad jejich hlavou dokázala rozpoznat tu sytě zelenou barvu jeho očí lemovaných dlouhými tmavými řasami, které mu tak často záviděla. „A?"

Zamračila se. „A? Co jiného potřebuješ slyšet?"

Pozorně ji sledoval a poté s tichým smíchem zavrtěl hlavou, až mu několik světlých vlasů spadlo do tváře. „Adrian, myslím, že nikomu neušlo, jak moc jsi do Tori zakoukaná."

Adrian otevřela pusu a poté ji zase rychle zavřela. „Ale–"

„Nebo mi snad chceš říct, že ji zveš na rande jen ze srandy?"

„Jo!"

„Fajn, a to básnění o tom, jak krásná je? Anebo to, jak blízko se u ní držíš, kdykoliv jste spolu v jedné místnosti?"

Adrian znovu otevřela pusu, aby protestovala. „To–"

„Adrian, snad každý koncert skončí tím, že se spolu někde v rohu líbáte. A nestrávila jsi u ní už několikrát noc?"

„Hej, to líbání je čistě instinktivní reflex."

Znovu pozvedl obočí.

„Fajn." Povzdechla si. „Ale jednu noc jsem strávila u ní na gauči, jen protože jsem byla moc opilá na to, abych došla domů. A podruhé jsem ji chtěla jen doprovodit, ale ona mě podvedla a nalákala do svých spárů."

Oliver vypadal, že se opravdu bavil. „Vážně? A jak to vypadalo? Usmála se na tebe?"

Adrian ho kopla do holeně a on sykl bolestí. „Tohle není vtipný. Procházím si krizí a ty tomu vůbec nepomáháš! A to jsem si myslela, že jsi lepší než Max a Kit."

Odfrkl si, ale nakonec zvážněl. „Každý s očima by dokázal rozpoznat, jak moc ti na Tori záleží. Proč se to snažíš potlačit?"

Adrian začínala litovat, že ho nenechala dál vtipkovat, protože ta otázka byla jako jedna velká facka. Proč? Sama sebe se na to ptala už několikrát. „Protože pokud bych to řekla nahlas, stalo by se to realitou," řekla nakonec. „Když jsem předstírala, že jediný důvod, proč s Tori flirtuju, byl ten, že jsem se nudila, nešlo o nic vážného. Jenže když o tom začnu mluvit, znamená to, že všechny moje city jsou reálné a já se tak jen otevírám zlomenému srdci. Navíc... mám strach, že by to mezi námi všechno změnilo. Že bych něco pokazila a už by z nás nebyly kamarádky. Nechci o ni přijít."

„Proč bys o ni přišla?"

Prsty si zajela do vlasů. „Protože je to Tori. Pokud sis nevšiml, není zrovna nejsdílnější. Navíc mě už několikrát odmítla a nejspíš bych ji vyděsila, kdyby zjistila, jak vážně to všechno myslím."

Tori možná byla jedním z mála lidí, který se dokázal dostat Less Than Zero pod kůži, ale i tak si od nich udržovala odstup. Adrian toho věděla jen málo o její rodině – vlastně nevěděla vůbec nic. Měla nějaké sourozence? Odkud vlastně pocházela? Věděla, že Tori ráda četla a byla zatraceně chytrá. Vlastnila Black Moon, a i když byl možná malý a zapadlý, pod jejím dohledem se mu vedlo opravdu dobře. A přestože se snažila být skromná, pokud by se stala manažerkou jejich kapely, nejspíš by to dotáhli opravdu daleko.

Nad Tori se ale také vznášelo něco tajemného a nebezpečného. Nebyly to jen její syté rtěnky a ostré oční linky, tmavé oblečení a těžké boty. Byla to ta jiskra odrážející se jí v očích. Ta divokost skrývající se pod maskou tiché a mrzuté dívky. Předstírala, že ji nic nezajímá, což Adrian samozřejmě inspirovalo k tomu snažit se za každou cenu získat její pozornost. Každou pozvánkou na rande, každým svým flirtováním totiž chtěla říct: podívej se na mě, všímej si mě.

V takové momenty si mohla představovat, že Tori svou lhostejnost jen hraje. Pokud ji odmítla, Adrian jen pokrčila rameny a nepozastavovala se nad tím. Jenže nyní se jí představa, že by ji Tori odmítla, zabodávala do srdce jako ostrý hrot nože.

„Třeba se Tori taky líbíš," řekl Oliver.

Odfrkla si. Jako by potřebovala, aby podporoval její iluze. „Jasně."

„Proč ne? Neoplácí ti snad všechny polibky? A neříkalas náhodou, že to byla ona, kdo tě nalákal do postele?"

„Byla opilá," řekla. „Nejspíš to byl jen–"

„Instinktivní reflex?" zopakoval její předchozí slova.

„Mohl bys mi laskavě přestat skákat do řeči, ty chytráku? A jo, pochybuju, že za tím bylo něco víc." Vzpomněla si ale na den, kdy spolu seděly v kavárně. Jak si Tori vymyslela nějakého imaginárního kluka a jak zklamaně vypadala, když Adrian chtěla odejít. Možná– ne, musí se přestat upínat na plané naděje.

Oliver zavrtěl hlavou a líně začal brnkat na kytaru. „Proč jsi za mnou vůbec šla, když odmítáš poslouchat jakoukoliv moji radu?"

„Jen jsem se chtěla vypovídat."

Povzdechl si. „Pokud se nehodláš Tori svěřit se svými city, jaký je teda tvůj plán?"

„Čvachtat se ve svém utrpení?"

„Tak to si užij," zamumlal, načež se narovnal a spiklenecky se na ni zazubil předtím, než začal hrát.

Adrian chvilku trvalo, než píseň poznala, ale krátce nato se už kolem sebe rozhlížela snažící se najít cokoliv, čím by ho mohla praštit. Jen co ale popadla jednu z Kitových paliček ležících na stole, Oliver začal zpívat: „She's a God! She's a freak like Madonna... Au!" Zasmál, se ale pokračoval dál: „She's a God, carry me to nirvana. She's a God, gimme peace, gimme dharma. No tak Adrian!"

Zakoulela očima. Adrian neuměla zpívat. Rozhodně ne tak jako on nebo Max. Oliver byl vlastně po Maxovi jediný další člen kapely, který ve zpívání nebyl naprosto otřesný. Občas dělal doprovodné zpěvy a jeho jemný tichý hlas skvěle balancoval Maxův agresivní a chraplavý. Přesto se k němu ale nakonec připojila: „She's the one, swear to God, she's the one, she's a God!"

Nedokázala zabránit širokému úsměvu, který jí vyrostl na tváři.

Jo, Tori byla zasranej Bůh. A Adrian byla totálně, ale totálně v prdeli.

....

Aaaaa! Tori a Adrian, moje lásky, které spolu neumí komunikovat a očividně se dělí o jedinou mozkovou buňku. A dneska se ta buňka konečně dostala k Adrian! Chudák Oliver začal přemýšlet, proč se proboha kamarádí s takovými idioty xD 

Užívejte si klidu a míru, dokud tu je, protože u příští kapitoly nic takového slíbit nemůžu. Ne, vážně, nemůžu se dočkat až ji zveřejním, protože je jedna z mých dalších oblíbených a pokud jste si nevšimli... moje nejoblíbenější kapitoly jsou ty nejvíc srdcervoucí. 

Love you xx