Kdybych řekla, že jsem se po dnešku cítila lépe lhala bych nejen sama sobě ale i ostatním. Má dosavadní dobrá nálada, kterou jsem měla po celý tento den zmizela dřív než jsem si to já sama stihla uvědomit. Můj tatínek mi opět lhal a mě to zase jen velmi ublížilo. Nejvíc mě zklamalo však to, že moji přátelé, Leon, Angie jistě i Lola o tom všem věděli a nic mi neřekli.

Právě jsem se totiž dozvěděla, že stále pořád jsem v roli Julie...

Avšak co je zajímavější, že v tom muzikálu nehraji sama...

,,Takže chápu to správně, že jste mi zase lhali?" Zeptala jsem se pro samotný začátek.

,,Vio..." Začal taťka, kterého jsem ihned přerušila.

,,Žádný Vio." Vyjeknu a dále pokračuji. ,,Pořád mi jen lžete. Stále za mě rozhodujete jako kdybych byla  dítětem. Jenže já už nejsem ta malá pětiletá holčička s culíčky, která přišla o svou milovanou maminku. Ano zemřela mi maminka ale i tak jsem to zvládla." Odmlčela jsem se na okamžik. ,,Nikdo z vás tady nemá žádné právo mi diktovat mojí budoucnost jen proto, že jsem si prožila velké hoře. Bolí mě, že jste mi to neřekli. Všichni jste mě zklamali." Zakončím svůj rozhořčený proslov s prvními slzy na mé tváři.

Táta si povzdychne. ,,Nezlob se na ostatní, prosím. To já jsem tě do muzikálu přihlásil, jelikož jsem si myslel, že ti to udělá radost když se tam přihlásili i všichni ostatní. Jediný já jsem tě zklamal, tak jako vždycky. Mrzí mě to, Violetto." Pravil táta velmi smutně.

Měla jsem chuť se otočit a utéct někam daleko. Na místo, kde by mě určitě nikdo nikdy nenašel.

Andrés...

Jenomže na druhou stranu jsem chtěla taťku obejmout. Měla jsem pocit, že za vše co pro mě doposud udělal bych měla být vděčná. Jenže jsem možná ani nebyla. Nevím proč ale žádné rozhodnutí jsem nezvolila. Tedy můj plán B byl utéct ale ne k Andresovi nýbrž do mého pokoje.

A tak se i stalo...

---

Psaní do deníku je má nejčastější činnost, kterou každý den provozuji. V deníku často hledám tu útěchu i svou maminku, která mi dokázala vždy poradit. V mém zamčeném pokoji si právě teť čtu jeden ze svých zážitků a vzpomínám jak krásně jsme se v minulém roce měli...

Můj deník:

ZÁŽITEK O NOČNÍ PROCHÁZCE

Nastal pěkný teplý večer, kdy i sluníčko zapadalo za mraky. K večeři jsme měli dobré chutné špagety, které všem přítomným táborníkům velmi chutnali. Večerka byla už v deset hodin ale mě se stále ještě spát nechtělo. Chtěla jsem se jít projít i když nám to vedoucí přísně zakázali. Fran spala, Cami se klížily očka a tak jsem se rozhodla jít se projít sama. Zrovna jsem se zastavila u rybníka, když jsem zaslechla ne moc příjemné zvuky. Sova?? Ne vlk!! Ach ano slyšela jsem výt vlka. Možná bych se tehdy otočila a šla zase rychle do chatky. Též jsem se mohla zbláznit a skočit do rybníka jen proto, že jsem si myslela, že vlci neumí plavat. Nic z toho se však nestalo, jelikož mi někdo dal ruku přes pusu, otočil si mě čelem k sobě a zároveň mě i políbil. Byl to Leon, který mě tenkrát v noci nejspíš sledoval i když on sám to ještě dnes popírá...

V tu noc jsme si šli zaplavat do rybníka, kde s námi na samotné hladině plavaly jasné hvězdy, jejíž odraz se odrážel od povrchu vody.

