Je to už skoro měsíc, kdy mi přišla má první zpráva od neznámého. Třicet dní, kdy jsem obdržela tu nabídku a zároveň, kdy jsem se s tátou i horlivě pohádala. Od té doby jsem se s otcem moc nevýdala natož abych s ním ještě mluvila. Tento měsíc totiž pořád někam jezdil a měl i různé jednání. Angie, která se starala o dvojčata mě téměř vždy přejížděla zkoumavým pohledem a Lola se pořád jen na něco učila. Olga vařila, pekla normálně každý den a Ramallo se snažil netradičně užírat. Andrés, který si až nebezpečně začal všímat mé nezvyklé změny mi byl vždy oporou. O zprávách jsem mu však nic neřekla.
Po pravdě to zatím nikdo neví a nejsem si úplně jistá jestli vůbec chci aby to někdo tušil.

Co se týče neznámého mi už přes dobrý týden nenapsal. Jsem za to ráda ale nemá cenu se příliš radovat, když brzy stejně napíše. Poslední dobou mi psal jenom samé ošklivé věci, které se na mém těle dost viditelně podepisovali.
Skoro každý druhý člověk si o mě myslí, že trpím nebo že budu trpět anorexií. Někdy si i říkám, že mají pravdu a že by bylo lepší, abych  spáchála sebevraždu. Jenomže, když  to tu bylo naposledy jsem toho nakonec velice litovala. Takže, než bych si vzala nůž a podřezala si své žíly bych si to opět rozmyslela.

Jinak je už koncem června a já si zítra jdu společně s Andrésem pro naše vysvědčení. Letos to bude asi poprvé co mám trojku, čtyřku a jen tak málo jedniček. Z literatury, ze které jsem propadala jsem to překvapivě uhrála na čtyřku.

Jenže tu roli jsem nepřijala...

,,Vio." Zavolá mě Angii, kdy se též i mírně zaleknu jejího hlasu.

Od té doby co mi píše on se leknutí snad všeho. Dokonce i mých roztomilých sourozenců, když dojde na nemilé hlídání...

,,Ano?" Zeptám se, jakmile se dostanu z mé ložnice do obývacího pokoje.

,,Dnes pohlídáš dvojčata." Praví a já se velmi vyděsím.

,,A-A proč?" Zakoktám krátkou, což velice jednoduchou otázku.

Angie si povzdychne. ,,Nemá je kdo pohlídat, Vio. Lola je na internátů, Olga šla nakoupit a já s Ramallem jedeme pro Germana na letiště." Odmlčí se. ,,Vím, že si je ještě nikdy nehlídala a také si i uvědomuji, že se hlídání dvojčat dost bojíš. Vím však, že ty to zvládneš. Proč?? Jelikož ti věřím, Violetto." Přesvědčuje mě Angie než kývnu na souhlas, že je nakonec pohlídám.

Hlídat naše dvojčata jsem se vždy velmi děsila, proto na ně pořád dohlíželi jen Angie, Olga, Lola nebo otec i Ramallo. Jenže teď tu nikdo z nich nebyl a já se musela o své dva malé sourozence postarat.
Hned jak Ramallo s Angie odjeli na letiště vyzvednout mého otce jsem dvojčata oblékla a též je i položila do bílo černého kočárku. Výjimečným zázrakem jsem vyhledala tmavý, starý i docela velký batoh, do kterého jsem nachystala svačinu, pití, plínky, ubrousky a všechno ostatní co miminka nutně potřebují. Jakmile jsem zbalila i menší deku jsem vyjela do parku. V parku jsem deku rozložila, na kterou jsem dala i své sourozence. Hrála jsem si s nimi, smála se, užívala jsem si prosté, volné odpoledne a mě najednou docházelo jak moc zbytečně jsem se bála.

Jenže mi zase došlo, že jsem se bála oprávněně...

Proč?? Přišla mi esm a já už tak nějak tušila, kdo to je.

