Vždy jsem si chabě myslela, že si každé své narozeniny skvěle až velmi kouzelně užívám. Skoro pořád jsem si jako velice malá holčička představovala osmnácté, devatenácté či i své dvacáté narozky. Sice jsem toto své dětské snění nijak zvlášť nechápala ale tehdy jsem v realitách moc žít nechtěla. V tu dobu se s námi se všemi rozloučila maminka a já odmítala být v životě, kde už ona se mnou nebyla. Maminka zemřela ale i přesto jsem jí výdala ve svých neobyčejně velkých snách. Později jsem jí začala potkávat v tanci i v hudbě a já pochopila, že i když odešla, tak mě vlastně nikdy ani neopustila.

Věřím, že tu je dokonce i dnes na mé oslavě devatenáctých narozenin. Jenže dneškem tu není zase Leon, který mi tu velmi schází...

,,Děje se něco, Vio?" Vytrhla mě z myšlenek Francesca, která si za mnou přisedla ke stolu s jistě dobrým občerstvením.

,,Co by se mělo dít?" Odvětila jsem s nepředstíraným smutkem.

Francesca si povzdychla. ,,Nejsem hloupá, Violetto. Místo, aby jsis užívala oslavu tu jen smutně sedíš a koukáš." Pravila Francesca ustaraně.

Též jsem si mírně vzdychla. ,,Celý rok jsem žila v představě, že vás už nikdy neuvidím. Teť tu však jste na mé oslavě ale ten koho bych tu také ráda měla tu zase není." Odmlčela jsem se na chvíli. ,,Proč nepřijel, Francecso? Proč se tu Leon nenachází?"  Zeptala jsem se, což Francesce nejspíš bylo jedno.

,,Víš co? Myslím, že je čas na rozbalování dárků." Řekla ona a také na mě mrkla. Hned poté se Francesca zvedla a ohlásila tkz. akci, kde jsem měla tu hlavní roli v rozbalování dárků.

Kdo jiný by měl mít tu čest, že??

Všichni samozřejmě přišli, popřali a také mi dali strašně moc dárků, jenž se mi hodně líbili. Brodway a Maxi mi darovali polštář, kde byla krásně natištěná naše společná fotka z pouti, čili ze stánku od Disney. K dárků mi přidali i nepatrnou flašku vína, jež jsem v balíčku též objevila. Fran s Cami letos velmi překvapily. Koupily mi překrásné červené šaty, které zároveň působily velice romantickým dojmem. K šatům mi přifařily i bílé lodičky a mě náhle připadalo, že mě chtějí poslat na rande. Federico a Diego mi naopak koupili velký kalendář s celkově různými pózami Leona. Ke kalendáři mi též podstrčili menší obálku, ve které byl dopis a jedna pojmenovaná kazeta.

Toto mi bylo opravdu divné ale i přes zvláštní pocit v žaludku jsem tento podivný dopis přece jen otevřela.

Milá Violetto,
Dnes máš narozeniny. Mrzí mě, že je nemůžu slavit společně stebou ale jak jistě už víš můj manažer mi to ani zdaleka nedovolí. Říká, že se uvidíme později. Jenže, kdy to později přesně bude? I když se mi stýská turné zrušit nemůžu. I tak jsem se ale rozhodl ti dát něco jako dárek, který najdeš na té kazetě. Doufám, že se bude líbit a užij si své narozeniny. Moc tě miluji...

Tvůj Leon...💜

Nebudu vám vůbec lhát. I tento malý kus papíru, na kterém byla napsaná Leonova slova mě dokázala nejen rozveselit ale i přivést na úplně jiné myšlenky.  Požadovanou kazetu jsem si tedy vzala a zároveň jsem jí i vložila do televizního přehrávače. O chvíli později se na obrazovce náhle objevil koncert s Leonem, jenž vedle něj seděl i postarší muž s velmi naleštěnou kytarou.

,,Ta je pro tebe." Pravil Leon a začal s velmi krásnou písní.

Celé video se vyplo a já plakala. Nejenže jsem vzlykala opravdu hlasitě ale také jsem i bulela jako ta želva. Paráda! A mé líčení je v háji. Kdyby jen to líčení...Však jsem v tom byla doslova. Kdybych věděla, že nás poctí svou návštěvou nikdy bych se nemalovala!!!

,,Usměj se, prosím." Ozvalo se mi náhle za mými zády. ,,Ty přece víš, že ti slzy vůbec nesluší, Vio." Uslyším ze zadní části naší zahrady, kdy se i rychle otočím a hned pochopím proč vlastně mi Francesca žádnou útěchu neřekla.