,,Vio" Osloví mě Olga, zaklepe na zamčené dveře a tím mě i probudí z mého snění. ,,Pojď na večeři, prosím. Jsou špagety, tak jak je máš ráda. Táta, Angie, Leon a všichni ostatní na tebe už čekají." Dokončila Olga.

Povzdychla jsem si. ,,Nech mě být, Olgo. I ty si mi jistě lhala a nic si mi neřekla. Chci být prostě chvíli sama." Odmlčela jsem se, kdy jsem se rozhodla i mírně zalhat. ,,K tomu všemu se chystám do postele a ani nemám na žádné jídlo chuť."

Olga s tichým povzdechem odešla a já se opět vrátila ke svému deníku. Avšak, když mi zacinkala má telefonní krabička, byla jsem opět informovaná zprávou od neznámého kokota.

Neznámý: Sama!! Nejlepší oběť je ta co je sama, Violetto.

Najednou jsem se nad tou zprávou zamyslela. Čím déle jsem o ní přemýšlela tím více jsem se obávala nejhoršího. Bála jsem se. Měla jsem divný pocit, že už brzo poznám tu dlouho očekávanou pravdu. Tehdy jsem však ještě nic nevěděla o tom jak krutá pro mě pravda vůbec bude...

Neznámý: Vše nejlepší, Violetto.

Violetta: Možná bych ti i poděkovala, kdyby si mě však nestrašil a stále mi nevyhrožoval...

Neznámý: Straším tě? Vyhrožuji ti? To je účel mé pomsty, Violetto. Ty se totiž už brzy dozvíš, kdo jsem a co je mým dalším účelem.

Violetta: A víš ty co? JDI UŽ KONEČNĚ DO HAJZLU, STALKERE!!

Neznámý: Možná bych ti měl dát co proto, drahá. Možná by jses i mohla chovat slušně, pokud však nechceš ohrozit na životě své sourozence, rodiče, přátelé nebo i Leona...

PS: Velmi dobrá rada, Violetto. Osud tvých blízkých je od dnešního dne jen ve tvých rukou.

Rozbrečela jsem se. Byla jsem opět v té pasti, ve které jsem byla i před tím rokem. Zase jsem se cítila jako v černé díře odkud není úniku. Měla jsem strach, že to co se tehdy dělo se vrátí a nikdy naopak nezmizí. Pochopila jsem, že tkz. samota je horší než jakékoli nebezpečí. Jelikož, když jste sami a nemáte žádné přátelé jste daleko zranitelnější i terčem stalkerů.

Neznámý: Já ti říkal, že samota mé oběti velmi oslabuje...😈

A v tu dobu mi to vše došlo...

Vstala jsem ze své postele a vydala jsem se ke zamčeným dveřím mého pokoje. Ty dveře, které byly zamčené jsem odemkla zároveň i otevřela a rozběhla jsem se dolů do jídelny.

Táta, jenž si mě všiml jako první, zkoprněle povstával u jídelního stolu. Slzy, které se mi i s tímto příchodem spustily mě též doprovázely, když jsem svého otce pevně objala.

,,Omlouvám se, tati." Vzlykla jsem a také tiše dodala. ,,Nechci být sama."

Psychiku, jež jsem neviděla měsíce se mi touto hodinou opět ozvala...

Tatínek však pravil ,,Sama? Proč by si měla být sama?" Nechápe taťka i když je to věta celkem pochopitelná. ,,Zlatíčko, ty přece nikdy sama nebudeš. A víš proč? My ať jde o mě, Angie, Lolu, Leona nebo tvé přátelé tu budeme vždy pro tebe." Doříkal táta přesvědčivě.

,,Slibuješ?" Zeptala jsem se já.

,,Slibuji." Odpověděl mi on a já se téměř uklidnila.

Usmířila jsem se nejen s taťkou ale také i se všemi přítomnými. Tehdy jsem se i rozhodla, že z muzikálem souhlasím a tu roli Julie přece jen příjmu.

Avšak známý divný pocit, jež mě dost klíčil mi už nikdy nezmizel...