Je to skoro rok co letní tábor Jortini skončil. Je to naopak jen půl roku co Angii porodila krásná, roztomilá dvojčata. Jmenují se Mike a Elizabeth. Pozor!! I když jsi jsou velmi podobní jednovaječná dvojčata to však nejsou.

Lhala bych kdybych teď řekla, že se mi touto změnou nic moc nezměnilo. Po pravdě se mi změnilo všechno.

Lol, která se před půl rokem rozhodla ukončit své studium se ještě tento rok vrátila zpět do školy. Proč vlastně svoje učení tehdy utnula?? Proč až teď své rozhodnutí změnila?? Nevím...Možná velký důvod přicházel, když Angii se svým těhotenstvím nebyla zcela v pořádku.

Angii se velmi špatně dýchalo, což doktoři nedávali dětem ani jí samé velkou šanci na přežití. Táta s toho byl velice špatný. Já s Lol jsme mu dělali oporu s tím, že vše bude dobré.

A opravdu. Za necelý měsíc se mi narodili hned dva sourozenci. Jenže od té doby jsem slovo dobré přestala znát. Lol začala opět studovat, Angii měla ve svých očích jen svoje dvojčata, táta si mě už moc nevšímal, Olga obdivovala dvojčata a Ramallo získal jen více práce. Nikdo už o mě nezavadil ani pohledem.

Avšak koho stále ještě zajímám jsou moji dobří přátelé. Od konce letního tábora si s nimi každý den dopisuji na Facebooku. Jenže i když slova pořád jim píši je toužím obejmout a nikdy je už nepustit.

Tato slova jsou však velmi nesplnitelná. Francesca, která se rozhodla přidat do horolezeckého spolku teď zdolává strmé vysoké skály. Camilla si naopak vybrala plavecký kroužek, kde zároveň cvičí na vrcholný bod své soutěže. Brodway mimo svou školu sjíždí rampy na skateboardu, Maxi se stále věnuje hiphopu a Naty je v nemocnici u své nemocné maminky.

Jak se vede Federicovi a Ludmile to však nevím. Od Maxe ale vím, že jejich vztah je stále stejný.

A Leon?? Můj Leon teď hodně cestuje.
Navštěvuje většinu států a prostě dělá to co ho baví. Zpívá, tančí a rozdává podpisy.

LEON MÁ SVÉ TURNÉ, NA KTERÉM JÁ NEMŮŽU BÝT. Diego, který se jako jediný ujal slov ,,Pojedu s Leonem." je právě v Madridu společně s ním.

A co je vlastně se mnou?? Mnoho věcí. Jedna z mála maličkostí je, že jsem sama a především bez hudby. Jelikož jsem se jí dnes rozhodla zřeknout.

,,Violetto!!!" Zakřičí Angii, což mě nejen udiví ale i velice překvapí.

Proč křičí??? Probudí dvojčata

,,Pojď dolů, prosím." Ozve se naopak velmi tiše.

A jsme doma.

Povzdychnu si. ,,Co je?" Vyjeknu nevrhle, kdy už scházím dřevěné schody do prostorné místnosti.

V obývacím pokoji nestojí jen velmi smutná Angii ale i můj taťka, který mě sjíždí velice přísným pohledem.

A jé

,,Takhle s námi mluvit nebudeš, Violetto." Začne táta projevovat svůj první nesouhlas na mé nevhodné chování. ,,Teď nám právě volala tvoje třídní učitelka. Zmínila se, že nezvládáš skoro žádné učivo. Nehledě na to, že v hodinách vůbec nedáváš pozor."

Náhle zpozorním. ,,Jo?? A proč myslíš, že už to nezvládam?? Své přátele jsem přes ten rok ani jednou neviděla." Vyjeknu na tátu velice hlasitě. Je mi líto dvojčat, které se nejspíš za malý moment probudí.

Tři...dva...jedna. Nic. Proč se dvojčata asi nehlásí?? Bez tak jsou opět nadopovaní mlékem, že je probudí až to nepříjemné mokro v kalhotách.

I když právě přemýšlím o dvojčatech přeci jen bych měla dodělat tu mojí krutou realitu, která se mi brzo změní v noční můru. ,,Proč ti třídní vlastně volala, když už to učení nezvládám dlouho?? Proč to tu vůbec teď řešíme, když už to stejně nemá cenu??" Pravím a zároveň na to mírně zamrkám, abych se tu náhodou se slzami v očích neskacela. ,,Chybí mi, tati. Tak moc mi chybí." Zaslzím a hned obejmu tátu i Angii, kteří mě sledují soucitným pohledem.

Jakmile nám naše rodinné objetí skončí, táta mě náhle osloví. ,,Vím, že to teď máš těžké. Nevýdat své přátele je pro tebe těžší než jsem si zprvu myslel. Ale to učivo se prostě naučit musíš, Vio. Dříve jsi s tím přece neměla žádný problém."

