Když člověk lesem prochází.
Nic ze světa mu neschází.
Jde, toulá se bez cíle.
Les krásný je na míle.

Prochází pod stromy,
Krásnými zvířecími domy.
Pak dojde na mýtinu,
a vidí nádhernou květinu.

Sehne se k ní, aby přivoněl.
A v tu chvíli náhle zapomněl.
Na všechny problémy a starosti.
Dopřálo se mu jelení milosti.

Pak zvedne zrak a spatří.
Nejvzácnějšího z lesních bratří.
Bílého Jelena vzácného.
Duši velkého lesa čistého.

Člověk se Jelenu uklání
Uposlech lesního volání.
Bílý mu jeho úkol sdělí
A lidé splnit by ho měli.

Mlčky se na mýtině rozmlouvá.
Duše lesa k člověku promlouvá.
Učí ho, spílá mu, děkuje.
Snad pochopí, proč tu je.

Mýtina je nyní prázdná.
Neroste na ní květina žádná.
Jelen les musel opustit.
Člověk to nechal dopustit.

Vypadá to, že s touto básničkou nikdy nebudu spokojen. Chtěl jsem, aby byla dokonalá, ale už jí nejsem schopen zlepšit. Tak jí tu máte.

Pochopili jste jí?