Neznámý: Máš velice krásné sourozence. Doufám, že tentokrát budeš slušná, Violetto. Pokud však nechceš, abych ty roztomilá zvířátka náhodou nezabil.

Já: Jestli na ně jen sáhneš, tak zabiju já tebe!!

Neznámý: Líbí se mi, jak si výjimečná, Vio. Musím uznat, že Leon si na táboře uměl vybrat, když se  zamiloval zrovna do tebe.

Já: Ty o našem vztahu nic nevíš!! Proč mě vůbec otravuješ?? Proč mě prostě nenecháš být?

Neznámý: Vím o vašem vztahu víc než ty, Violetto. A proč tě otravuju?? Proč tě nenechám být?? Ó Violetto, nemyslíš, že by to bylo až moc jednoduché?? Vzrušuješ mě, zlatíčko. Kéž bych tě mohl teď hned přefiknout.

Má intuice mi radila, abych se ihned ohlédla. Avšak já se toho velice obávala. Věděla jsem, že když se tam podívám, tak zahlédnu opět toho ďábla, který mě chce zničit. Mrknout jsem se však musela už kvůli mým dvěma sourozencům, které chci před takovým psychopatem ochránit. Povstával opodál, jak jsem zprvu předpokládala. Opět byl schován za černou kapucí, což obličej jsem zase nijak nepochytila. Z praxe jsem začala zdrhat. Jakmile jsem zbalila Mike a Elizabeth jsem se z parku vymotala a pádila hned domů.
Doma jsem kočárek postavila do předsíně a dvojčata jsem přemístila do hracího pole. Mezi tím než si oni dva hráli jsem se jim rozhodla udělat krupicovou kaši. Tu jsem jako malá velmi milovala a rozhodně jí teď budou milovat i za mě...

---
Zrovna jsem přebalovala Mike, když jsem zaslechla z venku hodně známé hlasy. Mike jsem vzala do své náruče a šla se podívat jaké hlasy to vlastně jsou...

,,Violetto." Volá mě Olga, kterou zároveň i vidím obnašenou opravdu velkým nákupem.

Rozesměji se. ,,Olgo, ty si snad vykoupila obchod?"

,,Ne. Já jen..." Zasekne se, když mě náhle uvidí. ,,Ty chováš, Mike?" Zamrká překvapeně. ,,Kde je Elizabeth?" Vyhrkne rychle až i ty tašky upustí.

Pousměji se. ,,Elizabeth spí a Mike jsem zrovna přebalovala." Hlásím s velmi širokým úsměvem. ,,Je to až neuvěřitelné jak se na nás krásně smějí. Nemyslíš, Olgo??" Pravím, kdy se na Olgu i krátce zahledím.

,,To ano." Praví stále vykolejeně. ,,Táta je venku, jestli ho však chceš přivítat." Řekne a rozejde se do kuchyně.

,,Ehm...Já se musím ještě připravit do školy." Vyhrknu skoro okamžitě, abych se vyhla dalším zbytečným hádkám. ,,Mike dávám do postele." Ohlasím svojí činnost a utíkám do své ložnice.

Samozřejmě, že bych chtěla svého otce vidět a zároveň i pevně obejmout. Jenže se bojím, že bychom jsme se opět jen pohádali. Bolí mě, že náš vztah je zrovna teď takový ale je lepší se mu raději vyhýbat než zase něčeho litovat...

Dnešek jsem si však velmi užila. Když nepočítám toho stalkera byl tento den můj nejlepší. Hry z dvojčaty mě dovedly k nové náladě, která mě přivedla na uplně jiné myšlenky. Uvědomila jsem si, že mé dva malé sourozence velice miluji a obětovala bych za ně i svůj vlastní život.