Dříve?? To jako opravdu?? ,,Dříve jsem neměla kamarády, tati." Vyhrknu zase naštvaně.

Někdy mi opravdu připadá, že ty mé nálady mají co do činění s těhotenstvím.

Ha. Violetto, ty a těhotná?? To je dobrý vtip, když si stále ještě panna.

,,Moji kamarádi jsou pro mě všechno. Nehledě na to, že vás teď nejspíš nezajímám jsou vše co teď mám." Vytknu jim první blbost, která mě v tu chvíli napadne. Má slova nezasáhla jen tátu a Angii ale i mě samotnou. Řekla jsem přesně ta slovíčka, která mi můj život právě zničila.

Pod rukama se mi hroutí, můj život se se mnou loučí...

,,Takže ty nás nezajímáš???" Z opakuje táta má krutá slova, která jsem ani tak vážně nemyslela. ,,Ani nevíš co všechno pro tebe děláme, Violetto." Praví a mě tím zarazí. ,,Včera nám volal Pablo. Tábor Jortini je v ohrožení a Antonio se rozhodl, že se letos ani konat nebude." Vybalí na mě ten horor a já jen stěží popadám dech. ,,Chtěl jsem investovat pár peněz na jeho záchranu avšak Pablo to zase zamítl. Řekl, že by to stejně nepomohlo, jelikož ho prozatím exekutoři zabavili." Dokončí smutně táta, který se zklamaně dívá mým směrem. Angii mě jen smutně sleduje a v očích má lesklé slzy.

Já jsem naopak velmi na dně. V tuto chvíli jsem stratila opravdu hodně. Kamarády už možná ani neuvidím a tím pádem mi utekla i ta naděje, že je vůbec někdy spatřím. Mrzí mě, že jsem mou chybou zklamala mou rodinu, se kterou už také nemůžu počítat.

,,Vio..." Osloví mě Angii, která mě bedlivě sleduje. ,,Je mi to líto." Dodá ona a chce mě zároveň i obejmout. Obejmutí se však nekoná, jelikož můj cíl byl teď jasný. Můj pokoj, který je jen můj. Má komnata, do které nikdo bez mého svolení nesmí ani vstoupit. Moje skrýš, kde se úspěšně schovávam před krutým realitním životem.

Sesunu se na svou postel a začínám plakat. Vylívám své srdce samých bolestí a vzlykám do mého menšího teď velice užitečného polštáře.
Někdy mi připadá, že můj život stojí za houby. Minulé léto jsem poznala skvělé lidi, ze kterých se rázem stali i dobří přátelé. Byla jsem šťastná. Ale k čemu všemu to všechno bylo, když jsem je stejně přestala výdat?? Rok jsem je neviděla a možná ani nikdy neuvidím.
Věřila jsem, že horší už to být nemůže. Jenže jsem se sakra spletla.

---

Uběhly celkově dvě hodiny, kdy jen sedím nebo i ležím na své posteli. Za celou tu dobu mě navštívila celá má rodina, která se nedostala dál než před dveře mého pokoje. Možná by se sem i dostali, kdybych však ty dveře nezamkla.

Chci být sama a proto nepřijímám žádné návštěvy. ,,Berte na vědomí." Tuto větu bych si teoreticky mohla i přilepit na dveře, což prakticky to bude horší, jelikož se mi v této chvíli nic nechce dělat.

Teď jen nevědomky ležím na své posteli, v klíně mám svůj narůžovělý tajný deník a když nepočítám prohlížení a čtení těch stránek, tak jsem myšlenkami úplně mimo.

,,Vio..." Zaslechnu hlas Angii, která zároveň hladce klepe na mé dveře. ,,Odpověz mi, prosím." Zašeptá tiše.

,,Angii..." Osloví jí někdo, což podle hlasu hned poznávám lol. ,,Mám o ní strach." Šeptne Lol a mě opět zaslzí oči.

,,To my všichni." Povzdychne si Angii. ,,Vio, otevři prosím ty dveře." Zaprosí Angii a já se rozhodnu promluvit.

,,Jděte pryč." Vyjeknu se stále novýma slzama na mé bledé tváří.

Odešly?? Doufám, že ano.

Jak tak listuji deníkem objevují písničku En mi mundo. Hned jak si uvědomím co vlastně držím v ruce song V mém světě zmuchluju a vyhodím do koše.

Jak to všechno skončí?? To netuším. Avšak promiň maminko ale vím, že z hudbou končím.

---

Další kapitola je na světě. Doufám, že se líbí. Původně jsem tuto kapitolu chtěla už zveřejnit o víkendu, což já blbá opět celou kapitolu vymazala.😂
No jo... Já holt nikdy nebyla počítačový inteligent. 😂😂