,,Leone!" Vykřikla jsem a zároveň jsem se i rozběhla k červeným růžím, kde pravě on povstával. Jakmile jsem mu doslova vlítla do jeho náruče jsem okamžitě pronesla. ,,Chyběl si mi." Řekla jsem a Leon se pousmál.

,,To ty mě taky." Odpověděl mi Leon, kdy i své objetí mírně utáhl. ,,Miluji tě." Doplnil, než mě sladce políbil do vlasů.

Najednou jsem se však zarazila. ,,Co tu děláš? V tom dopise přece bylo, že koncertuješ." Pravila jsem a též se i od Leona odtáhla.

,,To ano." Přitákal Leon na má vyřčená slova. ,,Čeká mě ještě poslední koncert, který se ale pořádá tady v Buenos Aires." Doříkal velice nadšeně.

I já byla dost šťastná, jelikož jsem Leona v té hodině, minutě či sekundě horlivě políbila. Leon, který byl zprvu překvapený tento dychtivý polibek prodloužil. Avšak někdo mi tento příjemný až hřejivý pocit ani zdaleka nechtěl dopřát. Kdo jiný by to mohl být než můj dokonalý taťka, který nás vyrušil svým falešným zakašláním...

,,Nechtěl by si už začít, Leone?" Řekl najednou táta, jenž nás sledoval s hodně ostrým pohledem.

A jejda!!

,,Mile rád, pane." Pousmál se jemně, kdy se i rozhodl kleknout na jedno své koleno. ,,Violetto, jistě si pamatuješ na náš první rozhovor na táboře. Byla si má neobvyklá záchrana, která mi už tehdy vše změnila. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil jsem se do tebe zamiloval. Tvé zářící oči byly a stále pořád jsou mojí drogou. Rty, tak strašně krásné mi chybí vždy když nejsou v mé blízkosti." Usmála jsem se a též jsem se i rozplakala. ,,Uběhl už téměř rok a já tě dnes konečně vidím.  Miluji tě má sladká Violetto a chtěl bych tě požádat o jeden tvůj volný večer, jelikož bych tě chtěl někam pozvat." Řekl Leon, kdy i vstal, něžně mě obejmul a já si pro tentokrát ještě mohla oddychnout.

Málem jsem se dnes stala nevěstou...

---

Letos by se dalo i říct, že jsem si své narozeniny velmi užila. S kamarády jsem se nejen bavila ale také i dost popíjela. Co se týče mé rodiny ta mi dneškem nic nezakazovala. Což ani můj milovaný tatínek, který mě celý tento den převážně jen sledoval.

Že ho to stále ještě baví...

Nyní uklízím zahradu, se kterou mi pomáhají i mí dobří přátelé. Avšak né všem se do toho chtělo, proto tu jen zůstali Francesca, Camilla a Federico. Ostatní se vypařili dřív, než jsem si vůbec stačila všimnout.

,,Lidi, jdu se skleničkami." Ohlásila jsem, kdy i vzápětí souhlasili.

Šla jsem přes čerstvé zalitý trávník, písčitou cestu a zároveň jsem i prošla přes červené i světlé růže. Byla jsem rázem u vchodových dveří, které jsem okamžitě otevřela. Jakmile jsem dveře zavřela jsem se zaposlouchala do hlasů ozývající se z pracovní místnosti.

,,Měli jste jí to říct." Vyhrkl Leon poměrně naštvaně.

Táta, který se díval z okna si povzdychl. ,,Měli. Jenže sám znáš Violettu. Nenechala nás to vysvětlit." Odmlčel se. ,,K tomu všemu jsem si myslel, že jí to řekneš ty. Jako jeden z  narozeninových dárků by jí to jistě potěšilo víc, než tvé pozvání na rande." Odchrčel táta otráveně.

Angie smutně pronesla. ,,Germane, přestaň!! Pro Vio to dost znamená. Žádný znás přece nechceme, aby se opět trápila."

Táta se na Angie podíval a hned pravil. ,,Máš pravdu, Angie. Uznávám tedy, že jsem to Vio říct měl a jelikož je zítra první zkouška řeknu jí o tom ráno u snídaně." Skončil taťka tento zajímavý rozhovor, který jsem se rozhodla prodloužit.

,,Co mi chcete říct?" Zeptala jsem se na rovinu, jakmile jsem dotyčné dveře otevřela.

Najednou se všechny pohledy stočily na mou osobu a já už tak nějak věděla, že mě dneškem opět rozčílí...