Co se týkalo dnešního večera jsem se cítila obzvlášť vyčerpaně. Bála jsem se, že mé dny jsou sečteny a ten netvor si pro mě dřív či později přijde. Zpěv, hraní nebo i tanec mě pokaždé dokázali uklidnit. Když jsem si myslela, že jsem stracený případ a nikdy se neuklidním jsem se vždy vydala k hudbě. Hudba byla sice má minulost, přítomnost i budoucnost, ale kde mám brát zrovna tu odvahu, že není na nápravu mých chyb příliš pozdě.

Dneškem jsem se nejenže rozhodla zklidnit svou mysl hudbou ale též jsem i dospěla k závěru se po dlouhé době vrátit.

Tini je zpět!!

Jakmile jsem došla ke klavíru jsem se pohodlně usadila a přemýšlela co asi tak zahraji.

,,Ven y Canta...Podemos...Ser mejor..." Litala mi v hlavě jedna píseň za druhou a já nevěděla, jakou z nich si mám vybrat. Náhle mě napadla píseň, kterou jsem často zpívala na táboře.

Habla si puedos

Hned jak jsem začala hrát a zároveň i zpívat jsem si užívala pocit, který mě hřál vždy, když jsem se hudbě věnovala. Myslela jsem na své přátele a hlavně Leona, na které jsem poslední dobou zapomínala. Nejspíš za to může ten zloduch, který mě jen tak jít nenechá. Když jsem z hraním přestala jsem se cítila mnohem uvolněnější a odvážnější.

Hudba mi dává sílu...

,,To bylo krásné, Vio." Lekla jsem se, jelikož jsem mého otce nečekala.

,,Ahoj tati." Pousměji se, aby to vypadalo že jsem zcela v pořádku. ,,Ehm...Jaký byl let??"

Jako vážně, Violetto?? Ptáš se svého otce na let??

,,Dobrý." Povzdychne si. ,,Vio, nechci stebou vést válku. Nehodlám už přihlížet na to, jak se pořád trápíš. Jsem tvůj otec a já nepotřebuju, aby si mě ještě ty opustila." Odmlčí se. ,,Když zemřela maminka myslel jsem si, že spousta věcí skončila. Maminku jsem hodně miloval a myslel jsem si, že lepší život už mít nebudu. Jenže si tu byla ty, na které mi stále dost záleží. Malá holčička, která mě v té černé díře nikdy nenechala. Tvůj smích, oči, vždy jsem měl pro co bojovat. Připomínala si mi maminka ani nevíš jak se jí teď velmi podobáš." Říká, kdy se zároveň i rozbrečím. ,,Za nedlouho slavíš své osmnácté narozeniny. Chci, aby to vše bylo, tak jako dřív." Skončí táta svá dojemná slova.

V této chvíli, kdy jsem bulela jako mladá či stará želva jsem otce objala. ,,Chyběl si mi, tati. Mám tě ráda." Vyhrknu mezi své vzlyky.

,,To ty mě taky, Holčičko." Praví tatínek a víská mě ve vlasech. ,,Mám tě rád." Řekne ještě než se rozejdeme každý do své ložnice.

V mém pokoji jsem se dokonce i s úsměvem svalila na svou pohodlnou postel a přemýšlela co vše se vlastně změnilo. A, že toho nebylo málo jsem už věděla, když jsem si svůj celý den přemítala v hlavě...

Prvně moji sourozenci.
Po druhé Tini...Táborní přezdívka, kterou jsem společně i z hudbou zavrhla je zpět.
Jsem Tini a vždy budu tím člověkem, který hudbu miluje, cítí, skládá a zpívá.
A na po třetí můj otec, ze kterým jsem se usmířila.

Ještě nikdy jsem se, tak dokonale necítila. Avšak nadutý paragraf to opět všechno zkazil...

Neznámý: Už brzy, Violetto!!

Já: Co myslíš s tím brzy?? Pokud mě chceš opět jenom vystrašit, tak nehraju!! Počkat! Kdy jsem tu tvojí blbou hru hrála, že?

Neznámý: Ty si myslíš, že žertuji, Vio? Bohužel si už pro jiného zájemce, proto jsem tě ještě dnes nechal jít.